Policejní honění dorazilo i do mého města. Za poslední tři týdny se podařilo policii hned dvakrát skvěle pohonit a zajistit nám tím ohromnou porci jistoty bezpečí.
Garantuji příznivcům a obdivovatelům policejního honění, že se váš pohled spolehlivě změní, když vidíte v novinách zprávy o honění zachycující místa, kde například denně jezdíte. I největší tupec si pak uvědomí, že se bude kácet v jeho lese, až honěný či policajti provozující honitbu v zápalu narazí do něj a nasměrují jeho a posádku jeho auta do nemocnice nebo ještě někam jinam, a že tuto újmu rozhodně nevykompenzuje sdělení, že policisté plnili služební povinnost podle zákona a jsou to skvělí chlapi.
Policejním honěním rozumím činnost, kdy policisté pronásledují řidiče, kterého z něčeho podezřívají. Většinou tato činnost dopadne následujícím způsobem, přičemž jednotlivé výstupy lze kombinovat:
– honěný nabourá
– policajti nabourají
– odnese to někdo třetí
Honění je veřejností přijímáno většinou kladně. Panuje názor, že slušný člověk nemá proč policii ujíždět. To je dáno jednak tradiční servilností místního obyvatelstva k státním institucím, která se táhne minimálně od protektorátu, a také bezdůvodným přesvědčením, že vše, co policie činí, je podle zákona. Na požádání vás dokonce příznivci policejního honění obohatí nějakým moudrem, jako že například v Americe by vás rovnou zastřelili. Členové policejního fanclubu tohle dobře vědí, protože jsou v Americe jako doma. Jedná se o tu samou Ameriku, kde v některých státech policie nesmí zastavovat řidiče bezdůvodně.
Dále policie při honění praktikuje různé minoritní strategie, jako použití soukromého majetku jako zátaras, lidí jako překážky apod., což je přijímáno již poněkud hůře, ale přesto je míra tolerance k těmto postupům o hodně větší, než by bylo přirozené. Ono se to vohnoutům dobře tlachá, zejména když nejde o ně ani o jejich blízké – v takovém případě by velmi rychle změnili názor. Policie totiž těmito postupy vystavuje nahodilé účastníky podstatně většímu riziku než činnost, která to všechno spustila. Rozhodně se však nestává, že by média policejní honění kritizovala, naopak, po každém pohonění se začnou objevovat oslavné články s podlézavým obsahem. Praxe má podporu i vyšších policejních nadřízených, kteří honící mentalitu podporují nakupováním rychlých aut. Dokonce to někdy působí dojmem, že honění je určitou formou nefinančního benefitu, kdy si policisté mohou užít trochu zábavy v průběhu služby a případné škody na majetku a zdraví nezúčastněných osob následně zaplatí daňový poplatník.
Nesdílím názor, že by honění vždy bylo v souladu se zákonem a policista byl dokonce k honění povinen. Platí § 11 zákona o policii, který definuje přiměřenost postupu policie takto:
Policista a zaměstnanec policie jsou povinni
a) dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma,
b) dbát, aby jejich rozhodnutím neprovést úkon nevznikla osobám, jejichž bezpečnost je ohrožena, bezdůvodná újma,
c) postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.
Pokud policista vidí auto, které jede rychle, a rozjede se za ním, přičemž logicky jede ještě rychleji (jinak by to nebylo správné honění), ohrožuje ostatní více než honěný. V souladu s bodem b) by měl honící úkon neprovést. Když policie praktikuje jinou formu dopravně-bezpečnostní činnosti, totiž zabukaření, také se nerozjíždí za každým autem, u kterého naměří vyšší rychlost. Přestupek pouze zaznamená a vyšetřuje. V případě použití rekvizit jako například občanů a jejich aut k blokádě, zase může jednat v rozporu s bodem c) a to zejména v případě, že pronásleduje puberťáka, který předtím bez problému ujel přes 200 km a nikoho neohrožuje. Je třeba mít na paměti, že na začátku honění stojí většinou nějaký bagatelní přestupek, spáchaný navíc někdy na prázdné silnici v noci a i když při reportování o celé události bývají často zmiňovány drogy, zbraně a bůhvíjaké všechny hrozné věci, následně se žádné zbraně, drogy ani alkohol nezjistí a ukáže se, že za mnoha ne-li rovnou většinou těchto případů stojí usoplený puberťák, který začal zmatkovat a nenapadlo ho nic lepšího, než šlápnout na plyn u nějaké té své trosky.
Když pomineme zákony a jejich ustanovení, jsem toho názoru, že policisté, jejichž odbornost a zkušenosti jsou pravidelně vyzdvihovány až do nebe, měli chápat, že pronásledovaný může vlivem zkratovité reakce začít ujíždět, přičemž může ohrozit další osoby. Policejní vyjádření, že oni za to nemohou, protože přece nenutili honěného, aby jim ujížděl, vnímám jako pokrytectví. Vůbec už pak nechápu, proč se policisté sami do honění pouštějí, protože ani pro ně to není bez rizika a ani enormní dovednosti jejich nadřízených v zapatlání průserů a servilita pisálků nenapomohou k tomu, aby se zlomenina hojila rychleji.
Policejní nadřízení a inspekce však každopádně většinou celou věc pokryjí, případně si domyslí nějaké další okolnosti tak, aby byl zákrok formálně v pořádku. Neznám případ, že by za honění byl nějaký policista stíhán, kromě známého případu s řidičem buzeračního Passatu, který se pozůstalým po oběti omluvil až po roce u soudu.
Především se domnívám, že policejní honění je zbytečná věc a ujíždět policii je nebezpečné a netaktické. Je to handrkování s policií na jejím vlastním hřišti a nic dobrého z toho nekouká. Policisté se také někdy pokoušejí různě provokovat a vytvářet úmyslně situace, ze kterých honění může vyvinout. Jistě se vám stalo, že policejní auto jelo úmyslně pomalu a policajti sledovali, kdo je předjede, aby se za ním rozjeli a vyprudili ho. Tohle se může velmi rychle zvrtnout v honění, s čímž policisté tak trochu předem počítají. Honění tak pokládám za slabomyslnou zábavu pitomců a romantiků, co moc čumí na bednu. Daleko lépe funguje vizuálně nezajímavá a pro média neatraktivní osvědčená kombinace nekomunikativnosti a arogance, kdy se s policajty prostě nebavíme, na jejich otázky neodpovídáme a podezření z přestupků odmítáme s tím, že to na místě vůbec řešit nebudeme a pokud mají nějaké důkazy, že se stalo nezákonné jednání, nechť to řádně vyšetří a předají správnímu orgánu. To policisty odradí, přivede do defenzívy a navíc je to demotivuje, zatímco honění dělá přesně opak.
Objevil se dokonce komický názor, že za ujížděním policii je nízký respekt k policii. Já například nemám vůbec žádný respekt k dopravní policii, ale ve snu by mně nenapadlo jim ujíždět.
Osobně se domnívám, že za honěním stejně jako za ujížděním od nehod stojí český dopravní fašismus, kdy i za bagatelní delikt můžete být potrestán likvidačním trestem a kdy policie má enormní pravomoci. Týká se to zejména kuriózní tzv. nulové tolerance alkoholu, jehož hladina je navíc zjišťována detektory pouťových kvalit. Tohle všechno je samozřejmě zdrojem motivace sáhnout ke krajním řešením a proto se to také děje.
(6x známkováno, průměr: 1,67 z 5)