Vrátka vrzla a muž v obnošeném červeném kabátě, v košili se skrvnami od inkoustu a s obrovským černým newfoundlandským psem vyšli na zablácenou ulici. Na listopad už byla pěkná zima, ale sníh a mráz stále ještě nepřišel. Pes očuchával psí noviny na rozích, a Sam se tak tak vyhnul šlápnutí do koňského lejna. Po kratší cestě městem došel ke své oblíbené hospodě, kde si jako obvykle dal syrové ústřice se zeleninou. Při jídle vášnivě hovořil s několika námořníky.
„Hanba Townshendovým zákonům. Kdyby loni nezemřel, provolával bych hanbu i Townshendovi! Platíme cla z dováženého skla, kůží, barev, papíru i čaje. Králi plníme kasu my!“
„Má pravdu!“ ozval se kdosi
„Baže má! Ale král je král!“ odvětil muž v zeleném kabátě, popíjející pivo.
„Ale Parlament nemá žádné právo vydávat zákony platné tady u nás! Máme vlastní sněm. Když nemůžeme volit do Parlamentu, nemůže nám Parlament ukládat cla a daně, to dá rozum. Krále jako panovníka samozřejmě nezpochybňuji.“
Nebylo to tak dávno, co noviny namísto kolků vycházely s lebkou a kříženými hnáty na titulní straně. Od té doby uplynuly téměř dva roky. Sam si na to živě vzpomínal. Měl v tom prsty, jako skoro ve všem, co se v koloniích šustlo. Už celá léta neúnavně budoval organizaci, řečnil po hospodách i v místním sněmu, svolával shromáždění a psal pobuřující články do novin. Před Samem se měl na pozoru i královský guvernér, považující ne nadarmo Sama za nejnebezpečnějšího muže v kolonii. Když vyšel Sam z hospody, nebyl opilý. Žil velmi střídmě a neopíjel se, zato veškerou energii věnoval politice. Prošel se přístavem, zahlédl několik královských vojáků (pro něž on sám vymyslel hanlivou přezdívku „humři“, která se překvapivě rychle ujala) – a té noci jej napadl jeden z osudových nápadů. Pokud musíme platit cla z dováženého zboží a pašování už není tak snadné, jako dříve, pak přece máme možnost to zboží prostě nekupovat!
S přítelem Otisem sepsali další oběžník, v němž vyzvali i ostatní kolonie k bojkotu veškerého zboží, dováženého z domovské země za mořem. Kolonie tehdy však byly ospalé místo a přes jisté nepokojné podhoubí se tam věci hýbaly pomalu. Bojkot prosazovaly zejména potulné bandy vagabundů, jimž přišel docela vhod, protože oni si beztak nové zboží koupit nemohli – jinak bojkot nebyl příliš úspěšný.
Přešla zima, pak léto, vládu nad krajem opět převzala zima. Sam vyšel opět v obnošeném červeném kabátě a v košili se skvrnami od inkoustu na ulici. Ze sněhu, ležícího v ulicích, byli znechuceni oba, on i pes. Opět došel do hospody, ve městě bylo vojáků v červených kabátech více, než bylo zvykem. Lidé na ně často pokřikovali, ať táhnou domů. Sam se v hospodě doslechl, že i zítra budou potulné bandy na náměstí u celnice provokovat královské vojáky. Zítra však mají dorazit na demonstraci i lidé z Cambridge a dokonce i z Lexingtonu. Sam netušil, že po zítřku už nic nebude tak, jako bylo dříve, ale demonstranty ještě ujistil o tom, že vojáci nebudou střílet, dokud soud podle zákona neoznačí lidi v davu za rušitele královského míru, čehož se zase žádný soudce ve městě neodvážil ze strachu, že by mu pak spadl jeho vlastní dům na hlavu.
Navečer dav napadl vojáky a házel po nich sněhové koule a skořápky od ústřic. K davu se přidali i uprchlí otroci a kdosi z nich praštil jednoho z vojáků jakýmsi klackem. Do toho se rozezněl i požární zvon. Vojáci přivolali posily a zahájili palbu. Když se kouř rozplynul, leželo na zemi pět mrtvých a osm zraněných. Všechny kolonie byly pobouřeny, všude se konala protestní shromáždění a Parlament za necelé dva měsíce zrušil všechna cla, kromě jediného, ale celou řadu dalších zákonů ponechal v platnosti.
Uplynuly horečné dva roky, plné proklamací, rezolucí, shromáždění a dalších politických aktivit. Někde se i bojovalo. Obyvatelé nedalekého města v sousední kolonii pobili královské vojáky, když jejich škuner, čekající na pašeráky, uvízl na mělčině. Další rok královské lodi přivezly do města zásilku čaje, nikdo ji však nechtěl koupit ani za dumpingovou cenu a lodi měly odplout zpět za moře, k čemuž ovšem guvernér nedal svolení a Sam vymyslel plán. Přednesl tento plán svému bratranci Johnovi – převlečou se s pár dalšímí lidmi za Mohawky, přepadnou ty tři lodi a čaj vysypou do moře.
Jak řekli, tak také učinili. O pár měsíců později přijal Parlament čtyři krutá opatření, která měla město naučit poslušnosti, včetně uzavření přístavu do doby, než bude čaj splacen. Město mělo být exemplárně potrestáno, avšak příliš to tehdy nevyšlo. Ostatní města a kolonie se proti útlaku spojily a vyzvaly krále, aby uznal jejich nezávislost na parlamentu země za mořem, s tím, že pochopitelně zůstanou poddanými Jeho Veličenstva. To se nestalo a král vyslal vojáky, aby kolonie naučili poslušnosti. Kolonie postupně zjistily, že dohoda s mateřskou zemí, ani žádná forma plichty už asi nebude možná a téměř přesně deset let po vysypání čaje do moře si vybojovaly nezávislost.
Ono město se jmenovalo Boston ve státě Massachusetts a uvedené události se tam staly 5. března 1770 a 30. listopadu 1773. Samovo příjmení bylo Adams a jeho bratranec John se stal v roce 1792 druhým presidentem Spojených států, pak byl presidentem od roku 1824 ještě jeho syn John Quincy Adams.
Občané Bostonu se na nějaké protesty tehdy mohli zvysoka vybodnout. Míra buzerace ani výše zdanění nebyla ani zdaleka taková, jakou máme dnes. Pokud někomu něco vadilo, mohl se sebrat, vzít koně a pušku a vyrazit do Vermontu nebo přes Apalačské pohoří na západ. Kdyby obyvatelé Bostonu krále nedráždili, mohli žít v poklidu a relativním blahobytu jako jeho poddaní. Útlak rozhodně nebyl nesnesitelný. Ale existoval a kolonisté si to nenechali líbit. A kdyby se na to obyvatelé města Bostonu tehdy vybodli a šli raději na pivo, nemusely by žádné Spojené státy, dnes ekonomicky a i vojensky nejsilnější stát světa, vůbec existovat.
5.1.2007 Root
(Zatím nikdo nehlasoval)