Je k neuvěření, jak rychle a důsledně zneužívá aparát jakoukouli tragédii k prohloubení své moci a tudíž ve svůj prospěch. Může to být dopravní nehoda, která je obratem využita k stimulaci veřejné poptávky po zpřísnění zákonů a prohloubení policejního dohledu.
Může to být vražda nebo násilí, které se zpravidla zvrtne ve vyvolávání hysterie proti držitelům zbraní (když má pachatel zbraň, zmanipulovaná média volají po omezení práva jejich držení, když má zbraň oběť a díky tomu se ubrání, nedozvíme se ani slovo…) a nejnověji se podařilo proměnit v utahování šroubu také únos dítěte.
Média široce rozebírají, že zlotřilý soudce dodržel zákon a neuvalil vazbu na nějakého vometáka, kterého policie považovala za podezřelého. To je snad normální, pokud neexistují zákonné důvody k uvalení vazby. Policie ho tak musela pustit, protože v právním státě může policie zadržovat podezřelého maximálně 48 hodin. Těchto 48 hodin má policie právě k tomu, aby konala a opatřila dostatek důkazů pro uvalení vazby. Pokud tak neučiní, pak buď takové důkazy neexistují, nebo je policie nedokáže najít. Lhůta 48 hodin je obvyklá i v jiných státech, každopádně není nepřiměřeně krátká.
Anebo to veřejnost chce raději praktikovat jako za Heydricha, aby policie směla zavřít kohokoli na jakkoli dlouho anebo rovnou bez soudu zastřelit, aby byl hlas lidu spokojený?
Přesto měla policie, která jinak nemá problém fízlovat kohokoli, celkem slušný prostor pro svoji operativní činnost a podezřelého mohla sledovat, což jí zákon umožňuje (a myslím si, že tak i činí, jinak by museli být už totálně padlí na hlavu).
Spíše než přístup soudce mě naprosto fascinuje přístup policie. Dozvěděli jsme se, že osobní věci dotyčného zůstaly na policejní služebně, ačkoli bych očekával, že se právě osobní věci, jako oblečení, prádlo, zavazadla apod. stanou cílem intenzivní policejní expertízy, protože mohou obsahovat artefakty svědčící o možné vině zadrženého a o tom, kde se v poslední době pohyboval. Možná uvažuji nesprávně, možná je správným policejním postupem takové věci naopak ignorovat. Asi bych se neměl dívat na pohádky o hodných pracovitých policistech jako C.S.I. Las Vegas. Dozvěděli jsme se také, že policie dotyčného muže vyslechla a zjistila, že se „pouze“ živí krádežemi. Nebylo právě tohle dostatečný důvod k okažitému předání dotyčného jiné vyšetřovací skupině zaměřující se na majetkovou kriminalitu a uvalení vazby právě pro ni? Protože, jak dotyčný údajně přiznal, krádežemi se živí a tudíž se dá očekávat, že se nepřeorientuje na prodej biblí, ale že bude krást dál. Asi si policisté v té chvíli řekli, že krást je v podstatě normální, protože to dělají i policejní velitelé a tak není důvod se tím nějak speciálně zabývat, až dokud se někdo vysoce postavený nebo veřejnost neozve. Možná policie špatně alokuje své síly, možná příliš mnoho mužů právě prudí s radarem a málo mužů hledá dítě. Myslím si, že když se hledá dítě, jdou žerty stranou, zvláště v prvních dnech po zmizení. Všichni policisté, kteří jsou právě volní nebo jejichž práce jde odložit, se seberou a jdou prohledávat terén, který TV Nova označuje za nepřehledný:
Ale ono ne.
1. 25.10. 15:46 – kobol:Sterboholska laser 15.35
2. 25.10. 09:52 – hurryup: ankarska smerem na petriny oktavka s radarem, kasa u pumpy.
3. 23.10. 11:08 – kobol: Horejsi nabrezi laser 11:00
4. 20.10. 15:11 – kobol: ul. Na Vypichu laser pcr mozna na 30km/h 15.05
5. 14.10. 12:33 – kobol: 5.kvetna motopolcam
6. 13.10. 15:26 – kobol: Kutnohorska hlidka
7. 13.10. 08:55 – hurryup: Ankarska z vypichu na petriny radar MP – oktavka, kasa u pumpy.
(zdroj: www.radary.cz)
Marie Vodičková, ředitelka Fondu ohrožených dětí, to však viděla diametrálně jinak a přes své zaneprázdnění v prominentní „neziskové“ organizaci vyplodila emotivní článek do MF DNES. Stěžuje si v něm na to, že soudce neposlal „obviněného“ do vazby. Zde si paní předsedkyně trochu plete pojmy s dojmy, protože v této kauze ještě žádné obvinění nepadlo, vzhledem k tomu, že paní předsedkyně má právní vzdělání, rozdíl mezi oběma pojmy zná, což jí ale nebrání sáhnout k manipulaci s těmi čtenáři, pro které podezřelý a obviněný jedno jsou. Z toho vyvozuje širší závěr, že „obvinění“ požívají v ČR nepřiměřeně silné právní ochrany, protože je soudce může jen tak pustit z vazby. Každopádně je potřeba nainstalovat více kamer, protože ty jsou jak známo zdrojem absolutního bezpečí. Ještě že máme ministerstvo vnitra – to spustilo důležitý Koordinační mechanismus, který je dokonce Národní. Občané by se také měli zapojit. Měli by se zapojit do programu občanské sítě, angažované veřejnosti, civilní rozvědky chcete-li, která spolupracuje s policií při pátrání po pachatelích ohavností. Média by nebyla svobodná, nemohla by tisknout a vysílat co chtěla, média by musela zveřejňovat údaje nutné k pátrání. Toho pátrání by se chopili organizovaní dobrovolníci. Ještě že Vodičkovou naše země má.
Pokračuji v myšlenkách madam Vodičkové ještě dále. Vybudování těchto sítí by znamenalo výdaje a každý výdaj je něčím příjmem, například nějaké „neziskové“ „občanské“ organizace podobné korporaci paní Vodičkové, klamavě zvané „fond“. Tyto subjekty by „hledaly děti“. Namáhavá činnost, výsledek neměřitelný, výdaje nekonečné. Jako první se nakoupí počítače. Potřebujeme počítače. Pronajmou se kanceláře, aby bylo kam dát ty počítače. Nakoupí se drahá auta. Přece nebudeme pátrat pěšky. Zaměstnají se přátelé a jejich přátelé, jejich posláním bude koordinovat pátrání, řídit mediální komunikaci a další důležité věci. Definitivně bych nechtěl být ztracené dítě, až mě tato skvadra bude hledat.
Zajímalo mě, jaký druh lidí se vlastně vyznačuje tímto druhem hyenismu a zneužívá lidské tragédie, ať už spáchané kýmkoli a za jakkoli zavrženíhodných pohnutek, k prosazování vlastních mocenských konceptů a utahování pomyslného šroubu zbytků lidských práv v ČR. Zadal jsem si jméno paní předsedkyně do googlu a to jsem se divil.
Soudružka Marie Vodičková, původním povoláním komunistická prokurátorka, vstoupila na konci 70. let do KSČ, zhruba v době, kdy postoupila z obvodní na městskou prokuraturu. Měla na starosti dětské domovy a patrně jí vadily otřesné podmínky v nich, takže do svého panelákového bytu nastěhovala postupně osm dívek, z nichž jednu osvojila a sedm měla v opatrovnické péči. Aby jim nebylo smutno, ubytovala s nimi ještě křížence boxera a čtyři čivavy. Poměry v bytě byly poněkud neuspořádané, bližší popis situace najdete v tomto článku, který může v psychicky slabších jedincích vyvolat určité psychické aberace. Vodičková nyní stojí za sítí zařízení nazývaných Klokánek, kde může pracovat neodborný personál. Provozuje program „přímých adopcí“, kterým je obcházen zákon v podobě institutu „fiktivního otcovství“. František Schneiberg, narozdíl od Vodičkové odborník, předseda Společnosti dětské pediatrie, se obrátil dopisem na ombudsmana a popsal mu případy, kdy děti, jejichž adopce proběhla skrze FOD, zmizely do ciziny a nikdo o nich nic neví. Klokánek exceloval v tzv. kuřimské kauze, kde se neodbornost jeho personálu projevila, a Schneiberg za to Klokánek a Vodičkovou opět a myslím že zcela poprávu napadl. Za to se pak musel omluvit. O odbornosti Vodičkové networku svědčí i rozhovor s ní samotnou. V ní hned několikrát vážně poruší práva svěřenců Klokánku. Vliv paní Vodičkové je ovšem nemalý a její mediální výkřik svědčí o tom, že má chuť na podstatně větší sousta.
Pro mě to všechno byla zajímavá lekce.
Oni většinou ti lidé, co metají hromy blesky a nechali by všechny postřílet a uvěznit a pověsit za jeden nehezký pohled nebo prošlou lékarničku v autě, mají většinou co dělat sami se sebou a se svojí nevypořádanou minulostí, což se v tomto případě opět vyplnilo měrou vrchovatou.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)