Prvotní původce palestinského zmaru objeven. Za všechno může starý imperialista Balfour

Featured Image

Před sto lety položil britský ministr zahraničí Arthur Balfour základní kámen státu Izrael. Učinil tak písemně, pomocí oficiálního dopisu bankéři Rothschildovi, ve kterém tento ostřílený imperialista slíbíl Židům domovinu v Palestině. Pokud půjdou dějiny i nadále současným směrem, bude kvůli tomu patrně brzy zbaven in memoriam šlechtického titulu, cti a britského občanství.

Balfourova deklarace, jak se onen dopis oficiálně nazývá, je i po stu letech předmětem velkých vášní. A to především ze strany palestinských Arabů, ideově pevnými médii nazývanými vytrvale, chybně a velmi průhledně „Palestinci“.

Protože Palestina přece logicky musí patřit především Palestincům, jako Čechy přece patří primárně podle stejné logiky Čechům, že. Palestina tedy patří Palestincům a Židi by to měli už konečně po sto letech pochopit a s mnoha omluvami vysmahnout i s deklarací.

Kam, pokroková média zpravidla neřeší, důležité je pouze, aby vrátili Palestinu chudákům Palestincům a nejlíp kdyby současně tak nějak vůbec učinili celou zeměkouli judenrein. Pak konečně zavládne na světě i v Orientu klid a mír.

Že se Palestina jmenuje Palestinou až od roku 135 n.l., kdy tak Římané přejmenovali tradiční Judeu s více než tisíciletou židovskou historií, aby po Bar Kochbově povstání navždy vymazali židovský element z dějin, nikoho z dobroserů nezajímá. A že v té době již neexistující Pelištejci, původem z Kréty, podle kterých byla římská provincie natruc přejmenována, byli indoevropského a nikoliv arabského původu, je nezajímá už tuplem. O pěti stoletích, jež tehdy ještě zbývaly do příchodu islámu do židovsko-křesťanské Palestiny, ani nemluvě.

„Palestinci“ nyní chtějí od Británie za deklaraci u příležitosti jejího stého výročí omluvu, odškodnění a uznání svého státu. Toho, který tak zarputile v Balfourově době odmítali, což zjevně nijak nevadí Mahmúdu Abbásovi, jemuž se dostává skutečně mnoho mediálního prostoru k šíření dezinformací a to nejen na webu ČT24 v tematickém článku:

Vytvoření vlasti pro jeden národ vedlo k vyvlastnění a pokračujícímu pronásledování druhého.

Artur Balfour byl především Brit a pak realista. Jeho deklarace byla odrazem situace na Blízkém Východě v roce 1917. Osmanská říše spěla k zániku, Palestinu  právě úspěšně dobývali Angličané a i další bývalá osmanská území bylo třeba nějakým způsobem rozparcelovat. Sionismus se Britům velmi hodil do krámu vzhledem k jeho silným vazbám na USA i čerstvě revoluční Rusko, jehož elitu tvořili Židé a které bylo třeba udržet v Dohodě stůj co stůj. Jeho představitelem byl v Anglii Chaim Weizmann, chemik, jehož vědecké práce na poli výbušnin Angličané využívali v jejich výrobě  a tato skutečnost rovněž sehrála určitou roli.

Balfour s Weizmannem se znali již od roku 1906 a z té doby také pochází jejich památný rozhovor, navazující na tři roky starou Balfourovu nabídku sionistům, zda by je neuspokojila Uganda:

Pane Balfoure, bral byste to, kdybych vám nabídl Paříž místo Londýna?

Ale pane Weizmanne, my máme Londýn.

To je pravda, ale my jsme měli Jeruzalém, když byly na místě vašeho Londýna ještě bažiny.

Klíčovým prvkem umožňujícím vznik deklarace bylo i to, že rozhodující britští činitelé byli tehdy prosionističtí. Z čirého pragmatismu – „bude-li velké židovstvo proti nám, nemáme šanci dosáhnout své věci“, prohlásil sir Sykes, nebo z přesvědčení – „Jsem sionista“, řekl o sobě sir Balfour. Do té druhé kategorie lze bezpochyby zařadit i tehdejšího premiéra Lloyda George a Winstona Churchilla.

Židé byli znovuzrozeným elementem, který prostě nebylo možno při novém mocenském uspořádání Palestiny pominout. Velká Británie v té době byla na vrcholu své moci, určovala běh světových dějin a tvořila státy. Blízký Východ byl vždy předmětem jejího zájmu a na tomto faktu nehodlala nic měnit. Obyvatelé Palestiny – Židé i Arabové – měli žít ve společném státě s laskavým svolením a pod patronátem Anglie.

Byla to však paradoxně právě Velká Británie, která během první světové války zadělala na tamní přetrvávající problémy svou poněkud nekonzistentní politikou typu „slibem nezarmoutíš“. Balfourově deklaraci předcházel v roce 1915 MacMahonův slib nezávislosti Arabům a Sykes-Picotova dohoda z roku 1916 mezi Francií a Velkou Británií o vzájemném rozdělení sfér vlivu tamtéž. Kupříkladu Sýrii slíbili Britové zároveň Arabům i Francii, Palestinu zase Arabům i Židům.

Celý politický cirkus týkající se této výbušné oblasti uzavřela Káhirská konference v roce 1921, kde Winston Churchill jako ministr kolonií stvořil arabský Irák a Zajordánsko a zároveň potvrdil britskou podporu vzniku židovského státu v Palestině, kterou si Britové přiklepli coby „mandátní území“ prostřednictvím Společnosti národů v roce 1919.

V rozmezí let 1921 až 1947 obdrželi palestinští Arabové celkem dvě nabídky mezinárodního společenství na zřízení vlastního státu v Palestině s podmínkou, že současně bude na části jejího území zřízen stát židovský. Arabové pokaždé odmítli a žádali pro sebe celou Palestinu. Když v roce 1948 Židé v souladu s OSN vyhlásili vznik Izraele, palestinští Arabové za pomoci sousedních arabských států okamžitě na Izrael zaútočili s pevným úmyslem Izrael zlikvidovat a jeho obyvatele vyhubit.

„Dobrá věc“ se tehdy nepodařila a Izrael je dnes jediným demokratickým státem na území Orientu ovládaném chaosem, násilím, zaostalostí a středověkými islámskými despociemi. I díky jednomu stručnému dopisu, podepsanému lordem Balfourem. A to je zároveň hlavním důvodem setrvalé nenávisti palestinských Arabů jak k Izraeli, tak k dávno mrtvému britskému státníkovi.


Již jen výhradně pro pobavení přidávám další citaci z webu ČT24, kde se s objektivitou tomuto médiu vlastní vypořádávají s nehodící se arabskou agresí vůči Izraeli z roku 1948 tímto vpravdě šalamounským způsobem, včetně chybky v příjmení izraelského státníka:

Židovský stát vyhlásil pozdější první izraelský premiér David ben Gurion pod obrazem zakladatele sionismu Herzla. Následná válka mezi Židy a Araby vyhnala z domovů statisíce Palestinců.

Zdrojem informací byl pro autora/ku mimo jiné i článek Mahmúda Abbáse v Guardianu, jenž výše uvedenou perlu o jakési abstraktní válce, spadlé z nebe, formuloval v originále přece jen o něco určitěji:

V roce 1948 sionistické milice násilím vyhnaly více než 800 000 mužů, žen a dětí z jejich vlasti, páchaly strašlivé masakry a zničily stovky vesnic.

Také se mi ještě moc líbilo jeho prohlášení o palestinském národu jako kolébce abrahámovských náboženství. Kromě hromady blábolů palestinského prezidenta přispěly k vysoké faktografické úrovni článku na webu ČT24 ještě BBC, ČTK a Independent.

K absolutní  zdrojové dokonalosti tak ČT v seznamu chybí už jen Der Stürmer, Völkischer Beobachter a Saudi Gazette.


4.11.2017 Lulina

12345 (220x hodnoceno, průměr: 1,31 z 5)
8 174x přečteno
Updatováno: 4.11.2017 — 19:05
D-FENS © 2017