Chladnou ranní ulicí kráčí ON – ve tváři přísný a odhodlaný výraz, ze kterého naskakují pupínky každému, kdo ho spatří včetně jeho samotného při pohledu do zrcadla.
Jeho chůze je pevná a rozvážná zároveň a před jeho pohledem se rozklepal již nejeden otrlý zlosyn. Ano, je to on – ostrý a tvrdým tréninkem zocelený český policista.
Na konci ulice ve zbytcích noci a v cárech ranní mlhy vidí auto. Hlavou se mu mihne sice neurčitý, ale už léta známý pocit – takto se hlásí policejní instinkt, který přináší varování, že s vozem není něco v pořádku. Po několikaminutovém intenzivním mozkovém šrotování mu to v hlavě sepne a on si uvědomuje, co je špatně: Obě přední okénka automobilu jsou vytlučená.
Takže opět v akci – smysly jsou zostřeny, nervy napnuty a neunikne mu jediný detail – pozoruje každou dlažební kostku a její stín, naslouchá pištění krys z kanálů na druhé straně ulice a jeho chřípí větří psí exkrementy, do jednohož z nich právě stoupnul pravou nohou. S nejvyšší opatrností se plíží k automobilu. Při plížení se kryje za popelnicemi, kontejnery a kandelábry, poslední metry se proplíží skryt mezi dětmi z mateřské školky jdoucím si hrát na nedaleké pískoviště.
Na konci cesty, kterou je možné vysledovat snad jen podle hnědých stop jeho pravé nohy, zmizí pružným skokem za parkovacím automatem, kde se skryje a očekává vývoj věcí příštích. Po chvíli si je jist, že žádnému z padouchů není na mušce a ani žádný lotras není v dosahu. Konečně se dostává k inkriminovanému vozu. Ačkoli od začátku akce neuplynuly ani celé dvě hodiny, mozaika v hlavě se poskládá a případ je vyřešen – automobil nemá za okénkem parkovací lístek a policejní rek mu nasazuje botičku. Pak již jen zpráva vysílačkou veliteli a vyráží do další nebezpečné akce…
Nevím, jestli se příběh stal přesně takhle, osobně jsem viděl jenom část jeho konce – na jedné z pražských ulic stálo auto s vytlučenými okénky a nasazenou botičkou. Ve chvíli, kdy jsem šel kolem, byly u vozu „hrdinní“ a „stateční“ městští policisté, kteří kasírovali pokutu a sundávali botičku. Ne, nebojte se vy, kteří máte o hochy a děvčata z městské policie strach, že si mohli při sundávání botičky ublížit, unavit se a být pak neschopni další akce – sami to nedělají. Na obuvnické práce (nandávání a sundávání botiček – pozn. aut.) má pražská městská policie smlouvu se soukromou firmu a dává jí tak vydělat z našich daní. Policie ČR, která má na starosti vyšetření vloupání do auta (a prý i dopadení pachatelů – opět pozn. aut.) a kterou majitel vozu také volal, na místě ještě nebyla.
Ač postiženého majitele neznám, přece jen na mě vzniklá situace poměrně hluboce zapůsobila a přivedla mě ke vzpomínání, kdy se práce policie dotkla mě osobně a tyto vzpomínky pak vyvolaly další úvahy a některé akce.
První akcí bylo, že jsem zabrousil na internetu na některé zpravodajské servery, abych se seznámil s některými „úspěchy“ naší policie. Ještě při nabíhání internetu jsem provedl akci s pořadovým číslem 0 – vzpomněl jsem si na manžele Stodolovy a p(r)ovedenou práci policie. Pak jsem chvíli brouzdal a k nalezení toho bylo celkem dost – namátkou vybírám tyto titulky: Strážník přepadl sázkovou kancelář, chytil ho kolega (Praha – červenec 2004), Opilý policista srazil dítě na kole a ujel (Klatovy – září 2003), Policista v uniformě se opil v hospodě a střílel (Slavičín – září 2003) a dalo by se pokračovat.
Hlavou mi proběhly otázky: Jedná se o ojedinělé případy? Jakou úroveň vlastně mají naši „ochránci zákona“? Co od nich můžu očekávat – mám se jich spíše bát nebo očekávat pomoc? A začal jsem shrnovat své zkušenosti. I když mě v souvislosti s prací policie nepostihla žádná větší tragédie, po osobním setkání s její činností se výše uvedeným případům tolik nedivím a spíše mám pocit, že uvedená „ujetí“ policie budou jen špičkou ledovce. Z několika mých zkušeností vybírám dvě, které považuji za modelové:
Zkušenost 1: Chystáme se odjet na víkend, nosím věci do auta, které parkuje na ulici. Protože jsme rodina s malým dítětem, nesnesl jsem všechny věci najednou – první várku jsem dal do auta, auto zamknul a vrátil se nahoru pro další věci. Stejně proběhla druhá várka, při snášení třetí vidím, že auto je otevřené a chybí batoh položený pod přední sedadlo, co se už nevešel do kufru. Volám policii, na místě je docela rychle – asi za 10minut. Vysvětluji, co se stalo a snažím se policii vnutit tuto myšlenku – zloději budou někde blízko, nestálo by za to oběhnout sousední restaurace, bazary a non-stop zastavárny – policie snad tuší, kam podobní ptáčkové s ukradenými věcmi chodí. Policie sepisuje asi 30 min protokol, pak řeknou, že zahájí pátrání a dají vědět. Za několik týdnů dají vědět – nenašli pochopitelně ani věci, ani zloděje.
Zkušenost 2: Jedeme s nemocným dítětem na prohlídku k doktorce. Parkovací místa jsou obsazena, jen na konci ulice je místo, kam se vejde auto necelé, od zadních kol dále již stojíme za vyhrazeným parkovištěm, provozu nebráníme. Po návratu z ordinace potkáváme „ostré hochy“, auto nevidíme – jsme odtaženi, protože „tvoříme překážku silničního provozu“ – stáli jsme prý už v křižovatce. Co na tom, že i pro projetí dvou náklaďáků je místa dost. Ale auto na začátku či na konci řady je snadné naložit a odtáhnout.
Závěry z jedné diskuze se známými: Každému z diskutujících se stalo NĚCO – 3x vykradené a 1x ukradené auto, vykradený byt, ukradená kola ze sklepa na sídlišti, ukradená peněženka v TESCU apod. Nevím, jak moc byla výjimečná naše skupinka, ale z 25 případů, které byly nahlášeny na policii, nebyl pachatel odhalen ANI JEDNOU. Chápu, že není možné chytit pachatele každého takového činu, ale ani jednou z 25? To mi připadá opravdu málo. Vypadá to, že vyšetřování probíhá jen formálně – sepisují se předepsané protokoly, v zákonných lhůtách se odesílají Vyrozumění a Usnesení, ale vlastní pátrání spojené s prací v terénu a hledáním viníků neprobíhá.
Nemůžu se ubránit dojmu, že hlavní náplní práce policie asi nebude chránit majetek, zdraví a bezpečnost občanů. Pokud budu na základě několika subjektivních skutečností zevšeobecňovat, napadá mě toto:
SKUTEČNÉ pátrání po pachatelích drobné i větší kriminality se provádí jen v míře nezbytně nutné a není-li vyhnutí. Chytat zloděje – to je pracné, pátrat po lupičích a vrazích – to je nebezpečné a zabývat se ekonomickou kriminalitou – to je zase složité. A navíc vyšší místa kontrolují zřejmě to, co a jak je vykázáno. Zatímco za chybu v papírech přijde asi vždycky sprdung, s nepolapením ptáčka se počítá a důvodem k výtkám to není. A dostane-li policejní hlídka na budku od Deža, Eržiky a Deža jr., na sebevědomí a prestiži to také nepřidá. Úspěšnost těchto pátrání je taky nízká – ta vykazovaná se však může zvýšit tím, že občané si zvyknou např. vykradené auto či ukradenou peněženku neohlašovat. Pak lze vykázat i celkové snížení kriminality.
Jinou kapitolou jsou přestupky občanů-nerecidivistů – tady se dá “vytřískat“ více a s menší námahou. Také cílová skupina je větší – alespoň zatím je recidivistů na počet méně. Příkladem budiž botičky, odtahy aut, akce Kryštof 1 až Kryštof nevímužkolik. (Pozor! Nejsem proti tvrdším zásahům dopravních policistů v odůvodněných případech, které jsou vidět pouhým okem při sledování provozu v každém větším městě a na které není žádná akce Kryšot potřeba – pokuty za prošlý obsah lékárničky a další kryšotiny v rámci akcí Kokot podle mého názoru bezpečnost na silnicích nezvýší, ale to by byl námět na samostatnou debatu.)
Abych byl k policistům spravedlivý, jednou věcí části kriminality, zejména té pouliční, brání: Vezměme dva pouliční zloděje či lupiče (dle příležitosti a situace), říkejme jim pro zjednodušení Dežo a Koloman. Nedá se samozřejmě očekávat, že je policisté jen tak u něčeho chytí. Jsou-li však policisté fyzicky přítomni, Dežo s Kolomanem se pak vidouce uniformu třeba uleknou a svoji bohunelibou činnost alespoň omezí, nebo vezmou do zaječích, Chánova či Karlína.
Zde se však nemůžu ubránit dojmu, že policista zde působí více než jako výkonná složka jako jakýsi strašák do zelí s nadstandardní výbavou – místo koštěte pendrek, místo hrnce na hlavě placatá čepice, jako bonusy revolver a služební číslo. Pokud se Dežo s Kolomanem vidouce policistu-strašáka uleknou a nevytáhnou mi peněženku z kapsy, případně ve večerním šeru nezaboří svůj žabikuch do mých zad, je to dobré. Pokud se však odváží, musím se smířit s tím, že k zásahu policistů zřejmě nedojde a s peněženkou či životem se můžu rozloučit. Budu-li v porovnání se strašákem v poli pokračovat, je čekat od policie akci někdy podobné jako čekat od strašáků v poli lapení ptáků plenících úrodu.
A poslední úvahou, která mě napadla před odesláním, je tato: Který z lidských typů popisovaných na D-FENSově blogu bude mezi policisty nejvíce zastoupen. Nedokázal jsem se rozhodnout, pro každý z nich mluvilo několik argumentů. Takže:
Převažují Zmrdi? Proto by mj. svědčilo:
– U policie je jistě možné s pomocí ostrých loktů a známostí na správných místech udělat kariéru
– V pozici nadřízeného lze snadno delegovat odpovědnost, tj. svalovat ji na jiné
– Být policistou může dodat opojný pocit moci i moc faktickou
– Snadné použití nečistých praktik: Úplatky, kontakty s podsvětím, …
Nebo Vohnouti? Proto by mj. svědčilo:
– Je to státní služba, vyhazov prakticky nehrozí, pokud se neprovede móóóóóóc velká kokotina
– Při výkonu práce je lehce možné se někde zašít – zastavit na hoďku služební feldu či oktáfku na kraji lesa, sem tam projet po ulici …
– Vždy dokážou vysvětlit, proč vlastně pachatele není možné chytit, že nemají nástroje atd.
– Těžko je uvidíte tam, kde by opravdu byli potřeba – to by pro ně znamenalo práci, a to někdy i dost práce
Případně Ichtylové? Proto by např. svědčilo:
– Činnost vypadá často dost nepochopitelně, kde normální občan těžko vidí souvislost s pátráním po pachatelích – zejména způsob policejního papírování stojí za to
– Možná pracují usilovně, ale výsledek činnosti je často tragický
Jaký názor máte vy, kteří jste dočeli až sem?
(Zatím nikdo nehlasoval)