Nadstrážmistr Josef Kopecký (t.č. velitel hlídky) a strážmistr František Novák se pomalu loudali s bagetami v rukou ke svému služebnímu autu…
… z pravidelné popůlnoční návševy benzínky zhruba uprostřed města Lysá nad Labem, za jejíž výlohou bylo stále ještě vidět značně křečovitý úsměv mladé pumpařky.
„Dobrá, co?“, začal velitel hlídky.
„Ty, vole, ta by řvala !“
„A co tvoje stará, ta řve taky ?“
„Di se vysrat. Akorát, dyž zaseru uniformu.“
„No jo, ženský…“ ukončil nadstrážmistr filosofickou debatu. „Kurva, kde mám ty posraný…“ , chvíli poplácával kapsy ve snaze najít klíče. „Jo, tady.“
Sotva se oba ochránci zákona uvelebili a začali rozbalovat bagety, ozvala se vysílačka. Po krátkém pípnutí, značícím začátek příjmu, autem zarezonovalo mohutné chrčení a prskání. Než odeznělo leknutí obou policistů, pronikly kraválem krátké útržky zprávy :
„.…krádačka potravin v Milovicích……cích…odle svědka odjel zelenou škod……ct nula tři……sou, opaku………tvrďte !“
„Kurva, rozuměls něčemu ?“
„Do hajzlu, potraviny v Milovicích nebo co, jede nějakou škodovkou, ale kam ?“
„Nevim, doprdele, šoupnu to radši k výjezdu !“
„Mám to potvrdit ?“
„Ser na to, nevíme, vo co de a přes tajdlencten zasranej krám se to nedovíme !“
Uplynulo pár minut a napětí poněkud opadlo. Strážmistr začal uždibovat z bagety a sledoval, jak jeho kolega začal ladit rádio. Díky tomu a také díky hlasité produkci stanice, kterou se mu právě podařilo naladit, si projíždějího auta všiml nadstrážmistr až v momentě, kdy projelo kolem.
„Kurva !“ předklonil se nad volant.
„Mhhm ?“ dotázal se strážmistr, který právě do úst vsunul pořádný kus bagety, aby nevytekl obsah.
„Doprdele !“ ujistil ho kolega a dupnul na plyn.
„Mhhmiiii !“ kontroval veliteli jeho podřízený, který doplatil na svoji nepozornost. Prudká akcelerace služební Felície mu totiž postrčila bagetu zhruba do oblasti mandlí a vzápětí následující razantní odbočka vlevo způsobila, že se bageta zlomila. Z trosky, kterou nebohý policista stále pevně třímal v ruce, vytryskla směs kuřecích kousků, majonézy a tatarky přímo do klína jejího držitele, zatím co z druhé části, vkusně naaranžované v ústech (momentálně ve tvaru O), stékalo a padalo zhruba totéž na blůzu pod krkem.
„Frsf…“ zaimprovizoval po několika vteřinách strážmistr, kterému se už podařilo pomocí rukou a mohutného žvýkání většinu bagety pozřít.
„Ty debile, co děláš ?“ pokračoval a roztíral si hnedozlatou směs po uniformě.
„Co ?“
„Kurva já vypadám, jak kdyby mě posral velbloud !“
„Ty vole, dyk je to von !“
„Co ? Kdo von ?“
„No ten z toho hlášení !“
„Ten starej krám ?“
„Mysli, vole, Škoda –ct nulatři, ne ? dvanáct nulatři vole ! A zelená ! Čum !“
Pan Waldemar Koloušek měl za sebou perný den. Byl na to zvyklý, jako soukromý přepravce, pendlující s malými náklady a jako vlastník prastaré, jen zázrakem pohromadě držící dodávky značky Škoda 1203 trávil na cestách mnoho času. Takže když chvíli před půlnocí vyjížděl s nákladem na zpáteční cestu do Poděbrad, cítil se uvolněně a dokonce se zasmál, když kousek od obchodu zaslech sirénu alarmu. Zakroutil hlavou a pomyslel si : „Že si to ti pitomci nenechaj seřídit, dyk to spustí každej prd…“
Toho druhého auta si všiml ještě v Lysé. Jelo podivným způsobem, zůstávalo pozadu za zatáčkami a teprve když dojížděl další, přidalo. Teprve za městem zůstalo v konstantní vzálenosti. Nezná cestu ? pomyslel si pan Koloušek a dál si ho nevšímal. Až když se v zatáčce v lese cizí auto náhle přiblížilo a bez blinkrů jej předjelo, zahlédl policejní označení; ušklíbl se na poloprůhledné čelní sklo a zabručel : „Zase někde chlastali, volové.“.
O kousek dál, na dlouhé rovince mezi poli, uviděl policejní auto znovu – stálo neosvětlené téměř uprostřed silnice. Zablikal poloslepými dálkovými světly a když se nic nedělo, pomalu jel k němu. Rozhodnul se auto objet zleva, protože vpravo zahlédl stín – buď blejou, nebo hledaj silnici, v duchu se zašklebil pan Koloušek. O to větší byl jeho šok, když se ze stínu zrodila poskakující postava, která něčím mávala. Pan Koloušek kousek před ní pro jistoru zastavil; jediné, čím si byl u svých brzd jist bylo to, že mu v servise tvrdili, že TO už dlouho neviděli, takže asi nějaké viděli. Navíc za TO zaplatil 1000,- Kč.
Postava se podivnými přískoky přibližovala do výseče světla. „Ježiš, co to blbne ?“ nevěřícně kroutil hlavou pan Koloušek. „A co to má na sobě ?“ Už byla zřetelná jakási podivná uniforma, zdobená pod krkem záhadnou avangardní koláží. „No jo, poblil se.“ – další přískok – „A posral ! A má navopak gatě !“
Druhý šok přineslo hlasité cvaknutí z levé strany. Pan Koloušek bleskově otočil hlavu a spatřil špinavou tvář, skloněnou ke klice dveří. Další zacvakání a postava zmizela, aby se vzápětí objevila o dva metry vepředu před autem. Teprve teď bylo vidět, co drží obě podivné existence v rukou. Ježiši, to nejsou policajti ! blesklo panu Kolouškovi hlavou.
Muž se špinavým obličejem, krčící se vlevo, horizontálním vějířovitým pohybem ruky s pistolí jako by se snažil počítat s eventualitou, že Škoda 1203 má volant na pravé straně, ačkoliv pravděpodobnější bylo, že nevidí do kabiny, protože se postavil před světlo. Jeho komplic používal sice také vějířovitý pohyb, ovšem vertikální; pravděpodobně se snažil zabránit útěku páně Kolouška případným střešním okýnkem.
„Vylez !!“ zařvalo špinavé strašidlo, „vylez, nebo tě vodpr- nebo použiju služební zbraň !“
„A nezkoušejte žádný píčoviny, jasný ?!? Jménem zákona, vypadněte všichni ven !“ sekundovalo to barevné.
Co to proboha melou, co to má bejt, opakoval si rostřesený pan Koloušek, když pomalu zatáhl za kličku a začal otevírat dveře. Když udělal první krok na silnici, zastavil ho děsivý řev : „KURVALEHNILEHNISILEHNINABŘICHODĚLEJ!!!!!!“
„A ty taky vystup, parchante !“ ozvalo se z druhé strany auta.
Pan Koloušek si rychle lehl na mokrou silnici a začal přemýšlet, co mu poběží v předsmrtném běhu života jako první. On sám by osobně dal přednost začátku tak v deseti letech, protože začínat od úplného startu je poněkud deprimující – dost nehorázně vás z tepla a tmy vytáhnou do zimy a světla, uříznou vás od spolehlivého zdroje (kdo říká, že to nebolí, ať si zkusí něco odříznout, třeba něco podobného) a nakonec vás praští přes zadek.
„Pepo, tady nikdo není !“
„Tak koukni do zádu, ale dávej bacha, vem to oklikou ! A ty se nehejbej !“ přitlačil špinavý nadstrážmistr zbraň panu Kolouškovi k hlavě.
Fanda poodběhl od dveří až ke krajnici a podél krajnice se pomalu přesouval k zadní části auta. Když byl na úrovní červeně poblikávajících světel, pokusil se udělat ještě půlkrok dozadu – udělal ovšem především půlkrok dolů, do rozbláceného mělkého příkopu, kam vzápětí zajel až po kolena. Tim ke svým avangardním prvkům pod krkem a v klíně přidal ještě koláž v barvě hnědozelenomokré, což sice jistě přispělo k vyváženosti umělecké, bohužel však nikoliv duševní.
„KŮŮŮŮRRRVA ! JÁ SE NA TO-“
„Co je, máš něco ?“
„Jo, vole, sračku v botách ! Počkej…“
Z odpudivým čvachtáním umělecky vyvážený policista došmajdal ke dveřím veterána. Chvíli si nedůvěřivě prohlížel rezatý drát, spojující dolní výklopnou část na pevno s karoserií a poté přistoupil k procesu otevírání horní části. Chvíli se ozývalo cvakání a polohlasné klení.
„Tak co je ? Nejde to otevřít ?“
„No, nejde, doprdele !“
„Ty !“ šťouhl velitel (vidící se už jako přinejmenším velitel zásahové roty) nohou do mrznoucího pana Kolouška. „Jak se to votvírá ?“
„Ttam jje ttakovej ččudlik…“
„Je tam nějakej čudlík !“
„…a a ttten se musí zzzzzmáčknout a…“
„Zmáčkni ho !“
„…a přitom oootttočt ddo ppprava…“
„A votoč ho doprava !“
„…tttou kkkl-“
„Drž hubu !“
Pro pana Kolouška to byly nejstrašnější minuty v jeho životě. Byl to spořádaný, průměrný konzument života, kromě operace slepého střeva ho doposud nepotkalo nic zlého. Samozřejmě s vyjímkou té věci s volbou jeho křestního jména; nikdy svým rodičům neuvěřil, že to bylo po prapradědečkovi – známém lamželezovi, ačkoliv nejmenovaný zpěvák totožného jména byl na vrcholu až o desítku let po jeho narození. Malý Waldemar (Koloušek) měl tak nulový hudební sluch, že pravděpodobně dosahoval záporných čísel. Jistě, pak tady byla ta epizoda s-
„Pepo ?“
„No, je tam něco ?“
„No -“
„No co ?“
„Se poď podívat.“
„Co tam je ? Musím ho hlídat !“
„No tak ho vem sem.“
Nadstrážmistr budoucí velitel zásahové roty popadl pana Kolouška za límec, zvedl ho a s rázným „Di předemnou a ať ti vidim ruce !“ ho pobídl k chůzi. Když došli (dobelhali) k otevřenému zadku auta, rameno zákona se obezřetně naklonilo dovnitř.
„Co – co to je ?“ podíval se velitel hlídky na flekatého podřízeného.
„Nějaká paleta. S nějakejma pikslama.“, dozvěděl se novinku. Otočil se na pana Kolouška, kterému už led začínal malovat na bundě svá oblíbená témata a ukázal mlčky prstem dovnitř.
„Bbbbbrrry jjjjjá ttttto vvvvozzzziim sssseem řřřddič“, informoval obsáhle pan Koloušek, který měl poprvé možnost si prohlédnout oba důkladněj.
„Co ? Řidič ? Ty voz- vy vozíte v tuhle hodinu ňáký piksle ? (a sakra, to asi není von)“
„Jjjjo.“ Odpověděl tázaný, kterému v hlavě začínala cvakat sice promrzlá, nicméně stále rychleji pracující kolečka.
„Ježišmarja. (to není von !)“ Otočil se nadstrážmistr na kolegu a zřetelně viděl, jak se mu vidina velitele zásahové roty řehtá.
„Jo“. K mnohobarevnosti strážmistra se přidala bílá.
„Kkdkdo vvy vvlastně jstte ?“ ozvalo se opatrně od pana Kolouška, kterého zrychlující cvakání koleček pomalu začalo zásobovat podezřením a adrenalinem.
„Co ? Teda, prosím ? No…“ K řehotu vidiny velitele zásahové roty se přidala realita hodnosti strážmistra.
„No to snad vidíte, občane, ne ?“ rádoby úředně dokončil o něco natvrdlejší strážmistr a pokračoval : „Policejní kontrola, pane, mohl byste nám vysvětlit, co je v těch piks- nádobách ?“
Pan Koloušek se podíval na pomalu ustupujícího velitele hlídky a naprosto klidným hlasem, ze kterému se oběma policistům udělalo mírně nevolno, prohlásil : „To“, ukázal na plechovky, „jsou barvy. Barvy. Je to na nich napsaný. Na každý.“
„A- a- a-“ ozvalo se z místa, kde se právě oba policisté intenzivně snažili nebýt.
„A i kdybych měl pochyby, co ste zač, vy dva zmrdi zasraní, vy hovada, vy špinavý opice, VY DEBILNÍ HOVNA, TAK BY MI TOHLE STAČILO !!!“
Rozehřátý pan Koloušek se otočil ke svému autu a vší silou zapráskl horní dveře. Pak se otočil na oba odpařující se strůjce jeho ponížení a dodal : „A psát určitě taky neumíte, co ?“
Nadstrážmistr Josef Kopecký (t.č. velitel hlídky) a strážmistr František Novák stáli uprostřed silnice a rezignovaně sledovali starou Škodovku, která právě těsně míjela jejich Felícii.
„Urazil nám zrcátko.“ komentoval budoucí občan Josef Kopecký slabé zacinkání skla.
* * *
Když se pan Koloušek dostal zhruba do poloviny cesty na Poděbrady, pomalu ho dojela a předjela Škoda Octavia Combi, až po střechu narvaná nákladem. A hele, kolega, zasmál se v duchu pan Koloušek, když zahlédl poznávací značku, na které stálo : ABA 12-03.
Dovětek autora : Tento krátký příběh není tak úplně vymyšlený, složil jsem ho ze tří pravdivých, z nichž jeden jsem sám zažil. Ve všech hrála hlavní roli tupost a arogance policie a žádný z nich nevyzněl tak komicky, jak jsem se o to snažil zde. Tak snad se vám to líbilo.
(Zatím nikdo nehlasoval)