V diskusích na D-FENSově serveru se najde mnoho levicově zaměřených příspěvků.
Hodně se v nich hovoří o chudobě, nemilosrdné pravici, sociálním státě apod. Aniž bych chtěl jejich autorům sahat do svědomí: kolik z vás ví, o čem píše? Jedna věc je vidět statistiky, druhá realitu. Proto píšu tento článek “z opačné strany”, na základě toho, co jsem viděl, zažil, a o čem jsem slyšel vyprávět starší přátele. A začnu šokujícím tvrzením.
Není lepší recept, jak se stát individualistou a pravičákem, než vyrůst jako chudý člověk na sídlišti plném chudých lidí.
Přesně to byl můj případ. Až do 18 let jsem žil s matkou-samoživitelkou (otec se s placením výživného neobtěžoval) na ostravském sídlišti Hrabůvka, plném nezaměstnaných a bezprizorné mládeže. O chudobě vím hodně, mnoho jsem jí zakusil, a viděl jsem, jak “sociální stát” přistupuje k jejímu “řešení”. A právě to mne lépe než co jiného naučilo nedůvěřovat státním “řešením”, považovat je za okázalá, neúčinná teatrální gesta, která jsou v naprostém rozporu s přirozenou spravedlností a neohlížejí se na realitu.
Tragédie Ostravy začala – jak jinak – státním plánováním. Průmyslové centrum první republiky dostalo po válce ideologický úkol – stát se zásobitelem celé RVHP. Komunističtí plánovači nahnali do už tak velkého města (194 000 obyvatel po skončení války) dalších sto tisíc lidí ze zbytku republiky, a začaly se trhat rekordy. Víc oceli, více uhlí! Ať příroda trpí, ať se třeba vyrábí na sklad. My přeci musíme mít gigantické fabriky, zaměstnávající desetitisíce lidí. Svatý Klement a Strana to zařídí podle biblí marx-leninského učení; a zařídili, opravdu. Během pár let se v ostravské aglomeraci nacházely tři megazávody produkující ocel – Vítkovice, Nová huť a Třinecké železárny; a to v situaci, kdy na celou reálnou potřebu republiky a solidní export by stačila jedna, pouze lépe vedená. Ekonomická rentabilita nikoho zvlášť nezajímala – vždyť šlo o chrámy režimu, kde se u soustruhů sloužily mše opěvované tiskem a televizí. Pamatujete si ještě na ty nekonečné nudné reportáže v komunistických Televizních novinách? Já ano.
Nadprodukce železa a uhlí byla značně nákladnou záležitostí. V závodech vybavených zastaralou a nevyhovující technikou, pod často neschopným vedením, pracovaly zbytečně tisíce lidí navíc. Přebytky se vyvážely do zaostalých “bratrských zemí”, které za ně buď nezaplatily vůbec, nebo barterem – zbožím leckdy pochybné kvality. Inženýři a technici, kteří v oněch letech navštívili “montáže” v latinské Americe, arabských zemích, Africe nebo východní Asii, vyprávějí neuvěřitelné příběhy o tom, jak se zacházelo s československým exportním materiálem; škoda, že tu není nějaký nový Karel Jaromír Erben, který by tyto příběhy posbíral. Studenti humanitních oborů na to asi nemají čas, nebo je to vůbec nenapadne.
Celá mašinérie byla nepřímo vydržována dotacemi z lépe fungujících částí průmyslu. Drahá iluze plné zaměstnanosti a průmyslového pokroku byla režimu potřebná, protože jinak by se ocitl bez ideologických kořenů – a bez Lidových milicí. A skutečně, co se týče radikálních zastánců komunismu, bylo jich v Ostravě dosti. Měli proč, vždyť byli považováni za elitu tehdejší “skoro beztřídní” společnosti a neustále jim to bylo dáváno najevo: vysokými platy, předností v čerpání různých výhod (lázně, byty), a slovně z tribun při oslavách komunistických svátků. V listopadu 1989 panoval v Ostravě strach – mnohem větší než v Praze. Ostravské LM byly kvalitně vyzbrojeny, ideologicky stály za KSČ, a byly připraveny zasáhnout. Mezi lidmi se to dobře vědělo (šeptandou, která navíc zveličuje, co se zveličit dá), a nemálo se jich obávalo občanské války a krveprolití. Naštěstí zůstaly zbraně ve skladištích, a středoevropské Tchien-an-men se nekonalo.
Po komunismu zbyla na Ostravsku přehršel problémů. Gigantická průmyslová oblast, pro jejíž výrobky nebyl odbyt. Spousta lidí bez perspektivy. Paneláková sídliště plná laciných bytů, postavených s příslovečnou normalizační kvalitou – do některých sněžilo děrami v panelech už v okamžiku “kolaudace”. Příroda zničená desítkami nešetrných zásahů, takže by v ní mohli žít ropáci: olejové laguny, poddolování, půda prosáklá jedy až ke skalnímu podloží. Celá třicetiletá agonie západního ocelářského a hornického průmyslu se vtěsnala do několika málo let. Ale nejhorším následkem byly změny v lidech.
Prvním velkým problémem Ostravy se stal nedostatek vzdělaných lidí. Už za Rakouska-Uherska odcházeli nadějní studenti z ostravských středních škol na univerzity do Brna a Prahy, a tento pohyb se jen trochu zmírnil, když byla do Ostravy přemístěna Vysoká škola báňská. V rámci státem plánované ekonomiky byla Ostravsku určena role “ocelového srdce”, a tomu odpovídaly i obory vyučované na VŠB – strojaři, báňští inženýři, technologie kovů. Jedinou fakultou vyučující něco aspoň trochu jiného byla Pedagogická fakulta ve středu města; ale lékaři už museli studovat v Olomouci a ve vzdálenějších městech. O další obory nebyl ze strany vrchnosti zájem; co s nimi, že? Ještě by nám z nich vyrostli disidenti. A tak bylo třetí největší české město bez univerzity, a tak také vznikla tradice, že kdo chce být něčím jiným než technikem zaměřeným na těžký průmysl, odejde studovat jinam. Zpátky se samozřejmě vrátila jen část takových studentů, protože pro většinu z nich nebylo v Ostravě a v okolí ani pracovní umístění. Tím vznikla – opět díky centrálnímu plánování, které mělo úděl Ostravy jasně nalajnovaný – situace, kdy ostravská aglomerace systematicky přicházela o většinu své inteligenční elity. A po rozpadu komunistického bloku se toto prokletí mělo projevit v plné síle. Neboť jak se může vzpamatovat ze zániku mamutích podniků region, kde bylo normou chodit do práce na šestou, a odkud skoro všichni, kdo chtěli řídit svůj osud po svém, odešli někam jinam? Do Prahy během posledních 50 let emigrovaly tisíce Severomoraváků, a nedělají svému regionu ostudu: ale v samotné Ostravě a okolí se to projevuje zoufalým hladověním po lidech s idejemi, a to hladovění trvá dodnes. Založení Ostravské univerzity je aspoň jeden dobrý krok. Ale než se její pozice upevní a než se stane zdrojem inteligence dostačujícím celému regionu, bude to trvat ještě mnoho let.
Druhým velkým problémem Ostravy, zděděným po éře komunismu, je fatalismus a nevíra v budoucnost. “Pánbůh je vysoko a Praha daleko,” říká se v mém rodném městě, a nevysloveným dodatkem bývá “a my jsme tady v …” Celé desítky let byla Ostrava uměle konzervována ve stavu pracovní megamašinérie, kde se každé časné ráno desetitisíce lidí vyhrnuly do závodů a každé odpoledne zase zpět na sídliště. Život jedince v Ostravě byl ještě více než ve zbytku republiky určen shora – jako v nějakém obludném katastrofickém románu. Vstát, na autobus, k píchačkám, do provozu, zpátky. V obrovských sídlištích na jihu Ostravy se nepočítalo s žádnými kulturními centry – žádné divadlo, kin poskrovnu, sem-tam dětské hřiště, nějaká ta hospoda a potraviny, konec. Na každých pět či deset tisíc lidí připadla jedna betonová skládačka se základní infrastrukturou (místní si jistě vzpomenou na Kotvu, Venuši a spol.), a tím to končilo, neboť od obyvatel se neočekávalo, že by mohli mít nějaké kulturní či společenské zájmy. V těchto gigantických kulisách, mezi noclehárnou a továrnou, se odehrával život statisíců lidí. Strávit 40 let v jednom zaměstnání bylo normální, ba dokonce se za takový výkon dostávala vyznamenání.
Najednou přišly společenské změny, a není tu nikdo, kdo by dál poháněl “velký stroj”: hutě si vystačí s desetinou zaměstnanců co dřív, doly to samé, a zbytek se ocitl “na suchu”. Staří dělníci se dodnes probouzejí o půl páté ráno, protože mnohaletý návyk už nevyhasne, a pak dlouho řeší otázku, co dělat po celý den. A jen málokdy nacházejí řešení.
Předchozí režim naučil lidi “držet hubu a krok”, a měl pro ně zajištěné malé, ale jisté místo v celé struktuře. Cokoliv dalšího, ale zejména iniciativa, bylo nežádoucí. Takže se jí většina lidí nenaučila, a teď neví, co s časem. Typickým obrázkem ostravských sídlišť jsou party nezaměstnaných, posedávajících s načatou lahví piva na betonových schodech celý den. Mají hodně času, mohli by toho dělat spoustu: učit se anglicky, stavět si letadýlka, chodit do přírody (Beskydy jsou nedaleko a vlak je levný), nebo třeba uklidit trávníky před panelákem, pokryté odpadky sypanými z oken (neboť u některých lidí jde jejich lenora tak daleko, že se neobtěžují ani chodit k popelnicím; nikdo je za to netrestá, ačkoliv paragrafy jsou); ale zkrátka nedělají nic. Nikdo jim nevštípil myšlenku, že člověk by se o sebe a svůj čas měl postarat sám. Dobře to dosvědčuje i volební účast: čím problémovější sídliště, tím méně lidí chodí k volbám, někde třeba jenom osm procent; nevěří nikomu, protože nikdo jim znovu nedá tu jistotu zařazení do velkého kolektivu. Někteří si krátí čas u herních automatů, jiní vysedávají doma; ale desítky knihoven rozmístěných po městě zejí prázdnotou. Svět se zastavil s pádem velkých podniků a víra v lepší zítřek prostě není.
A co na to sociální stát?
A teď se dostáváme ke zdůvodnění věty, která na začátku jistě pohoršila mnoho levicově zaměřených čtenářů. Sociální stát to všechno ještě podporuje! Hned toto tvrzení podpořím argumenty ze života.
Na začátku teorií o sociálním státě byla myšlenka nějakého teoretika, že chudí jsou chudí proto, že nemají peníze. Taková věc mohla napadnout jen někoho, kdo nikdy mezi chudými nežil; a je tragédií, že moderní, profesionální politici, z nichž mnozí za myšlenkou sociálního státu stojí, a kteří mají ruce na pákách přerozdělovacích mechanismů, nevědí zhola nic o tom, co je chudoba a co je jejími hlavními příčinami.
Hlavní příčinou přetrvávání chudoby není nedostatek peněz, ale nedostatek motivace, znalostí, víry v budoucnost, a úpadek přirozených mezilidských vztahů. Penězi rozdělovanými z veřejných zdrojů se tato skutečnost nemůže vynahradit ani částečně. Slouží pouze k tomu, aby dotyčný fyzicky přežil, ale zároveň vyvolávají ve svém příjemci pocit jedince závislého na cizí milosti, kterýžto pocit všechny tyto patologie jenom prohlubuje.
Co se mé rodné Ostravy týče, ta trpí všemi vyjmenovanými příčinami dlouhodobé chudoby více než důkladně. Nejhorší je však právě onen nedostatek motivace.
Sociální potíže jsou stejně osobního rázu jako potíže zdravotní, avšak díky konstrukci sociálního systému tak vůbec nejsou řešeny. Kdyby existoval lékařský úřad, který by lidem čas od času přiděloval standardní dávku antibiotik, považovali bychom to za idiocii nejvyššího řádu. Avšak v sociální sféře se děje právě totéž. Pomoc se redukuje na peníze, a přidělované částky jsou “nalajnovány” ministerstvem na “standardního občana”, s malou možností udělovat mimořádné dávky. Možnosti někomu dávku odebrat jsou také značně omezené. Celá “sociální síť” pod úřední mocí dala vznik slepému mechanickému systému, připomínajícímu pásovou výrobu: Jak se jmenujete, kde bydlíte, kolik máte dětí? Ano, to je podle tabulek X Kč vyplácených dvacátého každého měsíce, další prosím. (Někdy i bez toho “prosím”). Úředník netuší, jak žije či nežije tenhle člověk, a i kdyby tušil, nemůže s tím nic dělat; on je jenom rozdělovač. A tak se po výplatách dávek plní kořalny a herny, a chodec si musí dávat pozor, kam šlape. Děti “sociálních případů” pobíhají celou zimu venku v jedné tenké teplákové soupravě, i když je deset stupňů pod nulou, ale hracích automatů je v Ostravě snad více než v Praze, a před základními školami se běžně kšeftuje s pervitinem (nevěříte? Doporučuji návštěvu sídliště jménem Dubina – a dobře se dívat). “Pyramidové” společnosti, lákající lidi na marné vidiny vysokých výdělků, mají na severní Moravě ohromné výnosy. Aby nebylo dosti, jsou i takoví sociální úředníci, kteří pěstují obrácený rasismus a přidělují mimořádné dávky na základě barvy pleti. Že by se to nějak projevilo na blahobytu jisté menšiny, se nedá říci. Tedy ano: čas od času si nějaký lichvář koupí další mercedes.
Devastující účinek, který má takováhle “sociální podpora” na lidi, kteří jsou na ní závislí, je vidět na první pohled. Bohužel jsem byl jeho osobním svědkem u řady svých spolužáků ze základní školy. Co může takový člověk dělat se životem? Svoji denní porci má zajištěnu díky dávkám, které bude dostávat tak dlouho, dokud bude žít; a jeho děti také. Dávky jsou leckdy vyšší než mzda, kterou by jako nekvalifikovaný mohl dostat v práci – tak proč by se namáhal? Dny jsou dlouhé. Tráví je buď hleděním na televizi (pokud ji nedal “do frcu”), nebo někde v hospodě (nejjistější malou živností v Ostravě je prodávat chlast – založte si kořalnu někde v sídlištní prádelně, a máte zisk jistý, i přes obrovskou konkurenci. Levné pití se pašuje nebo vyrábí podomácku). Část se stane závislá na hracích automatech a nahází do nich malé jmění. Peníze na to mají – od státu, tedy od nás (jakou ranou by asi pro mnoho lidí bylo, kdyby se místo části peněžních dávek vydávaly poukázky na potraviny a šatstvo!) Učit se, rekvalifikovat – proč? Hodně námahy, která se nevyplatí; vždyť nástupní plat učitele nebo lékaře je leckdy nižší než výměra dávek, a ještě se z něj platí daně. Další generace přebírají tentýž vzor, takže vznikají celé rodinné klany žijící ze sociální podpory, aniž by se v nich kdokoliv pokoušel hledat práci. Neexistuje ostravský panelák, v němž by nežila aspoň jedna taková rodina, a někde je jich mnohem víc než jedna. Občas se vyskytne výjimka – někdo, kdo něco skutečně umí, nebo mu zbyla nějaká energie – a ta často vstoupí do šedočerné ekonomiky, kterou je ostravský region prolezlý skrz naskrz. Pašování zboží a alkoholu přes polskou hranici patří u některých lidí k oblíbeným způsobům výdělku; bytová prostituce kvete; a stát ještě podloudníkům a kurtizánám vyplácí chudinské dávky. Čest budiž všem výjimkám. Znám dělníky, kteří jsou schopni i v padesáti letech věku dojíždět z Ostravy do Kladna na stavbu, a nedělá jim potíže přespávat přes týden někde na stavbě v maringotkách nebo unimo-buňkách; ale je jich zoufalá menšina. Vážím si jich, neboť jsou to lidé s vlastní páteří: jsou radši pány vlastního osudu, než aby viseli na cizí ruce, i když se jim to třeba finančně úplně nevyplatí. Ale takových lidí byl v naší zemi vždycky nedostatek.
Při pohledu na armádu lidí, ze kterých se díky pravidelnému přísunu financí z cizí kapsy staly bezcílné, nerozhodné bytosti závislé na státním rozpočtu, zoufale ohební jedinci bez vůle k jakékoliv změně, by člověk zaplakal. Ale je možné, že právě tohle státu vyhovuje, nebo aspoň několika jeho představitelům: loutky, které nezkoumají, co jejich pastýři provádějí “tam nahoře”. Iniciativě se v nejlepším případě meze nekladou, ale oceňována není; ten, kdo své dávky propije v hospodě, není nijak postihován, a ten, kdo je investuje do vzdělání, není výrazně zvýhodněn. Už vůbec se nehledí na jeho studijní výsledky; jedničky nebo čtyřky, vždyť je to jedno. Celým svým systémem říká stát lidem: dělej co chceš, stejně dostaneš tolik a tolik; když nebudeš dělat nic, tím líp. Čas od času proběhne chabá iniciativa ohledně veřejně prospěšných prací; obvykle nebývají k ničemu. Úřady práce jsou plné lidí, z nichž mnoho o práci vlastně nestojí – vskutku orwellovské pojmenování! Ale i podnikatelé jsou nedůvěřiví k lidem poslaným z úřadu práce, a ne zbytečně; mnohé špatné zkušenosti hovoří samy za sebe.
Je příznačné, že téměř všichni lidé, které znám, a kteří se z těchto bludných poměrů dokázali dostat vlastní silou – aspoň na úroveň běžné střední třídy – se z nich dostali bez pomoci orgánů sociální péče, a leckdy i přesto, že jim stát různými způsoby házel klacky pod nohy. Iniciativa, vytrvalost, víra v sebe i v jiné – to jsou věci, které moloch státní sociální péče nikdy nezajistí, ačkoliv pro úspěch v životě jsou nezbytné. Může vám je poskytnout rodina, mohou vám je poskytnout přátelé, nebo třeba dobrý učitel – ale ne úřad, zejména ne úřad centrálně řízený z Prahy. Kdyby se peníze rozdělovaly v malých okrscích o několika tisících lidech, možná by to mělo nějaký účinek, protože v takové malé komunitě každý ví, kdo se svůj úděl snaží zlepšit a kdo na to “kašle”. Celostátně organizovaná síť je však v tomhle ohledu slepá a její slepota vyvolává v lidech silný pocit nespravedlnosti. Je velmi těžké žít v zemi, ve které vládne nespravedlnost; a když vidíte tisíce lidí, kteří se rozhodli vědomě rezignovat na zodpovědnost za vlastní životy, a přesto jsou “vrchností” odměňováni, podlomí to víru ve spravedlnost veřejných věcí stejně, ne-li více, jako tunelování podniků – a to proto, že tu nespravedlnost máte každý den na očích. Mýlí se ti, kdo soudí, že lidí parazitujících na systému je nepatrná hrstka; je jich hodně, a systém je k tomu přímo podporuje.
Současný sociální stát je gigant, který počítá s masami a přehlíží člověka. Jeho krevním řečištěm jsou milióny a miliardy, jeho mozkem ministerstvo, jeho rukami úřady; ale ty ruce jsou příliš velké, než aby mohly vykonávat jemnou práci potřebnou pro zlepšení lidských osudů. V ohromné nadutosti shrnuje své klienty do statisícových statistik, a vytváří dlouhé mlčící fronty u přepážek na kontaktních místech. Na opačných stranách těch přepážek sedí úředníci – rozdělovači. Na každého připadají stovky osob, o kterých dohromady nic nevědí; hromadná výroba, ve které zaniká člověk, jeho naděje, osobnost, potřeby. Věren svým tvůrcům, zahrnuje sociální stát lidi různě velkými hromadami peněz; ale neptá se na to, jak byly využity, natož aby se staral o nějaké další záležitosti. Pojem mezilidské solidarity se tvůrcům sociálního státu podařilo zredukovat na toky peněz; ohromná fixace na peníze je ostatně to, co je na celém systému nejodpornější. Ostatní hodnoty jsou zanedbávány. Člověk z reálného světa dobře ví, jak důležité je pro matku, když jí pochválíte děti za dobré známky, nebo pro vyléčeného alkoholika, když oceníte jeho vůli přestat pít; je to o hodně důležitější, než přidaná pětistovka, a může to změnit něčí budoucnost. Ale v rámci sociálního státu se takové pozornosti dostane jen nepatrné části lidí, nejspíše těch, kteří co nejvíce vybočují z rámce společnosti – a ještě tím horším směrem. Zbytek je zařazen pod svými sériovými čísly do velké databáze odběratelů. Když se narodí, dostanou kód a je na ně vyčleněn kus rozpočtu ministerstva; to je celá “adresnost dávek”. Když zemřou, celý proces se zastaví. Občas je tok peněz pozměněn výnosem z ministerstva; celé se to podobá jakémusi programování, nebo snad velké stavbě, ale lidskost v tom schází.
Jako konzervativní pravičák nad tím mohu jen povzdechnout. Ohromné miliardy jsou vydávány na velkou mašinerii, ale mládež nemá, kde by trávila svoje nekonečně dlouhé dny – leda v barech. Nestátní organizace, které by se snad snažily zaujmout lidi a nabídnout jim nějakou činnost, jsou podezřelé (protože jsou nestátní) a v nejlepším případě dostanou malý příspěvek na existenci od města. Rychlokvašené společnosti, založené kamarádem nějakého starosty, dostávají ohromné dotace na “kulturní činnost”, ale turistický oddíl nesežene ani klubovnu. Děti chodí po sídlišti v ubohých hadrech, ale herny a výčepy vzkvétají. Stačilo by do školních osnov zařadit předmět “Jak prakticky hospodařit s penězi v domácnosti”, a podstatná část problémů by se vyřešila, a to dost levně. Ale to by bylo příliš složité a zejména by to vyžadovalo lidský přístup v systému, který sociální pomoc redukuje na počítačové databáze plné adres a čísel. Tento systém je špatně, a to základně špatně; uctívá peníze jako modlu, a je postaven na předpokladu, že dostatek peněz vyřeší každý problém. Je to levicová variace na mamon – posedlost peníze rozdávat. Za trvání takového systému nevidím šanci, že by se má rodná Ostrava dokázala pozvednout sama od sebe. Možná přijdou nějací investoři z východní Asie a nezaměstnaní budou úřadem nahnáni k jejich výrobním pásům. Ale co pak, až daňové prázdniny skončí, a mazaný investor přesune výrobu dál na východ? Zase ta samá situace.
Bůh ochraňuj můj rodný kraj, neboť nikdo jiný o to evidentně nemá zájem.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)