Pozorometr

Tak jsme se nedávno dozvěděli, že si Policie ČR za naše peníze pořídila takové jako dálkové kukátko, kterým definitivně zatočí s telefonováním za volantem až na kilometr daleko.

Podle mě je to zhmotnělá ukázka toho, jak represe zavádí společnost do slepé uličky.

Jasně že se za volantem používají telefony. Nejrůznějšími způsoby. Každou chvíli to sleduji, z různých úhlů, nejčastěji zezadu, jak se přede mnou nějaké pomalu jedoucí auto kličkuje, zatímco vohnout píše esemesku svojí starej, že v Kauflandu mají zlevněný buřty, protože Babiš nastartoval v Kostelci linku na zpracování separátových prasat. Vidím psát pipky esemesky, když jedou 117 km/h po dálnici a vidím řemeslníky za volantem organizovat si práci a mnoho dalších. Neříkám, že je to správně, neříkám, že je to špatně, říkám, že se to děje.

Dotyková zařízení tomu všemu dodala grády. Jejich neurčité ovládání bez haptické odezvy, kdy v žádném okamžiku nemůžete říci, zda se vám nějaká akce povedla, dokud se nepodíváte na displej, a širší možnosti komunikace s nimi zaměstnávají lidi víc a jinak. Člověk vidí i komické věci, například lidi prstící displej různě na koleni nebo na volantu, což je nepochybně nebezpečnější než tyhle věci obsluhovat při držení v ruce, ale zákon nezakazuje tato zařízení obsluhovat, zakazuje je během jízdy držet, takže je to v pořádku.

Uzákonilo se to tak prý proto, aby se o policii lépe prokazovalo. Jak se říká zemím, kde se zákony optimalizují nikoli pro potřeby společnosti, ale pro potřeby policie? Policejní stát? Banánová republika? Ne, do prdele, moderní demokracie to je.

Represe má svoji historii a zpočátku se opírala o veřejnou akceptaci.

Někdy v roce 1997, když se začalo poprvé hovořit o tom, že by se telefonování za jízdy mělo zakázat, to ještě mělo rozměr třídního boje. Mobilní telefon stál hodně peněz, mělo ho pár lidí a veřejnost na ně nahlížela jako na zbohatlíky a podnikatele, které bylo ve veřejném zájmu nějak rozkulačit. Samozřejmě, orálně jde hlavně o tamtu, jak se tomu říká, jo bezpečnost, ale hlavní motivace je kecat někomu do života, prostřednictvím zákona a policie si sáhnout do jeho osobní sféry, a tak se postupným zákonodárným procesem zrodil zákaz, dokonce s velkou veřejnou podporou. Podnikatelé a manažéři s drahými telefony u ucha oooohrožujííííí naše děti! Mezitím však doba pokročila a mobilní telefon má každá socka. Už to není záležitost bohatých lidí, naopak, ti také prodělali určitý vývoj a řada z nich pochopila to, co socky nepochopí nikdy, totiž že při řízení se řídí a při telefonování se telefonuje. Třetina lidí za jízdy telefonuje. Veřejná akceptace tohoto zákazu velmi klesla.

Celkově je to součást širšího tématu „věnování se řízení“. Policie pohotově změnila rétoriku v posledních dvou letech. Hlavní příčinu dopravních nehod už nevidí v nepřiměřené rychlosti jízdy, proti které bojoval zabukařením a měřením rychlosti nejlépe na rovných přehledných úsecích. Novou nejčastější příčinu nalezla v nevěnování se řízení, s čímž hodlá bojovat šmírováním lidí. Je to zcela logické, na měření rychlosti už si policie vytvořila agendu, nakoupila zařízení u spřátelených dodavatelů, často zaměstnávajících bývalé policisty. Nabrala lidi a spotřebovala veřejné prostředky s nulovým efektem. Teď je třeba rozšiřovat agendu zase jiným směrem, aby kontinuálně rostla policejní moc v policejním státě.

A teď ta slepá ulička.

I kdyby policie nakoupila tisíc dalekohledů a šmírovala s nimi řidiče za každým rohem, stejně se jí nepodaří dosáhnout toho, že se lidé budou věnovat řízení. Neexistuje způsob, jak to udělat. Neexistuje žádný policajt ani libovolně vysoké pokuty, které by mohly donutit lidi, aby se věnovali řízení, protože je to něco, o čem nemůže rozhodnout nikdo jiný než řidič sám. Jistě je možné zakazovat řidičům různé činnosti, které podle názoru nejrůznějších kariérních zmrdů nazývaných „dopravní experti“ spotřebovávají řidičovu pozornost a vedou k nevěnování se řízení. Je tak možné zakázat držet telefon (už máme), používat telefon (to brzy přijde), kouřit (to taky přijde), poslouchat hudbu, jíst nebo se šťourat v nose. Pravděpodobně ale nepůjde řidičům zakázat při řízení koukat do blba, koukat na ženský a koukat prostě jinam. Dál myslet na fotbal, na práci, na sex a myslet na dalších milion věci nesouvisejících s řízením. Taky zakázat kašlat, kýchat, mluvit, zapínat různé věci v autě a jiné zase vypínat. Všechno se odehrává v lidské hlavě. Neexistuje žádný pozorometr, který by fugoval jako tachometr, a (ne)pozornost nelze exaktně změřit, natož za její překročení nebo podkročení někoho trestat. Pro represívní aparát s jeho bezmyšlenkovými vzorci to je neřešitelný problém.

Dávat pozor buď chcete, nebo nechcete. Nic jiného nefunguje.

Každá represívní doktrína má na svoje limity. Dřív nebo později narazí na věci, které nelze vynutit dalekohledy, radary, policejním dohledem a to ani s nejvyšším úsilím.

Policie v jejich úsilí vynutit na řidičích věnování se řízení neuspěje. Stejně jako dopravní experti jejich zákazy různých závadných činností. Je to naskrz nesmyslné, dětinské a hloupé zhruba stejně, jak jsou zabednění dopravní experti a představitelé policie.

Co by smysl dávalo, je učit lidi hodnotit riziko na základě rozboru situace a vlastních úvah. Jenže používání hlavy je přísně zakázáno. Hlavní je dodržovat předpisy, protože dopravní experti, policisté a úředníci ví, co je pro vás bezpečné. Hlavu za volantem používat nesmíte, existují o tom dokonce rozsudky.

Rigidní represívní systém se pomalu začíná zacyklovat sám do sebe. A není to špatně. Až se zašmodrchá úplně, vyklidí pozici pro něco nového.

30.10.2018 D-FENS

Související články: