Hladinu motoristického veřejného mínění rozvlnila minulý týden zpráva zprostředkovaná médii, že „Nejvyšší soud osvobodil“ řidičku vozu, která nedala přednost vozidlu na hlavní silnici, a vinu shledal na straně řidiče, který jel po hlavní, ale nepředpisovou rychlostí. V tomto článku se podíváme, jak to bylo doopravdy.
Co se tedy stalo? Řidička vozu Škoda Fabia vyjížděla z vedlejší na hlavní, přičemž se srazila v vozidlem Škoda Octavia, které jelo po hlavní výrazně nepředpisovou rychlostí (86km/h). Došlo ke smrtelnému zranění jedné spolucestující řidičky a těžkým a lehkým zraněním dalších osob v obou vozidlech. Řidička byla policií obviněna a za nedbalostní trestní čin odsouzena k trestu odnětí svobody na sedm měsíců s podmíněným odkladem na 15 měsíců a zákazem řízení na 30 měsíců. Tento rozsudek potvrdil i krajský soud. Řidička podala dovolání k Nejvššímu soudu. Nevyšší soud se neshodl se závěry předchozích soudů, že řidička je výlučným viníkem nehody a rozhodl v červnu 2007 usnesením 3 Tdo 593/2007 tak, že zrušil předchozí rozudky a vrátil věc zpět Krajskému soudu v Ostravě, aby posoudil znovu vinu (nebo spoluvinu) řidičky.
Nic víc a nic míň. Nikdo nebyl „osvobozen“ a vůbec ne „obviněn“, vinu Nejvyšší soud neposuzoval, v rámci dovolání posuzoval pouze určitý výklad práva použitý soudy okresním a krajským. Nyní tedy proběhne další soudní líčení a až v něm bude rozhodnuto, kdo nese vinu na nehodě. Dost možná to budou oba dva. Nevíme, jak k nehodě došlo a neznáme detaily, které jsou k posouzení případu klíčové, nebudeme tedy rozhodnutí soudu předjímat.
Nejvyšší soud uvažoval asi takto: Vzal na vědomí, řidička vozidla vyjíždějícího z vedlejší silnice na silnici hlavní dodržela povinnost dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci, když za tímto účelem vozidlo zastavila a rozhlédla. Vzal v potaz znalecký posudek, kterým bylo prokázáno, že řidič jedoucí po hlavní silnici jel rychlostí 86 km/hod, která tak v daném místě byla zcela zjevně nepřiměřená a o 72 % překračovala rychlost povolenou. Ze závěrů daného znaleckého posudku vyplynulo, že pokud by řidič Octavie jel v okamžiku, kdy na Fabii reagoval, rychlostí 50 km/h, ke střetu vozidel by nedošlo, a to ani tehdy, kdyby své vozidlo vůbec nebrzdil. Tento fakt byl podle mě pro posouzení případu klíčový. Z předchozího šetření dále plynulo, že se řidička před vjezdem do křižovatky rozhlédla jak vlevo, tak vpravo, přičemž Octavii jedoucí po hlavní silnici vlevo, viděla na vzdálenost 200-250 metrů, což, za předpokladu, že by tento jel rychlostí, jež je v obci povolena, vyhodnotila tak, že pro projetí křižovatkou má dostatek času.
Dále NS upozornil na to, že přednost v jízdě nelze vnímat tak, že řidič na vedlejší komunikaci musí za všech okolností dát přednost všem vozidlům na silnici hlavní, které vidí. Porušení přednosti dát přednost v jízdě znamená podle NS vytvořit dopravní situaci, kdy řidič, který má přednost v jízdě, musí, aby se vyhnul střetu s jeho vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy (viz §2 písmeno q zákona 361/2000Sb), všechno ostatní je podle NS v pořádku. Má to svou logiku, zejména v městském provozu.
Jak z této argumentace plyne, NS posuzoval pouze jeden a tento specifický případ, a jeho výrok se vztahuje opět na tento případ. Zásada, kterou konstatovala státní zástupkyně z NSZ v souvislosti s tímto případem, totiž že „se řidič motorového vozidla může (oprávněně) spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak„, je již dlouhou dobu používána, pouze jaksi selektivně jen na některé případy. Například, pokud sundáte silniční veš, která vám nedala přednost, a vy jste jel rychlostí vyšší než dovolenou, jste automaticky spoluviníkem stejně jako ve výše uvedeném případě. Tuto (samu o sobě diskutabilní) skutečnost již mnoho motoristů okusilo na vlastní kůži. Rozhodnutí NS není tedy v ničem inovativní, je to aplikace staré zásady na novou situaci. Tedy tato „novinka“ a „průlom“, kterou nám média předkládají, se nekoná.
Celé rozhodnutí NS najdete pod číslem 3 Tdo 593/2007 na http://www.nsoud.cz/roz_info.htm.
Můžeme si o tomto rozhodnutí myslet, co chceme. V zásadě jsou možné tyto přístupy:
a) Takový výrok je na hlavu postavený, protože dále relativizuje právní poměry na silnicích. Respektování pravidel přednosti v jízdě patří k základním stavebním kamenům bezpečnosti silničního provozu a jejich náhrada gumovými prvky nepřináší nic pozitivního. Pakliže někdo vyjíždí na hlavní silnici, smí se ne podle platného práva, ale podle základní řidičské logiky rozjet až tehdy, je-li to bezpochyby bezpečné. Jak rychle jede auto po hlavní silnici je pak irelevantní, na jeho právu přednostní jízdy to nemění nic.
b) Takový výrok je zcela logický, neboť ačkoli řidička svoje povinnosti ze zákona splnila, nebyla jí rychle jedoucím vozidlem na hlavní silnici „nebyla dána šance“. Každá křižovatka potažmo každý technický systém vychází z určitých návrhových parametrů, za kterých je bezpečný, pokud se ale někdo rozhodne jej používat mimo tyto návrhové parametry, například jezdit po městě ftédéíčku devadesátkou, může si za problémy sám. V této souvislosti zejména vychází najevo, že největším problémem výrazně rychlé jízdy není, že řidiče chytne policajt (ideál příznivců represe), ale že tím zvyšuje riziko sobě i ostatním.
c) Je to zcela irelevantní, protože přednost v jízdě představuje pouze nějaké pravidlo, které fungovat může nebo nemusí, vsázet na něj život může jen hazardér nebo bezmozek. Spoléhání se na to, že ostatní pravidla dodržují, je na tom stejně.
Co si myslím já? Osobně bych na tohle neměl žaludek. Kdybych někomu nedal přednost, ačkoli jsem jí dát měl, a následkem by bylo úmrtí člověka z posádky mého anebo jiného auta a vznik značných škod na zdraví i majetku, zatáhl bych ocásek, nikam se neodvolával a uznal, že jsem prostě idiot, udělal jsem chybu a nehledal bych příčinu nikde jinde. Byť bych třeba i připouštěl, že vinu na situaci nesou oba, byla to pořád moje noha, která pustila spojku. Také by mi bylo proti srsti odvolávat se, protože tím lze maximálně svalit část viny jinam, ale nikomu to nepomůže. Dále mám dojem, že pokud řidička viděla přijíždějící automobil ze vzdálenosti několika set metrů, mohla vyhodnotit nejen přítomnost, ale i rychlost blížícího se vozidla, to je součást základních řidičských dovedností a nutnost, když chce řidič provést agresívní vjetí do křižovatky; argumentaci soudu bych chápal jako zcela správnou za ztížené viditelnosti nebo byla-li ve výhledu překážka. Za volantem řidička selhala v základním ohledu: Ochránit ostatní, sebe a své cestující před nehodou. Ale nejsme všichni ze stejného těsta a ta dáma na to žaludek měla. (Ohledně tématu žaludku možná najdete v rozhodnutí další zajímavý detail, ze kterého jsem skutečně měl mírný náběh na reflux, ale to je jiné téma).
Myslím si, že kromě určitých stinných stránek dotýkajících se základní morálky a logiky je rozhodnutí NS možné vnímat pozitivně. Posouvá výklad práva od otrockého předčítání paragrafů ve stylu úředníků z dopravních odborů magistrátů k vnímání určitých širších souvislostí při složitých interakcích lidí a vozidel v silničním provozu. Stejnou logiku lze užít například při srážce se silniční vší, která jela po hlavní silnici bez osvětlení a řidič automobilu vyjíždějící ze silnice vedlejší jej neviděl, protože jej kvůli jeho špatné viditelnosti nemohl vidět včas a oprávněně spoléhal, že v jedenáct večer všechna vozidla svítí. Anebo v případě chodce přecházejícího po přechodu, který vstoupil do vozovky před automobil jedoucí předepsanou rychlostí, aniž by jeho řidiči dopřál čas reagovat. I v tomto případě je řidič „naturalisticky“ bezvýhradně vinen, ale ve skutečnosti i on se mohl spolehnout na povinnost danou chodci §54 odst. 2 zákona 361/2000 Sb.
Co ovšem spolehlivě úchylné je, jsou úděsné nesmysly, které ohledně tohoto rozhodnutí vyrobila média. Mladá Fronta například informovala: „Pro silniční piráty přednost neplatí“. Podle Světa motorů byla řidička „osvobozena“. Pozadu nezůstali ani soudruzi z Novinek.cz. Nikomu neradím, aby bral tato sdělení vážně a šel to vyzkoušet, až zas pojede nějaký ztopořený Paroubek na svatbu. Pro silniční piráty platí přednost v jízdě stejně jako pro duhové víly a prince na bílých koních, když jsou řidičem a jedou po hlavní. Raději ani nedomýšlím následky takových mediálních virtualit. Obávám se toho, že vznikne stejná situace jako ohledně „absolutní přednosti chodce na přechodu“. Vohnouti si pomyslí, že budou moci nechat mozek doma, protože při vyjíždění na hlavní „to stejně nebude jejich vina“ a tak „to tam fouknu“, jako by to nebylo jedno a jakoby pak kosti lépe srůstaly.
Je mi velkým otazníkem, proč média informují o dopravní problematice tak, jak informují. Mám na mysli překrucování výroků o vině a nevině, vytrhávání jednotlivých vět z kontextu a spojování je s jinými větami vytrženými opět z jiných kontextů a zformovanými do podoby neuvěřitelných slátanin s cílem formování veřejného mínění nikoli informování o skutečných příčinách a souvislostech. Přijde mi to jako činnost páté kolony s cílem vyvolávat ještě větší chaos v hlavách žen a mužů za volanty.
Všechny myslitelné bezpečnostní aspekty silničního provozu média opomíjejí a dělají, že je nevidí, a to včetně jízdy pod vlivem alkoholu a zjevně se prohlubujících znepokojivých rozdílů v profesionalitě mezi každodenními a svátečními řidiči. Výjimky v mediální politice jsou pouze dvě. Bodový systém (resp. jeho kontraproduktivita) a rychlost jízdy. Tam nastane vždy okamžitá shoda napříč mediální scénou a zcela předvídatelná řetězová reakce. Jakmile je řeč o rychlosti jízdy, jejím dodržování nebo naopak, omezování a měření, překonfiguruje se mediální scéna do podoby známé z dob Národní fronty a jedni jako druzí začnou kdákat totální nesmysly, jen aby podpořili nebo aspoň obhájili nutnost přísnějšího státního a privátního dohledu v této oblasti. Pozadí takového chování zkuste identifikovat sami.
Poselství z toho plyne, že zprávy z médií jsou určeny pro vohnouty a kdo má zájem, musí se napojit přímo na zdroj, což není ničím novým.
(4x známkováno, průměr: 1,75 z 5)