Poznáte, že žijete v totalitě? Aneb 80 let od konce Výmarské republiky /část 1/

„Totalita“ a „diktatura“. Dvě slova s podobným významem i praxí. Během téměř čtvrtstoletí relativní svobody se mnozí snažili, aby se historie tentokrát už konečně neopakovala. Kdo jen chtěl, měl k dispozici nepřeberné množství dokumentů o tom, jak se k moci dostal Hitler, Lenin, Stalin i další hrůzovládci. Ale přesto — nebo možná právě proto — se spirála historie opět dostává nad bod, nad kterým stála před necelým stoletím. A Totalita se stala mlhavou představou z říše mýtů: něčím, co „se v naší vyspělé společnosti nemůže stát“, „co už lidé nedopustí“…
Jenže přesně totéž říkali naši židé v roce 1937.

Když se trošku poptáte ve svém okolí, možná podobně jako já zjistíte, že totalita je dnes skutečně mýtem. Obecná představa — pokud se zrovna nejedná o ignoranta, který o totalitách neslyšel vůbec — se dnes jen s mírnou nadsázkou nese zhruba v tom duchu, že ve středu jste žili normální život, chodili do práce nebo do školy — a ve čtvrtek se najednou: „PRÁSK!“ Jako blesk z čistého nebe se objeví nějaký Hitler, Stalin či Gottwald, ulice se jen hemží zachmuřenými muži v uniformách SS nebo úborech Lidových Milic, na svět se najednou díváte přes šedomodrý filtr a někde v dálce zní kulometná střelba, jak partyzáni prohrávají svůj marný boj.

Jenže nic nemůže být vzdálenější pravdě. Totality nesestupují z nebes: dobrovolně si je volí lidé, kteří v nich vidí naději a změnu k lepšímu. Totality nenastupují skokově: nastupují plíživě, tak pomalu, že si toho ani nevšimnete. Není tam pevná hranice, kdy byste si řekli „Ahá! Tak dneska začíná totalita„. A vždy fungují tak, že máte dojem, že se vás to netýká a to, co vidíte okolo sebe, vám nedává dostatečný důvod se bouřit nebo utíkat.
Ti samí úředníci, policisté, soudci, autobusáci, popeláři a nakonec i vy děláte pořád tu samou práci, v ulicích pořád jezdí ta samá auta a autobusy, stejně jako dříve jezdíte s přáteli na chatu nebo na weekendy do přírody a stejně jako předtím kritizujete politiky.

Jistě, jsou tu nějaké změny — byť je tak snadno nepostřehnete na první pohled. Tak třeba je zatýkáno stále více teroristů. Vždy jsou to „teroristé“: když Morávek bojoval v protektorátním odboji proti gestapu, odpovědné úřady o tom referovaly jako o „boji teroristické a záškodnické skupiny“ proti „policejním úředníkům“. Pokud se pustíte do Solženicyna, i tam najdete „teroristy“, po kterých pásla tajná policie, Čeka… Takže ano, čas od času se dočtete o nějakém procesu s teroristy, kteří se přiznali, občas policie otravuje celou republiku nějakou megaakcí, ve které zastavuje auta a nějakého teroristu hledá — ale to přeci není nic, co by se vás týkalo.

Vtip je totiž v perfektním systému, který v lidech vytváří dojem, že jich se to netýká. Než vláda pozatýká, „převychová“ či zlikviduje nějakou skupinu, vždy z ní ve všeobecném povědomí udělá menšinu, kterou patřičně očerní — takže si zbytek populace řekne, že to se jí netýká, ti „divní“ si to zaslouží a s klidnou myslí to přejde bez povšimnutí, mnohdy to dokonce podpoří.
Možná změníte názor, když za něco úplně absurdního seberou Vomáčku odvedle, se kterým jste — ač vám vláda poslední měsíc tvrdí, že patří do menšiny prznitelů tropických motýlů — po léta tak trochu kamarádili. Jistě, v televizi vysvětlovali, že nabodávat motýly na špendlíky je extremismus a škodí to přírodě a tedy společnosti. Ale možná si pomyslíte, že to, že se u něho doma tajně scházeli jeho kamarádi a ukazovali si sbírky motýlů by přeci jen nemuselo být důvodem k tomu, aby jej poslali za mříže.

Každý je potenciální „škodlivou menšinou“

Uklidňujete se tím, že si za to Vomáčka mohl sám: když vláda zakázala se bavit o motýlech, měl si to odpustit a místo toho třeba sbírat známky, což je ještě dovolené. Nikdo jej přeci nenutil provokovat s motýly, překračovat zákon a riskovat nelegálními schůzkami. Ale červíček pochybností začne hlodat.
Najednou jste mnohem citlivější na to, kolik pravomocí policie během posledních pár let získala. V novinách se snažíte číst mezi řádky, za co vlastně skutečně sebrali tu poslední skupinu extremistů, škodících společnosti nebo rozvracejících demokracii či ekonomiku.
A začínáte být citlivý na to, že v médiích poslední týden vykreslují jako vyvrhele a nebezpečné živly „pomáhající teroristům“ letecké modeláře, do kteréžto skupiny patříte prozměnu vy. Snad vám pořád nic nehrozí, nejste žádný extrémista –, ale takový neurčitý, nepříjemný pocit zůstává.

A pak vám jednoho dne přijde obálka s modrým pruhem.
Racionálně vzato nemáte žádný důvod k obavám. Vždyť je to jen předvolání na úřad — kolikrát jste za svůj život něco takového dostali? Dvacetkrát? Stokrát? Jen nějaká formalita, omyl, nebo úřední buzerace. Stačí tam zajít a odmítnout podat vysvětlení.
Jenže Vomáčka dostal taky jako první předvolání. A racionální nebo ne, vám se na ten úřad najednou děsivě nechce.

Přece se nesbalíte a neutečete. Je to jen…

Možná, že žijete v totalitě. Možná, že okolo vás zatýkají nevinné lidi, akorát se o tom nikdo nedozví. Možná, že teď je řada na vás. Možná, že kdybyste se nenechali zatknout poprvé — jak říkal Solženicyn –, neřešili by vás. Ale skutečně vás chtějí zatknout? Absurdní. Vždyť je to jenom předvolání. Obyčejné předvolání na obyčejný úřad. Pořád ten stejný, kde jste naposledy před půl rokem odmítali podat vysvětlení za špatné parkování a platili pokutu skrze Humlozprasek. Kdyby vás chtěli zatknout, přišli by pro vás policisté. Jenže Vomáčku taky nezatkli rovnou.
Otázky, samé otázky.

Navečer, po setmění, vaše krize dosáhne vrcholu. Dost, už ani krok. Žijeme v totalitě, chtějí mne sebrat ve vykonstruovaném případu za ty modýlky letadel, na úřad nepůjdu, musíme utéct.
Na ja, jenže co teď? Sbalíte se a ještě v noci utečete i s celou rodinou jen s batohy na zádech a každý s jedním kufrem? Kam chcete utéct? Jak a čím opustíte zemi? Čím se budete živit? Nezatknou vás na hranicích? Co byt, akvárko, šéf, kamarádi, co jste s nimi byli na zítřek domluvení, co počítač, který jste měli ráno vyzvednout z reklamace…?

Jdete to vysvětlit manželce. Ta v náručí uspává mimino, takže jen šeptá. Ale velmi podrážděně. „Ty jsi se asi zbláznil! Co tě to popadlo? Vždyť je to jen normální předvolání! Co bude s dětma? A kam chceš jít? To jako teď hned? Uprostřed noci? Víš, jaká je tam zima? A proč by tě chtěli sebrat za modelaření, jsi paranoidní?“
Podrážděný výraz zmizí a nastoupí starostlivý. Sáhne vám na čelo a úzkostlivě se polohlasem ptá, jestli vám nemá zavolat doktora. Ne, jste v pořádku. „Jdi si lehnout, musíš být přetažený. Udělám ti horký čaj.“
A vy víte, že žena má vlastně pravdu: skutečně jste unavený, dochází vám, že opravdu nemáte žádnou představu o tom, co byste dělal… A vždyť je to jen úřad, tam už jsem byl stokrát, co blbnu. Ráno moudřejší večera.

Další den si vezmete aktovku a jdete na úřad (či policejní stanici) podat vysvětlení, jako již stokrát. Rutina. O nic nejde.
Až na to, že tentokrát se z úřadu nevrátíte. Už nikdy.
Po příchodu si vás úředník, který jenom dělá svoji práci, odešle do kanceláře dozadu. Zaklepete, vejdete a pán v civilu (který taktéž jen dělá svou práci) vás vyzve, abyste se posadil. Otočí se na vás, založí ruce v bok…
a vypálí, že jste zatčen pro důvodné podezření z terorismu.

Ve vašem modelářském kroužku byl totiž terorista (tak vám to tedy tvrdí), který chtěl RC modelem spáchat útok na premiéra… Takže jste i se svými kamarády všichni potenciální spolupachatelé a je ve vašem zájmu spolupracovat.
Druhý agent v civilu, kterého jste si nevšimli, vám zezadu cvakne želízka.
Jste v šoku. Tohle je jiná liga, než pokuty za parkování.
Bezprostředně se nad vámi vznáší zmizení v temných útrobách vězeňského systému. Myslí vám prolétnou všechny ty reporty Amnesty o nelidském zacházení s teroristy. Co s vámi bude?

Želízka na holé kůži studí. Blekotáte něco o tom, že to musí být omyl, vždyť jste přece nic neudělali. Vyšetřovatel na to, že pak se určitě nemáte čeho bát. Ale určitě jste si na Novákovi — to je ten terorista — všimli něčeho podezřelého. Jak to, že jste to nehlásili, hmm? A proč jste vůbec vstupovali do modelářského kroužku? Co má co občan stavět létající modely, schopné unést kameru? Důkazní břemeno je na vás, raději byste měl mít dobré odpovědi.

Nebo hodit vinu na někoho jiného. Kdo vám o tom kroužku vůbec řekl? Kde jste sháněli výkresy? Kdo vám prodával palivo? Nechcete předvolat nějaké svědky na svou obhajobu, známé, přátele, co vám dosvědčí, jaký jste charakter a že jste s tím nechtěl dělat nic škodlivého… Jen nám nadiktujte jména a adresy a tady to podepište. Ale pozor, víme o vás všechno! S kým se přátelíte (Facebook), komu voláte, kudy chodíte (logy BTS od operátora), kam a jak často jezdíte (mýtné brány či OpenCard), co si kupujete (e-banking a karta), kam chodíte na internetu („like“ tlačítka) a kam se koukáte, když jdete po náměstí (kamery).
A ostatní zatčení z vaší skupinky všichni všechno řekli. Běda, pokud neřeknete všechno a přesně! To už vás nepustíme.

Past sklapla — a vy jste v ní. Ve světě se nic moc nezměnilo.
Ale pro vás se toho změnilo hrozně moc.
Dostal jste se totiž na seznam nepřátel systému — a ten dobře promazaný aparát, který předevčírem stíhal zločince (a jak jste mu fandili) a včera teroristy (pro naše bezpečí) teď jde po vás.
Židé v nacisty okupované Francii to měli úplně stejně: přišlo jim předvolání, tak se poslušně dostavili. A byli sbaleni a odesláni rovnou do koncentráku. Těmi samými policisty, co je ještě před rokem „chránili a pomáhali“ jim.

Totalita neznamená „jak“, ale „za co“ a „které všechny“

Rozdíl mezi totalitou, potažmo diktaturou, a „normálním životem“, na jaký jsme všichni zvyklí, totiž nespočívá v zavedení něčeho nového: mechanismy jsou stále stejné. Ti stejní úředníci stále jen „dělají svou práci“, občanům stále chodí ty stejné výzvy, aby se dostavili, policie pořád stejně „předvádí“ lidi k soudům, na úřady a k nástupu do vězení, vyšetřovatelé pořád používají pořád stejné psychologické triky, aby oblbli a zlomili podezřelé a donutili je se přiznat i k tomu, co neudělali, a kamery pořád stejně sledují všechny, kdo prochází okolo.

Systém se nemění, ale mění se cíle. „Nepřáteli státu“ je daleko více lidí, než předtím. Je velmi snadné se dostat na ten nesprávný seznam. Téměř každý je členem nějaké sociografické skupiny, která se během pár týdnů mediální kampaně může stát „vyvrheli“ v očích všech ostatních — takže když na ni pak udělají zátah, všichni jen pokývou hlavami a případně podepíší petici za exemplární trest. Daleko více lidí také porušuje stále více všetečných zákonů a na policii je daleko větší tlak, aby je „řešila“.
Takže jakkoli kamerový systém zůstává stejný, zatímco před rokem šly výstupy do koše, dnes se bedlivě kontrolují.
Trestné činy s vágními definicemi, které prošly sněmovnou s tím, že se prakticky nebudou používat v plném rozsahu, se najednou přísně aplikují v co nejširším rozmezí.
Na advokáty, kteří jdou nad rámec svých povinností a namísto prosté (a neúčinné) obhajoby svých klientů mají námitky na striktní výklad gumových paragrafů je vyvíjen neviditelný, ale velmi nepříjemný nátlak. Možná je vyloučí z komory.
Být členem nějaké skupiny, nenavázané na stát, je automaticky podezřelé. Ochrana soukromí je vysoce podezřelá. Nespolupráce s úřady vyžadujícími bonzování „podezřelého chování“, to už je skoro trestný čin.
V čelistech Systému tak uvázne více lidí a represivní složky státu zjišťují, že mají stále větší volnost, stále menší dohled — a k tomu tlak na výsledky. Tak toho začnou zneužívat.

Ale běžní lidé? Dál si žijí své životy, maximálně je jim trochu úzko z toho, jak snadno se najednou mohou dostat „na seznam“ státní moci — ale pořád věří, že „když nic špatného nedělají, nic se jim nemůže stát.“
Rezignují na ochranu soukromí, začnou se svlékat před policisty na letištích a pak i autobusových zastávkách a nakonec si zvyknou i na prohlídky tělních dutin. Pokud nemají příbuzné v zahraničí, utéct není kam, a vlastně ani pořádně proč. A víra v to, že zrovna je to nesemele, je zpravidla to jediné, k čemu se mohou upnout.

Tento fakt skvěle dokresluje studentský filmeček, nad kterým jsem se již zamýšlel a na kterém masově zatýká americká Státní Bezpečnost (Homeland Security), v principu ovšem fungující stejně, jako dnes: ti odbojáři jsou prostě „divní“, protože DHS přeci jen zatýká „teroristy“.