V předchozí části jsem názorně popisoval, jak si nevšimnete, že žijete v totalitě, dokud není pozdě, a jak stát s médii efektivně provozuje strategii „rozděl a panuj“.
V této, poněkud teoretičtěji laděné části, rozebírám rozdíl mezi totalitou a diktaturou, snažím se nalézt objektivní metriky, aby na ně člověk mohl včas reagovat, a předestírám i metodu, kterak efektivně vyvažovat lákavost totalitních a autoritativních systémů pro masy.
Totalita není tyranie
Byla by přitom chyba směšovat „totalitu“ a „tyranii“: to jsou dvě různé věci. Asi nejlépe to vystihl spisovatel Philip Dick v povídce „Styl Yancy“ (The mold of Yancy):
Nepleťte si totalitní společnost s diktaturou (…) Totalitní stát zasahuje do každé sféry života obyvatelstva, formuje jeho názory na každou věc. Diktátorská může být vláda nebo parlament nebo zvolený prezident nebo rada kněží. To je jedno (…)
Mučírny a vyhlazovací tábory byly potřebné, až když selhalo přesvědčování. A zde přesvědčování fungovalo perfektně. Policejní stát – vláda teroru – přicházel ke slovu ve chvíli, kdy byl totalitní aparát na pokraji zhroucení.
Dřívější totalitní společnosti byly nedokonalé. Vládnoucím silám se nikdy nepodařilo proniknout do všech sfér života. Ale technologie komunikace byly stále dokonalejší. (…)
Všechny aspekty osobnosti musí být řízeny. Chceme celého člověka.„
Diktatura znamená neomezenou vládu jedince nebo nějaké skupiny, ale záleží na libovůli diktátora, kolik upře poddaným svobod. Totalita může být klidně omezována co do toho, kdo má jakou pravomoc — zato se z principu montuje úplně do všeho a pokud vůbec nechá nějaké svobody, alespoň je pořádně zreguluje. Typickou totalitou je byrokratura.
S takovou by se dalo říci, že zatímco v diktatuře patrně nežijeme, v totalitě klidně žít můžeme: stačí si přečíst, jak se vlastně celý den, každou minutu řídíme direktivami EU či vlády. „Totalitní stát zasahuje do každé sféry života obyvatelstva“ — pokud toto není totalita, potom co ano? Že se vám to jako totalita nezdá? Nejste sami, mně také ne. Jenže to je ten problém: téměř nikomu se nikdy nezdá, že žije v totalitě — a názor změní až tehdy, když už je pro něj pozdě a alternativy nejsou.
Když se nad tím zamyslíte, je také velice zajímavé, že ač oba výrazy — totalita i diktatura — spočívají na tomtéž principu (někdo diktuje lidem, co mají dělat), „totalitu“ většinou provozuje moc zákonodárná skrze myriádu byrokraticky a ekonomicky vynucovaných regulací, o kterých běžný smrtelník zpravidla ani neví a kde všichni „jen dělají svou práci“ (vynikající ukázkou je film „Brasil„), zatímco pod „diktaturou“ si většina lidí snáze představí svévolné a brutální policejní těžkooděnce a zásahová komanda, tzn. hlavní roli hraje ničím neomezená moc výkonná.
Názorná videoukázka sci-fi diktatury
Vždyť je to pro vaše dobro. Nikomu neublížíme, čestné soudružské!
Žádná z totalit 20. století netvrdila, že existuje, aby páchala zlo: vždy měla agendu páchání dobra, ať šlo o „sociální spravedlnost“ v případě Lenina či „zajištění životního prostoru“ v případě Hitlera. A vždy se jednalo o vládu, která nabízela pomoc „vobyčejnejm lidem“, které „ožebračoval“ tu Zlý Kapitalista, onde zase Světový Žid.
V Německu Hitler nabídl nezaměstnaným, zoufalým lidem žijícím v nefunkčním státě právo, pořádek, práci a sociální jistoty a oni si jej demokraticky zvolili. Co zvolili — v desetitisícových davech za ním táhli ulicemi! A když ještě nabídl vnější ohrožení — reálně vypadající komunistický puč –, zvolilo jej, i jako „menší zlo“, 44% lidí.
Taktéž u nás jsme si jako národ komunismus demokraticky odhlasovali, a podobně nadšeně, jako Němci: komunisté lidem slíbili, že nebudou zavádět totalitu, združstevňovat zemědělce ani nemají nic proti víře; že ostatní strany jsou pomlouvačná reakce a „bití na poplach“ jsou lži, kterými se snaží získat hlasy; že komunisté dají lidem práci, ochrání je před tím, aby „banky zůstaly pánům Preissům a fabriky Krulišům-Randům“ a živnostníkům sníží daně — a zvolilo je 40% lidí.
Pravda, na Slovensku neuspěli — ale jelikož ve volbách ovládli federální silová ministerstva, poslali tam Husáka, který za pomoci StB do dalších voleb opozici zdiskreditoval a zlikvidoval, načež následoval Vítězný Únor.
(Z tohoto pohledu může být zajímavé dění v současném Maďarsku.)
Všem těm totalitám stačilo málo: dát lidem ve zdecimovaném státě naději na lepší zítřky, ochranu před predátory, práci (v rozporu se stupidním pseudo-pravicovým mýtem lidé skutečně chtějí pracovat; normálního chlapa i psychicky těžce sebere, když si není schopen sehnat slušnou práci; a jistota práce je přesně to, co lidem nabízí jak Okamura, tak Sobotkova ČSSD — stejně jako kdysi KSČ a německá Národně Socialistická Strana Práce) a příležitost k hledání štěstí… A k tomu doplnit ordnung, přísnost a tvrdé tresty pro „zlouny“.
Nejde o nic nového. Než to zkazil návrhem na léčbu totalitou (čímž se přidal k zástupu těch, které popisoval), už Platon ve své Ústavě popsal mechanismus, který výstižně zkrátil jeden diskutující na Palbě:
»demokracie končí vládou nezodpovědných a neschopných (…) lidu postupně naslibují to, co nedokáží splnit a rozčarovaný lid se následně upne ke „spasiteli“-tyranu, který slíbí udělat pořádek tvrdou „otcovskou“ rukou.«
Žijeme ve Výmarské republice?
Všímáte si takových tendencí? Já tedy rozhodně ano.
Dlouhodobě mám za to, že žijeme v něčem, jako byl přelom 20. a 30. let minulého století: teď se určuje, jakým směrem půjdeme dál, přičemž řada lidí prahne po „silné ruce“ tyrana, drsném „ordnungu“ a nulové toleranci k odlišným názorům. Katalyzátorem nástupu každé z totalit 20. století byl totiž rozložený, nefunkční stát, neplnící ani základní funkce, které od něj občané čekali, ve spojení se zdevastovanou ekonomikou, vysokou nezaměstnaností, kolapsem politických systémů a celkovou ztrátou naděje: všichni viděli, že jedna éra končí a chtělo by to něco nového. A autoritářští, kolektivističtí vůdci a intelektuálové měli po ruce připravené nadějné vyhlídky.
K něčemu takovému není potřeba žádná válka. Stačí pořádná ekonomická krize, stát v rozkladu, jehož potápějící se vláda se chová podobně rezignovaně, jako na konci 80. let a snaží se jen urvat si poslední kus žvance, než se to celé zhroutí, celospolečenská „blbá nálada“ a pocit, že alternativy nejsou, protože ODS, ČSSD i TOPka selhala, VV dokázaly, že novým „komerčním“ stranám se nedá věřit, Zelení to podtrhli, pax americana končí, těžiště globalizovaného světa se přemisťuje za moře, teď ovšem nikoli do USA, nýbrž do Asie, neomarxisté úspěšně rozkládají i zbytky kultury jako pojiva společnosti (čímž mohou jak vyvolat „kulturní kontrarevoluci ordnungářských tradicionalistů“, tak dosáhnout svého a nastolit požadovanou politicky-korektní neomarxistickou totalitu — v obou případech ovšem se zničujícími důsledky pro osobní svobodu), „blbá nálada“ panuje napříč společností… A najednou vyskočí ze svých kaváren či brlohů různí „spasitelé národa“.
Když se na to podíváte takto, rozpad EU najednou nemusí být až takové „terno“: může totiž poskytnout analogii s rozpadem Rakousko-Uherska či Pruska. Státy Evropy směřují ke stejné neakceschopnosti, jakou se vyznačovala Výmarská republika; bandy různých salónních socialistů a pachatelů Holešovských výzev by s chutí vyzkoušely něco, jako byla „Bavorská republika rad“ (nezapomeňte, že Hitlera i KSČ nevolili jen oddaní voliči, ale řada lidí je volila jako „menší zlo“ proti „hrozbě komunismu“ či „hrozbě revanšistické reakce“); a tím se dostaneme k nástupnímu prostoru lidu, volajícího po svých sociálních jistotách a vládě silné ruky, kterou bude určitě připraveno vyslyšet hned několik nových Leninů a Hitlerů (protože ti jsou připraveni v každé době a toliko čekají, zda dostanou volnou ruku).
Můj známý měl k tomuto jeden zajímavý postřeh, kterému vlastně nemohu nic vytknout:
»Všechny velké říše jednou zaniknou a všechny multinacionální říše po sobě zanechají území s promíchanými národy, takže důsledkem je vždy „etnické čištění“.
To bylo po zániku Římské říše, bylo to po zániku Rakousko-Uherska, bylo to po zániku Třetí říše, bylo to po zániku Jugoslávie, bylo to po zániku Sovětského svazu…
Čím déle říše trvá a/nebo čím intensivněji promíchává národy, tím jsou války nástupnických států urputnější a krvavější a tím více mají ráz genocidy.«
Tři esenciální svobody — aneb „nespoléhejme na ospalé hlídací psy svobody“
Jenže ekonomickou krizi a neschopnou vládu máme už teď, kusy totality také a spoustu populistů jakbysmet. Jak jsem rozebral v první části, nedá se spoléhat na to, že člověk jaksi přirozeně rozezná, že „tohle už je příliš“, protože lidé jsou úžasně přizpůsobiví a dovedou přežívat ve kde čem, aniž by jim přišlo, že jsou na tom špatně. Koneckonců, jak vystihl již Kipling ve své básni „The old issue„, která se geniálně hodí i do dnešních poměrů, zotročování se často děje ve jménu svobody. I Výmarská republika zakázala lidem držení zbraní, aby je ochránila od komunistických milicionářů — jaký to šlechetný cíl.
Je jediný způsob, jak zabránit tomu, aby jednou „spadla klec“: stanovit si objektivní, měřitelná a neoddiskutovatelná, tedy jaksi binární, kritéria, jejichž naplnění indikuje, že je na čase zmizet. Taková kritéria musí být minimalistická, aby člověk nemusel utíkat co měsíc do jiné země a nakonec odplout na kontejneru doprostřed oceánu. Přesto mám za to, že existují a jsou velmi jednoduchá: je to kombinace
- svobody držet zbraně, protože ta znamená jednak to, že vláda důvěřuje občanům a neplánuje vyvádět extrémní zlovolnosti a jednak to, že když jsou jsou síly vlády a lidí alespoň trošku v Ceplovské rovnováze, samotná hypotetická možnost účinného povstání drží vládu zkrátka — což pochopil i americký sociální demokrat –, kdežto v opačném případě to během 10 let skončí buď genocidou (Armédi, Židé, Rusové za Lenina, Uganďané, Filipínci…) nebo více či méně důslednou totalitou (Británie s jejím „kdo fotí u školky, je pedofil“, „když nám nedáš všechny svoje milostné dopisy, zavřem tě na 5 let natvrdo“, „bonzuj všechny podezřelé sousedy“, tunou sociálně-inženýrských opatření, zákazů prezentace ne-neomarxistických názorů a zákazem se bránit zločincům…)
A pokud se stát rozpadá rychleji, než vláda stíhá nebo dokáže reagovat, potom jsou zbraně velmi potřebné pro přežití proti agresivním hordám, táhnoucích ulicemi. - principielní svoboda slova, protože je esencí každé totality, že netoleruje kritiku, vlastní názor a jeho prezentaci na veřejnosti — chce mít totální kontrolu i nad tím, co lidé říkají; a
- svoboda vyznání/názoru/shromažďování. Svoboda vyznání není o náboženství: je to o právu na vlastní názory a z toho nutně plynoucím právu se setkávat s podobně laděnými jedinci k jejich diskutování či manifestaci. Totalitní stát ovšem nesnese ani konkurenci, ani pluraritu názorů a vyžaduje, aby se všichni klaněli stejnému bohu a vyznávali stejné hodnoty: ať je to papež Inocenc III, ajjatoláh, vědecký ateista Lenin, jediný správný liberálně-neomarxisticky-multikulturní světonázor nebo třeba Revoluční Komise, jakákoli „konkurence“ je nelítostně persekvována. Jak vystihl Dostojevský, „nezáleží jen na tom, aby našli něco, co má ten neb onen uctívat, ale něco takového, že by v to uvěřili vůbec všichni a uctívali to, a rozhodně všichni společně.“ Je to tedy ten důraz na naprostou jednotu, na nekritické uctívání jednoho názoru, na dehonestaci názorů alternativních a snahy nedovolit lidem s jinými názory se vůbec setkávat.
Problém je, že svoboda vyznání/shromažďování a svoboda slova nejsou úplně binární: jsou vždy a v každé společnosti nějak regulované, i kdyby se jednalo o to, že když pan Zelený řekne o panu Rudém že je vůl, pan Rudý mu za to v hospodě rozbije hubu nebo o to, že svoboda vyznání pana Vopičky nepokrývá defekování na kolemjdoucí z vysokého sloupu.
Ale i u zde se dá najít taková praktická dělící rovina: u svobody slova je to absence explicitních zákazů psát o určitých věcech či tématech či příkazů o nich psát určitým způsobem.
A svoboda vyznání/názoru se pozná na tom, že nikdo nebrání lidem se stejným názorem se scházet a komunikovat, byť v jejich domech (v USA jedno „progresivní“ město zakazovalo domovní setkání novými hygienickými normami, které regulovaly, kolik návštěv smíte mít doma) a naopak nikdo není nucen se veřejně zříkat svého názoru nebo jej zesměšňovat (to se týká hlavně škol: u nás nakonec zrušené metodiky „sexuální výchovy“ se snažily ve „hrách“ zesměšnit a zdiskreditovat každého, kdo by se nechtěl sprchovat společně s homosexuály; v USA se pokusili vyloučit křesťanského žáka ze školy za to, že v hodině politické korektnosti odmítl šlapat po papíru reprezentujícím jeho víru; jiného se pokusili vyloučit za to, že se opovážil říct, že jeho rodina koupila zbraně; atd.)
Tato kritéria nejsou nic nového: ba naopak. Přesně jejich porušení totiž dohnalo Američany k válce za nezávislost: Britové rozháněli „nedovolená setkání“ místních lidí a politiků, čímž narušili svobodu shromažďování a vyznání, a začali zabavovat v prvé řadě střelný prach (zastavit dodávku spotřebního materiálu — střeliva — je snazší, než zabavit již dovezené zbraně) a poté i zbraně samotné.
Američané na tato flagrantní porušení „binárních esenciálních svobod“ rozhodně zareagovali… A na konci stáli jako svobodní lidé. Židé, Arméni, antikomunisté, Uganďané a další si to nechali líbit… A zemřeli.
Poučí se lidé z historie, nebo si znova odhlasují totalitu?
Chce to jen prorazit slupku ignorance typu „to se týká jen těch, které nemám rád.“
Neříkám, že tu nastoupí totalita. Říkám, že se nadcházející doba vyznačuje podobnými vstupními parametry. Co si z nich uvaříme, to je na nás. Jakým směrem se to vyvíjí uvidíme během následujících 10-15 let — a když akutně hrozí opakování historie, měli bychom se poučit z historických chyb druhých a přičinit se o to, aby to tentokráte navzdory stejným vstupům dopadlo jinak.
A tím „přičinit se“ myslím vysvětlovat. Pokud se totiž 40% zpitomělých občanů rozhodne, že chce ordnung a jistoty totality, nemáme právo jim nutit naši svobodu: tím bychom jim upřeli jejich svobodu a stali se ďábelským překroucením libertariánů. Ne; naše jediná cesta je nenásilné přesvědčování a vyvažování propagandy protistrany.
A v tom je nejefektivnější jedna metoda: představivost kombinovaná s historií.
Totalitám a „drsnému ordnungu“ jsou totiž zpravidla nakloněni lidé, které koncept pořádku a „přísnosti na ostatní“ osloví, ale kteří již nedomyslí, jak by se to vztahovalo na ně.
Pokud takové lidi dovedete k zamyšlení se nad tím, že by u pranýře pod bičem skončili hned po nenáviděném sousedovi, ruku za krádež usekli nejen nepřizpůsobivým z televize, ale i jim za „přemisťování“ propisek a papíru z kanceláře domů a že když zruší presumpci neviny, nejprve jim exekutoři seberou vše, co mají a následně poputují na nucené práce; pokud se za ně budete namáhat s domyšlením důsledků i představivostí a vykreslíte jim, jak by ten na první pohled lákavý systém bolel a zničil je samotné; a pokud to doložíte srovnáními z historie — potom se mnozí chytnou za nos.
Chce to jen prorazit slupku ignorance typu „to se mi nemůže stát“ a „to se týká jen těch, které nemám rád.“
Které, jaká to náhodička, jsou důsledkem prastaré politiky „rozděl a panuj“ a postupného ničení mediálně očerněných menšin, o kterém jsem psal v prvním díle.
(10x známkováno, průměr: 1,40 z 5)