Dopravní džungle Kocourkova pod taktovkou neschopných policistů a mizerných zákonů. Blíží se čas, kdy v příplatkové výbavě vozu najdeme palubní kulomet?
Zlepšující se jízdní vlastnosti vozů i stále vyšší úroveň bezpečnosti by měly vést ke snižování počtu nehod, pokročilé technologie pak k co nejefektivnějšímu směrování provozu na méně vytížené komunikace. Nicméně realita ukazuje pravý opak. Nehod přibývá, kolony se rozšiřují a výkonné motory aut mohou donekonečna zkoušet rozjezd na volnoběžných otáčkách. Když se však dívám kolem sebe, nemůžu si pomoci. Za takovou situaci si v mnoha případech můžeme sami. Sepsal jsem proto pár bodů, o kterých si myslím, že by měly být řešeny co nejdříve a co nejrazantněji.
Vozový park
Podle statistik je průměrné stáří vozidel 13,5 roku, nicméně tento údaj je naprosto nevypovídající. Mnohem zajímavější by bylo vzít roky výroby a z těchto dat zveřejnit modus (nejčetnější hodnota) a medián (prostřední hodnota). Čísla by byla jistě katastrofální, dokážu si představit že bychom se rázem dostali na víc než 20 let věku. Stačí se rozhlédnout kolem sebe s jakými vehikly lidé vyráží do světa.
Stará auta sama o sobě by takovým problémem být nemusela, pokud by tu existovala tvrdá represe na jejich technický stav. Technická se nejen na vesnici zařizuje vedlejšími kanály a nebýt povinnosti natáčet prověřovaná vozidla na kameru, STK by nikdy neviděla. Takhle se tam musí alespoň odcloumat a na rampě se pokud možno nerozpadnout. Nicméně těmto šetřílkům nedochází to nejzákladnější. Technická prohlídka není nesmyslnou buzerací, která jejich „ kvetoucí schade“ pošle na vrakoviště, ale má za cíl znemožnit provoz životanebezpečných aut. Takže díky čecháčkovství naše silnice brázdí nebrzdící nesvítící vraky s čerstvými červenými nálepkami.
Pokud tedy vyjdu z faktu, že na STK kontrolují základní funkceschopnost aut, jejich obejití by mělo být dle mého zákonem posuzováno stejně jako napomáhání k vraždě. Je sice fajn, že si radši „za dvě voči papíry zaplatím, voe a ušetřim za brzdy a blatník“, nicméně ohrožuje to nás všechny.
Osobně bych navrhoval několik dalších opatření. Tím nejzákladnějším by bylo, že pokud policista při silniční kontrole zjistí zásadně špatný technický stav vozu (shnilé prahy, mizerná světla, …), tak řidič bude muset na speciální, státem zřízenou STK s adekvátně vyššími tarify. Kromě toho se ze zoufalého stavu auta bude zodpovídat i STK, která poslední kontrolu provedla. Argument, že „to za ten tejden shnilo“ nepřipadá do úvahy, schválená auta musí ty dva roky do další kontroly vydržet.
Jako nanejvýš vhodný bych považoval zákon, který by reguloval převody vozidel. Stodvacítka střídající majitele každý půlrok s největší pravděpodobností nebude zrovna v dobré kondici. Proto bych podmínil přeregistrování vozidla věkem menším 15 let. Dokážu si představit, že se leckterému obyvateli začíná otevírat nůž v kapse, nicméně přijde mi to jako účinné opatření, jak regulovat stáří vozového parku. Kdo má staré auto, tak s ním dožije, pokud bude chtít jiné, nechť si našetří na mladší. Ostatní nechť poslouží jako zásobárna dílů pro vrakoviště.
Skrývat se je lidské
Celý vozový park zachvátila potřeba stát se neviditelným. Stará auta se zrezlými reflektory a problematickou elektrikou často představují spíše vlající bludičky než osvícené vozidlo. Kromě toho, že se jejich řidiči musí zřejmě řídit svojí pamětí popřípadě sluchem, jsou hodně nepříjemnou mobilní překážkou na silnici. Bez větších problémů se dají přehlédnout, zejména zezadu, kdy intenzita světel je nezřídka přehlušena zářícíma očima divoké zvěře podél silnic.
Druhou kategorii pak tvoří jednoocí či úplně slepí. V předpisech máte napsáno, že jako technicky nezpůsobilé se považuje auto, kterému nesvítí reflektor vně vozu, a na jedno světlo se dá jet pouze nouzově. Celkem logické, ve tmě si ho lze splést při troše smůly třeba s motorkou. Nicméně mi nikdo nevysvětlí, že všem deseti jednookým autům potkaných na 20 km cestě žárovka praskla zrovna teď. To však jde sice s nevolí, ale stále ještě celkem překousnout. K zuřivosti mě však dovádí, když někdo si nekontroluje brzdová světla a dříve či později mu odejdou. Jen za minulý týden jsem taková auta potkal dvě, samozřejmě ve chvíli, když dotyčný prošlápnul pedál až na podlahu. Shodou okolností jsme se nesrazili (třetí brzdové měl jen jeden z nich). Dotyčná slečna pak byla strašně překvapena, že jí to nesvítí a proč ji to vlastně nadávám.
A do třetice pomyslných hříchů řadím „káry s hustýma zadníma lampama“, kdy kýženého odlišení tuzer dosáhl za pomoci spreje. Tudíž z dříve možná optimálně svítících koncových světel vzešly výše uvedené bludičky. V principu nemám nic proti odlišnosti, ale pokud někomu vadí standardní světla, nechť investuje do kvalitních tuningových. Pravda, místo stovky za sprej ho to bude stát tři tisíce za světlo od Helly nebo někoho takového. Upřímně jsem se kolikrát přistihnul, že nebýt jakési morálky, s gustem bych za pomocí kladiva dotyčnému „hustej šoukár“ odtunil o daná nasprejovaná světla. Alespoň v místech, která mě jako ostatního účastníka provozu zajímají.
Řešení celého problému je poměrně těžké, je to především o nás samotných. Nicméně bych sám za sebe hlasoval pro povinné používání reflexních pásů na zadních částech aut po vzoru některých kamiónů. Přijde mi to jako levné a hodně účinné řešení.
Pravidla na vlastní kůži
Nedávno jsem si rozšiřoval řidičské oprávnění o další skupinu, což znamenalo i nutnost absolvovat příslušné testy z pravidel provozu. Od dob, kdy jsem autoškolu absolvoval poprvé už nějaký ten rok uplynul a inovací prošla i samotná vyhláška. Zatímco dříve byly testy celkem logické, nicméně plné celkem zbytečných údajů (např. výška a rozestup světel), současná verze tyto vynechala, přidala pár užitečných bodů (např. používání airbagu), ale zcela změnila formu. Při pročítání testových otázek se mi vybavilo ve škole nepříliš oblíbené právo. Otázky jsou totiž formulovány způsobem, že u části musíte vybrat všechny možné varianty, u jiné, principiálně podobné, je však potřeba vybrat jenom nejvhodnější. Klíč, který model vybrání správné odpovědi použít se mi však najít nepodařilo. Nezbylo, než si to alespoň „opticky zapamatovat“. Pro ilustraci:vozidla s právem přednosti v jízdě mají modrý maják, ale i modrý maják s houkačkou.
Zcela speciální pozornost si zaslouží zdravověda. V 80 možných otázkách se vyskytují termíny všem lidem naprosto srozumitelné, jako je například nausea (věděli jste, že to je nevolnost???) a všichni naprosto přesně pochopí, na které části těla hledat různé kosti. A dozvíte se takové užitečné věci, jako když se otrávíte oxidem uhelnatým, budete mít třešňově červenou barvu.
Pokud mám shrnout své dojmy. Testy jsou naprosto k ničemu. Není to o ničem jiném, než si tupě zapamatovat, co si autor u dané otázky vymyslel za správné odpovědi, nezávisle, zdali je to zdravověda nebo dopravní značka. Logické odvození sice někdy funguje, nicméně stejně si musíte zapamatovat, která otázka je „vylučovacího“ a která „doplňovacího“ typu. Jako jsem nedokázal otevřenou zlomeninu ošetřit dosud (ač vím, že úlomky kostí mám sterilně obložit a zabezpečit proti posunu), nedokážu ji ošetřit ani po novém absolvování řidičáku.
Nicméně mě hodně překvapilo používání blinkrů na kruhovém objezdu. Přestože novináři nám vtloukají do hlavy, že vyhláška to neřeší, realita je trochu jiná. Pominu-li příkaz použit blinkr při změně směru jízdy (což podle výkladu komisařů vjezd na kruhák je), tak v testové křižovatce kruhový objezd máte a auto na něj vjíždějící (máte vždy pohled z kabiny) samozřejmě bliká. Tudíž podle vyhlášky máte blikat. Sám za sebe to však vědomě porušuji, přijde mi mnohem smysluplnější blinkry použít pouze při výjezdu, urychlí se tím orientace ostatních řidičů.
Specialitky na cestách
Kromě toho, že každý řidič je přeci ten nejlepší a všichni ostatní jsou paka kteří to nechápou jsem na cestách vypozoroval několik podezřele často se opakujících jevů. Zatím však nemám vyzkoumáno, zdali se dané situace vyskytují jen v Praze nebo jde o obecně platný jev.
Ten nejméně pochopitelný je stádovitost některých řidičů. Ten za vámi totiž implicitně předpokládá, že když jste měli na semaforech zelenou vy, může jet rovněž on. V praxi to vypadá tak, že pokud projedete s odřenýma ušima na oranžovou (pokud byste zabrzdili, tak ten za vámi vás spolehlivě sejme), v zrcátku si jde všimnout minimálně jednoho až tří aut, které rovněž jedou, ale zcela jistě už na červenou. Zcela evidentně přitom nejde o záměr, nezrychlují a zjevně nechápou, proč se ostatní auta rozjíždějí.
Dost mě překvapilo, když jsem podobný jev zaznamenal na běžné, semafory neřízené křižovatce, do které sice není moc vidět, ale máte tam zrcadlo, tudíž průjezd je bezproblémový. Protijedoucí auto zjevně čekalo na to, až se rozjedu, což bude i pro něj pokyn, že má volno. Opakování tohoto jevu je sice nahodilé, nicméně celkem časté, v průměru dvakrát za týden.
Spousta řidičů v sobě má stále geny stopařů. Jakmile mají zelenou, musí vjet do křižovatky nezávisle na tom, zdali ji mohou opustit, a pověsit se na záda před nimi stojícího auta. O to více se však zlobí, jakmile se je z tohoto rituálu snažíte vymanit. Pokud dotyčný stojí za vámi tak troubí a nechápe, proč nechcete pokračovat, když máte zelenou. Naopak když se snažíte domoci průjezdu vy (z předtím zastaveného směru), ukazuje na vás více či méně urážlivé posunky. Znervózní jen v případě, kdy se na jeho bok plánuje nasunout „otvírák aut“, standardní to příslušenství tramvají.
Pojem zip se dostal do vědomí mnoha řidičů a leckdo vám ochotně vysvětlí, cože to vlastně je. Nicméně jakmile je někde třeba uzavírka, všichni se poslušně postaví do průběžného pruhu a vytvoří i stovky metrů dlouhou kolonu. Pokud je někdo natolik troufalý, že ještě u značky oznamující sbíhání pruhů za půl kilometru jede v končícím, považujeme ho za gaunera, a podle toho k němu přistupujeme.
Druhou variantou je asymetrický zip. Zatímco v Německu si mohu být v 99% případů jistý, že ač mě auto z končícího pruhu předjede, tak poslušně počká na svou správnou pozici, u nás se bude za každou cenu cpát dopředu. Pokud je to jen trochu možné, v tomto případě se snažím aspoň trochu vychovávat. Auto co přede mě patří pustím, nicméně jakmile se tam začne cpát další, dělám vše proto, aby se dostal až za mě. Někteří řidiči, zejména s mimopražskými značkami, jsou však v tomhle ohledu extrémně nechápaví a neváhají stáhnout okénko za účelem vysvětlení jejich dopravních předpisů.
Celkem s oblibou při rozjezdu na křižovatce počítám, kolik aut z celé kolony zvládlo synchronní rozjezd. Pokaždé sice na počítání není příležitost nebo nálada, nicméně za poslední dva roky se mi nepodařilo dosáhnout většího čísla než pět. Přitom synchronní rozjezd je jedna z vyzkoušených metod zvyšování průjezdnosti křižovatky. Ale těší mě, že se situace zvolna zlepšuje a minimalizuje se počet řidičů, kteří rychlost zařazují ve chvíli, kdy se auto před nimi už rozjíždí. Existuje totiž dost křižovatek, kde zelená svítí pár sekund. Třeba u Bulhara (taková ta velká v Praze na magistrále u hlavního nádraží) stačí dva podobně zpomalení řidiči a nikdo jiný už neprojede.
Řadu let jsem měl za to, že tažné zařízení slouží k připojení přívěsu. Čím dál tím častěji se však vyskytuje jako pasivní prvek ochrany proti zadnímu nárazu, což je bezesporu praktické. Tedy za předpokladu, že s tím dotyčný umí jezdit. Mnohem častější je však případ, kdy koule má za cíl informovat o vzdálenosti při parkování o vzdálenosti druhého vozu. Jakmile se ozve rána, je jasné, že dál už couvat nepůjde. Držák přední značky jsem měnil naposled včera, začínám být zvědavý, jak dlouho mi vydrží.
Fenomén dodávka
Bílou dodávku svého času naprosto geniálně popsal dnes už neexistující blog Vosa na jazyku. Každodenní rozvážení zboží totiž v řidičích postupně vytvoří pocit statutu vozidla s právem přednosti. Mohou parkovat kde se jim zlíbí, a pokud neskládají mrkve uprostřed nejrušnější křižovatky, snadno jim to prochází. Využívají toho, že váží do 3,5 tuny, tudíž svými vehikly zabírají dvě běžná parkovací místa a stojí zásadně tak, aby přes ně nebylo vidět do křižovatky nebo alespoň na přechod. Tudíž když do křižovatky najedu tak, abych vůbec něco viděl, ustřelí mi čumák prolétavší oktáfka v tédéíčku, v druhém případě zas chodec předpokládá, že mám auto vybaveno kotvou místo brzd a může bezpečně vskočit do vozovky.
Chodci
Právo přednosti už stálo nejednoho chodce život, nicméně jejich nepoučitelnost stále přesahuje všechny meze. Zvlášť vypracovanou strategii likvidace rodu mají ženy s kočárkem. Standardní způsob rozhlédnutí v nepřehledném úseku totiž vypadá tak, že nejprve vstrčí kočárek s potomkem do silnice a teprve se přesvědčí, zdali nic nejede. Obzvlášť příjemné je to v kombinaci se zmíněnou bílou dodávkou u přechodu, kdy máte zcela minimální šanci střetu předejít.
Donedávna mojí hitparádu TOP 10 vedl chlapík, který u Průhonic přecházel dálnici D1 (jak je Shell). Pravda, úsek je tam dlouhý, rovný, nicméně ho i při předpisové rychlosti stačíte zdolat rychleji, než dotyčný všechny tři pruhy (pochopitelně v každém směru) přeběhne. Minulou neděli ho však bezpečně odsunul na druhé místo osob (mužský rod od osoby), který se rozhodl u hlavního nádraží přejít magistrálu. V daném úseku je povoleno 70, přičemž málokdo jede pomaleji. Jel jsem v levém pruhu, zhruba těch 70, celkem hustý provoz, nicméně plynulý. Najednou vidím, že kdosi přeskočil dělící pruh, pak dvojskok a skončil v polovině mého pruhu. Kupodivu se nám všem podařilo zabrzdit, aniž bychom se posráželi a já ho sejmul, nicméně není mi moc jasné, jak se to podařilo.
Specialitkou mající chránit chodce jsou nejrůznější varianty příčných prahů. Jako úplně nejblbější mi přijde nejrozšířenější úzká vysoká zmije, která sice auta zpomalí, ale chodce neochrání. Nemálo řidičů totiž věnuje pozornost přejíždění daného prahu a samotného přechodu si vůbec nevšímá. Ocenění si zaslouží i způsob instalace těchto „dopravních zařízení“. U nás nejprve silničáři vytvořili příslušné prahy a přibližně za týden přidali výstražné značky. Osobně mi jako nejúčinnější přijde zvednutí přechodu na úroveň chodníku a označení nájezdů bílými trojúhelníky. Stejně musíte zpomalit, přejezd není tak ostrý a navíc chodce máte přímo na „překážce“, tudíž v zorném poli.
Hele táto, vyvez nás!
Mimopražské značky brázdí pražské ulice poměrně pravidelně a dá se říci, že mnozí už nejsou takovou pohromou pro plynulost dopravy. Nicméně stále existuje pár situací, které vesničani nezvládají. Jedním z takových je dvouproudý kruhový objezd, kdy je zřejmě nad jejich chápání skutečnost, že na vnitřní kruh se najíždí z levého, na vnější z pravého pruhu, a pokud vzhledem k počtu aut nestačí odbočit, mohou si dát ještě jedno kolečko. Takhle dotyční najedou tam, kde se jim to zrovna hodí nezávisle na okolním provozu, a pak zablokují celý kruhák tím, že z vnitřního oblouku se snaží odbočit.
Celkem pochopitelným problémem jsou starosti s řazením do pruhů. Pokud danou ulici neznáte, tak většinou se dá těžko předem rozhodnout, který pruh si vybrat. Nicméně existuje docela fungující pravidlo, že pokud nejedete na nějaké neobvyklé místo, kolona aut zpravidla stojí v pruhu, který vede vaším směrem. Tudíž přechytračit všechny v odbočujícím, a pak se tam snažit vecpat je sice fungující, nicméně trochu nemorální. Zvlášť, pokud na svou mimopražskou značku spoléhá každé třetí auto. Proto se dá těžko divit jisté averzi na „céčka“ „účka“ a „eska“.
(Zatím nikdo nehlasoval)