Ve Varech byl zahájen každoroční filmový festival a začalo pršet. Tyto dvě věci se v prvním červencovém týdnu spolehlivě dějí už po jedenapadesáté. Přijeli Barťák s Ebenem a pak i kompletní zbytek české kulturní fronty. Přijeli politici, novináři, prsaté blondýny, nepřehledné zástupy podržtašků a brýlaté studentky diskusních věd. Festivaloví nadháněči přivlekli tradiční „hvězdy“, jenž obdrží křišťálovou kouli Za odvahu přijet do postkomunistické prdele, o které v životě neslyšely. Dámy a pánové, jediný týden v roce, kdy „to ve Varech žije“, právě začíná. Tak určitě.
V médiích je festival prezentován něco jako kulturní maturita a kdo ji každoročně neopakuje, či ji snad vůbec nemá, je společenský vyděděnec. Kdo není schopen v kavárně či na síti zasvěceně sdílet své dojmy z mimosoutěžního afghánského dramatu o homosexualitě v armádě, je zahrnut posměšky a označen za fašizoidního homofoba. V Reflexu píší o „patnácti důvodech, proč jet letos do Varů“ a porůznu jsou k vidění články, jejichž leitmotivem je, že „město žije festivalem“. Pokusím se tuto nálož pozitivismu alespoň trochu vyvážit pohledem z druhé strany zrcadla.
Nebudu tvrdit, že všichni Karlovaráci mají festival na praku, to rozhodně ne, jsou i tací, kteří si ho opravdu užijí. Celý rok se na něj určitě těší místní „high society“, nažhavená rozdat si to na domácí půdě s Pražáky jako rovný s rovným a rozhodnutá proniknout tentokrát na úplně všechny večírky pro zvané. A také pochopitelně místní mládež. Ta by se ovšem stejně těšila i na festival rumunského folklóru, pokud by byl doprovázen podobným, celonočně-celoplošným zázemím složeným z hudby, alkoholu a záplavy rozkošných, přespolních prdýlek. O filmy nejde nikomu z obou kategorií zcela určitě.
Troufnu si ale celkem s jistotou prohlásit, že slušná část obyvatel by se bez každoročního představení cirkusu Bartoška celkem bez problémů obešla. Jsou to ti, kteří mají tu smůlu, že bydlí v blízkosti centra a pak ti, kteří v něm pracují za nejnižší mzdu v republice. Soudě podle mé vlastní zkušenosti, málokdo z nich „žije festivalem“, daleko častěji projevují emoce z opačné strany stupnice. V lázních pracují sedm dní v týdnu, ve dne i v noci. Po práci jsou rádi, že můžou vypadnout pryč a dát si doma nohy na stůl. Íránská kinematografie mezi nimi moc fanoušků nemá.
Kolonády připomínají Karlův most ve slunném odpoledni, kdo nemá na krku oranžový obojek a v ruce plastový kelímek s něčím zeleným za kilo, je naprostý mimoň. Kdo může, vezme si dovolenou a opouští město, kdo ne, volí taktiku preppers. Nakoupí se zásoby na týden, natankuje plná a v knihovně vypůjčí stoh severských detektivek. Na pizzu, čínu a hambáče je nutno dočasně zapomenout a nutné nákupy se doporučuje absolvovat brzo ráno na vzdálenějších předměstích, kam baťůžkáři pěšky nedojdou, na kole nedojedou. Obyvatelům bydlícím v doslechu centra a vstávajícím ráno do práce, se doporučuje neotevírat okna, zakoupit špunty do uší a nějaké lehčí barbituráty. Ten samý režim platí i pro domorodce, obývající okolí koupaliště Rolava, kde je stanové městečko a probíhají doprovodné kulturní akce. Vzhledem k tomu, že lokalita má podobu rozsáhlé a mělké kotlinky, obklopené zesilovači v podobě paneláků, můžou si noční koncerty vychutnat i obyvatelé přiléhajících městských částí, aniž by museli vytáhnout paty z domu.
Nevím ale, zda se podobná nedobrovolná participace dá vyjádřit termínem „žijeme festivalem“. Ono to ani dost dobře nejde, pokud si tedy odmyslíte akustickou stránku věci. Běžní obyvatelé města s ním jinak příliš do styku nepřijdou. Odehrává se totiž prakticky výhradně v úzké nudli údolí říčky Teplé, na patnácti stech metrech mezi hotely Thermal a Pupp, v takzvané „lázeňské zóně“. Tato oblast je už léta mrtvá a noha domorodcova tam dobrovolně nevkročí. Nikdo už tu dávno nebydlí, rohlík si tu nekoupíte, auto nezaparkujete a v legendární kavárně Elefant si místo vyhlášeného štrůdlu můžete koupit mimořádně ohavné, echt „italské“ šatičky v ceně průměrné mzdy. Rusky vám je bude nutit ukrajinská prodavačka na místě, kam chodili na kafe Goethe a Beethoven. Elefant je dokonalým symbolem současného stavu kdysi kosmopolitního města, jehož ráz se nepodařilo zničit ani komunistům a dokázala to až neviditelná ruka neoliberálního trhu. Majitelé domu se jmenují Boris a Irina.
A do tohoto skanzenu přijede každý rok v červenci cirkus Bartoška. Pořádat filmový festival ve městě, které má dvě stálá minikina, je vůbec unikátní nápad, ale za to principál nemůže – jak koupil, tak prodává. Celé představení se odehrává v duchu „Pražáci sobě“. Přivezou si sebou naprosto všechno od šroubků, až po kukaně na lístky. Všechno si sami smontují, postaví a nakašírují. Přivezou si vlastní dopravu, zázemí a servis. Přivezou a postaví si stany a stánky s pitivem a dlabancem. Přivezou si i to jídlo a pití. Česká televize si postaví studio, Český rozhlas vysílá z karavanu Elvise Presleyho a BMW si u Císařských lázní smontuje bizarní autosalon. Vyhlášené putující festivalové noční kluby, kde probíhá ono slavné „žití“, jsou rovněž dokonale potěmkinovské. Pražské firmy je uvedou do provozu výhradně na dobu festivalu v budovách, které jsou jinak po zbytek roku zavřené a už roky chátrají. Vivat festival!
Neříkám, že Karlovy Vary a místní z filmového cirkusu vůbec nic nemají, samozřejmě vydělají, ale je tu jedno významné „ale“. Jde o „Pyrrhův“ výdělek. Skutečností totiž zůstává, že festival lázně připraví prakticky o tři týdny hlavní sezóny, aniž by poskytl srovnatelnou ekonomickou kompenzaci, kromě diskutabilní „reklamy“. Lázně jsou hlavním místním zaměstnavatelem a celoročně žijí ze zámožných lidí, většinou hovořích rusky, kteří sem přijíždějí utratit své peníze. Chtějí za ně příjemné prostředí, ruskojazyčný servis a hlavně klidnou, lázeňskou atmosféru. Chtějí odpočívat, procházet se, dýchat „čistyj vozduch“, „piť vadičku“, utrácet dolary za „farfor“ a říkat do telefénu Serjožovi v Moskvě, že „ani sejčas v Kárlovych Várach“. A hlavně chtějí ve svých pokojích za 250 Euro v noci spát, a ne poslouchat do tří do rána Chinaski.
Karlovy Vary jsou mrňavé lázně v zapadákově, žádné Benátky. Většinu nás tady živí teplá minerálka, o níž světu už dvě stě let s velkým úspěchem tvrdíme, že je léčivá. Chutná tak hrozně, že je to možná i pravda. Zdaleka nejdůvěřivější jsou v tomto směru právě návštěvníci z postsovětských zemí, díky čemuž na kolonádách tradiční němčinu nahradila nová lingua franca – ruština. Bez té si tu pracovně ani nevrznete, mladší ročníky s tím mají obrovské problémy a proto se u nás moc nepěstuje současný zvyk vyhazovat na dlažbu každého nad 45. Na ruštinu jsem jako každý ve škole totálně dlabal, což byla vééélká chyba, ale i to málo, co v hlavě zůstalo, má dnes cenu zlata. Jsou tady, utrácejí tu neskutečné peníze a každý rok se vracejí. Jet do Kárlovych Var a piť vadičku u nich patří k bontónu a už je odtud nikdo nevystrnadí. Řečeno s Járou Cimrmanem: „Můžeme o tom debatovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat.“
Město 356 dní v roce živí postarší lázeňáci, kteří jsou ochotní tu utratit majlant za horkou vodu, vzduch a klid. Když pocítí potřebu „žít“, zaletí si do Monte Carla, nebo do Las Vegas. První týden v červenci přesto děláme už léta všechno proto, aby svoje dolary odvezli radši buřtům do Baden-Badenu. Kultura je krásná a důležitá věc, ale pouze potud, pokud vám ji někdo necpe do krku, jak huse šišky. Festival je přesto svým způsobem dokonalý a skvěle plní svůj hlavní účel. Jednou do roka zadarmo vypadnout z Prahy do Varů a za cizí peníze tady týden lít do hlavy ve společnosti spřízněných duší.
3.7.2016 Lulina
(310x známkováno, průměr: 1,47 z 5)