Dovolím si malé komparativum:
I my jsme oddíl Shotokan karate s velmi tradičním zaměřením. Malý oddíl s malou členskou základnou. I naši členové platí minimální poplatky. Máme několik mistrů, kteří nás učí prakticky zadarmo. Mnozí členové podporují oddíl, jak se dá – já např. finančně i jinak. Pokud potřebujeme nějaké tréninkové pomůcky (lapy, makiwary…), prostě je dospělí členové a/nebo trenéři společně koupí nebo si je vyrobíme (hanbó…). Je-li to nezbytné, zvažte sponzoring lokálních firem / podnikatelů – částka, kterou sháníte, je směšná. Své členy posíláme na závody i přes naše silně tradiční zaměření – a oni se tam skvěle umísťují. Praktickou sebeobranu (i proti / se zbraní) vyučujeme běžně. Na černé nule fungujeme již pár desítek let. Pokud nějaká koruna zbude, htadíme našim členům startovné na závodech.
Zvažte, prosím, zda někde v tom, co jsem napsal, není řešení vaší situace. Zvažte, jestli tomu pokusu o externí crowdfunding nemůže předcházet interní. A pokud dospějete k názoru, že ne, založte ten transaprentní účet – třeba neujde mé pozornosti. V tom případě jsem přesvědčen, že by každý donátor chtěl vědět, jak bylo s (nejen) jeho příspěvkem naloženo. A když už tu operujete konkrétní částkou, zkuste publikovat váš rozpočet – třeba se najdou i jiné cesty.
Oss, sensei.
pfiala
Pomůžu, ale nemám kam. Č. účtu? Ideálně v bance bez poplatků, chci pomoct vám a ne bance.
Jiri Zlamal
Dobrý den, rád bych vám poděkoval za podporu. Tento týden bude transparentní účet,zatím dávám k dispozici můj osobní účet – 1390018015/3030.
mhafan
Snad existuje pro tyhle sportovni mikro-kluby nejke univerzalni know-how vcetne postupu cerpani z podpory MSMT. Nevite nekdo, jak v tom vystupuje Sazka? Ta prece ma davat nejake penize z loterii do sportovnich klubu. Chapu, ze brani penez od statnich instituci muze do klubu zavlect spoustu „socdem lasky a laskaveho dohledu“, ale zkusit se to snad da. Hledal bych systemove reseni, jinak muzete kazdorocne psat clanek tohoto typu.
Z clanku nebylo ulne patrne, zda-li bezpoplatkovost clenstvi je spis zivotni styl vedeni klubu nebo obava o neschopnost rodicu platit stokorunove rocni zapisne. V obou pripadech je to znacne pochybne. Je opravdu tak hrozne dat 50 kc mesicne prispevek na najem telocvicny?! Asi jo, kdyz se v teto republice dari presvedcit obcany, ze poplatek 30 kc za lekare je pro mnohe likvidacni.
Jiri Zlamal
Je to styl vedení klubu. Můj mistr vyvinul značné úsilí, aby mě – nás – naučil zadarmo. Proto se o totéž snažím i já. Pro nikoho z rodičů by nebyl problém poplatky – i po tom dvoj až trojnásobném zvednutí – zaplatit, ale časem bychom se mohli dostat do fáze x tisíc kč/rok a finanční nedostupnosti pro některé děti – a to je popření základní myšlenky.
eviljack
Chápu Vaši filozofii – ale není celý problém jen v tom, že Sokol taky z něčeho potřebuje financovat provoz té tělocvičny? Vy to tu prezentujete tak, že se někdo snaží zabránit tomu, aby měly děti něco zadarmo, ale to se mi moc nezdá.
h72
Nu, jelikož jsi skoro soused a moje obě děti na karate chodily a líbilo se jim to, kouknu na účet, co by bylo možné. Třeba se i osobně stavím.
Jiri Zlamal
Pondělí a středa 17-19 v sokolovně, v pátek 18-19 ve školní hale :)
Pavelpu27
Ještě bych chtěl udělat trochu osvětu, která vám snad pomůže daleko snáz shánět peníze na provoz. Založte si občanské sdružení – Sepište stanovy a podejte si žádost o registraci. Když Vám pak někdo dá nějaké peníze na provoz, vy mu dáte smlouvu o sponzorském daru. Povedete jednoduchý peněžní deník, což je záležitost jednoho excelu, kde na jedné straně budou výdaje – pronájem tělocvičny, vybavení na tréninky apod, a na druhé budete mít příjmy z těchto darů. Dárce si pak může odečíst dar od základu daně do výše 10% zdanitelného příjmu, vy podáte jednou ročně daňové přiznání, kde budou ideálně příjmy = výdaje a je to. Účet můžete mít transparentní. Já mám takhle hokejový oddíl už 10 let, výdaje za pronájem ledu jsou kolem 180 tis. ročně. Ten odpočet z daní je časem velmi příjemný pro všechny, já strávím nad účtama cca půl dne ročně. Jestli chcete, pošlu vám vzory všech dokumentů přes SZ.
Heisenberg
Ještě bych doporučil udělat seznam toho, co chci koupit včetně ceny, seřadit to podle priority a pak teprve žádat o peníze. Rád přispěju, ale chci vědět na co (a za kolik). Dál Je dobré dát tomu trochu praktičtější osobní rozměr. Cíle byly představené hezky, ale chtělo by to přidat info. Například trénuje mezi námi 10 dospělých, kteří dle svých možností přispívají celkem W za rok a vedu 15 dětí, které to mají zdarma. Potřebujeme 60m2 tatami za X, chrániče za Y, a v létě pojedeme na soustředění za cca Z na dítě. Priorita je bezplatná výuka dětí a chrániče na kumite.
Mimochodem, asi doma najdu párkrát použítou helmu a 14oz boxerské rukavice (pokud to k něčemu je), Kdyby bylo potřeba pošlu to i s nějakými švihadly (pokud chcete) poštou.
Jiri Zlamal
budu vděčný za rukavice, helmu i švihadla. Má adresa je Příšovice 101, 46346 Příšovice
Jiri Zlamal
Mohu-li Vás požádat, pošlete mi ty vzorové dokumenty na e-mail jura.zlamal@gmail.com
Děkuji
Jiri Zlamal
Jak výše odhadla Anna, skutečně jsem ani neočekával takovouto odezvu. Všem bych rád poděkoval za za pomoc i radu.
1) jestli se nám to neprodraží, založíme občanské sdružení
2) požádal jsem o podporu obec i místní podnikatele a firmy, u některých s úspěchem, u některých marně, vetšinou čekám na vyjádření.
3) ve středu budu mít založený transparentní účet.
Současná členská základna je 11 dětí a 3 dospělí.
První prioritou je cvičné dětí, které činí 6050,-.
Druhou prioritou jsou chrániče na ruce – potřebuji koupit ještě 3 páry po 450,-, tedy 1350,-.
Třetí – Letní soustředění v Jinolicích – chtěl bych alespoň dětem uhradit cvičné, to je 1200,- za dítě – 13200,-
Čtvrtá priorita je vytvoření cca 4000,- fin. rezervy pro případ, že by bylo potřeba některé dítě „založit“.
Páta – chtěl bych dokoupit 5 žíněnek, zatím mám dvě. při ceně 2390 za novou a o 200,- méně za použitou jsme mezi 11 a 12.000.
To je v tuto chvíli to nejdůležitější, co potřebujeme.
centurion
Tady se snad všichni zbláznili, zkusím to napsat bez emocí:
1) Děti mají dospělé poslouchat, to není zrušeno – ne si vybírat, komu zákeřným chvatem rozdrtí hrtan
2) Mezi dospělé patří i učitelé – o jedincích dohnaných k sebevraždě dnešními fakany jste jistě slyšeli, vytržený hrtan za pětku tu ještě nebyl ale asi brzy bude
3) Třeba jsem nějakého fakana z této „školičky“ někde náhodně potkal – mám mu být vděčný, že mne nechal naživu?
4) I v „divokém“ Rusku se tomuto „umění“ učí až od 18-ti let, v kontextu boje a v armádní (GRU) elitě (SPECNAZ)
5) autor patří do kriminálu, nikam jinam
jirif
To centurion 7.3.2016 v 23:04
1) Děti mají dospělé poslouchat, to není zrušeno – ne si vybírat, komu zákeřným chvatem rozdrtí hrtan
Pokud bych si mohl vybrat, jestli moje dcera uposlechne Váš příkaz „roztáhni nohy ty kurvo“ nebo jestli Vám místo toho prolomí hrtan, tak beru ten hrtan. A to i případě, že byste byl dospělý nebo učitel.
To je fakt nadělení :-(
centurion
Připomínáte mi komentářem kus látky na čištění, v Německu hezky nazývaný „pucštok“. To, že existuje také vynález zvaný právo, se kterým by nastaly problémy, když by si Vaše dcera zahrála najednou na vyšetřovatele->prokurátora->soudce->kata (dá-li se to vůbec od desetileté chtít), to vysvětluje níže nick „talarich“. Za sebe Vám doporučuji shlédnutí britského filmu „Umírání za dlouhého dne“ (válí se na ‚uloz.to‘), ze kterého MOŽNÁ pochopíte, že zabíjení je humus a kontaktní zvlášť.
Lojza
Takze skutecne je v prikladu vyse lepsi, aby holka proste roztahla ty nohy, nez aby se pokusila – JAKKOLIV – branit?
A nebo jak by mela spravne tu situaci resit (pocitejme situaci, kdy neni mozne utect, napriklad utocnik uz ji drzi) ?
Opravdu bez ironie by me zajimalo reseni dle tebe.
Jistě, přece vůbec nemůže vědět, co ten hodnej strejda chce, lidský práva a vůbec. Třeba ji chce jenom tohleto, multykultůrně obohatit. Přece! Zbraně a sebeobrana jsou špatný, áááno.
centurion
Tak abych tady jenom blbě nekritizoval – vyhrabal jsem v odpověď na tvou otázku knížku, je to „Dar strachu“ od „Gavin de Becker“, vyšla v češtině, ta se týká výlučně tohoto tématu, vydána byla v USA a u nás snad v „Levných knihách“ – hned úvodem popisuje pocity ženy, která rozsypala kočičí žrádlo na schodech ve vlastním domě a neznámý muž ji pomohl – cítila strach, přitom už v těchto místech už potkala hafo mužů a žádný strach necítila – CHYBA! Pak ji tentýž muž znásilňoval u ni doma na vlastní posteli tři hodiny s pistolí u hlavy, alespoň se udržela normální, pak zavřel okna, zesílil hudbu a šel hledat nůž do kuchyně (poznala zvuk vlastních nožů); to pochopila, že poslední šance je tu a vyběhla nahá (bytové dveře nezavřel, ona nebyla jeho první oběť, tak si byl jistý) ne chodbu a zcela správně jen proběhla barákem a křičela o pomoc – bylo to v USA, pak už ji od násilníka dělilo pár ozbrojených sousedů; on nyní kroutí doživotí „bez možnosti“, ona radí jiným ženám též právě v „oné“ knize. Více v dalším komentáři.
Lojza
Nejses ty politik?
centurion
Trochu jste mne urazil – nejsem, pouze programátor na volné noze. A už jsem zapomněl, čím ty Lojzo – povíš?
Lojza
Aaale tak me to prislo…napises 2 odpovedi na jednuchodu otazku, ale ani v jedne z nich neodpovis. Tak mi to neco pripomnelo…
Ja jsem prevazne obchodnik…
centurion
Tak navazuji na předchozí příspěvek a zkusím odpovědět na otázku, už ne „poamericku“ – měl jsem právnická skripta o znásilnění a přednášky budou pravděpodobně ještě horší (málem jsem se poblil), zde čest ženy nestojí zdaleka tak vysoko jako život násilníka (třeba po znásilnění vymyslí perpetuum mobile či co), to že ji potom zabije musí být tak nějak „objektivně“ jasné. Zde zbývá:
a) Nechat se znásilnit a přirážet, třeba se mu to bude líbit a potom vás nezabije (nežádoucí svědek ???)
b) Důvtip, dnes asi nejlepší – už jsem zapomněl jméno psycholožky, která radila dívkám v autě: „poškoďte mu něco, ulomnte mu něco pod volantem, své autíčko má raději než sex s vámi, vyhodí vás po pár fackách ven“ a podobné, též se vyplácí zahrát (která to umí) kurvu z místního nonstopu, dozajista nakaženou (sám se nakazit nechce)
c) řezničina – předstírat pomoc při zavádění a urvat a rozmačkat mu varlata, utrhnout mu pusou ušní boltec, prsty tvrdě do nosu (vyskočí do pozoru jak na vojně), hrtan chytit a trhnout, nakrátko rány lokty a koleny – účinnější
d) bersereker – totéž co c), ale s rozkoší – pravý vikingský bersereker miloval krev nepřátel víc než vlastní život (proto chodil do boje nalehko), třeba se najde i u žen; vaším úkolem není se bránit ane NIČIT; krev, krev, nic než krev nepřítele není vaše poslání, ničte, zabíjejte, mrvte, beztak mu nedal život Bůh než čert; vaším úkolem je pomoci budoucím a ZNIČIT, ZNIČIT, ZNIČIT; čert taky vem nějaké právo či co….pomožte holkám něžnějším než jste vy, dost lidí bude na vaši straně!
jirif
To centurion 8.3.2016 v 19:28
Asi nemá cenu polemizovat s veleduchem Vašeho kalibru. Omezím se pouze na konstatování, že pokud jsem kdy potkal někoho, kdo byl alespoň verbálně přesvědčen o tom, že „zabíjení je humus“, jednalo se bez výjimky o zakomplexované chudáky zdůvodňující si takto sami před sebou své sráčství. Maso sice žrali s chutí, ale o surovinu se musel postarat někdo jiný. S ochranou sebe sama na tom byli stejně, o ochraně blízkých dokázali jen žvanit.
Zas na druhou stranu je třeba ocenit, že pokud své děti vychováváte podle Vámi deklarovaných pravidel, je celkem slušná šance, že se Vaše geny nestihnout příliš rozšířit.
coyot
Mluvíte mi z duše. Jen dodám, že krom zakomplexovaných chudáků jde zhusta o blbečky, již mají potřebu demonstrovat svoji duševní vyspělost papouškováním stupidních „trendy“ hesel, opsaným ze státní propagandy, jež se nás mimo jiné snaží přesvědčit, že správný násilník či vrah je jen ten v uniformě, neboť chátra má být objektem násilí, nikoli jeho vykonavatelem.
Jiri Zlamal
Cvičil jste někdy nějaké bojové umění? Takové kde je součástí výcviku i filozofie, etika, zásady slušného chování? Myslím že ne, protože jinak byste věděl, že trénink je tak náročný psychický i fyzicky, že ti, kdo chtějí své dovednosti zneužívat, buď velmi záhy skončí, nebo svůj postoj přehodnotí.
1) při každém opakování eliminacniho chvatu dětem vysvětluji, jaké následky, faktické i právní, bude jejich chování mít. Jsou to techniky pro krizovou situaci, kdy jsou ohroženy na zdraví či na životě.
2) rodiče mi dávají zpětnou vazbu o chování a výsledcích ve škole i doma- a přestože mi polovina oddílů právě vstupuje do puberty, zlepšují se nebo se alepoň drží na stejné úrovni. Už to považuji za úspěch.
3) neponechávejte to náhodě, prijedte se na ty fakany, co trhaj hrtany na potkání, podivat.
4) ta desetiletá holčička má říct co? Počkej, strejdo úchyláku, přijď až mi bude 18, to už se ti ubráním? Bohužel jsou děti nejohroženější skupinou, i proto, že nemají téměř žádoucí možnost jak se bránit. Já jim tu možnost dávám.
5) v tomto kocourkově je možné všechno, co není, může být.
indianapolis
Pane Zlámale,
u kteréhokoliv bojového sportu platí univerzální zlaté pravidlo. Mimochodem jedno z nejcennějších, které mi v životě někdo řekl. Byl to můj trenér (vámi zcela nesmyslně) opovrhovaného sportovního karate. Zjednodušeně zní: Pokud nastane konfliktní situace, utečte. Pokud neexistuje jednoduchá úniková cesta, zkuste najít tu složitější. Teprve jestli neexistuje úniková cesta, použijte vše, co jste se naučili (vaší řečí trhejte hrtany).
Pokud jste usoudil, že první dvě rady jsou kontraproduktivní a lépe je jakoukoliv krizovou situaci řešit okamžitě radou třetí, jste podivný.
Karate už aktivně nedělám asi 20 let. Ale shodou okolností jsem před týdnem testoval svůj instinkt. A ruku zastavil při mohutném úderu asi centimetr před stěnou. Kdyby bylo třeba, rozhodně není problém tu ránu protáhnout, to mi fakt věřte. Ale tady se dostávám k nejpodstatnější části svého příspěvku. Za celý můj život jsem se NIKDY (klepu na dřevo) nedostal do situace, kdyby mě někdo napadl.
Trenérovi, který v civilním životě čelí tu napadení nožem, tu na něho vytahuje střelnou zbraň (při přiznaném alkoholovém deliriu), bych své dítě za ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ nikdy nesvěřil, protože jsem bytostně přesvědčen o tom, že jste se v těch situacích neocitl náhodou (a reagoval jste před nimi a v nich tím nejnevhodnějším možným způsobem).
Trochu si přeju, aby ty vaše příběhy byly jen takovým Halinovským vytuněním pro zdejší hard core d-fens obecenstvo, ale spíš si (bohužel) myslím, že se to fakt stalo. Vaše ctnostné poslání je s těmi mikroepizodami v příkrém rozporu, proto vám prostě nemůžu věřit (téměř nic). Vím, že mou nedůvěru ustojíte.
coyot
To není zlaté pravidlo, bambulo, ale pravidlo sráčů. Je-li ale pro Vás osobní čest či hrdost prázdným pojmem, pak Vás nelze urazit ani ponížit a v takovém případě nemáte útěkem co ztratit, stejně, jako nemáte co ztratit případným nastavením řitě – proti násilí obé funguje spolehlivě.
Nesmyslné opovrhování sportovním karate jste si vycucal z prstu, autor pouze zmínil, že ho nepovažuje za dosti funkční. S tím si dovolím, jakožto ten, kdo věnoval karate (sportovnímu i nesportovnímu, chcete-li) nemalou část života a založil dodnes dobře fungující oddíl už v době, kdy se tyto u nás daly spočítat na prstech, bez výhrady souhlasit.
Vy o skutečném boji víte zjevně kulové a pokud si své bojové schopnosti ověřujete mohutnými údery do vzduchu, tak snad v případě konfliktu opravdu raději utíkejte.
ygorek
Není být sráčem v živé přírodě normální?
(Novořečí: ekologické?)
_________________________
Ono je to tou novořečí čistě náhodou i správně, ne?
Adam
Tak to jsem se opět pobavil…
Všiml jsem si jedné zvláštní věci. Ještě v době kdy jsem působil v ozbrojených silách, tak hodně lidí dělalo „navíc“ sebeobranu (musado). Tím nemám na mysli základní průpravu, kterou měli všichni, ale ještě chodili ve svém čase se zdokonalovat (lidově řečeno to „žrali“). A skoro všichni pak tvrdili, že to „někde potřebovali“.
Já osobně na to víceméně dlabal (jako 90% ostatních) a nikdy jsem to nepotřeboval, stejně tak jako ti ostatní.
Je zkrátka zajímavé, že v momentě kdy se někdo naučí jakýkoliv druh boje, tak to hned někde „potřebuje“. Podle mě je pravda někde uprostřed – „…hele vole, nerýpej, nebo ti rozbiju hubu, protože umím XYZ…“, „… tak pojď!…“. Jako moji dva kamarádi, kteří se znají už od dětství. Nikdy žádný konflikt a jakmile začali dělat kickbox, tak se hned v hospodě porvali.
O člověku, na kterého někdo vytáhne nůž a nebo pistoli si myslím svoje (ale nebyl jsem u toho, tak je možné, že dotyční agresoři byli prostě mentálové a vytáhli by onu zbraň i na mě a já mohl skončit pobodaný a postřelený… kdo ví ???)
LWG
Čím to, že „myslet si svoje“ málokdy znamená „myslet si něco dobrého?“
eviljack
Podle mého pozorování je na vině často druhá strana – „hele, to je ten, co dělá tamten kickbox, nebo karate, dáme mu do držky!“
ygorek
Není to zajímavé, je to zákonité.
Přišel jsem na to ve chvíli, kdy jsem si koupil první nožík.
Několik lidí zde popisovalo podobnou zkušenost s automobily, například si (poměrně?) čerstvý vlastník Micubiši Evo chtěl na první štěrkované ploše vyzkoušet pár driftů (a divil se, že na ploše jsou rozmístěny velké kameny – neuvědomil si, že takových vlastníků může být více a majitel parkoviště s nimi zjevně nesouhlasí).
U sportovní verze BU je problém řešen soutěžemi.
U „praktických“ BU je to obtížnější.
Vyhledávání příležitostí k praktickému cvičení je zákonité.
A nutné.
Proč?
Dojde-li k prvnímu účinnému fyzickému kontaktu až při ostrém nasazení, může být obránce překvapen a posléze poražen.
indianapolis
coyot: jako že bych vás teď měl vyhledat a za ujmu na cti vám z fleku ustřelit hlavu, abych si zachoval čest a hrdost, když jste mě tu veřejně přímo nazval bambulou a nepřímo sráčem? mě teda v reálném životě nikdo neponižuje, vás ano? dokonce mě ani nikdo neuráží, vás ano? jinak koukám, že karatistický oddíl zakládají hodně sebevědomí a mentálně nadprůměrně vybavení jedinci, tak jen podporujte :-)
coyot
To bezesporu. A proč to neříct přímo – z hlediska šance jedince přežít není jeho mravní kodex ničím jiným, než jednou obrovskou slabinou.
coyot
Patřilo Sandstormovi.
JJ
No nevím, zda je vhodné a potřebné tahat pojmy jako čest a ponížení do diskuse o prachobyčejné pouliční kriminalitě, případně hospodských rvačkách. Vnímání a preference jednotlivých soudruhů jsou dosti odlišné. Někdo zachová čest, rozmlátí wannabe pachateli elpíčka hlavu na kaši a pak si půjde na pár let sednout, někdo radši zdrhne a bude těch pár let v klidu živit rodinu a vychovávat děti.
Já osobně bych „zkrácení fronty“ při přepadení či podobném podniku jako vlastní ponížení moc nevnímal*. Výrazně víc by mi tam vadilo vědomí určité spoluzodpovědnosti za to, že šmejd zůstal v oběhu a časem třeba přepadne někoho, kdo tu možnost úniku mít nebude a dopadne blbě. Proti tomu stojí ta zodpovědnost za rodinu a další lidi. Takže těžko říct, jak bych se nakonec zachoval v praxi.
___
* Naproti tomu když mi jakýsi šmejd ukradl za bílého dne něco z vlastního domu, kde jsm momentálně byl, tak ten pocit (chceš-li ponížení z toho), že někdo je tak drzý, mi vadil výrazně víc než to, že jsem přišel o tu věc, byť nebyla úplně nejlevnější.
coyot
Mno, zkus si představit třeba situaci některého z párů, napadených o silvestrovské noci v některém z evropských měst – konkrétně čmoudovu ruku v kalhotkách partnerky za stavu, kdy máš na to, abys tu pakáž seřezal.
Z hlediska racionálního kalkulu a v zájmu minimalisace násilí je možná nejlepší nechat je trochu máknout, koneckonců partnerky neubyde a nikomu se aspoň nic nestane.
Mentálně nadrůměrně vybavený jedinec, jako například Indianapolis, by zřejmě preferoval takovýto rozumný přístup, ale já, jakožto obyčejný agresivní primitiv, bych mu tu ruku nejspíš urazil, protože pojmy jako čest a ponížení odhodit stranou neumím, nebo spíš nechci, abych nad sebou při pohledu do zrcadla nemusel blít.
A ano, nejde, jak správně naznačuješ, jen o ponížení partnerky nebo mé, stejně jako Tvá obrana proti policejní šikaně na silnicích není jen o hájení zájmů vlastních. Jde o stejné schema a říká se tomu altruistické trestání.
JJ
Aha, Ty máš na mysli i to vyhovění pachateli, ne jen útěk. Tak to potom samozřejmě souhlasím. Indianapolis ovšem psal jen o útěku vs. aktivní obraně, podvolení se šmejdovi nezmiňoval.
coyot
Mezi útěkem a vyhověním může být velmi tenká hranice, nebo taky vůbec žádná.
JVP
Zejména, pokud bys utekl sám a partnerku tam nechal!
LWG
No, pokud otázka stojí – budeš se bít se šmejdem nebo utečeš (a on bude mít dobrý pocit, že mě dostal, jak utíkal, debil…), tak bych odpověděl „uteču“.
Pokud otázka pokračuje – a šmejd tím dostane příležitost zaútočit na (majetek, nějaké lidi, manželku, děti…) tak se situace má pochopitelně jinak.
coyot
Zahnat Tě na útěk, respektive donutit Tě ke kapitulaci, může být účelem útoku. Agresor tím demonstruje a upevňuje svou posici vládce (ulice nebo čehokoli jiného) nebo prostě jen toho, kdo si to může dovolit. Útěkem mu potvrdíš, že může, stejně jako to servilitou nebo odevzdaností potvrdíš fízlovi při buzerační silniční kontrole.
V extrémní formulaci by bylo lze říct, že ustupovat zlu znamená se na něm podílet.
Nikomu ústup nevyčítám, protože se necítím oprávněn po komkoli požadovat sebeobětování pro obecné blaho (kterýžto prvek je většinou při obraně vůči agresi – ať už vědomě či podvědomě – přítomen, jakkoli to možná zní pateticky. „Zakročuji proti jednání, které není správné.“). Ale vyčítat někomu opak považuji za hloupost a drzost.
JVP
Nejsme vepři. Já Ti nic nevyčítám, já spíš podporuji Tvou tezi dalším stupněm argumentace :-)
coyot
To bylo na LWG, Tvůj koment jsem pochopil jako pro tuto seriosní diskusi úmyslně záškodnický. ;-)
talarich
Ne, jedná se o jiný případ. Někdo učí moji dceru vytrhávat ohryzky. A ona to udělá i v případě, kdy k tomu nebyl důvod. Například jí někdo chtěl vzít ve škole svačinu nebo na ulici mobilní telefon. A moje dcera půjde do vězení za těžké ublížení na zdraví, případně za zabití. A krádež mobilního telefonu není případ krajní nouze, abych měl právo vytáhnout pistoli nebo vytáhnout někomu z krku ohryzek. A to je situace, o které se zde mluví. Pokud vy stále i v těchto případech obhajujete vytrhávání ohryzků, tak pánbů s váma a zlí pryč. Ale budu se od vás držet raději dál.
coyot
Autor učí děti útok na ohryzek, jakož i schopnost rozpoznat, kdy je to na místě.
Pokud Vaše úvahy vychází z neopodstatněného předpokladu, že první se mu jistě povede, zatímco druhé určitě ne, potýkáte se tu jen s větrnými mlýny vlastních slabomyslných konstrukcí.
Nejsem přesvědčen, že ten „někdo“ učí pouze a výhradně vytrhávat ohryzky (příležitostně se na něco o karate koukněte alespoň do wiki). Pokud vaše dcera vytrhne ohryzek někomu, kdo jí chce sebrat svačinu, tak je magor a patří do šaškecu. A pravděpodobně za to nemůže její učitel trhání ohryzků.
Mě učili zacházet s palnou zbraní. Ale že bych střílel po někom, kdo mi bere svačinu…
…a ještě: „ona to udělá i v případě, kdy k tomu nebyl důvod“ – tím jste si jistý? Pokud ano, zřejmě jste ji tak vychoval vy? V tom případě bych váš záměr držet se od nás dál vcelku uvítal.
talarich
Uváděl jsem konkrétní příklady z poslední doby, kdy někdo jenom udělal zkoušku odborné způsobilosti a se zbraní se chová jako debil. Ohrožuje sebe i okolí a má to neblahý vliv nejen na něj, ale i na mě. A to je přesně důsledek chybného přístupu ke zbraním a k sebeobraně obecně. Já netvrdím, že tento člověk to dělá špatně. Já jenom upozorňuji na mylnou představu, že umím sebeobranu (nebo mám zbraň), takže teď všechny situace budu řešit zcela jinak než dosud. Ten, kdo má o problematice aspoň elementární povědomí, tak ví, že takový člověk je v lepším případě jednou nohou v kriminále (zcela zbytečně) a v horším případě v hrobě (zcela zbytečně). Měl jsem tu možnost za svůj život vidět spoustu tréninků spoustu různých oddílů sebeobrany, stejně jako jsem mluvil se spoustou lidí, co sebeobranou prošli. A spousta z nich se vlastně těšila a vyhlížela situaci, až budou moci použít to, co se naučili. Samozřejmě jsem mnohem větší spoustu oddílů neviděl a mnohem větší počet lidí s výcvikem neznám, takže moje tvrzení je lehce zpochybnitelné. Ale mluvím tu o obecných trendech a obecných parametrech. Neznám ani pana Zlámala a jeho oddíl, stejně jako neznám coyota nebo pana Gravera. Jen se snažím poučit nepoučené o něčem, co jim jednou může zachránit život.
Získání mylné představy, že umím sebeobranu, je bohužel častý side effect výuky snad všech sebeobranných i jiných systémů. Právě proto jsou tak důležité situační drilly, cross-style sparringy i třeba ty tradičními karatisty (nikoliv naším oddílem) zatracované závody. Ono to je sice „jen“ sportovní karate, ani tam mě nikdo nechce zabít nebo mi sebrat svačinu, ale chce zvítězit. Ano, uznávám, že se to vítězství může zvrhnout v šaškárnu typu „něco projde a musím hodně řvát“, ale občas je potřebné vytáhnout paty z bezpečí rodného oddílu a postavit se proti někomu, koho neznám.
Pokud se někdo těší na situaci, kdy si bude moci své umění vyzkoušet, tak…, noc, co na to říct. Znal jsem takové. O víkendu si trochu zaprovokovali v hospodě, nikdy neútočili jako první, ale záměrně se nevyhýbali konfliktu.
Eskalaci blbečků s bouchačkami bohužel přehlédnout nelze, to nezpochybňuji.
JJ
Krádež mobilního telefonu je útok na zájem chráněný zákonem, případné jednání okrádaného se tedy bude řešit podle ustanovení pro nutnou obranu a ne krajní nouzi. Tj. bude se řešit zcela zjevná nepřiměřenost, ale v jiném levelu a naděje na úspěch bude výrazně vyšší (mj. proto, že nebude jisté, zda šmejd chtěl „jen krást“ atd.)
talarich
Krádež mobilního telefonu versus vytržený ohryzek z krku bude lahůdkou v rukách právníků a soudců jdoucí ruku v ruce s lidma prosazujícími zákaz zbraní. A věřte mi, že bude nelehké jim takovou dceru dostat z drápů. Dokud nebude prokázáno nade vší pochybnost, že chtěl víc než jen ukrást mobilní telefon, tak půjde dcera do vězení. Bude se jednat o nepřiměřenost obrany vůči útoku. A je to zcela jistě mnou zmiňovaný první případ – jednou nohou v kriminále (zcela zbytečně). Navíc při případném útoku na ohryzek se vystavuje nebezpečí, že se útok nepodaří a dcera vyprovokuje protiútok, který by jinak nenastal a sama se tak uvede v nebezpečí, že dotyčný násilník jí začne usilovat o život, což by před tím neusiloval.
LWG
re: talarich
Vy svou dceru znáte lépe, ale zvažte, jestli jí dávat do ruky ostré předměty, atd., porotože se zjevně nekontrolu, nebo máte důvodnou obavu o totéž (přece byste bezdůvodně hystericky nevykřikoval do diskuse, že?).
Případ krádeže mobilního telefonu opravdu není krajní nouze, je to situace nutné obrany (majetku) a pokud se zabýváte otázkou přiměřenosti, podle mě je vytažení pistole (na úrovni hrozby) v pořádku, střelba však bude bohužel zřejmě posouzena jako intenzivní exces (bavíme-li se o krádeži, u loupeže bych obránci dával větší šanci).
Předpokládám, že karatisté nic nevytrhávají z těla protivníka, nechci se však chovat jako suterén, končívá to katastrálně.
talarich
Vaše posuzování hysterie je mírně řečeno pochybné. Neumíte rozeznat hysterii ani u mě, ani u mé dcery. Pochybuju, zda vůbec rozenáte hysterii u sebe. Ale to je mě celkem jedno. Moje dcera je vyškolená dostatečně a nemám o ni obavu. Což se o ostatních říci neodvažuji. Jestli si nejste vědom toho, co může způsobit vytažení pistole, tak si o tom opravdu něco přečtěte.
LWG
re: talrich
Vytažení pistole se neliší o jiných forem pohrůžky (nebo i přímého útoku). Může konflikt vyřešit či eskalovat. Přejde-li pachatel z útoku na relativně bagatelní majetek do intenzivnějšího útoku, potom platí, že proti nutné obraně (toho komu kradou mobil) není nutná obrana přípustná, je tedy útokem na zákonem chráněný zájem a řešíme otázku intenzivního excesu o level výše (útok na zdraví či život x střeba).
Když jsem říkal, že je podle mě v pořádku zbraní pohrozit, měl jsem tím na mysli právní i morální názor. Samozřejmě ten kdo tasí, musí počítat s možnou eskalací konfliktu. Pokud Vás to uklidní, tak bych (pokud bych zrovna nosil), kvůli mobilu netahal ani na pohrůžku. Konečně, tržní cenu má v řádech nižších stokorun a volací limit nižších tisícikorun a jen čas strávený podáním vysvětlení je cenější. Ovšem pokud má někdo obojí o řád a násobky jinde a má tam spoustu dat, atd….
JJ
„he who fights and runs away may live to fight another day“ :-)
Myslím, že se diskuse začíná příliš rozbíhat do šířky a bylo by vhodné si lépe definovat podmínky apod.
Velmi/nejvíc záleží na tom, co je cílem agresora. Je-li cílem peněženka či sex, věc nemá další rovinu, tak útěkem je dosažení cíle znemožněno. V takovém případě na něm nevidím nic moc ponižujícího a budu se rozhodovat podle dalších aspektů – pokud budu moci šmejda sejmout s malým risikem, tak to spíše udělám, pokud bych zásahem vystavil sebe či své blízké nějakým zásadním následkům, spíše se stáhnu.
Pokud jde o nějakého agrestora, který sleduje vyšší resp. dlouhodobější cíl typu ovládnutí území apod. tak je potřeba myslet strategicky. Pokud to bude potřeba v zájmu trvalé eliminace šmejda, klidně mu v nějaké drobnosti dopřeju pocit toho, že nade mnou vyhrál. O to hůř pak dopadne na držku. Ověřeno testováním na úřednících a policajtech. Problémem je pochopitelně to, že musíš mít ten strategický plán, jinak se to zvrtne do nekonečné série „teď mu ustoupím, ale jednou, jednou mu to spočítám“ a šmejd nakonec svého strategického cíle dosáhne.
Obrovský rozdíl mezi taktickou a strategickou rovinou je vidět na druhé světové válce – taktickou převahu si Skopčáci udrželi v podstatě až do konce války. V drtivé většině střetů dokázali působit vyšší ztráty (někdy i výrazně) než sami inkasovali. Ale válku i tak projeli.
TigiBlack
Jádro diskusního sporu v tomto vlákně vidím v posměšné odpovědi Coyota na tezi, že nejlepším řešením konfliktní situace je útěk. Myslím si, že to rýpnutí bylo oprávněné. Jakkoliv může být v určitých situacích útěk z konfliktu optimálním řešením, nazývat to zlatým pravidlem mi přijde poněkud prostoduché. Kromě již uvedených výhrad (např.trvající nebezpečí pro blízké osoby) bych uvedl to, že ne každý dokáže vyvinout takovou rychlost, která by mu zajistila bezpečnou vzdálenost od protivníka. Stát se naháněnou kořistí a s krátícím se dechem trnout, kdy mě blížící se grázl udeří ze zadu, je vskutku zážitek. A i kdyby člověk utekl, psychické následky se stejně dostaví, třeba v podobě paranoidního strachu, kdy grázla, jemuž jsem utekl, potkám znovu. Mou zásadou je konfliktu preventivně předcházet (např. přejdu na druhý chodník a obejdu podezřelé individuum), zbytečně ho neeskalovat, ale když už nastane, snažit se neposrat a ukázat když ne odvahu, tak aspoň smělost. Nežiju proto, abych utíkal před každou sviní, která na mě zvýší hlas. Byť je to možná rizikovější přístup, než automatický útěk, pro mou dlouhodobou duševní vyrovnanost se mi to osvědčilo.
indianapolis
tak koukám, že odpovědět na vše v tuto chvíli již nejde, pokud nechci vyrobit traktát na 8 stran. pokusím se vypíchnout to nejdůležitější.
1. citace: „Před dvěma lety se o pár vesnic dál od té, kde jsem bydlel, stal následující incident: v neděli ve dvě hodiny odpoledne poslala maminka svou desetiletou dceru naproti přes ulici do vietnamské večerky pro vajíčka. Vietnamec holčičku zatáhl do skladu a málem ji znásilnil.“ – klasická bajka. I kdyby se to odehrálo, je to ta nejnepravděpodobnější možná situace, která snad může nastat. Vietnamec odpoledne naproti v ulici dostane chuť na desetiletou holku. Aha. Těchto případů jsou samozřejmě plné noviny, muselo dát práci to vymyslet. Ovšem nejpodstatnější je to nevinné slůvko MÁLEM. Pracujme s hypotézou, že se něco takového stalo. Nadržený příslušník národnosti, která násilí vůči majoritě nepoužívá NIKDY, byl pravděpodobně agresivní jedinec (statistická chyba). Zaútočil na desetiletou holku a pravděpodobně ji chtěl za vlasy odtáhnout někam do zadního kamrlíku. Co udělalo děvče. Začalo se vzpírat, chtělo se vytrhnout a pravděpodobně hlasitě křičelo o pomoc. A teď situace, kdy desetileté děvče vynechá tyto tři prvky, vyškolena na trhání ohryzků, a začne situaci aktivně řešit. Chytí houževnatého vietnamce, provede úder a…ohryzek nevytrhne. V tu chvíli úchyla vyprovokuje k mnohem intenzivnější akci. Úchyl neřeší, jak zabránit útěku, neřeší, co když to někdo uslyší, ale vede regulérní boj (s desetiletou holkou). Je kurva do prdele srozumitelné, proč by děti v hodinách karate měli jako první dostávat informaci o hledání únikové cesty???
indianapolis
2. citace: „Když na mě před pár lety chlapík zaútočil nožem, reflexivně jsem mu zlomil zápěstí a loket – a pak jsem si uvědomil, co se děje. Když na mě před pár lety vytáhl chlap (sťatý pod obraz) vytáhl pistoli, reflexivně jsem ho odzbrojil a málem mu ukopl hlavu – aniž bych přemýšlel, co dělám (sám přitom též pod obraz – bylo to v noci na prvního ledna, asi ve čtyři ráno).“ – jasně. Pan trenér má reflexy v pořádku. Neřeší, proč se do těchto situací opakovaně dostává, ale koná. A tady je to jádro mé argumentace (a odpověď na většinu komentářů). Představa coyotů (a jeho souznitelů), že v každém konfliktu s útrpným a poníženým řevem opouštím místo činu je dementní. člověk se může ocitnout na blbém místě, může se někde ocitnout v blbou dobu a taky může zcela ignorovat symptomatické znaky „podezřelého“ prostředí, ve kterém se ocitl. jen úplný idiot ignoruje všechny tři věci najednou a nevnímá je. proč je nevnímá? protože je vycvičen, a když se něco posere, kope, láme, trhá. sral pes na to, že ten konflikt vůbec nemusel vzniknout. je tu celkem logická argumentace, že ustupovat vykonavatelům zla znamená škodit společnosti tím, že v ní nadále budou existovat. tak bych se rád zeptal pana trenéra, jestli to ultrahovado, co na nový rok sťaté jak doga mává na někoho s kvérem sedí ve vězení. nebo máte pocit, že když jste mu MÁLEM ukopl hlavu, na druhý den šel ten kvér poctivě odevzdat a demonstrativně spálil zbroják? vždycky jsem měl pocit, že největším přáním držitelů zbrojních průkazů a zbraní pro svou obranu je, NIKDY nemít potřebu tu zbraň použít. a tohle by mělo platit i u sebeobrany. teď už směrem ke coyotovi. šli jsme o víkendu se ženou pěšky na oběd. když jsme míjeli autobusovou zastávku, nějaký rom s družkou a fakanem v kočárku se mě zeptal takovým tím jejich „panáčku, šéfku, nevíte, kolik je hodin“. protože na tyto dotazy a požadavky zásadně reaguju důrazným jednoslovným NE, udělal jsem přesně tohle a šel dál. rom počkal, až budu 5 metrů od něj a začal máchat rukama a zlehka křičet něco o buzerantech. —-pokračovali jsme se ženou dál. nekomentovali to. známe se navzájem. nemusel jsem nic říkat. neohrozil jsem u mé nejmilovanější osoby svou čest. bylo to právě NAOPAK—. vaši optikou jsem UTEKL před pošpiněním. optikou mé ženy jsem byl hrdina. proč? je chytrá. kdybych se otočil a šel se zeptat toho roma, co to řekl, jsme zcela zbytečně v konfliktní situaci. asi by se neomluvil, takže by ty urážky stupňoval, tentokrát za přímé pozornosti všech zúčastněných. takže bych ho musel sejmout, nebo by vytáhl nožík a sejmul on mě. v prvním případě bych se musel vypořádat ještě s tou jeho družkou, která by se pravděpodobně po mě začala taky sápat a na konci bych ideálně poslal kočár s děckem pod autobus, ať to máme komplet. ve druhém případě (rom do mě šestkrát píchne) bych okamžitě přivedl svou ženu do velmi velmi nekomfortní situace, protože by to celé musela řešit ona. a teď se vraťte na začátek toho příběhu a řekněte mi, co byste dělal vy? poznámka: existuje jediná možnost, kdy nebudu řešit primárně únikovou cestu, ale okamžitě zakročím. a to je agrese vůči mé ženě, dítěti, rodičům, ale to je snad jasné.
indianapolis
závěr: kdysi jsem tu četl naprosto vynikající rozbor nejnebezpečnějších míst, kde se může odehrát zločin (zjednodušuju). jednalo se o opuštěný podchod. od té doby má má dcera zákaz chodit večer opuštěnými podchody. nejideálnější situace: jsem desetiletá holka, umím sebeobranu, umím se bránit, ale vždycky, když bude možnost ten podchod obejít, obejdu ho – to mě učil můj trenér. odlišná situace – jsem desetiletá holka, seru na rizika, když se něco v tom podchodu posere, umím se bránit a budu trhat ohryzky – tak na mě působí zdejší trenér. tu nejhorší možnou situaci, jsem desetiletá holka, nic neumím, tak si strčím sluchátka do uší, vyhulím hudbu a hurá do podchodu tu rozebírat nemá smysl. jestli porovnání dvou prvních situací nepodá vysvětlení toho, jak jsem to myslel, tak to vzdávám!
Jo, tak bude radši přelízat dvoje zábradlí a přebíhat štyřproudovku, žejo? A když se logicky kriminálník přesune jinam, tak bude nakonec lítat vzduchem? Nebo do šesti doma ne? Jako asi těžko může furt jenom utíkat. Kriminálníci nejsou na vozejku a uměj taky přejít jinam. Trochu rozumně ne?
indianapolis
opuštěný podchod ve dvě ráno je blbé místo, blbá doba a má ultra potenciál průseru. základem mé výchovy je tuto informaci dceři důrazně říct. samozřejmě ji doprovázím informací, že ji rád toho taxíka zaplatím. stačí?
Tak v prvé řadě jestli necháváte desetiletý děti trajdat po městě ve dvě ráno, tak nevim. Buď jste fakt tak blbej, nebo jenom lítáte ode zdi ke zdi v naprosto dementních křečovitejch argumentech, abyste měl vždycky pravdu. Be my guest, každej si už myslím udělal názor…
indianapolis
to máte pravdu, v posledním příspěvku jsem už „pracoval“ se svou skutečnou dcerou, které je +- 20 let. jste chytrý, máte naprosto neprůstřelné elegantní argumenty,které tu chrlíte s lehkostí a předpokládám, že se zde těšíte všeobecné úctě, což vám samozřejmě závidím!
Vaše skutečná +-20letá dcera je už plnoletá, takže reálně můžete tak hovno do toho, co bude dělat a kudy chodit, krom toho je už ve věku, kdy může mít vlastní střelné zbraně, takže…úplně relevantní k tomu, o čem se celou dobu bavíme (dívenky tak někde od těch 10).
Checht…
indianapolis
no vidíte, tak už se nám podařilo vynechat to blbej, dementních, křečovitejch atd. ono to pude!
talarich
Možná byste měl trochu probrouzdat zdejší články, obzvlášť od cover72. Dost byste se tam poučil. Já sám mám velkou obavu ze současného nárůstu počtu zbrojních průkazů, kdy tito lidé mají pocit, že teď „už můžou XYZ“. Řešit situaci útěkem vůbec není o osobní hrdosti a cti… trochu si plete dojmy a pojmy. A samozřejmě je situace zcela jiná, když jdu s osobou blízkou a tedy jsem ve vztahu „ochrany VIP“, tam sebeobrana přechází do jiné fáze. Ale to by bylo na samostatný článek.
Karel Novak
Jak to víte, že „tito lidé mají pocit, že teď “už můžou XYZ““ ?
Neznám případ, kdy nárůst počtu legálních zbraní v nějakém státě (regionu, městě) vedl k nějakým problémům.
Zato opačných případů, kdy odzbrojení společnosti vedlo k nárůstu zločinnosti je dost.
talarich
Z poslední doby jsou nejméně dva případy, kdy někdo vytáhl legálně drženou zbraň a měl pocit, že se jedná o „krajní nouzi“. Určitě si vzpomene třeba na tu demonstraci proti potratům, kde jeden z demonstrantů vytáhl zbraň, protože prostě ten druhý na něj křičel a on měl pocit, že se jedná o „krajní nouzi“. Ale mě jde hlavně o jinou situaci. Člověk, co má zbraň, tak získá falešný pocit, že může víc, než když zbraň neměl. A spoustu situací vyhodnotí jinak, než když zbraň nemá. A to je špatně. Najednou ve spoustě situacích půjde do konfliktu, i když by dříve beze zbraně ze stejné situace vycouval a stáhnul se. A to je problém a to je špatně. A něco v podobném duchu se psalo i tady – jak najednou lidé, co mají odchozenou nějakou sebeobranu najednou vyprávějí příběhy, jak museli sebeobranu použít. Přitom to je jenom to, že najednou do stejné situace šli s jiným postojem a vyhodnotili ji jinak. A to je špatně. A je to nebezpečné. Znovu říkám, čtěte články od cover72, prostudujte si http://www.nononsenseselfdefense.com a další. Tito lidé jsou nebezpeční nejen sami sobě, protože skončí buď mrtví nebo ve vězení, ale jsou nebezpeční i mě. Protože kvůli těmto debilům plošně zakážou zbraně, neboť tito debilové je vytahují při kdejaké příležitosti. Takže tito debilové dávají argumenty do ruky těm, co chtějí zakázat držení zbraní. Takže já, co 20 let mám zbroják a legálně drženou zbraň, tak si musím pořídit druhou nelegální? Když byste byl znalý problematiky, tak byste věděl, kolik veřejných střelnic v ČR se změnilo na klubové střelnice. Protože tam začlo chodit spousty nováčků, co mají ještě mokrý papíry a čerstvou zbraň a myslí si, že teď jsou největší macho na světě a taky se podle toho chovají. Ohrožují na střelnicích sami sebe a ostatní a ještě jsou drzí a ohánějí se tím, že teď se zbrojákem jsou pánové zeměkoule a že my jim můžeme políbit prdel. Takže ano, je zde zjevný, měřitelný nárůst problémů, ale trochu jiného druhu, než si myslíte vy.
Karel Novak
„nárůst problémů, ale trochu jiného druhu, než si myslíte vy.“
Nevím, jak víte co si já myslím.
Nicméně, nějak nerozumím tomu co chcete říct.
Vy asi máte (legálně) zbraň a zjevně si myslíte, že je to v pořádku. Ti ostatní, co ke zbrani přišli (legálně) teprve nedávno jsou Vám však nějak podezřelí a něco se s tím má udělat ? Vy situaci umíte pokaždé vyhodnotit správně ale Ti ostatní (nováčkové) jsou nebezpeční a proto je nutné … ?
Jak by se vyhodnocovalo, kdo jsou „tito lidé“, „tito debilové“ ?
Získat ZP (E) zas není úplně levná,jednoduchá ani rychlá záležitost a ten kdo to absolvuje nemůže být ani debil s falešnými pocity.
Řekl bych, že před 20 lety bylo získání ZP jednodušší než dnes.
talarich
Jelikož mi zbroják mojí vinou propadl, tak jsem ho v loňském roce dělal. Takže srovnání před 20 lety a dnes znám na vlastní kůži. Stejně jako vím, kolik to stojí. Ale o to nejde. Jde o to, že tito nováčci ke zbrani přistupují s pocitem, že nyní mají něco, co jim pomůže. A do stejných krizových situací nyní přistupují jinak. A to je špatně. Já je vůbec nechci nějak filtrovat nebo rozdělovat. Já je chci naučit něco, co je ochrání.
talarich
Umění řešit krizové situace je něco, co vás zkouška odborné způsobilosti nenaučí. Vlastnit zbraň je mnohem těžší než jenom udělat zkoušku. Mít zbraň u sebe je velmi zavazující a celkem nelehká záležitost. Nejde o to, zda jste splnil zákonné povinnosti, ale jde hlavně o to, zda umíte řešit právě ty krizové situace v životě. Jinak vás vlastnictví zbraně posunulo akorát tak blíže k vězení a ne k bezpečnosti. A to se mi zdá, že si stále neuvědomujete.
Najednou ve spoustě situacích půjde do konfliktu, i když by dříve beze zbraně ze stejné situace vycouval a stáhnul se.
Znám pár lidí, co to mají naopak…
Bylo by jistě zajímavé zjistit, který typ převažuje, ale nenapadá mě jak…
talarich
Není důležité vědět, koho je víc. Je důležité se snažit, aby ti neuvědomělí se stávali uvědomělími.
jizlivec
Částečně souhlasím s připomínkami…
K první větě: ten poměr považuji za důležitý, mmch. týž jedinec může v různých podmínkách produkovat oba typy chování…
K druhé větě: to je snad obecný princip výchovy, ovšem úspěšnost se jako obvykle rozdělí podle Gausse…
talarich
Proč je pro vás důležité znát ten poměr?
Obecný princip výchovy je taková definice, jako třeba obecný princip „lidských práv“. Lidská práva se vyvíjejí a mění. A například muslimové si udělali vlastní, a podle nich je lidskou bytostí pouze muslim. Takže tak nějak si všichni myslíme, že definice lidských práv je jasná a obecně přijímaná. Jenže pak člověk narazí v konkrétních případech na zcela rozdílné chování. A podobné je to s výcvikem sebeobrany, získání zbrojního průkazu, … obecně si myslíme a doufáme, že lidé se po absolvování zkoušky odborné způsobilosti nebo kurzu sebeobrany stanou uvědomělejšími, ale to není vůbec žádná samozřejmost. Například ten výše jmenovaný Marc Young by měla být skoro povinná četba pro všechny, co mají za sebou kurz sebeobrany nebo jsou držitelé zbraní.
jizlivec
Ten poměr je rozhodující právě při řešení konkrétních situací – bude pokaždé jiný…
„Obecný princip lidských práv“ je ten, že každá společnost/civilizace/kultura má nějakou představu/definici toho, kdo je a kdo už není člověk a že jako takový má nebo nemá nějaká práva…
Asi máme odlišné vymezení pojmu „obecný“ – to vaše obecné je pro mě už hooodně konkrétní a specifické…
talarich
Stále nerozumím důležitosti toho poměru. Co to znamená podle vás „pro řešení konkrétních situací…“? O jakém řešení mluvíte?
Pokud vaše vymezení pojmu „obecný“ je ještě širší než moje už tak velmi široké, tak pak s vámi nemohu souhlasit, protože nemáte pravdu, když píšete: „to je snad obecný princip výchovy, ovšem úspěšnost se jako obvykle rozdělí podle Gausse…“ neboť takovýto obecný princip výchovy neexistuje.
jizlivec
Mluvíme ještě o stejném poměru? Mezi typem reakce „jsem ozbrojen, mám větší možnosti, dovolím si tedy víc“ a „jsem ozbrojen, nesu větší odpovědnost, budu tedy zdrženlivější“ – přitom každý z nich může být v určité situaci prospěšný nebo škodlivý…
Vy nesouhlasíte s názorem, že obecný princip výchovy je působit na vychovávaného tak, aby žádoucím způsobem upravil své obvyklé postupy?
talarich
Aha, tyhle vidle :-) Myslel jsem, že mluvíme o jiném poměru. Podle mě je velmi složité umět správně posoudit situaci a vědět, kdy mám jednat „jsem ozbrojen, mám větší možnosti, dovolím si víc…“ a kdy jednat „jsem ozbrojen, nesu větší zodpovědnost, budu zdrženlivější…“. Tohle umět, je klíč k dlouhému životu. Ne to, zda mám zbrojní průkaz, čtvrtý dan nebo epesní taktický nůž z třikrát kalené ocele.
Nemalá část lidí vidí jako jistotu v tom, že mají právě tu zbraň nebo výcvik v sebeobraně. A neuvědomují si, že to je pro ně naopak věc, co jejich životní dráhu zkracuje. A tím zdaleka nemám na mysli, že by se nožem či jinou zbraní smrtelně zranili při neopatrné manipulaci.
jizlivec
Asi jsem to trochu zamotal, tož se omlouvám…
Vzpomněl jsem si na kreslený vtip, tuším od Kantorka – dva chlapi a třímetrový ještěr s textem: „Neboj se, já mám nůž…“
Sysop
Re: centurion
7.3.2016 v 23:04
Haaaloooo… tady je server DF, ne Hovinky, nebo Blesk. Mozna jste si preklikl okna, davejte si priste vice pozor. Pokud jst to nepochopil, nevadi, ale zkuste nejaky mene mentalne narocny server, usetrite si cas i nervy.
Tak se nám to trochu zvrhlo. Ona ta mistrova formulace o drcení hrtanů nevyznívá příliš šťastně a zřejmě to lze i jinak, ale asi nejsem sám, kdo tuší, co tím myslel. Věřím, že současně s jistými technikami se dětičky učí vyhodnocovat situaci. pokud jde o přepadení a ohrožení života, není se o čem bavit. jiná věc je, že pokud do mě někdo strčí v hospodě / na ulici / ve škole…, nebudu používat ani smrtící technicky, ale primárně ani údery / kopy… Proto se např. u nás vyučují i techniky ju-jutsu.
Nicméně, na tomhle fóru jsou specialisti na všechno, takže do temných vod použitelnosti konkrétního BU v konkrétních situacích bych se nerad pohroužil hlouběji :-)
jizlivec
Mistr v mých očích věcně konstatoval, že 30kg holka má i při vysokém stupni vycvičenosti (fyzické i mentální) poněkud omezené možnosti obrany proti útoku podstatně většího a těžšího individua…
Pro odlehčení připomínám program jisté ředitelky švýcarského dívčího penzionátu: „Většina podobných škol vypouští naivní a bezbranné mladé dámy do krutého a nelítostného světa. My to děláme naopak…“
talarich
Problém mnoha kurzů sebeobrany nebo karate je v tom, že učí modelové scénáře zcela špatně. Jestliže výchozí situace pro nácvik je: jde proti tobě s nožem nebo škrtí tě zezadu, tak je takový kurz velmi málo efektivní. Drtivá většina běžných pouličních konfliktů začne zcela jinak.
A: Dóbry den, páne, nemáte náhodou zapalovač?
B: Aaa, to máte štěstí, jo mám.
A: Můžete mi prosím zapálit?
B: Samozřejmě.
Nebo jiná situace.
A: Dobrý den, můžete mi prosím říct, kudy se dostanu k hotelu XYZ?
B: To neznám…
A: Mám tady u sebe mapu, jestli mi jenom ukážete, kde na mapě jsme, tak zbytek už najdu.
V obou případech se člověk A dostane na kontaktní vzdálenost k člověku B. A člověk B mnohdy neví, že člověk A je útočník. A mnohdy to zjistí pozdě. Umět řešit tyto krizové situace a umět je vyhodnotit a zareagovat je velmi nelehká záležitost.
jizlivec
Svatá pravda…
Naproti tomu však stojí „tradiční“ výchova ke slušnosti a vstřícnosti, která vlastně vůbec neuvažuje možnost „pouličního konfliktu“ – a tím pak těm neslušným jaxi nahrává…
Najít v tom nějakou rovnováhu – to je, oč tu běží…
centurion
V těchto příkladech podle mne o nerovnováhu nejde – raději budu na cizím území k cizím lidem 10x neslušný než jedenkrát těžce zraněný/mrtvý. Místa sebekonfliktu jsou podle mne asi takováto:
1) Když se musím záměrně nutit do surovosti (kung-fu pecka loktem versus pouhé „naval peněženku“)
2) Když si musím slevit z pohodlí (zkrátit si cestu neosvětleným parkem versus delší cesta osvětlenými silnicemi s dostatkem lidí, možná i s policistou)
3) Když musím (ač jsem jistojistě v právu) utéci jak malý kluk před hlídačem třešní (je jich hafo či stačí jeden s nožem, leč nevypadají, že bych se vytrvalého pronásledování musel obávat)
jizlivec
V těchto příkladech nejsou zadány některé výchozí informace, důležité pro volbu taktiky: místo, čas, přítomnost a pohyb dalších účastníků a nezúčastněných…
Krajní případy (v obou situacích) jsou:
– pusté zákoutí, noční doba, tazatel je jedním ze skupiny podezřele vyhlížejících svalnatých individuí, tázaný je sám…
– rušné náměstí, bílý den, tázaný je jedním ze skupiny podezřele vyhlížejících svalnatých individuí, tazatel je sám…
Já tam nerovnováhu vidím, šlo mi ale spíš o to, že malé děti učíme být slušné a zdvořilé i k cizím lidem, s nikým cizím se nezakecávat a nikam nechodit – a včil mudruj…
centurion
Psal jsem o SEBE-vnitřních limitech, které bych musel překonávat, např „lenost“ v případě delší leč bezpečnější cesty. Zapomněl jsem na také pro mě ne moc přijemnou potřebu a to dovolávání se pomoci druhých; třeba v podzemnám parkovišti u východu je parta tak 10-ti mladíků, nečumí nikam než na mne a já musím vytočit a zavolat číslo ochranky parkoviště, neboť:
a) nepřeperu je ani se zbraní, kterou navíc právě nemám
b) nemusí ani vypadat „nebezpečně“, prostě tam nemají co dělat
c) v popisu práce má takovéto zjevy jiný
S tím souhlasím, ale berme to takto: je nutné si klást reálné cíle. Každý člověk má v každé situaci nějaké možnosti a limity. Pokud to od začátku někdo pojme tak, že chce výcvikem pokrýt všechny scénáře (ono jich je mnohem víc, než popisujete), tak nakonec nemá nic. A nedostat se na kontaktní vzdálenost, řešit konflikty, ještě než začnou, body language atd…., to už je něco, co vás kurzy karate tak moc nenaučí.
mssite
No, pan Zlámal sem přišel a poprosil o malou finanční pomoc.
Jeden by čekal, že reakce by měly být většinou „Nic ti nedám“ nebo „kam ti to mám poslat?“.
Ale zjevně bych tím podceňoval místní rozumprdy…
Text „Jeden by čekal, že reakce by měly být většinou “Nic ti nedám” nebo “kam ti to mám poslat?”.“ patří do množiny {“Nic ti nedám”,“kam ti to mám poslat?”}? Díky za úchvatnou lekci logiky.
btw: potrefená husa???
Dovolím si malé komparativum:
I my jsme oddíl Shotokan karate s velmi tradičním zaměřením. Malý oddíl s malou členskou základnou. I naši členové platí minimální poplatky. Máme několik mistrů, kteří nás učí prakticky zadarmo. Mnozí členové podporují oddíl, jak se dá – já např. finančně i jinak. Pokud potřebujeme nějaké tréninkové pomůcky (lapy, makiwary…), prostě je dospělí členové a/nebo trenéři společně koupí nebo si je vyrobíme (hanbó…). Je-li to nezbytné, zvažte sponzoring lokálních firem / podnikatelů – částka, kterou sháníte, je směšná. Své členy posíláme na závody i přes naše silně tradiční zaměření – a oni se tam skvěle umísťují. Praktickou sebeobranu (i proti / se zbraní) vyučujeme běžně. Na černé nule fungujeme již pár desítek let. Pokud nějaká koruna zbude, htadíme našim členům startovné na závodech.
Zvažte, prosím, zda někde v tom, co jsem napsal, není řešení vaší situace. Zvažte, jestli tomu pokusu o externí crowdfunding nemůže předcházet interní. A pokud dospějete k názoru, že ne, založte ten transaprentní účet – třeba neujde mé pozornosti. V tom případě jsem přesvědčen, že by každý donátor chtěl vědět, jak bylo s (nejen) jeho příspěvkem naloženo. A když už tu operujete konkrétní částkou, zkuste publikovat váš rozpočet – třeba se najdou i jiné cesty.
Oss, sensei.
Pomůžu, ale nemám kam. Č. účtu? Ideálně v bance bez poplatků, chci pomoct vám a ne bance.
Dobrý den, rád bych vám poděkoval za podporu. Tento týden bude transparentní účet,zatím dávám k dispozici můj osobní účet – 1390018015/3030.
Snad existuje pro tyhle sportovni mikro-kluby nejke univerzalni know-how vcetne postupu cerpani z podpory MSMT. Nevite nekdo, jak v tom vystupuje Sazka? Ta prece ma davat nejake penize z loterii do sportovnich klubu. Chapu, ze brani penez od statnich instituci muze do klubu zavlect spoustu „socdem lasky a laskaveho dohledu“, ale zkusit se to snad da. Hledal bych systemove reseni, jinak muzete kazdorocne psat clanek tohoto typu.
Z clanku nebylo ulne patrne, zda-li bezpoplatkovost clenstvi je spis zivotni styl vedeni klubu nebo obava o neschopnost rodicu platit stokorunove rocni zapisne. V obou pripadech je to znacne pochybne. Je opravdu tak hrozne dat 50 kc mesicne prispevek na najem telocvicny?! Asi jo, kdyz se v teto republice dari presvedcit obcany, ze poplatek 30 kc za lekare je pro mnohe likvidacni.
Je to styl vedení klubu. Můj mistr vyvinul značné úsilí, aby mě – nás – naučil zadarmo. Proto se o totéž snažím i já. Pro nikoho z rodičů by nebyl problém poplatky – i po tom dvoj až trojnásobném zvednutí – zaplatit, ale časem bychom se mohli dostat do fáze x tisíc kč/rok a finanční nedostupnosti pro některé děti – a to je popření základní myšlenky.
Chápu Vaši filozofii – ale není celý problém jen v tom, že Sokol taky z něčeho potřebuje financovat provoz té tělocvičny? Vy to tu prezentujete tak, že se někdo snaží zabránit tomu, aby měly děti něco zadarmo, ale to se mi moc nezdá.
Nu, jelikož jsi skoro soused a moje obě děti na karate chodily a líbilo se jim to, kouknu na účet, co by bylo možné. Třeba se i osobně stavím.
Pondělí a středa 17-19 v sokolovně, v pátek 18-19 ve školní hale :)
Ještě bych chtěl udělat trochu osvětu, která vám snad pomůže daleko snáz shánět peníze na provoz. Založte si občanské sdružení – Sepište stanovy a podejte si žádost o registraci. Když Vám pak někdo dá nějaké peníze na provoz, vy mu dáte smlouvu o sponzorském daru. Povedete jednoduchý peněžní deník, což je záležitost jednoho excelu, kde na jedné straně budou výdaje – pronájem tělocvičny, vybavení na tréninky apod, a na druhé budete mít příjmy z těchto darů. Dárce si pak může odečíst dar od základu daně do výše 10% zdanitelného příjmu, vy podáte jednou ročně daňové přiznání, kde budou ideálně příjmy = výdaje a je to. Účet můžete mít transparentní. Já mám takhle hokejový oddíl už 10 let, výdaje za pronájem ledu jsou kolem 180 tis. ročně. Ten odpočet z daní je časem velmi příjemný pro všechny, já strávím nad účtama cca půl dne ročně. Jestli chcete, pošlu vám vzory všech dokumentů přes SZ.
Ještě bych doporučil udělat seznam toho, co chci koupit včetně ceny, seřadit to podle priority a pak teprve žádat o peníze. Rád přispěju, ale chci vědět na co (a za kolik). Dál Je dobré dát tomu trochu praktičtější osobní rozměr. Cíle byly představené hezky, ale chtělo by to přidat info. Například trénuje mezi námi 10 dospělých, kteří dle svých možností přispívají celkem W za rok a vedu 15 dětí, které to mají zdarma. Potřebujeme 60m2 tatami za X, chrániče za Y, a v létě pojedeme na soustředění za cca Z na dítě. Priorita je bezplatná výuka dětí a chrániče na kumite.
Mimochodem, asi doma najdu párkrát použítou helmu a 14oz boxerské rukavice (pokud to k něčemu je), Kdyby bylo potřeba pošlu to i s nějakými švihadly (pokud chcete) poštou.
budu vděčný za rukavice, helmu i švihadla. Má adresa je Příšovice 101, 46346 Příšovice
Mohu-li Vás požádat, pošlete mi ty vzorové dokumenty na e-mail jura.zlamal@gmail.com
Děkuji
Jak výše odhadla Anna, skutečně jsem ani neočekával takovouto odezvu. Všem bych rád poděkoval za za pomoc i radu.
1) jestli se nám to neprodraží, založíme občanské sdružení
2) požádal jsem o podporu obec i místní podnikatele a firmy, u některých s úspěchem, u některých marně, vetšinou čekám na vyjádření.
3) ve středu budu mít založený transparentní účet.
Současná členská základna je 11 dětí a 3 dospělí.
První prioritou je cvičné dětí, které činí 6050,-.
Druhou prioritou jsou chrániče na ruce – potřebuji koupit ještě 3 páry po 450,-, tedy 1350,-.
Třetí – Letní soustředění v Jinolicích – chtěl bych alespoň dětem uhradit cvičné, to je 1200,- za dítě – 13200,-
Čtvrtá priorita je vytvoření cca 4000,- fin. rezervy pro případ, že by bylo potřeba některé dítě „založit“.
Páta – chtěl bych dokoupit 5 žíněnek, zatím mám dvě. při ceně 2390 za novou a o 200,- méně za použitou jsme mezi 11 a 12.000.
To je v tuto chvíli to nejdůležitější, co potřebujeme.
Tady se snad všichni zbláznili, zkusím to napsat bez emocí:
1) Děti mají dospělé poslouchat, to není zrušeno – ne si vybírat, komu zákeřným chvatem rozdrtí hrtan
2) Mezi dospělé patří i učitelé – o jedincích dohnaných k sebevraždě dnešními fakany jste jistě slyšeli, vytržený hrtan za pětku tu ještě nebyl ale asi brzy bude
3) Třeba jsem nějakého fakana z této „školičky“ někde náhodně potkal – mám mu být vděčný, že mne nechal naživu?
4) I v „divokém“ Rusku se tomuto „umění“ učí až od 18-ti let, v kontextu boje a v armádní (GRU) elitě (SPECNAZ)
5) autor patří do kriminálu, nikam jinam
To centurion 7.3.2016 v 23:04
1) Děti mají dospělé poslouchat, to není zrušeno – ne si vybírat, komu zákeřným chvatem rozdrtí hrtan
Pokud bych si mohl vybrat, jestli moje dcera uposlechne Váš příkaz „roztáhni nohy ty kurvo“ nebo jestli Vám místo toho prolomí hrtan, tak beru ten hrtan. A to i případě, že byste byl dospělý nebo učitel.
To je fakt nadělení :-(
Připomínáte mi komentářem kus látky na čištění, v Německu hezky nazývaný „pucštok“. To, že existuje také vynález zvaný právo, se kterým by nastaly problémy, když by si Vaše dcera zahrála najednou na vyšetřovatele->prokurátora->soudce->kata (dá-li se to vůbec od desetileté chtít), to vysvětluje níže nick „talarich“. Za sebe Vám doporučuji shlédnutí britského filmu „Umírání za dlouhého dne“ (válí se na ‚uloz.to‘), ze kterého MOŽNÁ pochopíte, že zabíjení je humus a kontaktní zvlášť.
Takze skutecne je v prikladu vyse lepsi, aby holka proste roztahla ty nohy, nez aby se pokusila – JAKKOLIV – branit?
A nebo jak by mela spravne tu situaci resit (pocitejme situaci, kdy neni mozne utect, napriklad utocnik uz ji drzi) ?
Opravdu bez ironie by me zajimalo reseni dle tebe.
Jistě, přece vůbec nemůže vědět, co ten hodnej strejda chce, lidský práva a vůbec. Třeba ji chce jenom tohleto, multykultůrně obohatit. Přece! Zbraně a sebeobrana jsou špatný, áááno.
Tak abych tady jenom blbě nekritizoval – vyhrabal jsem v odpověď na tvou otázku knížku, je to „Dar strachu“ od „Gavin de Becker“, vyšla v češtině, ta se týká výlučně tohoto tématu, vydána byla v USA a u nás snad v „Levných knihách“ – hned úvodem popisuje pocity ženy, která rozsypala kočičí žrádlo na schodech ve vlastním domě a neznámý muž ji pomohl – cítila strach, přitom už v těchto místech už potkala hafo mužů a žádný strach necítila – CHYBA! Pak ji tentýž muž znásilňoval u ni doma na vlastní posteli tři hodiny s pistolí u hlavy, alespoň se udržela normální, pak zavřel okna, zesílil hudbu a šel hledat nůž do kuchyně (poznala zvuk vlastních nožů); to pochopila, že poslední šance je tu a vyběhla nahá (bytové dveře nezavřel, ona nebyla jeho první oběť, tak si byl jistý) ne chodbu a zcela správně jen proběhla barákem a křičela o pomoc – bylo to v USA, pak už ji od násilníka dělilo pár ozbrojených sousedů; on nyní kroutí doživotí „bez možnosti“, ona radí jiným ženám též právě v „oné“ knize. Více v dalším komentáři.
Nejses ty politik?
Trochu jste mne urazil – nejsem, pouze programátor na volné noze. A už jsem zapomněl, čím ty Lojzo – povíš?
Aaale tak me to prislo…napises 2 odpovedi na jednuchodu otazku, ale ani v jedne z nich neodpovis. Tak mi to neco pripomnelo…
Ja jsem prevazne obchodnik…
Tak navazuji na předchozí příspěvek a zkusím odpovědět na otázku, už ne „poamericku“ – měl jsem právnická skripta o znásilnění a přednášky budou pravděpodobně ještě horší (málem jsem se poblil), zde čest ženy nestojí zdaleka tak vysoko jako život násilníka (třeba po znásilnění vymyslí perpetuum mobile či co), to že ji potom zabije musí být tak nějak „objektivně“ jasné. Zde zbývá:
a) Nechat se znásilnit a přirážet, třeba se mu to bude líbit a potom vás nezabije (nežádoucí svědek ???)
b) Důvtip, dnes asi nejlepší – už jsem zapomněl jméno psycholožky, která radila dívkám v autě: „poškoďte mu něco, ulomnte mu něco pod volantem, své autíčko má raději než sex s vámi, vyhodí vás po pár fackách ven“ a podobné, též se vyplácí zahrát (která to umí) kurvu z místního nonstopu, dozajista nakaženou (sám se nakazit nechce)
c) řezničina – předstírat pomoc při zavádění a urvat a rozmačkat mu varlata, utrhnout mu pusou ušní boltec, prsty tvrdě do nosu (vyskočí do pozoru jak na vojně), hrtan chytit a trhnout, nakrátko rány lokty a koleny – účinnější
d) bersereker – totéž co c), ale s rozkoší – pravý vikingský bersereker miloval krev nepřátel víc než vlastní život (proto chodil do boje nalehko), třeba se najde i u žen; vaším úkolem není se bránit ane NIČIT; krev, krev, nic než krev nepřítele není vaše poslání, ničte, zabíjejte, mrvte, beztak mu nedal život Bůh než čert; vaším úkolem je pomoci budoucím a ZNIČIT, ZNIČIT, ZNIČIT; čert taky vem nějaké právo či co….pomožte holkám něžnějším než jste vy, dost lidí bude na vaši straně!
To centurion 8.3.2016 v 19:28
Asi nemá cenu polemizovat s veleduchem Vašeho kalibru. Omezím se pouze na konstatování, že pokud jsem kdy potkal někoho, kdo byl alespoň verbálně přesvědčen o tom, že „zabíjení je humus“, jednalo se bez výjimky o zakomplexované chudáky zdůvodňující si takto sami před sebou své sráčství. Maso sice žrali s chutí, ale o surovinu se musel postarat někdo jiný. S ochranou sebe sama na tom byli stejně, o ochraně blízkých dokázali jen žvanit.
Zas na druhou stranu je třeba ocenit, že pokud své děti vychováváte podle Vámi deklarovaných pravidel, je celkem slušná šance, že se Vaše geny nestihnout příliš rozšířit.
Mluvíte mi z duše. Jen dodám, že krom zakomplexovaných chudáků jde zhusta o blbečky, již mají potřebu demonstrovat svoji duševní vyspělost papouškováním stupidních „trendy“ hesel, opsaným ze státní propagandy, jež se nás mimo jiné snaží přesvědčit, že správný násilník či vrah je jen ten v uniformě, neboť chátra má být objektem násilí, nikoli jeho vykonavatelem.
Cvičil jste někdy nějaké bojové umění? Takové kde je součástí výcviku i filozofie, etika, zásady slušného chování? Myslím že ne, protože jinak byste věděl, že trénink je tak náročný psychický i fyzicky, že ti, kdo chtějí své dovednosti zneužívat, buď velmi záhy skončí, nebo svůj postoj přehodnotí.
1) při každém opakování eliminacniho chvatu dětem vysvětluji, jaké následky, faktické i právní, bude jejich chování mít. Jsou to techniky pro krizovou situaci, kdy jsou ohroženy na zdraví či na životě.
2) rodiče mi dávají zpětnou vazbu o chování a výsledcích ve škole i doma- a přestože mi polovina oddílů právě vstupuje do puberty, zlepšují se nebo se alepoň drží na stejné úrovni. Už to považuji za úspěch.
3) neponechávejte to náhodě, prijedte se na ty fakany, co trhaj hrtany na potkání, podivat.
4) ta desetiletá holčička má říct co? Počkej, strejdo úchyláku, přijď až mi bude 18, to už se ti ubráním? Bohužel jsou děti nejohroženější skupinou, i proto, že nemají téměř žádoucí možnost jak se bránit. Já jim tu možnost dávám.
5) v tomto kocourkově je možné všechno, co není, může být.
Pane Zlámale,
u kteréhokoliv bojového sportu platí univerzální zlaté pravidlo. Mimochodem jedno z nejcennějších, které mi v životě někdo řekl. Byl to můj trenér (vámi zcela nesmyslně) opovrhovaného sportovního karate. Zjednodušeně zní: Pokud nastane konfliktní situace, utečte. Pokud neexistuje jednoduchá úniková cesta, zkuste najít tu složitější. Teprve jestli neexistuje úniková cesta, použijte vše, co jste se naučili (vaší řečí trhejte hrtany).
Pokud jste usoudil, že první dvě rady jsou kontraproduktivní a lépe je jakoukoliv krizovou situaci řešit okamžitě radou třetí, jste podivný.
Karate už aktivně nedělám asi 20 let. Ale shodou okolností jsem před týdnem testoval svůj instinkt. A ruku zastavil při mohutném úderu asi centimetr před stěnou. Kdyby bylo třeba, rozhodně není problém tu ránu protáhnout, to mi fakt věřte. Ale tady se dostávám k nejpodstatnější části svého příspěvku. Za celý můj život jsem se NIKDY (klepu na dřevo) nedostal do situace, kdyby mě někdo napadl.
Trenérovi, který v civilním životě čelí tu napadení nožem, tu na něho vytahuje střelnou zbraň (při přiznaném alkoholovém deliriu), bych své dítě za ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ nikdy nesvěřil, protože jsem bytostně přesvědčen o tom, že jste se v těch situacích neocitl náhodou (a reagoval jste před nimi a v nich tím nejnevhodnějším možným způsobem).
Trochu si přeju, aby ty vaše příběhy byly jen takovým Halinovským vytuněním pro zdejší hard core d-fens obecenstvo, ale spíš si (bohužel) myslím, že se to fakt stalo. Vaše ctnostné poslání je s těmi mikroepizodami v příkrém rozporu, proto vám prostě nemůžu věřit (téměř nic). Vím, že mou nedůvěru ustojíte.
To není zlaté pravidlo, bambulo, ale pravidlo sráčů. Je-li ale pro Vás osobní čest či hrdost prázdným pojmem, pak Vás nelze urazit ani ponížit a v takovém případě nemáte útěkem co ztratit, stejně, jako nemáte co ztratit případným nastavením řitě – proti násilí obé funguje spolehlivě.
Nesmyslné opovrhování sportovním karate jste si vycucal z prstu, autor pouze zmínil, že ho nepovažuje za dosti funkční. S tím si dovolím, jakožto ten, kdo věnoval karate (sportovnímu i nesportovnímu, chcete-li) nemalou část života a založil dodnes dobře fungující oddíl už v době, kdy se tyto u nás daly spočítat na prstech, bez výhrady souhlasit.
Vy o skutečném boji víte zjevně kulové a pokud si své bojové schopnosti ověřujete mohutnými údery do vzduchu, tak snad v případě konfliktu opravdu raději utíkejte.
Není být sráčem v živé přírodě normální?
(Novořečí: ekologické?)
_________________________
Ono je to tou novořečí čistě náhodou i správně, ne?
Tak to jsem se opět pobavil…
Všiml jsem si jedné zvláštní věci. Ještě v době kdy jsem působil v ozbrojených silách, tak hodně lidí dělalo „navíc“ sebeobranu (musado). Tím nemám na mysli základní průpravu, kterou měli všichni, ale ještě chodili ve svém čase se zdokonalovat (lidově řečeno to „žrali“). A skoro všichni pak tvrdili, že to „někde potřebovali“.
Já osobně na to víceméně dlabal (jako 90% ostatních) a nikdy jsem to nepotřeboval, stejně tak jako ti ostatní.
Je zkrátka zajímavé, že v momentě kdy se někdo naučí jakýkoliv druh boje, tak to hned někde „potřebuje“. Podle mě je pravda někde uprostřed – „…hele vole, nerýpej, nebo ti rozbiju hubu, protože umím XYZ…“, „… tak pojď!…“. Jako moji dva kamarádi, kteří se znají už od dětství. Nikdy žádný konflikt a jakmile začali dělat kickbox, tak se hned v hospodě porvali.
O člověku, na kterého někdo vytáhne nůž a nebo pistoli si myslím svoje (ale nebyl jsem u toho, tak je možné, že dotyční agresoři byli prostě mentálové a vytáhli by onu zbraň i na mě a já mohl skončit pobodaný a postřelený… kdo ví ???)
Čím to, že „myslet si svoje“ málokdy znamená „myslet si něco dobrého?“
Podle mého pozorování je na vině často druhá strana – „hele, to je ten, co dělá tamten kickbox, nebo karate, dáme mu do držky!“
Není to zajímavé, je to zákonité.
Přišel jsem na to ve chvíli, kdy jsem si koupil první nožík.
Několik lidí zde popisovalo podobnou zkušenost s automobily, například si (poměrně?) čerstvý vlastník Micubiši Evo chtěl na první štěrkované ploše vyzkoušet pár driftů (a divil se, že na ploše jsou rozmístěny velké kameny – neuvědomil si, že takových vlastníků může být více a majitel parkoviště s nimi zjevně nesouhlasí).
U sportovní verze BU je problém řešen soutěžemi.
U „praktických“ BU je to obtížnější.
Vyhledávání příležitostí k praktickému cvičení je zákonité.
A nutné.
Proč?
Dojde-li k prvnímu účinnému fyzickému kontaktu až při ostrém nasazení, může být obránce překvapen a posléze poražen.
coyot: jako že bych vás teď měl vyhledat a za ujmu na cti vám z fleku ustřelit hlavu, abych si zachoval čest a hrdost, když jste mě tu veřejně přímo nazval bambulou a nepřímo sráčem? mě teda v reálném životě nikdo neponižuje, vás ano? dokonce mě ani nikdo neuráží, vás ano? jinak koukám, že karatistický oddíl zakládají hodně sebevědomí a mentálně nadprůměrně vybavení jedinci, tak jen podporujte :-)
To bezesporu. A proč to neříct přímo – z hlediska šance jedince přežít není jeho mravní kodex ničím jiným, než jednou obrovskou slabinou.
Patřilo Sandstormovi.
No nevím, zda je vhodné a potřebné tahat pojmy jako čest a ponížení do diskuse o prachobyčejné pouliční kriminalitě, případně hospodských rvačkách. Vnímání a preference jednotlivých soudruhů jsou dosti odlišné. Někdo zachová čest, rozmlátí wannabe pachateli elpíčka hlavu na kaši a pak si půjde na pár let sednout, někdo radši zdrhne a bude těch pár let v klidu živit rodinu a vychovávat děti.
Já osobně bych „zkrácení fronty“ při přepadení či podobném podniku jako vlastní ponížení moc nevnímal*. Výrazně víc by mi tam vadilo vědomí určité spoluzodpovědnosti za to, že šmejd zůstal v oběhu a časem třeba přepadne někoho, kdo tu možnost úniku mít nebude a dopadne blbě. Proti tomu stojí ta zodpovědnost za rodinu a další lidi. Takže těžko říct, jak bych se nakonec zachoval v praxi.
___
* Naproti tomu když mi jakýsi šmejd ukradl za bílého dne něco z vlastního domu, kde jsm momentálně byl, tak ten pocit (chceš-li ponížení z toho), že někdo je tak drzý, mi vadil výrazně víc než to, že jsem přišel o tu věc, byť nebyla úplně nejlevnější.
Mno, zkus si představit třeba situaci některého z párů, napadených o silvestrovské noci v některém z evropských měst – konkrétně čmoudovu ruku v kalhotkách partnerky za stavu, kdy máš na to, abys tu pakáž seřezal.
Z hlediska racionálního kalkulu a v zájmu minimalisace násilí je možná nejlepší nechat je trochu máknout, koneckonců partnerky neubyde a nikomu se aspoň nic nestane.
Mentálně nadrůměrně vybavený jedinec, jako například Indianapolis, by zřejmě preferoval takovýto rozumný přístup, ale já, jakožto obyčejný agresivní primitiv, bych mu tu ruku nejspíš urazil, protože pojmy jako čest a ponížení odhodit stranou neumím, nebo spíš nechci, abych nad sebou při pohledu do zrcadla nemusel blít.
A ano, nejde, jak správně naznačuješ, jen o ponížení partnerky nebo mé, stejně jako Tvá obrana proti policejní šikaně na silnicích není jen o hájení zájmů vlastních. Jde o stejné schema a říká se tomu altruistické trestání.
Aha, Ty máš na mysli i to vyhovění pachateli, ne jen útěk. Tak to potom samozřejmě souhlasím. Indianapolis ovšem psal jen o útěku vs. aktivní obraně, podvolení se šmejdovi nezmiňoval.
Mezi útěkem a vyhověním může být velmi tenká hranice, nebo taky vůbec žádná.
Zejména, pokud bys utekl sám a partnerku tam nechal!
No, pokud otázka stojí – budeš se bít se šmejdem nebo utečeš (a on bude mít dobrý pocit, že mě dostal, jak utíkal, debil…), tak bych odpověděl „uteču“.
Pokud otázka pokračuje – a šmejd tím dostane příležitost zaútočit na (majetek, nějaké lidi, manželku, děti…) tak se situace má pochopitelně jinak.
Zahnat Tě na útěk, respektive donutit Tě ke kapitulaci, může být účelem útoku. Agresor tím demonstruje a upevňuje svou posici vládce (ulice nebo čehokoli jiného) nebo prostě jen toho, kdo si to může dovolit. Útěkem mu potvrdíš, že může, stejně jako to servilitou nebo odevzdaností potvrdíš fízlovi při buzerační silniční kontrole.
V extrémní formulaci by bylo lze říct, že ustupovat zlu znamená se na něm podílet.
Nikomu ústup nevyčítám, protože se necítím oprávněn po komkoli požadovat sebeobětování pro obecné blaho (kterýžto prvek je většinou při obraně vůči agresi – ať už vědomě či podvědomě – přítomen, jakkoli to možná zní pateticky. „Zakročuji proti jednání, které není správné.“). Ale vyčítat někomu opak považuji za hloupost a drzost.
Nejsme vepři. Já Ti nic nevyčítám, já spíš podporuji Tvou tezi dalším stupněm argumentace :-)
To bylo na LWG, Tvůj koment jsem pochopil jako pro tuto seriosní diskusi úmyslně záškodnický. ;-)
Ne, jedná se o jiný případ. Někdo učí moji dceru vytrhávat ohryzky. A ona to udělá i v případě, kdy k tomu nebyl důvod. Například jí někdo chtěl vzít ve škole svačinu nebo na ulici mobilní telefon. A moje dcera půjde do vězení za těžké ublížení na zdraví, případně za zabití. A krádež mobilního telefonu není případ krajní nouze, abych měl právo vytáhnout pistoli nebo vytáhnout někomu z krku ohryzek. A to je situace, o které se zde mluví. Pokud vy stále i v těchto případech obhajujete vytrhávání ohryzků, tak pánbů s váma a zlí pryč. Ale budu se od vás držet raději dál.
Autor učí děti útok na ohryzek, jakož i schopnost rozpoznat, kdy je to na místě.
Pokud Vaše úvahy vychází z neopodstatněného předpokladu, že první se mu jistě povede, zatímco druhé určitě ne, potýkáte se tu jen s větrnými mlýny vlastních slabomyslných konstrukcí.
Nejsem přesvědčen, že ten „někdo“ učí pouze a výhradně vytrhávat ohryzky (příležitostně se na něco o karate koukněte alespoň do wiki). Pokud vaše dcera vytrhne ohryzek někomu, kdo jí chce sebrat svačinu, tak je magor a patří do šaškecu. A pravděpodobně za to nemůže její učitel trhání ohryzků.
Mě učili zacházet s palnou zbraní. Ale že bych střílel po někom, kdo mi bere svačinu…
…a ještě: „ona to udělá i v případě, kdy k tomu nebyl důvod“ – tím jste si jistý? Pokud ano, zřejmě jste ji tak vychoval vy? V tom případě bych váš záměr držet se od nás dál vcelku uvítal.
Uváděl jsem konkrétní příklady z poslední doby, kdy někdo jenom udělal zkoušku odborné způsobilosti a se zbraní se chová jako debil. Ohrožuje sebe i okolí a má to neblahý vliv nejen na něj, ale i na mě. A to je přesně důsledek chybného přístupu ke zbraním a k sebeobraně obecně. Já netvrdím, že tento člověk to dělá špatně. Já jenom upozorňuji na mylnou představu, že umím sebeobranu (nebo mám zbraň), takže teď všechny situace budu řešit zcela jinak než dosud. Ten, kdo má o problematice aspoň elementární povědomí, tak ví, že takový člověk je v lepším případě jednou nohou v kriminále (zcela zbytečně) a v horším případě v hrobě (zcela zbytečně). Měl jsem tu možnost za svůj život vidět spoustu tréninků spoustu různých oddílů sebeobrany, stejně jako jsem mluvil se spoustou lidí, co sebeobranou prošli. A spousta z nich se vlastně těšila a vyhlížela situaci, až budou moci použít to, co se naučili. Samozřejmě jsem mnohem větší spoustu oddílů neviděl a mnohem větší počet lidí s výcvikem neznám, takže moje tvrzení je lehce zpochybnitelné. Ale mluvím tu o obecných trendech a obecných parametrech. Neznám ani pana Zlámala a jeho oddíl, stejně jako neznám coyota nebo pana Gravera. Jen se snažím poučit nepoučené o něčem, co jim jednou může zachránit život.
Získání mylné představy, že umím sebeobranu, je bohužel častý side effect výuky snad všech sebeobranných i jiných systémů. Právě proto jsou tak důležité situační drilly, cross-style sparringy i třeba ty tradičními karatisty (nikoliv naším oddílem) zatracované závody. Ono to je sice „jen“ sportovní karate, ani tam mě nikdo nechce zabít nebo mi sebrat svačinu, ale chce zvítězit. Ano, uznávám, že se to vítězství může zvrhnout v šaškárnu typu „něco projde a musím hodně řvát“, ale občas je potřebné vytáhnout paty z bezpečí rodného oddílu a postavit se proti někomu, koho neznám.
Pokud se někdo těší na situaci, kdy si bude moci své umění vyzkoušet, tak…, noc, co na to říct. Znal jsem takové. O víkendu si trochu zaprovokovali v hospodě, nikdy neútočili jako první, ale záměrně se nevyhýbali konfliktu.
Eskalaci blbečků s bouchačkami bohužel přehlédnout nelze, to nezpochybňuji.
Krádež mobilního telefonu je útok na zájem chráněný zákonem, případné jednání okrádaného se tedy bude řešit podle ustanovení pro nutnou obranu a ne krajní nouzi. Tj. bude se řešit zcela zjevná nepřiměřenost, ale v jiném levelu a naděje na úspěch bude výrazně vyšší (mj. proto, že nebude jisté, zda šmejd chtěl „jen krást“ atd.)
Krádež mobilního telefonu versus vytržený ohryzek z krku bude lahůdkou v rukách právníků a soudců jdoucí ruku v ruce s lidma prosazujícími zákaz zbraní. A věřte mi, že bude nelehké jim takovou dceru dostat z drápů. Dokud nebude prokázáno nade vší pochybnost, že chtěl víc než jen ukrást mobilní telefon, tak půjde dcera do vězení. Bude se jednat o nepřiměřenost obrany vůči útoku. A je to zcela jistě mnou zmiňovaný první případ – jednou nohou v kriminále (zcela zbytečně). Navíc při případném útoku na ohryzek se vystavuje nebezpečí, že se útok nepodaří a dcera vyprovokuje protiútok, který by jinak nenastal a sama se tak uvede v nebezpečí, že dotyčný násilník jí začne usilovat o život, což by před tím neusiloval.
re: talarich
Vy svou dceru znáte lépe, ale zvažte, jestli jí dávat do ruky ostré předměty, atd., porotože se zjevně nekontrolu, nebo máte důvodnou obavu o totéž (přece byste bezdůvodně hystericky nevykřikoval do diskuse, že?).
Případ krádeže mobilního telefonu opravdu není krajní nouze, je to situace nutné obrany (majetku) a pokud se zabýváte otázkou přiměřenosti, podle mě je vytažení pistole (na úrovni hrozby) v pořádku, střelba však bude bohužel zřejmě posouzena jako intenzivní exces (bavíme-li se o krádeži, u loupeže bych obránci dával větší šanci).
Předpokládám, že karatisté nic nevytrhávají z těla protivníka, nechci se však chovat jako suterén, končívá to katastrálně.
Vaše posuzování hysterie je mírně řečeno pochybné. Neumíte rozeznat hysterii ani u mě, ani u mé dcery. Pochybuju, zda vůbec rozenáte hysterii u sebe. Ale to je mě celkem jedno. Moje dcera je vyškolená dostatečně a nemám o ni obavu. Což se o ostatních říci neodvažuji. Jestli si nejste vědom toho, co může způsobit vytažení pistole, tak si o tom opravdu něco přečtěte.
re: talrich
Vytažení pistole se neliší o jiných forem pohrůžky (nebo i přímého útoku). Může konflikt vyřešit či eskalovat. Přejde-li pachatel z útoku na relativně bagatelní majetek do intenzivnějšího útoku, potom platí, že proti nutné obraně (toho komu kradou mobil) není nutná obrana přípustná, je tedy útokem na zákonem chráněný zájem a řešíme otázku intenzivního excesu o level výše (útok na zdraví či život x střeba).
Když jsem říkal, že je podle mě v pořádku zbraní pohrozit, měl jsem tím na mysli právní i morální názor. Samozřejmě ten kdo tasí, musí počítat s možnou eskalací konfliktu. Pokud Vás to uklidní, tak bych (pokud bych zrovna nosil), kvůli mobilu netahal ani na pohrůžku. Konečně, tržní cenu má v řádech nižších stokorun a volací limit nižších tisícikorun a jen čas strávený podáním vysvětlení je cenější. Ovšem pokud má někdo obojí o řád a násobky jinde a má tam spoustu dat, atd….
„he who fights and runs away may live to fight another day“ :-)
Myslím, že se diskuse začíná příliš rozbíhat do šířky a bylo by vhodné si lépe definovat podmínky apod.
Velmi/nejvíc záleží na tom, co je cílem agresora. Je-li cílem peněženka či sex, věc nemá další rovinu, tak útěkem je dosažení cíle znemožněno. V takovém případě na něm nevidím nic moc ponižujícího a budu se rozhodovat podle dalších aspektů – pokud budu moci šmejda sejmout s malým risikem, tak to spíše udělám, pokud bych zásahem vystavil sebe či své blízké nějakým zásadním následkům, spíše se stáhnu.
Pokud jde o nějakého agrestora, který sleduje vyšší resp. dlouhodobější cíl typu ovládnutí území apod. tak je potřeba myslet strategicky. Pokud to bude potřeba v zájmu trvalé eliminace šmejda, klidně mu v nějaké drobnosti dopřeju pocit toho, že nade mnou vyhrál. O to hůř pak dopadne na držku. Ověřeno testováním na úřednících a policajtech. Problémem je pochopitelně to, že musíš mít ten strategický plán, jinak se to zvrtne do nekonečné série „teď mu ustoupím, ale jednou, jednou mu to spočítám“ a šmejd nakonec svého strategického cíle dosáhne.
Obrovský rozdíl mezi taktickou a strategickou rovinou je vidět na druhé světové válce – taktickou převahu si Skopčáci udrželi v podstatě až do konce války. V drtivé většině střetů dokázali působit vyšší ztráty (někdy i výrazně) než sami inkasovali. Ale válku i tak projeli.
Jádro diskusního sporu v tomto vlákně vidím v posměšné odpovědi Coyota na tezi, že nejlepším řešením konfliktní situace je útěk. Myslím si, že to rýpnutí bylo oprávněné. Jakkoliv může být v určitých situacích útěk z konfliktu optimálním řešením, nazývat to zlatým pravidlem mi přijde poněkud prostoduché. Kromě již uvedených výhrad (např.trvající nebezpečí pro blízké osoby) bych uvedl to, že ne každý dokáže vyvinout takovou rychlost, která by mu zajistila bezpečnou vzdálenost od protivníka. Stát se naháněnou kořistí a s krátícím se dechem trnout, kdy mě blížící se grázl udeří ze zadu, je vskutku zážitek. A i kdyby člověk utekl, psychické následky se stejně dostaví, třeba v podobě paranoidního strachu, kdy grázla, jemuž jsem utekl, potkám znovu. Mou zásadou je konfliktu preventivně předcházet (např. přejdu na druhý chodník a obejdu podezřelé individuum), zbytečně ho neeskalovat, ale když už nastane, snažit se neposrat a ukázat když ne odvahu, tak aspoň smělost. Nežiju proto, abych utíkal před každou sviní, která na mě zvýší hlas. Byť je to možná rizikovější přístup, než automatický útěk, pro mou dlouhodobou duševní vyrovnanost se mi to osvědčilo.
tak koukám, že odpovědět na vše v tuto chvíli již nejde, pokud nechci vyrobit traktát na 8 stran. pokusím se vypíchnout to nejdůležitější.
1. citace: „Před dvěma lety se o pár vesnic dál od té, kde jsem bydlel, stal následující incident: v neděli ve dvě hodiny odpoledne poslala maminka svou desetiletou dceru naproti přes ulici do vietnamské večerky pro vajíčka. Vietnamec holčičku zatáhl do skladu a málem ji znásilnil.“ – klasická bajka. I kdyby se to odehrálo, je to ta nejnepravděpodobnější možná situace, která snad může nastat. Vietnamec odpoledne naproti v ulici dostane chuť na desetiletou holku. Aha. Těchto případů jsou samozřejmě plné noviny, muselo dát práci to vymyslet. Ovšem nejpodstatnější je to nevinné slůvko MÁLEM. Pracujme s hypotézou, že se něco takového stalo. Nadržený příslušník národnosti, která násilí vůči majoritě nepoužívá NIKDY, byl pravděpodobně agresivní jedinec (statistická chyba). Zaútočil na desetiletou holku a pravděpodobně ji chtěl za vlasy odtáhnout někam do zadního kamrlíku. Co udělalo děvče. Začalo se vzpírat, chtělo se vytrhnout a pravděpodobně hlasitě křičelo o pomoc. A teď situace, kdy desetileté děvče vynechá tyto tři prvky, vyškolena na trhání ohryzků, a začne situaci aktivně řešit. Chytí houževnatého vietnamce, provede úder a…ohryzek nevytrhne. V tu chvíli úchyla vyprovokuje k mnohem intenzivnější akci. Úchyl neřeší, jak zabránit útěku, neřeší, co když to někdo uslyší, ale vede regulérní boj (s desetiletou holkou). Je kurva do prdele srozumitelné, proč by děti v hodinách karate měli jako první dostávat informaci o hledání únikové cesty???
2. citace: „Když na mě před pár lety chlapík zaútočil nožem, reflexivně jsem mu zlomil zápěstí a loket – a pak jsem si uvědomil, co se děje. Když na mě před pár lety vytáhl chlap (sťatý pod obraz) vytáhl pistoli, reflexivně jsem ho odzbrojil a málem mu ukopl hlavu – aniž bych přemýšlel, co dělám (sám přitom též pod obraz – bylo to v noci na prvního ledna, asi ve čtyři ráno).“ – jasně. Pan trenér má reflexy v pořádku. Neřeší, proč se do těchto situací opakovaně dostává, ale koná. A tady je to jádro mé argumentace (a odpověď na většinu komentářů). Představa coyotů (a jeho souznitelů), že v každém konfliktu s útrpným a poníženým řevem opouštím místo činu je dementní. člověk se může ocitnout na blbém místě, může se někde ocitnout v blbou dobu a taky může zcela ignorovat symptomatické znaky „podezřelého“ prostředí, ve kterém se ocitl. jen úplný idiot ignoruje všechny tři věci najednou a nevnímá je. proč je nevnímá? protože je vycvičen, a když se něco posere, kope, láme, trhá. sral pes na to, že ten konflikt vůbec nemusel vzniknout. je tu celkem logická argumentace, že ustupovat vykonavatelům zla znamená škodit společnosti tím, že v ní nadále budou existovat. tak bych se rád zeptal pana trenéra, jestli to ultrahovado, co na nový rok sťaté jak doga mává na někoho s kvérem sedí ve vězení. nebo máte pocit, že když jste mu MÁLEM ukopl hlavu, na druhý den šel ten kvér poctivě odevzdat a demonstrativně spálil zbroják? vždycky jsem měl pocit, že největším přáním držitelů zbrojních průkazů a zbraní pro svou obranu je, NIKDY nemít potřebu tu zbraň použít. a tohle by mělo platit i u sebeobrany. teď už směrem ke coyotovi. šli jsme o víkendu se ženou pěšky na oběd. když jsme míjeli autobusovou zastávku, nějaký rom s družkou a fakanem v kočárku se mě zeptal takovým tím jejich „panáčku, šéfku, nevíte, kolik je hodin“. protože na tyto dotazy a požadavky zásadně reaguju důrazným jednoslovným NE, udělal jsem přesně tohle a šel dál. rom počkal, až budu 5 metrů od něj a začal máchat rukama a zlehka křičet něco o buzerantech. —-pokračovali jsme se ženou dál. nekomentovali to. známe se navzájem. nemusel jsem nic říkat. neohrozil jsem u mé nejmilovanější osoby svou čest. bylo to právě NAOPAK—. vaši optikou jsem UTEKL před pošpiněním. optikou mé ženy jsem byl hrdina. proč? je chytrá. kdybych se otočil a šel se zeptat toho roma, co to řekl, jsme zcela zbytečně v konfliktní situaci. asi by se neomluvil, takže by ty urážky stupňoval, tentokrát za přímé pozornosti všech zúčastněných. takže bych ho musel sejmout, nebo by vytáhl nožík a sejmul on mě. v prvním případě bych se musel vypořádat ještě s tou jeho družkou, která by se pravděpodobně po mě začala taky sápat a na konci bych ideálně poslal kočár s děckem pod autobus, ať to máme komplet. ve druhém případě (rom do mě šestkrát píchne) bych okamžitě přivedl svou ženu do velmi velmi nekomfortní situace, protože by to celé musela řešit ona. a teď se vraťte na začátek toho příběhu a řekněte mi, co byste dělal vy? poznámka: existuje jediná možnost, kdy nebudu řešit primárně únikovou cestu, ale okamžitě zakročím. a to je agrese vůči mé ženě, dítěti, rodičům, ale to je snad jasné.
závěr: kdysi jsem tu četl naprosto vynikající rozbor nejnebezpečnějších míst, kde se může odehrát zločin (zjednodušuju). jednalo se o opuštěný podchod. od té doby má má dcera zákaz chodit večer opuštěnými podchody. nejideálnější situace: jsem desetiletá holka, umím sebeobranu, umím se bránit, ale vždycky, když bude možnost ten podchod obejít, obejdu ho – to mě učil můj trenér. odlišná situace – jsem desetiletá holka, seru na rizika, když se něco v tom podchodu posere, umím se bránit a budu trhat ohryzky – tak na mě působí zdejší trenér. tu nejhorší možnou situaci, jsem desetiletá holka, nic neumím, tak si strčím sluchátka do uší, vyhulím hudbu a hurá do podchodu tu rozebírat nemá smysl. jestli porovnání dvou prvních situací nepodá vysvětlení toho, jak jsem to myslel, tak to vzdávám!
Jo, tak bude radši přelízat dvoje zábradlí a přebíhat štyřproudovku, žejo? A když se logicky kriminálník přesune jinam, tak bude nakonec lítat vzduchem? Nebo do šesti doma ne? Jako asi těžko může furt jenom utíkat. Kriminálníci nejsou na vozejku a uměj taky přejít jinam. Trochu rozumně ne?
opuštěný podchod ve dvě ráno je blbé místo, blbá doba a má ultra potenciál průseru. základem mé výchovy je tuto informaci dceři důrazně říct. samozřejmě ji doprovázím informací, že ji rád toho taxíka zaplatím. stačí?
Tak v prvé řadě jestli necháváte desetiletý děti trajdat po městě ve dvě ráno, tak nevim. Buď jste fakt tak blbej, nebo jenom lítáte ode zdi ke zdi v naprosto dementních křečovitejch argumentech, abyste měl vždycky pravdu. Be my guest, každej si už myslím udělal názor…
to máte pravdu, v posledním příspěvku jsem už „pracoval“ se svou skutečnou dcerou, které je +- 20 let. jste chytrý, máte naprosto neprůstřelné elegantní argumenty,které tu chrlíte s lehkostí a předpokládám, že se zde těšíte všeobecné úctě, což vám samozřejmě závidím!
Vaše skutečná +-20letá dcera je už plnoletá, takže reálně můžete tak hovno do toho, co bude dělat a kudy chodit, krom toho je už ve věku, kdy může mít vlastní střelné zbraně, takže…úplně relevantní k tomu, o čem se celou dobu bavíme (dívenky tak někde od těch 10).
Checht…
no vidíte, tak už se nám podařilo vynechat to blbej, dementních, křečovitejch atd. ono to pude!
Možná byste měl trochu probrouzdat zdejší články, obzvlášť od cover72. Dost byste se tam poučil. Já sám mám velkou obavu ze současného nárůstu počtu zbrojních průkazů, kdy tito lidé mají pocit, že teď „už můžou XYZ“. Řešit situaci útěkem vůbec není o osobní hrdosti a cti… trochu si plete dojmy a pojmy. A samozřejmě je situace zcela jiná, když jdu s osobou blízkou a tedy jsem ve vztahu „ochrany VIP“, tam sebeobrana přechází do jiné fáze. Ale to by bylo na samostatný článek.
Jak to víte, že „tito lidé mají pocit, že teď “už můžou XYZ““ ?
Neznám případ, kdy nárůst počtu legálních zbraní v nějakém státě (regionu, městě) vedl k nějakým problémům.
Zato opačných případů, kdy odzbrojení společnosti vedlo k nárůstu zločinnosti je dost.
Z poslední doby jsou nejméně dva případy, kdy někdo vytáhl legálně drženou zbraň a měl pocit, že se jedná o „krajní nouzi“. Určitě si vzpomene třeba na tu demonstraci proti potratům, kde jeden z demonstrantů vytáhl zbraň, protože prostě ten druhý na něj křičel a on měl pocit, že se jedná o „krajní nouzi“. Ale mě jde hlavně o jinou situaci. Člověk, co má zbraň, tak získá falešný pocit, že může víc, než když zbraň neměl. A spoustu situací vyhodnotí jinak, než když zbraň nemá. A to je špatně. Najednou ve spoustě situacích půjde do konfliktu, i když by dříve beze zbraně ze stejné situace vycouval a stáhnul se. A to je problém a to je špatně. A něco v podobném duchu se psalo i tady – jak najednou lidé, co mají odchozenou nějakou sebeobranu najednou vyprávějí příběhy, jak museli sebeobranu použít. Přitom to je jenom to, že najednou do stejné situace šli s jiným postojem a vyhodnotili ji jinak. A to je špatně. A je to nebezpečné. Znovu říkám, čtěte články od cover72, prostudujte si http://www.nononsenseselfdefense.com a další. Tito lidé jsou nebezpeční nejen sami sobě, protože skončí buď mrtví nebo ve vězení, ale jsou nebezpeční i mě. Protože kvůli těmto debilům plošně zakážou zbraně, neboť tito debilové je vytahují při kdejaké příležitosti. Takže tito debilové dávají argumenty do ruky těm, co chtějí zakázat držení zbraní. Takže já, co 20 let mám zbroják a legálně drženou zbraň, tak si musím pořídit druhou nelegální? Když byste byl znalý problematiky, tak byste věděl, kolik veřejných střelnic v ČR se změnilo na klubové střelnice. Protože tam začlo chodit spousty nováčků, co mají ještě mokrý papíry a čerstvou zbraň a myslí si, že teď jsou největší macho na světě a taky se podle toho chovají. Ohrožují na střelnicích sami sebe a ostatní a ještě jsou drzí a ohánějí se tím, že teď se zbrojákem jsou pánové zeměkoule a že my jim můžeme políbit prdel. Takže ano, je zde zjevný, měřitelný nárůst problémů, ale trochu jiného druhu, než si myslíte vy.
„nárůst problémů, ale trochu jiného druhu, než si myslíte vy.“
Nevím, jak víte co si já myslím.
Nicméně, nějak nerozumím tomu co chcete říct.
Vy asi máte (legálně) zbraň a zjevně si myslíte, že je to v pořádku. Ti ostatní, co ke zbrani přišli (legálně) teprve nedávno jsou Vám však nějak podezřelí a něco se s tím má udělat ? Vy situaci umíte pokaždé vyhodnotit správně ale Ti ostatní (nováčkové) jsou nebezpeční a proto je nutné … ?
Jak by se vyhodnocovalo, kdo jsou „tito lidé“, „tito debilové“ ?
Získat ZP (E) zas není úplně levná,jednoduchá ani rychlá záležitost a ten kdo to absolvuje nemůže být ani debil s falešnými pocity.
Řekl bych, že před 20 lety bylo získání ZP jednodušší než dnes.
Jelikož mi zbroják mojí vinou propadl, tak jsem ho v loňském roce dělal. Takže srovnání před 20 lety a dnes znám na vlastní kůži. Stejně jako vím, kolik to stojí. Ale o to nejde. Jde o to, že tito nováčci ke zbrani přistupují s pocitem, že nyní mají něco, co jim pomůže. A do stejných krizových situací nyní přistupují jinak. A to je špatně. Já je vůbec nechci nějak filtrovat nebo rozdělovat. Já je chci naučit něco, co je ochrání.
Umění řešit krizové situace je něco, co vás zkouška odborné způsobilosti nenaučí. Vlastnit zbraň je mnohem těžší než jenom udělat zkoušku. Mít zbraň u sebe je velmi zavazující a celkem nelehká záležitost. Nejde o to, zda jste splnil zákonné povinnosti, ale jde hlavně o to, zda umíte řešit právě ty krizové situace v životě. Jinak vás vlastnictví zbraně posunulo akorát tak blíže k vězení a ne k bezpečnosti. A to se mi zdá, že si stále neuvědomujete.
Nevím, komu to platilo, ale já s tím souhlasím.
KN – k poslední větě: může.
Najednou ve spoustě situacích půjde do konfliktu, i když by dříve beze zbraně ze stejné situace vycouval a stáhnul se.
Znám pár lidí, co to mají naopak…
Bylo by jistě zajímavé zjistit, který typ převažuje, ale nenapadá mě jak…
Není důležité vědět, koho je víc. Je důležité se snažit, aby ti neuvědomělí se stávali uvědomělími.
Částečně souhlasím s připomínkami…
K první větě: ten poměr považuji za důležitý, mmch. týž jedinec může v různých podmínkách produkovat oba typy chování…
K druhé větě: to je snad obecný princip výchovy, ovšem úspěšnost se jako obvykle rozdělí podle Gausse…
Proč je pro vás důležité znát ten poměr?
Obecný princip výchovy je taková definice, jako třeba obecný princip „lidských práv“. Lidská práva se vyvíjejí a mění. A například muslimové si udělali vlastní, a podle nich je lidskou bytostí pouze muslim. Takže tak nějak si všichni myslíme, že definice lidských práv je jasná a obecně přijímaná. Jenže pak člověk narazí v konkrétních případech na zcela rozdílné chování. A podobné je to s výcvikem sebeobrany, získání zbrojního průkazu, … obecně si myslíme a doufáme, že lidé se po absolvování zkoušky odborné způsobilosti nebo kurzu sebeobrany stanou uvědomělejšími, ale to není vůbec žádná samozřejmost. Například ten výše jmenovaný Marc Young by měla být skoro povinná četba pro všechny, co mají za sebou kurz sebeobrany nebo jsou držitelé zbraní.
Ten poměr je rozhodující právě při řešení konkrétních situací – bude pokaždé jiný…
„Obecný princip lidských práv“ je ten, že každá společnost/civilizace/kultura má nějakou představu/definici toho, kdo je a kdo už není člověk a že jako takový má nebo nemá nějaká práva…
Asi máme odlišné vymezení pojmu „obecný“ – to vaše obecné je pro mě už hooodně konkrétní a specifické…
Stále nerozumím důležitosti toho poměru. Co to znamená podle vás „pro řešení konkrétních situací…“? O jakém řešení mluvíte?
Pokud vaše vymezení pojmu „obecný“ je ještě širší než moje už tak velmi široké, tak pak s vámi nemohu souhlasit, protože nemáte pravdu, když píšete: „to je snad obecný princip výchovy, ovšem úspěšnost se jako obvykle rozdělí podle Gausse…“ neboť takovýto obecný princip výchovy neexistuje.
Mluvíme ještě o stejném poměru? Mezi typem reakce „jsem ozbrojen, mám větší možnosti, dovolím si tedy víc“ a „jsem ozbrojen, nesu větší odpovědnost, budu tedy zdrženlivější“ – přitom každý z nich může být v určité situaci prospěšný nebo škodlivý…
Vy nesouhlasíte s názorem, že obecný princip výchovy je působit na vychovávaného tak, aby žádoucím způsobem upravil své obvyklé postupy?
Aha, tyhle vidle :-) Myslel jsem, že mluvíme o jiném poměru. Podle mě je velmi složité umět správně posoudit situaci a vědět, kdy mám jednat „jsem ozbrojen, mám větší možnosti, dovolím si víc…“ a kdy jednat „jsem ozbrojen, nesu větší zodpovědnost, budu zdrženlivější…“. Tohle umět, je klíč k dlouhému životu. Ne to, zda mám zbrojní průkaz, čtvrtý dan nebo epesní taktický nůž z třikrát kalené ocele.
Nemalá část lidí vidí jako jistotu v tom, že mají právě tu zbraň nebo výcvik v sebeobraně. A neuvědomují si, že to je pro ně naopak věc, co jejich životní dráhu zkracuje. A tím zdaleka nemám na mysli, že by se nožem či jinou zbraní smrtelně zranili při neopatrné manipulaci.
Asi jsem to trochu zamotal, tož se omlouvám…
Vzpomněl jsem si na kreslený vtip, tuším od Kantorka – dva chlapi a třímetrový ještěr s textem: „Neboj se, já mám nůž…“
Re: centurion
7.3.2016 v 23:04
Haaaloooo… tady je server DF, ne Hovinky, nebo Blesk. Mozna jste si preklikl okna, davejte si priste vice pozor. Pokud jst to nepochopil, nevadi, ale zkuste nejaky mene mentalne narocny server, usetrite si cas i nervy.
Někdy mi to tady už novinky začíná připomínat. Viz:
http://www.1000vecicomeserou.cz/24-d-fens/
Tak se nám to trochu zvrhlo. Ona ta mistrova formulace o drcení hrtanů nevyznívá příliš šťastně a zřejmě to lze i jinak, ale asi nejsem sám, kdo tuší, co tím myslel. Věřím, že současně s jistými technikami se dětičky učí vyhodnocovat situaci. pokud jde o přepadení a ohrožení života, není se o čem bavit. jiná věc je, že pokud do mě někdo strčí v hospodě / na ulici / ve škole…, nebudu používat ani smrtící technicky, ale primárně ani údery / kopy… Proto se např. u nás vyučují i techniky ju-jutsu.
Nicméně, na tomhle fóru jsou specialisti na všechno, takže do temných vod použitelnosti konkrétního BU v konkrétních situacích bych se nerad pohroužil hlouběji :-)
Mistr v mých očích věcně konstatoval, že 30kg holka má i při vysokém stupni vycvičenosti (fyzické i mentální) poněkud omezené možnosti obrany proti útoku podstatně většího a těžšího individua…
Pro odlehčení připomínám program jisté ředitelky švýcarského dívčího penzionátu: „Většina podobných škol vypouští naivní a bezbranné mladé dámy do krutého a nelítostného světa. My to děláme naopak…“
Problém mnoha kurzů sebeobrany nebo karate je v tom, že učí modelové scénáře zcela špatně. Jestliže výchozí situace pro nácvik je: jde proti tobě s nožem nebo škrtí tě zezadu, tak je takový kurz velmi málo efektivní. Drtivá většina běžných pouličních konfliktů začne zcela jinak.
A: Dóbry den, páne, nemáte náhodou zapalovač?
B: Aaa, to máte štěstí, jo mám.
A: Můžete mi prosím zapálit?
B: Samozřejmě.
Nebo jiná situace.
A: Dobrý den, můžete mi prosím říct, kudy se dostanu k hotelu XYZ?
B: To neznám…
A: Mám tady u sebe mapu, jestli mi jenom ukážete, kde na mapě jsme, tak zbytek už najdu.
V obou případech se člověk A dostane na kontaktní vzdálenost k člověku B. A člověk B mnohdy neví, že člověk A je útočník. A mnohdy to zjistí pozdě. Umět řešit tyto krizové situace a umět je vyhodnotit a zareagovat je velmi nelehká záležitost.
Svatá pravda…
Naproti tomu však stojí „tradiční“ výchova ke slušnosti a vstřícnosti, která vlastně vůbec neuvažuje možnost „pouličního konfliktu“ – a tím pak těm neslušným jaxi nahrává…
Najít v tom nějakou rovnováhu – to je, oč tu běží…
V těchto příkladech podle mne o nerovnováhu nejde – raději budu na cizím území k cizím lidem 10x neslušný než jedenkrát těžce zraněný/mrtvý. Místa sebekonfliktu jsou podle mne asi takováto:
1) Když se musím záměrně nutit do surovosti (kung-fu pecka loktem versus pouhé „naval peněženku“)
2) Když si musím slevit z pohodlí (zkrátit si cestu neosvětleným parkem versus delší cesta osvětlenými silnicemi s dostatkem lidí, možná i s policistou)
3) Když musím (ač jsem jistojistě v právu) utéci jak malý kluk před hlídačem třešní (je jich hafo či stačí jeden s nožem, leč nevypadají, že bych se vytrvalého pronásledování musel obávat)
V těchto příkladech nejsou zadány některé výchozí informace, důležité pro volbu taktiky: místo, čas, přítomnost a pohyb dalších účastníků a nezúčastněných…
Krajní případy (v obou situacích) jsou:
– pusté zákoutí, noční doba, tazatel je jedním ze skupiny podezřele vyhlížejících svalnatých individuí, tázaný je sám…
– rušné náměstí, bílý den, tázaný je jedním ze skupiny podezřele vyhlížejících svalnatých individuí, tazatel je sám…
Já tam nerovnováhu vidím, šlo mi ale spíš o to, že malé děti učíme být slušné a zdvořilé i k cizím lidem, s nikým cizím se nezakecávat a nikam nechodit – a včil mudruj…
Psal jsem o SEBE-vnitřních limitech, které bych musel překonávat, např „lenost“ v případě delší leč bezpečnější cesty. Zapomněl jsem na také pro mě ne moc přijemnou potřebu a to dovolávání se pomoci druhých; třeba v podzemnám parkovišti u východu je parta tak 10-ti mladíků, nečumí nikam než na mne a já musím vytočit a zavolat číslo ochranky parkoviště, neboť:
a) nepřeperu je ani se zbraní, kterou navíc právě nemám
b) nemusí ani vypadat „nebezpečně“, prostě tam nemají co dělat
c) v popisu práce má takovéto zjevy jiný
S tím souhlasím, ale berme to takto: je nutné si klást reálné cíle. Každý člověk má v každé situaci nějaké možnosti a limity. Pokud to od začátku někdo pojme tak, že chce výcvikem pokrýt všechny scénáře (ono jich je mnohem víc, než popisujete), tak nakonec nemá nic. A nedostat se na kontaktní vzdálenost, řešit konflikty, ještě než začnou, body language atd…., to už je něco, co vás kurzy karate tak moc nenaučí.
No, pan Zlámal sem přišel a poprosil o malou finanční pomoc.
Jeden by čekal, že reakce by měly být většinou „Nic ti nedám“ nebo „kam ti to mám poslat?“.
Ale zjevně bych tím podceňoval místní rozumprdy…
Tvoje reakce do tebou vymezené množiny nepatří, takže taky rozumprda. Pomineme-li fakt, že to, co ty očekáváš, není směroplatný.
Naopak, patří, už na první stránce. Jinak dík za úchvatnou lekci logiky, já už se bál, že se nějaká potrefená husa ani neozve :D
Text „Jeden by čekal, že reakce by měly být většinou “Nic ti nedám” nebo “kam ti to mám poslat?”.“ patří do množiny {“Nic ti nedám”,“kam ti to mám poslat?”}? Díky za úchvatnou lekci logiky.
btw: potrefená husa???