Nedávno mne zde zaujal Rootův článek na téma monopolu a zejména diskuze pod ním.
Pro většinu lidí jsou Rootem popisované praktiky „odstátnění klíčových monopolů“, tj. elektřiny, vody, kanalizací, … téměř nepředstavitelné. Operuje se zde s argumentem, že náhlé uvolnění cen by s sebou neslo prudké zvýšení cen a tím snížení životní úrovně všech obyvatel (tedy kromě nových majitelů těchto firem) a já se nyní pokusím vysvětlit, proč je tento argument lichý ….
Svobodný trh je prostředím, kde dochází k dobrovolné směně. Je-li směna opravdu dobrovolná, logicky to znamená, že z ní mají prospěch všechny strany, které do ní vstupují. Nefunguje to na principu „rovnice s nulovým součtem“ – tj. jedna strana získává přesně tolik, kolik druhá strana ztrácí – kterou popsal John Nash (Challengerův oblíbenec) a kterou nám vštěpují levičáci všeho druhu, kteří nás chtějí před trhem „chránit“. Pokud by to tak bylo, ten co ztrácí by do takového vztahu vůbec nevstupoval a trh by nebyl schopen existence.
Takže, jak bylo řečeno, na svobodném trhu získávají všichni, kdo jsou na něm účastni. Tedy do okamžiku, kdy na něj vstoupí subjekt zvaný stát. Stát navzdory tvrzením mnoha ekonomů není a nemůže být podnikatelským subjektem. Stát žádné hodnoty netvoří, jen jedné skupině obyvatel bere a druhé skupině podle nějakého klíče přiděluje. Při tomto procesu samozřejmě spotřebuje prioritně část z toho, co těm prvním v počátku sebere.
Stát se neptá, stát bere. Tady je vhodné podotknout, že stát, on a pouze on má monopol na násilí. Pokud státu zabráníte okrást vás (jaký je rozdíl mezi zdaněním a tím, když mě přepadnou cikáni a budou mi chtít sebrat peněženku ?), budete „spravedlivě“ ztrestáni. Krásným příkladem je toho pan Pitr, o kterém média hovoří pomalu jako o zločinci roku, a který vlastně neudělal nic jiného, než že se nenechal okrást státem.
Jsou samozřejmě určité věci, které by bez státu byly obtížně proveditelné nebo nemožné například obrana, policie, justice, mnohdy silniční síť. V těchto případech je pomoc státu téměř nezbytná (i když skalní liberálové vidí i zde všude možnost uplatnění trhu). Zde je na místě, aby se celá společnost podílela na uhrazení těchto služeb, neboť je celá společnost zpravidla také využívá (nebo může). Dlužno ale dodat, že jakmile dá společnost vládě jednou jedinkrát příležitost do čehokoliv zasahovat, vláda bude mít přirozené tendence svou moc stále zvyšovat (čím víc mám, tím víc chci; touha po moci, …).
Obecně lze říci, že čím větší má stát vliv na fungování hospodářství a čím větší jsou regulace svobodného trhu, tím víc je společnost směřována k socialismu. O ekonomické nestabilitě (v krátkém a středním období) a nefunkčnosti (v období dlouhém) socialismu nemá smysl se příliš rozepisovat. Tyto informace lze nalézt v každé učebnici ekonomie a pokud by někdo byl líný číst, stačí vzpomenout na doby nedávno minulé, kdy nám soudruzi dokázali, jak centrální plánování prosperuje. V krátkosti lze shrnout, že pokud stát centrálně plánuje produkci, nemá zpětnou vazbu (v tržní ekonomice tvořenou strukturou uskutečněných nákupů jednotlivých spotřebitelů) a vznikají problémy s nedostatky zboží na jedné straně, přebytky zboží na straně druhé, deformacemi cen, monopolizací důležitých výrob a služeb a další.
Právě posledně dvě jmenované jsou jádrem celého toho humbuku kolem monopolů.
Monopoly by nevznikly bez státního přičinění. Ani v době, kdy vznikaly ty tzv. „přirozené monopoly“ nestála za jejich vznikem žádná vysoce altruistická myšlenka. Stát prostě potřeboval mít pod kontrolou důležité zdroje a tehdejší vládci jednoduše využili toho, že běžný člověk nechápal (a většina dodnes pořádně nechápe) tržní souvislosti. Svou roli konkrétně u nás sehrálo i konzervativně-sociální prostředí (tak typické pro Evropu), onen argument „však oni se postarají a je to tak lepší“. Reálný socialismus, trvající 40 let, dílo dokonal. Vznikly monopoly téměř na vše představitelné, konkurence byla téměř zcela potlačena. Tehdejší plánovači vycházeli z myšlenky „výnosů z rozsahu“, tedy vztahu, že pokud bude výrobu zajišťovat jeden velký, bude výroba levnější a kvalitnější než kdyby ji zajišťovalo více malých. Toto samo o sobě není špatná myšlenka, ale v reálném světě nefunguje, neboť takováto velká (a svého druhu jediná) firma – monopol- zcela postrádá jakoukoliv motivaci vycházet svým zákazníkům vstříc.
Všichni si pamatujeme příklad Českého Telecomu, který po jistou dobu zcela ovládal trh s českým internetem. Marné byly prosby, marné byly stížnosti a marné byly bojkoty ze strany zákazníků. Telecom si prostě dělal, co chtěl a mohl si to dovolit – stál za ním stát. Kdokoliv jiný, kdo by chtěl (a že tu takoví byli, mohli a chtěli) do odvětví vstoupit, byl zadržen „moudrou“ rukou státu. Vlády argumentovaly tím, že pokud monopol z telekomunikací uvolní a Telecom prodá, bude to pro zákazníka pohroma ve formě strašlivého zdražení a celkové nedostupnosti služby pro méně majetné. Jednoduše přemýšlejícím jedincům to znělo velmi logicky, protože nebyli schopni dohlédnout důsledky toho, kdyby se tak – prodaný a už privátní – Telecom zachoval. Na začátku bylo zdůrazněno, že dobrovolná směna na svobodném trhu představuje vždy přínos pro obě strany. Telecom by se tak samozřejmě chovat mohl, ale tím by se – v prostředí vzniklé konkurence – sám zlikvidoval.
Když Grossova vláda prodala ČT Telefonice, prodala jej i s telekomunikační sítí (dráty). Prodaný bývalý Telecom samozřejmě tohoto využívá a alternativní operátory nutí platit za její používání. Běžný člověk, nepřemýšlející v ekonomické souvislosti opět smutní, protože se – podle něj – defacto nezměnilo nic. Oficiální monopol sice padl, ale stejně při připojení přes alternativního operátora musí platit opět Telecomu. Při hlubším zamyšlení …. nemusí. Jsou zde operátoři, kteří jsou schopni obdobnou nebo zastupitelnou (substitut) službu zprostředkovat také – a světe div se – nepotřebuje k tomu Telecomí dráty (mobilní operátoři, kabelová televize, WI-FI, broadnety, satelity a co já vím co všechno ještě. Jedno pozitivum je nutno bandě stát + Telecom přiznat – Česká Republika má nerozvinutější infrastrukturu Wi-Fi sítí na světě. Toto ale sotva lze považovat za kladný aspekt monopolizace (taky si nespálíte dům, abyste si na jeho místě postavili vilu).
S vodárnami, plynárnami, elektrárnami atd. je to v podstatě stejné. Vždycky existuje substitut. Root to přesvědčivě dokazuje (cisterna s vodou, soukromý generátor, ….) a je jen problém každého zastánce monopolu, že to nechce vidět.
Věc má ale ještě druhou stránku …
Pokud bych připustil, že lidé nebudou chtít nebo moci substituovat, tj. nahrazovat těmi cisternami a generátory atd. a nechají uvedené monopolisty zvýšit opravu cenu tak nehorázným způsobem …. opět zafunguje trh.
Pro představu: Pokud nyní je cena kilowatthodiny dejme tomu 1 koruna a zprivatizovaná ČEZ by ji zvednula na 100 kč (tedy stonásobně) tato zvýšená cena se promítne zejména do nákladů firem, tvořící produkci. Nuceni tímto vzrůstem výrobci zdraží své výrobky – promítnou vyšší cenu do nákladů, tedy na spotřebitele. Spotřebitelé, ve snaze nesnižovat svůj životní standard budou logicky vytvářet tlak na zvýšení svého příjmu, čehož dříve nebo později dosáhnou. Je prostě v zájmu výrobců na trhu statků, aby měli koupěschopnou poptávku a ač se to zdá neuvěřitelné, opravdu to takhle funguje. Po určité době by se situace stabilizovala v „klidové poloze“. A to bez jakékoliv vševědoucí zasahující ruky státního úředníka.
Někdo může namítnout, že toto „vyrovnání“ by mohlo trvat nekonečně dlouho a mohlo by být likvidační pro celou ekonomiku. Tato situace by však pravděpodobně reálně vůbec nenastala, protože každá firma, která si může dovolit koupit gigant typu ČEZ, má samozřejmě analytiky, kteří tohle všechno ví a proto se do nějakého skokového brutálního zdražování prostě nepustí. Nikdo nezařízne slepici, která snáší zlatá vejce kvůli jedné dobré večeři z drůbežích prsíček.
Navíc … pokud by opravdu platilo, že by např. ČEZ v soukromých rukách mohli libovolně zvyšovat cenu až donekonečna, dávno by byl prodaný. Bylo by to tak silným lákadlem, že by se už dávno našel někdo, kdo by byl ochoten zadlužit se libovolně velkým úvěrem a podplatit třeba celou poslaneckou sněmovnu, aby mohl tento gigant koupit, protože by to nebylo nic ve srovnání s tím, kolik by tohoto projektu „vydojil“. Je chyba myslet si, že vláda ČEZ neprodá, protože by to pro ni byla politická smrt. Pokud by někdo totiž dostatečně zaplatil, i politická smrt by byla únosná.
Posledním argumentem je, že pokud vlastní tyto podniky stát, jsou tak nějak nás všech. Kdo tomuto opravdu věří, nechť zkusí vyjít před svůj dům a vytrhat si z chodníku pád dlaždic (je přece všech, tedy z části i můj, ne?) a pak toto obhájit před soudem.
To, že nyní stát reguluje tyto důležité komodity nebude trvat věčně. Ceny v okolních státech mohou kupříkladu růst a u nás budou stále drženy pod hranicí tržní ceny. Je logické, že výrobci elektřiny, plynu, atd…. nebudou mít žádnou snahu a motivaci investovat do rozvoje takovéhoto podnikání, přestože se jedná o státní podniky. Jednoduše se budou snažit přesměrovávat svá aktiva tam, kde cena nebude uměle srážena dolů a to může mít v budoucnu katastrofální důsledky pro celou společnost.
Stát není dobrý hospodář. Je to tak proto, protože stát nic neriskuje. Když udělá podnikatel chybu, může jej to zlikvidovat a zadlužit na tři generace. Když udělá chybu stát, prostě vybere víc na daních.
Teď konkrétně ČEZ velmi slušně vydělává. Je to tím, že v současné situaci na trhu energetiky prakticky nelze nevydělávat. Dokud to funguje, je to relativně v pořádku. Nic ale nezaručuje, že bude ziskový i za pět nebo deset let.
Jednou nějaká vláda všechny tyto společnosti prostě prodá, protože třeba přestanou vydělávat (pan Tvrdík by mohl povyprávět, jak z prosperujícího (státního) podniku udělat krachující firmu) nebo bude potřebovat peníze třeba na sociální dávky. Co budeme dělat potom? Budeme svítit svíčkami, topit uhlím a chodit se mýt do potoka? Opravdu si to myslíte?
Problém s přirozenými monopoly neexistuje. Je jen v hlavách lidí. Je to o tom, odpoutat se od toho pocitu, že „tak je to nejlepší a jinak to nejde“. Není a jinak to jde. Je to problém, který v současnosti nevidíme ale on se jednou ukáže. Bude to v momentě, kdy takový monopol přestane být ziskový.
Netvrdím, že trh je zcela dokonalý, je jen nejdokonalejší ze známých alternativ. Jakékoliv jiné řešení než tržní, včetně snahy trh regulovat a „pomáhat trhu“ (byť s dobrým úmyslem na začátku), bude v konečném důsledku vždy horší.
(Zatím nikdo nehlasoval)