Nebudeme si nic nalhávat. Jsem vlastníkem a hrdým majitelem sportovního posunovadla, přesně takového, na jaká spousta lidí nadává, že za jejich volanty sedí naprostá hovada, která nemají ani páru o předpisech a už vůbec ne o slušném chování.
Na své posunovadlo jsem se těšil, ušetřil si na něj a mám z něj patřičnou radost. Tím spíše se snažím předpisy dodržovat a chovat se na silnici slušně, protože si ho chci nějaký ten pátek užít a ne se předvádět před pubertální slepicí, která pod slibem sexu za nejbližší Jednotou vyžaduje rychlou jízdu. Auto také neoplývá žádným tuningem, vyjma zadního křídla, s kterým mi ho ovšem dodal už prodejce (suppa bonus nafíc) a drobných úprav interiéru, za které si mohu sám, ale nejsou moc vidět. Za rok a půl, co tuhle prdelku vlastním (ona je to totiž holka :-) teda podle jména), bylo auto jen jednou bourané a skoro odepsané – tehdy jsem zjistil, že cokoliv půjčovat kamarádům se prostě nevyplácí. Nedávám na splátkách 4.000 měsíčně za Oktávku a tudíž mi není jedno, jestli auto zruším nebo ne.
Už jsem si tak nějak zvykl, že moje auto vyvolává v některých řidičích rudo před očima. Už jsem tak nějak pochopil, že buď budete vlastnit nějaké to posunovadlo z výrobny Škoda, jinak se vystavujete perzekuování na našich silnicích. Ale co jsem opravdu nepochopil je fakt, že čím dál více se s touto situací setkávám v pražských ulicích. Pominu bezpředmětné situace, kdy se zleva ozve zvuk skomírající stíhačky v podobě prorezlého Favorita, který se snaží o předjetí krajnicí. Pominu i skutečnost, že někteří řidiči Oktávek prostě nechtějí vidět přikázané směry v odbočovacích pruzích a ještě na červenou jsou pomalu celým autem v křižovatce, protože pruh sice udává „vpravo“, ale oni chtějí jet rovně a chtějí tam být první. Pominu i to, že při skoro každé nehodě, o které čtu nebo jí vidím, se vyskytuje jakákoliv varianta vozu Škoda. Popíšu jen situace, které se mě osobně staly v poslední době.
8. 10. 2005 – Mám 120ku a kdo je víc?
Modřany, skoro polní cestička mezi baráky – jinak se snad ani nedá nazvat, protože její kus opravdu vede mezi loukou a lesem. Je hojně využívána klienty a dárci Pronatalu. Jeden její úsek je tak zhovadilý, že se tam dvě auta vedle sebe vejdou pouze v případě, že máte offroad a nebojíte se trochu si zarejdit ve škarpě. Už jsem radostně skoro na konci tohoto úseku, když se mi postaví do cesty 120ka se 120 kilovou asi čtyřicetiletou machnou na sedadle spolujezdce a patrně stejně těžkým plešatým manželem za volantem. Škodovka má krásně hráškovou barvu a jičínskou značku. Očekávám, že týpek ty dva metry, co zbývají k rozšíření cesty vycouvá a pustí mě. Omyl… Jeho sádlo již zřejmě převládlo nad šedou kůrou mozkovou a já překvapeně koukám, jak se mi tlačí na čumák a troubí. Po zcela jasném verdiktu v otázce, kdo by měl větší škodu při přetlačování mi nezbylo nic jiného, než celý ten odporný úsek vycouvat. Bachyně se spokojeně usmívala a též manžílkovi se změnil pohled z vražedného na vítězoslavný… Připomělo mi to tehdy jinou příhodu, kterou jsem zažil na cestě do Mostu s podobně zelenou Škodou 120, tentokrát za volantem ovšem seděla bachyně…zcela jiná bachyně, ale stejně tak neústupná. Ale rozhodl jsem se psát o Praze. Mimo Prahu se nemusí jednat ani tak o značku vozu, jako spíš o SPZ.
29. 10. 2005 – Přednost má Felda a nikdo jiný, chápeš debile?
Vozovna Kobylisy. Pěkná křižovatka Horňátecké se Žernoseckou, která by si už několik let zasloužila ještě hezčí semafory. Hordy sociálů, kteří se hrnou k Bauhausu a Áčkám. Zmatení důchodci běhající do Penny, kterým je naprosto jedno, že o pět metrů dál je přechod. Do toho několik linek městských autobusů, které ale na druhou stranu zas takovou škodu nenadělají, protože autobusu dá přednost i frajer za volantem Hummera. Která je hlavní, je taky jasné, protože vede prakticky od Bulovky, byť silnice za tu dobu vystřídá několik jmen od Zenklovy, přes Nad Šutkou, až po onu Horňáteckou. I já jsem se tento den rohodl uplatňovat svůj nárok na přednost v jízdě před jakýmsi důchodcem za volantem prorezivělé Felície. Co jsem ovšem nepředpokládál, že důchodce bude ražení teroristického a rozhodne se ukázat frajírkovi ve sporťáku, že se bude jezdit podle jeho pravidel. Při čekání na křižovatce se prakticky ani neohřál, když jsem přijížděl k autobusové zastávce, která je od křižovatky vzdálená asi pět metrů, Felície si to akorát ukázněně přibržďovala. To, že nedobrzdí úplně mě ovšem ani ve snu nenapadlo. Důchodce si během mžiku zřejmě spletl plyn s brzdou (jinak si sebevražedný manévr neumím vysvětlit) a já prověřil své reflexy a ještě víc ABS. Zřejmě jsem připravil horké chvilky i autu za mnou, protože jsem následně ve zpětném zrcátku uviděl vyděšený výraz jakéhosi řidiče, jeho přední maska mohla být ode mně asi tak 10 cm. Když jsem se trochu vzpamatoval a popojel o kousek dál, důchodce už spokojeně najížděl na parkoviště u Bauhausu.
15. 11. 2005 – I Daewoo Matiz tě dá, pičo!
Opět Horňátecká, tentokrát už v Chabrech. Spousta přechodů, trochu mlha, povětšinou křoví a lidé obvykle přebíhající silnici. Přestože by na první pohled tento úsek nabízel nedodržení rychlosti 50km/h, na ten druhý člověk po čase zjistí, že se zde panáčkové s mikrovlnkou naházejí celkem často a ani přecházející chodci se nechovají moc ukázněně. Asi proto zde, více než kde jinde dbám na nepřekročení rychlosti. Toho snadno může využít kdejaké pako léčící si komplex méněcennosti ze svého šuntu. Tato událost není výjimečně namířena proti majiteli Škodovky, ale něčeho podobného. Modré Daewoo Matiz 0,8i a v kokpitu zmrd, který se mě jal předjíždět. Evidentně mu to nedalo práci, i když za ten čmoud, co mu lezl z výfuku při tomto manévru, by se nemusel stydět kdejaký kombajn pamatující mého pradědu. Po chvíli jsem zjistil, že to nebylo jediné, co by v kdejakém důchodci evokovalo notnou dávku nostalgie. Nevím, co do toho lil, ale smrad, který natáhla má klimatizace, se dal snad přirovnat jen ke shnilým fuseklím. Matiz se hnal dál a jeho majitel na mě ještě žertovně zablikal všema čtyřma. Konec Prahy, cesta na Zdiby – to byl pro Matizáka šok. Jeho ego nabuzené dobře odvedenou prací nezlepšilo Matizu hardware, jak zřejmě předpokládal a tak ani ne ve čtvrtině cesty opět koukal na má záda. Považoval jsem věc za vyřízenou. Matizák zřejmě ne. Po odbočení do Zdib a opětovné snížení rychlosti na 50 se zhruba po 150 metrech Matiz za mnou vynořil opět. Neodvažuji se přemýšlet, kolik po těch Zdibech jel, ale evidentně mu dalo práci to dobrzdit (nebo, že by to byl cílený manévr?) a už vůbec nehodlám uvažovat o tom, jak by asi dopadla babička, která se zrovna rozhodla zajít pomluvit sousedy ke své kamarádce, co bydlí přes silnici. Tentokrát se to už neobešlo bez troubení ze strany Matize, který se mi tak zřejmě snažil dát najevo, že zdržuju dopravu. Následující scéna se opakovala přesně podle té předešlé. Obrovský výron výfukových plynů, předjetí a žertovné zablikání. Přemýšlel jsem, že ho dojedu a vysvětlím mu něco o předpisech, ale pak jsem si řekl, že by to asi bylo zbytečné…
12. 12. 2005 – Á, páníček chce s Fordem odbočovat…
Kdo to zná na Invalidovně, ví. Přijel jsem ulicí Voctářova, spokojeně najel do křižovatky a čekal, aniž bych komukoliv překážel, až se mi rozsvítí zelená pro možnost odbočení doleva (pro neznalé, do křižovatky je nutné najet, jinak se ti za Vámi, co chtějí jet rovně, ani nehnou). Předemnou ještě jeden tajtrlík čekal se mnou. A světe div se, ono se nic nedělo. Z protisměru vesele projížděla auta a tak jsem se jal rozhlížet po krajině. Už na první pohled mě napravo upoutala Oktávka a vedle ní stojící Škoda Rapid. Tesco tuning z obou aut přímo zářil. A jejich páníčkové měli pravděpodobně mozek také patřičně vytuzingovaný. Ejhle, auta z protisměru zastavila a na semtamfóru určeném mě, se rozsvítila roztomilá zelená šipka. Trochu mě v tu chvíli rozptýlila siréna sanitky, ale netrvalo ani tři vteřiny, než jsem zjistil, že se s ní zaobírat nemusím, protože jede směrem do Karlína. V jemném rozjetí mi ovšem zabránilo něco jiného – před čumákem mi prosvištěla vytuněná Oktávka a než mi stihla proběhnout hlavou myšlenka, co tam dělá, vždyť musí mít ještě červenou, tak jsem měl na dveřích spolujezde (mimochodem na místě spolujezde seděla patřičně vyděšená přitelkyně) nalepeného Rapida, který se mě jal patřičně vytroubit. Ačkoliv jsem konstituce nekulturního hovada, tato situace mě překvapila natolik, že jsem zajel do požadovaného směru a zřejmě k údivu všech, co ještě čekali, až budou mít zelenou, děkovně zablikal, že mě nesestřelil…
Závěrem bych chtěl říct, že jsem si nikdy nemyslel, že se na silnicích budu paradoxně bát českého kvéru (v tomto případě přirovnání příhodné, protože se v mnohýh rukách opravdu mění ve smrtící zbraň) složeného z odpadních dílů z koncernu neměckých soudruhů. Očekával jsem špičkování od jiných jedinců vybavených sportovními vozy – ale zde kupodivu platí nějaká nepsaná smlouva o solidárnosti na silnicích, o které jsem neměl tušení (vyjma jednoho trotla v Audině se značkou 1A1 00 07, ale toho jsem viděl pouze z pohledu chodce).
Už nějakou dobu usedám za volant s hrůzou a ne s pocitem, že se na jízdu těším. Pochybuju, že se v tomhle směru cokoliv zlepší.
p.s.: Když občas natrefím na článek od D-Fense, jak se jezdí v ČB, jsem vlastně ještě za Prahu rád…
p.s.2: Než mě začnou kamenovat majitelé Daewoo Matiz – omlouvám se, nebylo moc vhodné přirovnat Vaše auto k něčemu, jako je Škodovka, uznávám.
(Zatím nikdo nehlasoval)