Proč převažují humanitní obory? - zpět na článek

Sysop: no tohle je složité. Jsou to totiž dvě naprosto odlišné fáze získávání půdy, a na konec ještě „sudetský odsun“.

Jišuv v první fázi všechnu půdu naprosto legálně kupoval od arabských „právoplatných“ vlastníků (kteří ji předtím ovšem invazí dobyli na Židech a křesťanech, tak kde je jiná legitimita, než „legitimita“ posledního úspěšného dobyvatele?)

Jednak od místní arabské šlechty („palestinci“ si tam nikdo neříkal, vnímali to jako „Jižní Sýrii“ a sebe sama prostě jako „araby“) které byl nějaký plebs úplně ukradený, a jednak od zahraničních tureckých vlastníků, Effendiů. Když nějaký effendi prodal židům zemi na které hospodařili arabové, ti byli odsunuti novými vlastníky, ale de iure i morálně to bylo OK, protože ta půda nikdy nebyla jejich a oni na ní byli lenníky kteří přišli o léno, case closed.

Ve druhé fázi se kibucy snažily kolonizovat poušť, kde nikdo a nic nebyl, protože to viděly jako „volný prostor“. A pořád s Jišuvem spolupracovali „palestinští“ arabové, protože nobilita měla k židům celkem i sympatie. A hlavně k jejim penězům.

Jenže jak se „jihosyrští“ arabové začali setkávet s extrémně nacionalistickým Jišuvem, začal u nich bleskový proces „národního uvědomnění“ který kulminoval násilným povstáním proti britské mandátní zprávě a všem Židům najednou – což byla kapitální kravina, protože to arabové prohráli na plné čáře do roku 1939 a přišli o vůdce. Byli jako „národ bez hlavy“ – Britové si stěžovali, že „arabští vůdci nejsou k nalezení“.

Jenže to bylo způsobené i tím, že Hitlerův kámoš Husejní (z téhož rodu byl i později Arafat) využil příležitosti povstání a vyvraždil všechny „palestinské“ elity, které byly umírněnější než on. Tím se stal jediným vůdcem, i když po WW2 musel do exilu jakožto Hitlerův kámoš a jeden z propagátorů Konečného řešení. No ale v Palestině žádní jiní vůdci nezůstali, a pokud zůstali, před rokum 1948 si sbalili kufry a zdrhli jinam do „pan-arabského moře“.

V téhle fázi arabského teroru se Jišuv vzdal dosavadní doktríny neútočení/striktní obrany a mladí Izraelci pod vedením Britů, kteří měli na araby pěknou pifku, oficiálně přijali doktrínu „odstrašující msty“ typu „zabili jste 2 naše – my vás zabijem 20 a příště si to rozmyslete„. Což byla oficiální Izraelská doktrína až do Jom Kippuru, kdy někomu došlo, že tohle horkokrevné araby s jejich pojetím „cti“ akorát víc vytočí a naopak se takovým barbarům musí nechat „odchod beze ztráty tváře“.

V roce 1948 se opakoval 1936: palestinci (už ve formě národní masy) si začali s terorem proti Židům, čímž se střelili do nohy protože Jižuv už v té chvíli byl „státem se vším kromě jména“ a takhle měl výborný legitimní důvod se vydat na trestné výpravy.

A protože v téhle občanské válce arabové měli kam zdrhnout, ale Židé měli étos „za námi je jen moře, vítězství nebo smrt!“, arabští civilisté utíkali kdežto židovští zůstávali.

Čemuž ještě napomohl Husejní, protože aby donutil neochotné Syřany a Egypťany k intervenci, vymýšlel si a zveličoval „židovská zvěrstva“ (která se na pár místech skutečně stala, jenže jaksi v reakci/zámince na předchozí palestinský teror) asi v duchu před-Mnichovských reportáží o „zvěrstvech Čechoslováků na Sudeťácích“, což mělo ovšem sekundární výsledek že arabští civilisti se vyděsili k smrti a zdrhli namísto aby zůstali.

Načež vypukla invaze arabských států, které oficiálně chtěly již vzniklý Izrael vymazat z mapy, a opět se aktivovala „odstrašující msta“: kterákoli vesnice kolaborovala s invazními silami byla násilně odsunuta/vyhnána.

A v téhle fázi již vznikající Izrael vydal povel „zabrat vyprázdněná arabská území a nevracet je“. A to je dělící čára: co Izrael nabyl do roku 1948, to nabyl z 99% bezvýhradně legitimně, legálně a nikdo mu to nemůže upřít.

Co nabyl po roce 1948, to nabyl vojenskou silou v odvetě na teroristické útoky arabů nebo vojenské střety se Syřany, Egypťany a Jordánskem a kolaborantské vesnice. Včetně „Západního břehu Jordánu“ který zabavili Jordánsku, které se střelilo do nohy útokem na Izrael (král Husajn nechtěl, ale jinak by ho „arabští bratři“ a „palestinci“ u něj doma roztrhali na kusy. Tak přežil ale přišel o půlku království.)

Takže de facto naprostý ekvivalent toho, jak jsme to my měli se Sudeťáky.

Včetně toho, že i v Izraeli směli zůstat ti arabové kteří „prokazatelně nekolaborovali s nepřítelem“.

Jenže i my jsme odsunutým Sudeťákům „vyplatili reparace“ aby to bylo košer a nikdo nemohl mít kecy (vykrátili jsme je s německými reparacemi za okupaci ve WW2)…

Jaké 2000 let? Arabové dobyli Jeruzalém až v roce 638 a posléze znovu na křižácích 1187, a konkrétně Osmani jejichž Effendiům, lenním pánům, patřila půda „Jižní Sýrie“ (alias „Mandátního území Palestina“) a kteří ji tamním arabům pod rukama prodávali Židům, to dobyla teprve v roce 1517.

Takže 431 let, nic moc.