Populace stále roste!

Featured Image

V každodenním životě potkáváme mnoho různých skupin lidí. Jednou z nich jsou i vohnouti a zmrdi a já, jako amatérský zmrdolog a vohnoutolog bych se s Vámi rád podělil o pár příhod posledních dní.

Poslední dny mám občas, vlastně skoro pořád, chuť všeho nechat, popadnout nejbližší možný těžký, tupý, či jinak k okamžitému útoku, doprovázenému neartikulovaným řvaním a očima podlitýma krví, vhodný předmět a začít jím okolo sebe máchat ve snaze někoho zmrzačit.
Je až s podivem, kolik se v poslední době vohnoutů vyrojilo… Můžete je potkat všude… Za katedrou, za stolem v kanceláři (arogance někoho, kdo dostal funkci je nekonečná), za pultem v obchodě, v autobuse, v restauraci, proste všude…

Za pultem v obchodě

(P – prodavačka, J – já)

J: Dobré odpoledne
P: (ani nevzhlédne od rozečteného periodika typu ŠÍP) Co je?
J: Mohu Vás poprosit o jednu neperlivou vodu prosím?
P: (zvedne se, beze slova odchází o dva metry do útrob novinového stánku a vrátí se se
     zaprášenou lahví Mattonky) za deset
J: Promiňte, já chtěl neperlivou
P: Ta je neperlivá, jinou mi nedodávaj…
J: Dobře… Děkuju, nashle…
P: Hm…

Nečekaje žádnou zradu (snad ta prodavačka ví co prodává, ne? ) otevřu láhev a zjistím, že voda je perlivá… Tak se tedy vrátím ke stánku

J: Promiňte, mladá paní, ta minerálka je perlivá a já chtěl neperlivou
P: Ta minerálka JE neperlivá
J: Ne, není…
P: JE NEPERLIVÁ, jinou mi nedodávaj
J: Vždyť je to na té lahvi i napsané… Tady, vidíte? Minerální voda – sycená
P: No a? Vám říkám že je neperlivá…
J: Vždyť je tu napsáno že není, že je sycená…
P: No a co že je sycená… Ale je neperlivá…
J: Ne, není…Tak ochutnejte
P: Proč, já vím, že je neperlivá
J: JE PERLIVÁ!!! To že je sycená znamená totéž co perlivá. V obou případech jde o vodu ve které jsou bublinky oxidu uhličitého…
P: (vyškubne mi láhev z ruky a hodí po mě desetikorunu) Jestli se ti nezamlouvá, tak tady máš  svý prachy a běž…

No řekněte, nenaštvalo by Vás to? A navíc to není jediný podobný případ s touto prodavačkou..

J: Dobrý den, červený Lucky-Strikes
P: Tady, je to 57,-
J: Promiňte, tohle sou stříbrný
P: Jo promiňte, tady…
J: To jsou taky stříbrný… Vidíte? Tady mají nápis silver a tohle kolečko ohraničující logo je stříbrné. Já chci červené, na těch je napsáno red a to kolečko je červené.
P: Omlouvám se, hned to bude…
J: (vytahuji peníze z peněženky, takže moc nesleduji které mi podává a navíc jsem po tomto předpokládal, že mi podá ty správné) Díky
P: Nashle

Bezmyšlenkovitě zastrčím krabičku do vnitřní kapsy saka a jedu spokojeně domů. Druhý den ráno, cestou do školy si chci zapálit, zjišťuji že mi došly cigarety, vytáhnu tedy novou krabičku, podívám se na ní a co byste řekli? TY CIGARETY BYLY STŘIBRNÝ!!!!

Po těchto zkušenostech k tomu stánku chodím raději už pouze za doprovodu statného ošetřovatele, který mě stihne chytit dříve, než tu paní prodavačku v afektu zavraždím…

V autobuse

Znáte taková ta rána, kdy jedete do práce, či do školy autobusem okolo sedmé a v tom autobuse je místo školáků a pracujících nejvíce důchodců na cestách za doktorem a za slevami do Kauflandu a Tesca? Tato situace má dva extrémy… Autobus je buď úplně prázdný (jezdím většinou z konečné stanice) nebo úplně narvaný (jedu autobusem ze zastávky odkud odjíždí 25 linek)…

V prvním případě to bylo takto:

(D – důchodce, J – Já)

D: haló, mladej!!! Sedíš na mým místě!!! (autobus byl kromě mě a jeho úplně prázdný a na místě pro invalidy a důchodce jsem neseděl)
J: (vytržen z klimbání) Prosím?
D: Sedíš na mým místě
J: Vždyť jsme tu sami dva
D: Ty parchante jeden… Vy mladý ste všichni stejný

Korunu tomu dodal tím, že mě začal švihat hůlkou přes lýtka se slovy „Já tě tak přetáhnu, až se z toho pokadíš!“

 A v druhém případě to bylo takto:

J: (v zatáčce se odstředivou silou mírně dotknu kolenem nohy sedícího důchodce, opravdu velmi mírně..) Omlouvám se, nechtěl jsem
D: To je moje koleno, mladý muži
J: Promiňte, to byla moje chyba
D: No to tedy byla…
J: Ještě jednou se omlouvám
D: Omlouváš jo? Vždyť jsi mě málem zmrzačil…

V této fázi jsem toho pána začal ignorovat… Ale on zjevně neignoroval mě, protože po pěti minutách koukání se z okna jsem dostal štulec do zad

D: Uhni smrade
J: Prosím? Kdybyste řekl s dovolením, tak bych vám uhnul… Nevím proč jste mě musel dloubnout loktem
D: Protože jsi nechtěl uhnout
J: Neviděl jsem vás a stačilo říct s dovolením
D: Mlč, mladej…

A vystoupil…Tak jsem dospěl k závěru, že i běžná, každodenní cesta autobusem může být o infarkt….

A podobných zkušeností je více… A stále přibývají další… Jsme takoví všichni? Nebo jen nějaká část populace? Nebo máme každý zakódován gen vohnoutství a ten se čas od času projeví? Nevím… Ale nadále mě to fascinuje…


08.02.2006 John

12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
201x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:05
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!