Žádný strom neroste do nebe, ale lidé naší země budovat do nebe mohou. I když „do nebe“ může mít více významů, v přísloví to znamená nekonečnost. Do nebe znamená nahoru, doleva nebo dopředu, ale každopádně vždy a pořád.
Jen si to představte – v takovém světě nemají architekti ani konstruktéři žádné limity. Vymyslí si výtah nad atmosféru a jdou a postaví ho. Na to potřebují pavoučí vlákno o síle jednoho centimetru. Tak ho jiný vyrobí. Nebo se rozhodnou využít k výrobě energie studenou fúzi. A auto na vodu? Třeba na základě mikroobjemové mezzovakuové elektrolýzy? Prostě na to vlítnou.
Nebo holka, která si vždycky přála mít hodně dětí. Tak si představte, že jich máte sedm, jste s nimi šťastná, děláte vše, co chcete, včetně toho svého malování. Nebo sochaření. Samozřejmě i s dětmi. Předáváte jim v prvé řadě to, co víte nejlépe a co máte nejraději. Předáváte jim vztah. Večer se ukládáte příjemně unavena, poté, co jste zkontrolovala děti v jejich postelích. A ráno? Hned ráno řádí nejmladší, a vy se unaveně usmíváte. A někde v polospánku, v pár minutách dozadu, ještě cítíte JEHO polibek, než odešel na stavbu dodělat to lešení.
Lidé v této zemi sní stejné sny, jako jsme snili my. A pak je žijí. Bez pochyb. Se starostmi, ale bez strádání. S důvěrou ke všem a vírou v sebe. Bez limitů.
Jistěže limity existují, ovšem neexistují v jejich hlavách. Lidé vědí, že jim současné poznatky neumožňují cestovat rychleji než světlo, ale nikdo nepřestane pracovat na cestování v čase jen proto, že zrovna teď je tento limit na dohled. Oplývají nejvyšší formou optimismu – tuší, že tam nemusí dojít, ale vědí, že tudy musí jít.
Jejich život jim přináší řadu pro nás absurdních jevů. Například nic se neopotřebuje. Není třeba vyrábět věci znovu a znovu. Jistěže je místo na modernizaci, a pokud opravdu nastane, výrobek se změní a ti, kteří jej doteď nepotřebovali, a nyní potřebují, prostě koupí nový model. A kdo chce mít svůj, novější, zajde jej k výrobci prostě vyměnit. Ale vrací se toho, věřte mi, málo. Nebo – jejich lékař píše do zprávy po vyšetření „nemusíte se bát, vše je v pořádku, uberte na tuku“. Náš lékař napíše výsledek „negativní“. Bodejť. Není co léčit.
Ale věci, které si lidé kupují, nejsou stejné, to ani omylem. Dalo by se pouze říct, že některé výrobky by mohly být oproti jiným, v očích někoho, více nebo méně elegantnější. Ztratila se okázalost. Nikdo se s nikým nepoměřuje na základě toho, co má. Jednoduše řečeno – není třeba porovnávat ani výšku, ani délku čehokoli. Vlastně je těžké určit, která budova v zemi je nejvyšší. Nikdo takovou statistiku nesleduje, nikdo se takovou prkotinou nezabývá. Když se staví dům, staví se proto, aby okolí kultivoval.
Zvláštní vztah mají k Bohu. Jejich náboženství je zvláštní v tom, že oslavuje Boha, o kterém bezpečně ví, jak vypadá, a že existuje. Ale netuší nic o jeho podstatě. Jsou jen v roli pozorovatelů. Nejde samozřejmě o Boha ve smyslu všemocnosti. Jde o Boha ve smyslu všeobsažnosti. Jejich víra v Boha je více respektem než servilností. Každému je navíc úplně jedno, jestli v něj druhý věří, nebo nevěří. Všem by připadlo absurdní, asi i směšné, kdyby se dozvěděli, že se lidé v jiných zemích kvůli víře zabíjejí.
Svůj svět staví lidé podobně, jako se vytváří korálový útes. Žádný z korálů se neptá, jaké jsou limity. Každý z nich jde tak daleko, jak dokáže. Lidé tam pochopili, že od jejich dýchání, přes jejich přemýšlení, až po fyzické síly, vše může být zmnohonásobeno něčím tak jednoduchým, jako je pocit štěstí.
Už vím, proč se ztrácí matematika.
(Zatím nikdo nehlasoval)