Ratus honkus

Featured Image

Začátek je banální a takový bude i konec. Občas píšete, že chcete příběhy jako ze Ženy a život, tak tady jeden je.

Jednoho podvečera rodinka pocítila potřebu obzvláštnit svůj jídelníček. Uzeniny z Kostelce, jogurty z Olmy a pečivo z Penamu připomínající polyuretanovou pěnu smíchanou s kočkolitem pravděpodobně nepokrývaly potřebu vitamínů a tělíčka si začala žádat svoje, podobně jako batolata někdy olizují zdi nebo slepice žerou omítku.

Třešeň stála na obecním pozemku. Byl to poměrně vzrostlý strom, který určitě pamatoval Babiše jako úplně malého estébáčka. Na něm byly sem tam nějaké třesně ponejvíce žluté barvy. Vypadalo to spíš jako olivy než jako třešně a žádné labužnické zážitky bych od toho nečekal, ale zase to bylo zadarmo, že jo.

Tatínek vypadal jako tatínek z pohádky Prasátko Peppa. Na sobě měl vytahané tričko, kraťasy a jakési láptě, které vypadaly jako pracovní obuv pro lehčí strojírenské provozy. Asi je šlohnul v práci.

Maminka vypadala jako babochlap. Měřila asi metr osmdesát a široká byla asi taky tak.

S sebou měli děcko ve věku asi pěti let. Špatní zpráva je, že se to množí.

Problém se stromem spočíval v tom, že se třesně nacházely ve značné výšce, takže nebylo snadné na ně dosáhnout. Z nižších pater je už otrhala cikánská mládež z nedalekých (a)sociálních ubytoven, které vznikly v rámci byznysu se sociálním bydlením. Jedna tahle ubytovna je situována v domě, který před válkou vlastnil jistý Matyáš Liebl, sedlák a kolaborant s EU 1.0, tedy Reichem 3.0. Matyáš měl dceru Veroniku, která později přijala příjmení Eichmann po jistém Otto Adolfu Eichmannovi. Ten byl oddaným úředníkem, který mimořádně pečlivě plnil svoje povinnosti, když organizoval velmi speciální logistické projekty a honil vlaky po Evropě.

Sám strom dost možná pamatoval nejen malého Andreje, ale i malou Veroniku. Halt už viděl kdejakej ksindl a nemělo to brát konce.

Vohnoutí pár vynalezl inovativní postup, který mu umožnil se sladkých plodů dobrat. Tělesná výška v tom případě představovala výhodu, kterou se rozhodli hned uplatnit v podobě inovativní techniky sklízení ovoce.

Taktika spočívala v tom, že se vohnouti nejprve zmocnili konce větve, za ní stáhli větev dolů, následně ji ulomili a otrhali. Zvládli zprocesovat větve do průměru asi 5 cm. Kolem stromu to za chvíli vypadalo jako po polomu.

No nemyslím, že by něco kradli nebo poškozovali cizí věc. Tohle je přece sharing. To je moderní a správné. Je normální, že se při sharingu něco zkurví.

Když už nebyly v dosahu žádné větve, které by se nechaly zkurvit, použili jako nástroj dítě. To si posadila matka (byla o něco vyšší) na krk a dítě pomáhalo dosáhnout na větve nacházející se výše. Tyto větve tatínek promptně urval a otrhal, aby je následně nechal ležet tam, kde mu vypadly z ruky.

Třešněmi se podařilo zaplnit dvě igelitové tašky. Asi bude bublanina.

Ani jednomu z nich nepřipadlo jejich počínání žinantní, naopak. Připadalo mi, že je to baví, mají nějakým způsobem radost, že se jim podařilo vymyslet takový inovativní postup a podle důslednosti, se kterou oškubávali jednotlivé ulomené větve je pravděpodobně poháněla starost o to, aby tam nic nenechali a nepřišlo to vniveč. Patrně ze stejného důvodu sbírali i třešně, které byly žluté. Přece to tam mámo nenecháme.

Vydržel jsem se na to chvíli dívat podobně jako v ZOO sledujeme opice, jak si přibližují žrádlo klacíkem.

Po nějaké době, kdy už bylo skoro sklizeno, na stromě nebylo co zkurvit a dvojice se měla k odchodu, jsem pocítil potřebu pár oslovit. Vystoupil jsem z auta a šel k nim. Neměl jsem žádnou zbraň, nic takového, ani jsem neměl v plánu je nějak zbít nebo tak něco. Hezky jsem je pozdravil a zeptal se jich, zda mají v plánu ten binec alespoň uklidit, když už měli potřebu ho nadělat. Také jsem jim sdělil, že se takhle nechovají ani cikáni a otázal jsem se, zda se tak také chovají u sebe doma.

Prasátko Peppa se dal na úprk. Neřekl ani slovo a uháněl v těch svých láptích pryč. Že tam ponechal ženu a dítě mu bylo u prdele. Asi usoudil, že ženy nebiju a znásilnění též nepřipadalo v úvahu.

Matka mizela rovněž. Vypadalo to, že její socializace je ještě možná, protože na základě mé výzvy přehlédla situaci kolem, ležící kusy větví a listí, která připomínala řádění vichřice, a asi desetinu sekundy se její levá mozková buňka hádala s pravou mozkovou buňkou, zda by přece jen neměla něco udělat. Pak se sebrala, popadla tašky, popadla dítě (v uvedeném pořadí) a měla se k odchodu.

Chtěl jsem jim říct vohnout mamma něco hodně neslušného jako final message. Začínalo by to nějak jako „Ty čůzo, zavolej si toho svýho hluchýho čuráka…“ Jenže pak jsem si všiml jednoho detailu, který mi až dosud unikal a který mi tak nějak vzal slova z úst.

Přítomné dítě mělo na sobě…

… vestičku z retroreflexního materiálu.

Bezpečnost silničního provozu musí být, i kdyby tátu věšeli. I když kradem, i když ničíme věci, i když děláme bordel, který po nás bude muset někdo uklidit, i když odtud utíkáme jako malý smradi, budeme mít Besip na rtech.

Já měl už nějakou dobu podezření, že všichni ti zastánci dopravního pořádku jak řemen, silničního fašismu prosazovaného úředníky přičinlivými jako Eichmann, jsou nějakým způsobem defektní. Jen jsem neměl po ruce žádný vzor. Byli jako krysy. Věděl jsem, že existují, že je jich moc, ale jen málokdy jsem je viděl. Mihli se někde u popelnic, v Kauflandu, ale když jsem je chtěl vidět, tak jsem je neviděl.

Tak se konečně poštěstilo.

 


10.6.2018 D-FENS


Související články:


12345 (406x hodnoceno, průměr: 1,40 z 5)
28 087x přečteno
Updatováno: 10.6.2018 — 22:49
D-FENS © 2017