23.9.1939, letiště Wielicka, Kowel, dnes Ukrajina, tehdy Polsko.
Poručík Henryk Szczęsny zkontroloval ještě jednou několik málo přístojů na palubní desce. Spíš než životní funkce jeho stroje ho zajímalo, co bude s jeho wingmanem. Mechanik se zjevně už poněkolikáté pokoušel nahodit motor jeho stíhacího stroje PZL P.11c.
Z výfuků se modře zakouřilo, aby po chvíli motor zhasl. Letoun byl na několika místech provizorně opraven různobarevnými kusy plechu a měl namontovaná kola z průzkumného letounu Potez, protože původních pneumatik byl chronický nedostatek. Po třetím pokusu to mechanik vzdal. Nu což, poletím tedy sám, řekl si. Čekat tu nedávalo smysl.
Szczęsnyho stíhačka PZL P.11g Kobuz byla opravdovou raritou, existovala v jednom jediném exempláři. Víc jich nebylo dáno polské branné moci získat, protože se jich víc nepodařilo vyrobit. Mohlo za to mimořádně neobratné plánování polské vlády a jejího ministerstva obrany, které se soustředily na vývoj nové jednoplošné stíhačky P.50 Jastrzab. Ta však byla zastaralá už na rýsovacích prknech. A tak z nouze nezbylo než zkombinovat všechno, co bylo po ruce. P.11g tak vznikla spojením trupu předchozí varianty P.11c, zesíleného křídla exportní variaty P.11f a britského motoru Mercury VIII z Jastrzaba. Trup vytáhli z armádního skladu, kde byl uložen jako náhradní díl. Výkony takto zkonstruovaného stroje se poněkud zlepšily i přes nárůst hmotnosti, který vyvolala instalace dodatečné výzbroje a nových konstrukčních prvků, jako například zakryté kabiny.
Szczęsny překontroloval stav paliva. Vzhledem k horečnému ústupu polské armády v posledních dnech se postupně hroutila logistika a běžně se stávalo, že pro bojové stroje nebylo palivo, takže startovaly s nádrží naplněnou z poloviny nebo třetiny, pokud vůbec. Palivo se dodávalo v plechovkách, protože vojenští logistici vůbec nedisponovali cisternovými automobily. Szczęsny neměl čas k pojiždění na práh dráhy, navíc mu to připadalo nebezpečné, protože se každou chvíli mohly objevit Stuky, jejichž přemotivované posádky se často zhostily i stíhací role, vrhaly se z výšky na startující stroje a ostřelovaly je palubními zbraněmi. Nehledě na Bf-110 s jejich smrtící výzbrojí koncentrovanou v přídi, která mohla malý hornoplošník během momentu vymazat ze světa. Po levé ruce zaznamenal prototyp lehkého bombardéru LWS-6 Żubr a jeho tvary mu připomněly, už po tolikáté v posledních dnech, jak absurdní a nesmyslné byly úvahy vojenských plánovačů. Odlepil se po sto padesáti metrech rozjezdu a začal rychle nabírat výšku.
Letoun neměl radiostanici a Szczęsnymu nezbylo než se řídit podle kompasu a brát za bernou minci poslední zprávy od vidových hlásek. Jejich síť se postupně hroutila a telefonní spojení kolabovalo, takže bylo tyto zprávy nutné brát s obrovskou rezervou. Szczęsny stabilizoval svůj letoun ve výšce 2500 metrů a začal pátrat po nepřátelských letadlech. Křídla hornoplošníku uspořádaná do tvaru písmene M mu poskytovala dobrý výhled a mohl tak prakticky okusit genialitu konstruktéra Pulawského, kterému však nebylo dáno se bojové premiéry svého konstrukčního řešení dožít.
Byly tam, kde měly být.
Čtyři Heinkely He-111H letěly ve formaci označované Kette. Lekci o nevýhodách této formace měla Luftwaffe teprve dostat. Szczęsny dal plný plyn. Věděl, že stíhat s P.11 moderní bombardér je nelehký až nemožný úkol, protože maximální rychlost obou strojů byla skoro stejná. S P.11c to ještě šlo, ale starší P.7a byla pro tento účel v podstatě nepoužitelná, protože její maximální rychlost odpovídala rychlosti, kterou německé bombardéry cestovaly. V tomto případě se nepřátelské bombardéry blížily poměrně rychle. Podle rychloměru letěla stíhačka rychlostí 400 km/h. Szczęsnyho napadlo, zda mizerné letové výkony letounů P.11c, které tvořily páteř stíhacího letectva, nejsou spíše nežli jejich konstrukcí způsobeny tím, že i nejnovější letoun byl tři roky starý. Velení armády si totiž od roku 1936 neobjednalo žádný nový stíhací stroj kromě toho jednoho, ve kterém Szczęsny seděl. Všech zhruba 200 stíhaček, které byly k dispozici, tak byly olétané v důsledku intenzivního výcviku, mnohokrát opravované po nouzových přístáních. Seznam závad byl velmi dlouhý. Motory ztrácely výkon a zbraně se zasekávaly, přístroje nefungovaly a jen malý počet strojů měl na palubě radiostanici, nehledě na katastrofální historické kulomety, které byly jen postupně nahrazovány modernějšími zbraněmi polské provenience.
Nicméně nastal čas připravit se na útok. Szczęsnyho plán byl jednoduchý. Nabrat trochu výšky a zaútočit ze zadní horní polosféry na krajní stroj. Pak se rychle odpoutat pravou zatáčkou a dostat se z dosahu palubních zbraní střelců. Szczęsny věděl, že není velká šance, aby jeho nicotné zbraně přivodily bombardéru fatální poškození, protože kulomety ráže 7.7 mm, v podstatě licenčně vyráběné prvoválečné Browningy, nebyly s to na celokovovém bombardéru způsobit dostatečné strukturální škody. Szczęsny věděl, že se bude muset soustředit na slabá místa stroje. Těmi byly křehké ocasní plochy nebo ta psychologicky náročnější alternativa, totiž prosklený tupý předek stroje, ve kterém byla soustředěna posádka a všechny ovládací prvky.
Szczęsny to bral zcela bez emocí. Také věděl, že musí letět co nejblíž, jakoby se hodlal s cílem srazit, protože zbraně mají malý balistický výkon a obě dvojice kulometů – v trupu střílející mezi válci motoru a v křídle – mají mizerný soustřel. Bombardér nyní vyplňoval skoro celý prostor mezi Pulawskiho křídly, které nakrátko ovlivnila letecký průmysl v celé Evropě.
Szczęsny držel spoušt zmáčknutou a přes rachot zbraní, záblesky a kouř sledoval, jak z německého stroje odlétají kusy kovu a skla. V poslední chvíli spatřil německého střelce, jak na něj civí ze skleněné bubliny nacházející se za kabinou, neschopný jakékoli akce. Prudce zatočil doprava a snažil se zmizet, než se střelci ostatních strojů vzpamatují. Až teď Szczęsnymu došlo, že po něm vůbec ani nevystřelili, pravděpodobně neočekávali, že by se kolabující polská letecká obrana ještě k něčemu odhodlala.
Heinkel letěl ještě chvíli rovně a pak se začal stáčet doprava nahoru. Jeho osud byl tak jako tak zpečetěn. Jediný člen posádky, který zůstal naživu nebo akceschopný, byl střelec z horní věže, který civěl na Szczęsnyho. Vysoukal se ze svého stanoviště, nahlédl do kabiny a bylo mu jasné, že tato mise skončila. Rostoucí přetížení ho tlačilo k podlaze. V okamžiku, kdy stroj dosáhl vrcholu letu, vykopl poklop v podlaze a vyskočil.
Szczęsny si pohrával s myšlenkou v útoku pokračovat a zaútočit na další stroj. Byl si jistý, že mu zbyla nějaká munice, ale také věděl, že střelci už teď o něm vědí a o střelecký souboj s lépe vyzbrojenými bombardéry v jeho nepancéřované stíhačce nestál. Také věděl, že piloti určitě teď rádiem volají o stíhací ochranu, a o setkání s rojem Bf-109 netoužil už vůbec, ačkoli o nich neměl nijak vysoké mínění. Usoudil tedy, že bude lepší zachovat letadlo, palivo a munici pro další bojové akce nebo úlet do Rumunska, který zvažovalo čím dál více jeho kolegů pilotů. Zamířil tedy zpět na základnu, aby si tak připsal jedno z posledních vzdušných vítězství německo-polské války.
Příběh je dílem fiktivní. Faktem je, že poručík Henryk Szczęsny sestřelil na prototypu stíhačky P.11g Kobuz dva bombardéry, z nichž jeden byl Heinkel He-111. Ohledně prvního sestřelu panují nejasnosti, dokonce je možné, že sestřelil polský bombardér PZL P.37 Los, který bylo možné s Heinkelem snadno zaměnit. Při druhém letu byl por. Szczęsny zraněn a stíhačka poškozena. Stíhačky P.11, respektive její exportní varianta P.24, zůstaly ve vojenské službě na Balkáně a v různých druhořadých rolích sloužily do roku 1944. Zadní část trupu včetně kýlovky a směrovky posložila ještě k jenomu účelu – beze změn byla převzata pro rumunský stíhací stoj IAR-80. Polský stroj se tak dožil konce války.
Henryk Szczęsny se přes Francii dostal do Velké Británie a v kabině spitfiru pokračoval v tom, co v roce 1939 započal. V roce 1943 byl sestřelen nad Francií a musel vyskočit na padáku. Konec války jej zastihl v zajateckém táboře. V roce 1946 opustil Polsko a příslušníkem RAF zůstal do roku 1965. Zemřel v roce 1992 v Londýně. Na tzv. Bajanově seznamu, který shromažďuje záznamy o operační historii polských jednotek, se Szczęsny nachází na 11. místě s 9 sestřely. Na třetím místě téhož seznamu je československý stíhač Josef František.
Tento článek jsem napsal z více důvodů. Jedním bylo nedávné výročí vojenského napadení Polska, kterou média prezentovala jako „napadení Polska Německem“. Správně to mělo být napadení Polska Německem a Sovětským svazem (Hitelrův nejlepší kámoš Stalin napadl Polsko 17. září 1939).
Druhý byla krátká, ale zajímavá přednáška na téma polského předválečného letectva, kterou jsem zdarma obdržel na leteckém dni v Jindřichově Hradci. Dozvěděl jsem se tak, že skóre zastaralých opotřebovaných stíhaček PZL P.11 v boji s Luftwaffe nebylo nijak špatné, i přes zastaralost a opotřebování techniky a tristní úroveň velení a logistiky. Luftwaffe roku 1939 nebyla Luftwaffe roku 1942 a ještě bylo možné srazit ji na kolena. Všechny problémy, které se naplno projevily v následujících letech, byly přítomné i v Polsku. Například neohrabanost stíhaček Bf-110, které sice měly vynikající P.R., ale jejich letové výkony nebyly dostatečné a často se stávaly obětí archaických P.11, nebo nestabilní chování Bf-109 na zemi, které způsobilo luftwaffe během války více ztrát než nepřátelská bojová činnost. Kromě ztrát v bojích bylo nutné připočítat ztráty poškozených letadel, která se sice dokázala vzdálit z boje, ale jejich posádky nedokázaly bezpečně přistát nebo ztráty letadel a posádek vlivem špatné navigace. To jsem si následně potvrdil ve výborné publikaci od MMP, ve které jsou rozepsána vzdušná vítězství polských P.11 po jednotkách, pilotech a dnech. Je to velmi zajímavé a inspirativní čtení pro příznivce „what if“ žánru a také by to mohlo být zajímavé pro ty jedince, kteří obhajují kapitulantství vlastizrádce a sráče Beneše tím, že bychom stejně neměli žádnou šanci a odpor by skončil ohromným krveprolitím. Prdel vody.
Posledním důvodem pak byl nedávný krátký rozhovor s polským novinářem Kaczorowským, který mi doslova bral slova z úst. Už dlouho jsem z žádným žurnalistou nesouhlasil do té míry.
28.09.2019 D-FENS
(209x známkováno, průměr: 1,31 z 5)