Milý Mohamede, já Anis Amri, tvůj ponížený služebník posílám poníženou žádost o tvou přímluvu u nebeské komise.
Alláh byl ke mne milostivý a dopustil, abych se narodil a šťastně vyrůstal v islámské zemi Tunisku. Ne všichni mí souvěrci se mnou to štěstí ochotně sdíleli. Asi kvůli těm pár zdařilým loupežným přepadením, které jsem na nich spáchal. Došlo to tak daleko, že mě chtěli vsadit do vězení. Naštěstí vypuklo arabské jaro a já mohl uniknout na káfirský sever jako válečný uprchlík.
Náš pašerák měl slušnou a rychlou loď, ale pokud se týká navigačních schopností, byl úplný debil. Krátce po vyplutí z Tunisu se na moři zamotal a dezorientován si to namířil plnou parou do Libye. Hoši z Frontexu měli co dělat, aby nás dohonili a stihli to tak tak, snad kilometr od libyjského břehu. Naložili nás na svou loď a přepravili do Itálie. Tak jsem se ve svých 22 letech poprvé ocitl v cizí zemi.
Imigrační procedura byla dost hustá. Jeden z úředníků měl snad vysokou školu nebo co a vygůglil si, že v Tunisku žádná válka není. Tak jsem musel říct, že je mi 14 let, protože opuštěné děti se deportovat nesmí. Mělo to i jiné výhody. Dostal jsem lepší bydlení, lepší stravu a plyšového medvěda. Také zdravotní péče byla na vyšší úrovni a já se tak zbavil bolestí zubů moudrosti. Nevýhodou bylo, že jsem musel začít chodit do školy. Byl jsem nejsilnější ze třídy. Jak by ne, když spolužáci byli v průměru o 7 let mladší, ale jinak to byla otrava. Učili nás nějaké zbytečné předměty, třeba italštinu a já jsem kvůli tomu neměl dost času se věnovat svému byznysu s distribucí drog. Asi po roce a půl mě to přestalo bavit a školu jsem podpálil.
Tak jsem se ocitnul ve vězení pro mladistvé. Nebyly to ale ztracené roky. Seznámil jsem se s vězeňským imámem Fahimem. Měl školy v Saudské Arábii a pobíral plat od saudské i italské vlády. Vysvětlil mi, že nejsem žádný kriminálník, ale svatý bojovník, který musí splnit svůj úkol. Když mne po třech letech propouštěli, dal mi nejen adresy spolehlivých mešit v Německu, ale také čtyři falešné pasy. Tak jsem se mohl vydat do Německa splnit své poslání. To už mi bylo 16 a byl jsem Iráčan. Držení falešných pasů je v Německu trestné, ale jenom pro domorodce. Pro nás ostatní platí „kolik pasů máš, tolikrát jsi člověkem“. A kolikrát si člověkem, tolikrát dostáváš sociální podporu. Já se svými čtyřmi podporami na tom byl líp než nějaký fricek, co kroutil přesčasy ve Volkswagenu.
Začal jsem se připravovat na svůj úkol, ale nebylo to snadné. Přede mnou již bylo několik úspěšných bratrů džihádistů a evropští chálifové nám šli pěkně ostře po krku. Vyhlašovali proti nám výjimečné stavy, kladli proti nám květiny, zapalovali proti nám svíčky a zahájili evidenci vzduchovek.
Byl předvánoční čas, kdy se křesťané shromažďovali na různých trzích a tak jsem se rozhodl udělat to jako bratr džihádista v Nice. Kamion jsem si opatřil od jednoho polského řidiče. Ten se stal příčinou mých nynějších potíží a plně souhlasím s názory některých evropských vůdců, že ten východoevropskej póvl nemá v Unii co dělat. S tím šoférem jsem to vyřídil nožem a s nožem to já umím od dětství dobře. Můžeš se zeptat Abdula, toho pumpaře z Hammametu, který přišel do nebe už před deseti lety, když mi liknavě vydával tržbu.
Jenže ten polskej prevít se nějak zmátořil a skočil mi na přístrojovou desku, když už jsem řídil jeho kamion. Sice jsem ho vyřídil střelou do hlavy, ale nejspíš zmáčknul nějaká hejblata, a když jsem přeskakoval v plné rychlosti obrubníky na pěší zónu, začal kamion sám od sebe prudce brzdit. Přestal jsem ho ovládat a místo stánku se svařeným vínem jsem trefil stánek s náboženskou literaturou. Tam, to se rozumí, zevlovalo jen minimum křesťanů.
No a to je důvod, proč teď zasedá ta nebeská komis. Dohadují se, zda patřím do nejvyššího sedmého nebe, jako kolega z Nice, když jsem rozšmelcoval tak málo lidí. Já jsem ale chtěl pro lásku boží! Nebyla to moje vina, že se to nepovedlo! Proto poníženě prosím o tvou laskavou přímluvu, největší z proroků.
22.01.2017 Miloš Zbránek
(488x známkováno, průměr: 1,42 z 5)