Za několik dnů bude tomu 31 let, co jsem složil závěrečnou zkoušku a získal řidičské oprávnění skupiny A a B, a více než 33 let od získání skupiny M. Tím odstartovala historie leckdy humorných zážitků s dopraváky VB a později PČR.
Řídit automobil mě velice baví, krom dvou let vojenské služby mám nájezd 20 tisíc ročně v prvních letech a později více, v současnosti kolem 40 tisíc ročně.
Automobilismem jsem víceméně „postižený“, ať vzděláním – strojnická průmyslová škola se specializací na automobilové opravárenství, tak částečně profesní karierou – 9 let jako technický pracovník jedné české automobilky. Několik let byly součástí mé práce zkušební jízdy s novými automobily, posledních necelých dvacet let už mám automobil jen jako koníček. Zvenku můj vůz vypadá takřka tak, jak sjel z výrobní linky, jen oko znalce pozná větší brzdy. Další, zběžně neviditelné změny, jsou na podvozku a poháněcím agregátu. I přes potenci vozu snažím se jezdit předvídavě, pokud možno ohleduplně, o čemž svědčí nulové konto v bodovém systému řidičů. Tolik na úvod, dále ásledují nadpisem slíbené zážitky, vždy mé vlastní.
Historka první, studentská
Někdy v dubnu roku 1984, co by student maturitního ročníku střední průmyslové školy, která mezi odbornými předměty měla jeden s názvem „diagnostika a provoz motorových vozidel“, vyrazil jsem kamsi na výlet svým prvním vlastním vozem, darem k nedávné plnoletosti a společně s otcem zrenovovaným, Škodou 440 zvanou „Spartak“, vozidlem o 9 let starším než já.
Při průjezdu kolem Dobrušky již z dálky byla u krajnice vidět žlutobílá skříňová Avia s velkými písmeny VB, při přiblížení mumraj uniforem s bílou čepicí a techniků v černých kombinézách. Postarší příslušník s bílou čepicí a více než metrem v pase zvednul červenobílý terč na klacíku, nasměroval mě k Avii v barvách VB, vyžádal si doklady a poštval na můj vůz technika v černé kombinéze. Ten přihrkal po asfaltu s regloskopem, poručil mi zapnout tlumené světlomety, kouknul na stínítko přístroje a kdyby to byla scéna z akčního filmu, ukázal by palcem dolů. Příslušník přistoupil k oknu auta a započal dialog …
VB: Mladej, máš špatně seřízené světlomety
Já: Víte, soudruhu, nechci dělat chytrého, ale v nedalekém okresním městě studuji SPŠS a budu příští týden maturovat z předmětu Diagnostika a provoz motorových vozidel. Ve škole používáme i regloskop a protože se učím k maturitě, tak vím, že požadovaná rovinnost plochy pro vozidlo při používání regloskopu je 1,2mm na metr, v dílně na to máme speciálně znivelovanou podlahu. Netušil jsem, že s takovými parametry je možno uválcovat i asfalt ?
VB (chvíli civěl a pak) Ehmmm, hmm, nooo … tady máš doklady a šťastnou cestu.
V tu chvíli byl jsem rád, že odjíždím bez pokuty. Až později mi došlo že jsem byl poměrně drzý na tu dobu a že úctou k autoritám asi trpět nebudu :-)
Historka druhá, vyjednávací
Někdy v letních prázdninách roku 1985, jel jsem za kamarády, zastavil mě odpoledne VB soudruh, čtvrt tisíce km od domova …
VB: Dobrý den, silniční kontrola. Dejte mi doklady od vozidla a občanku. Zatáhněte ruční brzdu a vystupte z vozu.
Já: Předal jsem požadované doklady, zatáhl za „rukojeť deštníku“ pod volantem (Spartak měl ruční brzdu vlevo pod volantem, ozubenou tyč s rukojetí jako pánský deštník) a vystoupil.
VB (mezitím obešel vozidlo): Tak vyzkoušíme, jak ti to brzdí … (zatlačil vzadu a auto popojelo)
Já: Moment, zabrzdím to pořádně … (nastoupil jsem znovu do auta, zapřel se do podlahy, zatáhl za rukojeť až mi naběhly žíly na krku a o jeden zoubek povytáhl, pak vystoupil z vozu)
VB (opět popotlačil auto): Ať si neprošlápneš shnilou podlahu :-) Kdypak naposledy pršelo? Máš čísla od bláta. Jo, a máš rezatá přední světla. Celkem za 200.
Já (vytáhnul jsem hadr z kufru a otřel zadní SPZ): Číslo je opucované, když mi dáte půlhodinku, seřídím ruční brzdu.
VB: Prima. A co přední paraboly, vozíš si náhradní? (a smál se u toho)
Já: No, nemám :-( Ale ve vyhlášce je napsáno, že vozidlo je nezpůsobilé a musí se vyřadit z provozu, když nesvítí tlumená nebo nejdou ztlumit dálková. Mě dálková ztlumit jdou. Tlumená svítí odrazem o horní polovinu paraboly a já je mám rezaté dole :-)
VB: No jo, co s tebou mám dělat. Umejvej si častěji auto, ručku si seřiď až doma a sežeň si někde lepší paraboly.
Tento i předchozí zážitek mě na dlouhou dobu vnukly myšlenku, že i na VB platí „líná huba – holé neštěstí“ a že i s VB se dá diskutovat a pokuty neplatit.
Historka třetí, všichni jsou si rovni a někteří jsou rovnější
V zimě, asi 1985/86, jel jsem v pátek za otcem na chalupu. Jeli jsme každý svým autem, těsně za sebou. Na příjezdu do sousedního města zastavila nás oba hlídka VB. Dvojice VB, mistr a učedník, nejprve prolustrovali otce a propustili jej k další jízdě. Poté došli ke mně, učedník odříkal naučené věty, pročetl doklady a ptal se: „Pan xxx v autě před vámi je váš otec? A vaše babička pracuje jako recepční v lázních?“ Po odpovědích „ano“ na obě otázky vrátil mi doklady, zasalutoval a popřál šťastnou cestu. V neděli vyprávěl jsem příhodu své babičce. Nechala si popsat vzhled učedníka VB a povídá: „Jo, to byl mladý Vomáčka. Jeho otec pracuje v lázních. Kdyby ti dal pokutu, dala bych to starému „sežrat“, to by si za rámeček nedal.
Historka 3 a 1/3, opět o těch rovnějších
Někdy v létě 1986, vezl jsem výše zmíněnou babičku na návštěvu do okresního města. Jeli jsme jejich autem, zánovní Škodou 105. Cestou zpět, za slunného odpoledne, zastavila nás hlídka VB. Příslušník pozdravil a žádal o doklady. Babička sedící vpravo vpředu na sedadle spolujezdce, začala „špačkovat“: „No jo, zase otravujou slušný lidi, místo aby honili zloděje. To už je dnes třetí kontrola. Zdržujou, a já pak přijdu pozdě na noční do práce, …“ Příslušník naklonil se, aby viděl přese mne do vozu a povídá: „Jejda, to jste vy, paní xxx, no tak to je v pořádku. Tady máte doklady a můžete jet.“
Historka čtvrtá, s magickou průkazkou
V zimě, někdy mezi Vánoci a Silvestrem, mrzlo až praštělo, vraceli jsme se s bratrem od příbuzných. Dálnice D2 prázdná, Spartak s vypětím sil držel 110 km/h, byl čas zevlovat po okolí. V odstavném pruhu stála Škoda 100, postava v koženém kabátě ohnutá pod otevřenou kapotou motoru. Tenkrát se na silnici pomáhalo a tak jsem zastavil a šel se nabídnout. Po debatě s majitelem vozu a pokusech o živení diagnostikoval jsem neprůchozí vedení benzínu pod autem. Po profouknutí pumpa na motoru něco nacucla, rozloučili jsme se a já se pomalu rozjel. Když jsem byl asi kilometr napřed, vidím v zrcátku, že „stovka“ opět zajíždí do odstavného pruhu. Asi benzín znovu zamrznul. Jak se vrátit? Sjezdy/nájezdy byly daleko, dálnice prázdná, pustil jsem varovné blikače (ano, měl jsem domontované ovládání varovných blikačů) a v odstavném pruhu začal couvat k nešťastníkovi. Natočil jsem horní polovinu těla doprava, abych měl výhled vzad.
Pod dlouhém úvodu se dostáváme k VB … Při couvání bratr dloube mě do ramene a povídá: „Hele, policajti, a vypadají nasraně.“ Bylo mi divné, že jsem je neviděl přijíždět a tak jsem po dalším upozornění od bratra otočil se vlevo. Vedle nás, vlastně v protisměru, jel Žiguli kombi v barvách VB a řidič byl rudý vzteky a cosi řval. Byli jsme asi 100m od nepojízdné Škodovky, když jsem zastavil. Rozlícený příslušník nechal stát Žigilíka v pomalém pruhu vedle nás, vyskočil ven a vyhrožoval mi div ne zastřelením. V mezičase dorazil řidič nepojízdné Škodovky. V koženém plášti vypadal jak Richard Müller, byl dobře o hlavu vyšší než řvoucí příslušník VB, a začal vysvětlovat, že jsem mu jel na pomoc, že mu nejede auto, … VB toho nedbal a řval dál. Na to pán v koženém plášti vytáhl jakousi průkazku, VB na ni civěl a naprázdno klapal hubou. Pak srazil podpatky, zasalutoval a odjel… Vylil jsem vodu ze dvou plastových lahví, napumpoval benzín od sebe, nabastlil to k motoru Škodovka a poučil majitele jak dojet domů. Dodnes nevím, kdo to byl a jakým průkazem tak rychle zpacifikoval VB.
Historka pátá, s vynalézavým policistou
Někdy počátkem devadesátých let, v únoru, jeli jsme parta ve dvou autech na týdenní zimní pobyt do nedalekého pomezního zimního střediska. Jel jsem první a neuvědomil si, že vedu druhý vůz do zakázané oblasti, na horské silnici přes průsmyk byl v zimě zákaz vjezdu s výjimkou pro pravidelné autobusy, zásobování a místní občany. Já měl trvalé bydliště uvnitř zákazu vjezdu, na druhé auto jsem zapomněl. V polovině cesty stála bdělá hlídka, tenkrát již PČR a oba nás zastavila. Po prohlídce dokladů uznal policista, že sice mám trvalý pobyt uvnitř zakázané oblasti, ale nemám potřebné povolení úřadu. Vymyslel tedy konstrukci: „Víte co, aby to nevypadlo blbě před kolegou a před řidičem auta za vámi, musím vám dát pokutu. Ale nebojte, dáte mi stovku a já vám ji vložím do občanky, až vám ji budu vracet.“ Nebylo to standardní řešení, ale bylo to „zadarmo“ a tak jsem na to kývnul.
Po příjezdu do cíle vyprávěl jsem příhodu zbytku party a ptal se řidiče druhého vozu, kolik platili. Prý nic, vymluvili se na mě, že jsem je tam zavedl :-)
Historka šestá, čáry nečáry
Počátkem 21. století, koncem zimy, večer, byla již tma, vracel jsem se ze sousedního města. Na křižovatce, kde je dnes kruhový objezd, bývala značka Stop. Křižovatka byla velmi přehledná, i pět či šest aut by mělo rozhled. Dojížděli jsme ke křižovatce dva, přede mnou nějaká Škoda Felicia. Oba jsme zastavili, oba se předpisově rozhlédli, oba naráz se rozjeli a odbočili vpravo. Za křižovatkou číhal ve zhasnutém služebním voze bdělý policista PČR. Vyběhl z vozu a mával svítícím červeným terčem v horním půlkruhu. Oba jsme zastavili, řidič Felicie byl okamžitě propuštěn a pak už se policista věnoval jen mě.
PČR: Dobrý večer, bla bla … Jste si vědom přestupku?
Já: Nejsem
PČR: Nezastavil jste na čáře.
Já: Ano, nezastavil.
PČR: Je tam stopka, měl jste zastavit na čáře.
Já: Ano, je tam stopka, ale mám zastavit tam, odkud mám rozhled.
PČR (značně komisně, až agresivně): Měl jste zastavit na čáře.
Já: Ne, zastavil jsem tak, abych měl rozhled. A neřvěte na mě, stejnak žádné peníze nedostanete!
PČR (koktavě): Ja-ja-jaké pe-peníze? J-já jsem si o úplatek neřekl.
Já (s úsměvem): Měl jsem na mysli pokutu, ne vaši motivaci :-)
PČR: Jestli nemáte peníze, vypíšu vám složenku.
Já: Chraň vás ruka Páně vypsat složenku. Platit nebudu. Jestli mě budete dále zdržovat, pošlu na vaše oddělení fakturu za ztrátu času, 500 Kč na hodinu + DPH.
PČR: Zkontrolujeme si světla.
Já: Auto má palubní počítač, kdyby něco nesvítilo, napsalo by to na display.
PČR: Já chci všechno zkontrolovat!
Já: Dobrá. (podle pokynů policisty zapínal a vypínal jsem, policista obíhal auto)
PČR: Máte to v pořádku. Zde máte doklady. Nashledanou.
Já (s doklady v ruce): Stejnak jsem neměl povinnost zastavit na čáře.
PČR: O co vám jde? Pokutu jste nedostal.
Já: Abyste se neblamoval před dalšími řidiči, které zastavíte, až odjedu. :-)
PČR: Máte kliku, že jsem skrz hromadu sněhu neviděl, zda vám skutečně stály kola nebo ne!
Já: Kdyby ne, stejně bych vám tvrdil, že ano.
Odjíždím …
No uvažte, může takové jednaní policisty budit důvěru? Může k PČR mít řidič úctu?
Historka sedmá, ne, ne a ne a ne!
S tím samým vozem, v ten samý rok, v nedělní podvečer babího léta, přijížděl jsem k horskému lázeňskému středisku. U cedule označující začátek obce dojel jsem civilní neoznačený zelený vůz Kia Sportage s pražskou SPZ. V duchu si říkám: „Který mamlas si koupil stejné auto se stejnou barvou, jako používá PČR“. Obec začíná v kopci, dvě táhle zatáčky za sebou. Kia jela asi 45 km/h podle rychloměru. Předjel jsem ji na následující rovině, zařadil nejvyšší rychlost a nechal šestiválec jen se převalovat, asi 70 km/h podle rychloměru (byla neděle, podvečer, rozhled do dálky, na silnici „ani kolo, ani noha“. Sice je to v obci, ale částečně v lese, sem-tam hotýlek. Asi po kilometru mám Kiu „nalepenou“ na kufru a s rozsvícenými dálkovými. Pomyslím si cosi o magorovi a jedu si dvé tempo. Po dalších dvou kilometrech, stále v obci, ale v lese, v mírné zatáčce, s minimálním rozhledem, nasadí Kia na předjetí a já v duchu ohodnotím řidiče jako ultramagora. Těsně před vrcholem stoupání, stále v obci, těsně před velkým prázdným parkovištěm na levé straně, vysune se z pravého okna Kii ruka držící svítí červenou tyčku a mává s ní, Kia začíná brzdit a nakonec zastaví. Zastavím asi 5-6 metrů za Kiou, nechávám motor běžet a očekávám partu opálených spoluobčanů nebo nějaký jiný gang. K mému překvapení vystoupí dva policisté v uniformách, ne dopravka, čepice nemají bílé. Vypínám motor, stahuju okno a očekávám co bude …
PČR: Dobrý den, silniční kontrola, bla bla … Jste si vědom přestupku?
Já: Nejsem
PČR: Jel jste třicet přes limit.
Já (v rychlosti hodnotím situaci, jel jsem 70 tacho, tedy reálně 15 přes limit, z čehož soudím na absenci radaru v Kie, budu tedy lhát stejně jako PČR). Nejel.
PČR: Já vám říkám, že jste jel 30 přes limit!
Já: Mě to ukazovalo 50.
PČR: Jo, jel jste 30 přes limit!
Já: Ne. Mě to ukazovalo 50!
PČR: Jo, jo, jel jste 30 přes limit !!!
Já: Ne a ne a ne! Mě to ukazovalo 50 !!
PČR: Vystupte z vozu a ukažte mi výbavu.
Já (vystoupím a jdu dozadu a otvírám zavazadelník): Co chcete vidět?
PČR: Vy nevíte, co máte mít ve výbavě?
Já (otvírám víko výbavy umístění na vnitřní straně víka zavazadelníku): Mám tu toho víc, než předepisuje zákon.
PČR (asi nikdy neviděl něco podobného): OK. Ještě mi ukažte lékárnu.
Já (sakra, problém, auto vyrobené před jedenácti lety, lékárna od výrobce, bude problém): Je to v originálním šuplíku pod přední sedačkou vpravo. Je zaseklá, nejde mi odjistit a vytáhnout.
PČR: Já ji chci vidět!
Já (vyrvu lékárnu a jdu k policistovi): Tady je.
PČR: Otevřete ji, prosím.
(otvírám lékárnu, policista bere do ruky jeden obvaz, který má na lemu sytě černým písmem EXP 06.94, několikrát jej otočí v ruce)
PČR: V pořádku.
(Uf. Prošlo to. Ani si nevšimnul, že v lékárně nejsou povinné nůžky a jiné drobnosti podle v té době platné vyhlášky)
(Vzpomenu si na poslední scénu z filmu „Dědictví“, kde Bohúš říká „A teď si vás kúpím fšecky“ a pomyslím si „Mám vás na lopatě“)
(Mezi tím druhý policista obchází auto …)
PČR: Víte, že máte vozidlo nezpůsobilé a měl byste je vyřadit z provozu?
Já: Nevím
PČR (vede mě k levému přednímu rohu vozu): Máte prasklé sklo na dálkovém světle.
Já: Asi kamínek odlétl od vašeho auta, když jsem vyjížděl bylo v pořádku.
PČR: To mě nezajímá, vozidlo je nezpůsobilé.
Já (srovnávám si myšlenky v hlavě a nadechuji se): Tak za 1) Vozidlo je nezpůsobilé a mělo by být vyřazeno z provozu, když nesvítí tlumené a nebo nejde ztlumit dálkové. Mě tlumené svítí a dálkové jde ztlumit. Ano, uznávám, že prasklina ve skle světlometu může rozptylovat světlo nevhodným směrem, ale s dálkovými se nejezdí proti ostatním řidičům, takže to vlastně nevadí. Pokud vás to tak moc irituje, vytáhnu relé a pojistku dálkových, světla přelepím samolepkou a budeme dělat, že auto dálková světla nemá. Mimo jiné mi ještě nejde klimatizace, ale po tom vám je úplné prd (použil jsem tenkrát ostřejší slovo, něco jako trus :-)).
PČR (naprázdno zalape po dechu)
Já: Za 2) moje auto má 200 koní a jede tři sta z místa, ale předjíždění v místě kde jste to prováděli vy bych neriskoval, bylo to nebezpečné.
PČR: Vy jste nám ujížděl.
Já: Za 3) támhle před námi je prázdné parkoviště a my tady stojíme na silnici a vy máte ještě k tomu otevřené dveře do vozovky.
PČR: Vy byste nám tam neodbočil.
Já: Za 4) zastavili jste mě z neoznačeného civilního auta, máváním svítícím červeným čímsi. Mohli jste být parta ci**nů, zmlátit a sebrat mi auto.
PČR: To je předepsaný zastavovací prostředek.
Já: To se dá koupit v každém druhém hračkářství. Za 5) už se sešeřívá, nemáte rozsvícené auto, máte otevřené dveře do vozovky, stojíme na horizontu, vždyť tu může z toho být nehoda a může někdo umřít.
PČR: Tady máte doklady. A nechte si ocejchovat tachometr.
Já: Vy si nechte ten váš zkalibrovat a vozte kalibrační protokol s sebou.
Uznávám, že tehdy už jsem byl opravdu drzý, ale co má jeden dělat, když policista mluví nepravdu nemá k důkaz?
Historka osmá, s ozbrojeným šimpanzem, pardon, s městským strážníkem
Pracoval jsem tehdy v rodném městě pro firmu, parkovat se dalo během dne v proluce za „Konírnou“. Na místo byl jeden vjezd, se značkou „zákaz vjezdu všech vozidel“ s dodatkovou tabulkou „S výjimkou pracovníků MÚ a dopravní obsluhy č.p. 111-444“. Kancelář firmy byla v č.p. patřícím do uvedeného rozsahu. Nejsa zaměstnancem MÚ, povolenku k parkování jsem si „nevyběhal“ a spoléhal se na „dopravní obsluhu“ na dodatkové tabulce. Ouha. Jednoho dne přijdu na parkoviště a na LP kole botka. Duo ozbrojených šimpanzů ještě operovalo na place, oslovil jsem je tedy a žádal osvobození vozu.
Šimpanz: Nemáte povolení MÚ.
Já: Nemám, nejsem zaměstnanec MÚ.
Šimpanz: Bez povolení nelze parkovat, máte to za xxx Kč
Já: Nepotřebuji povolení. Na dodatkové tabulce je seznam ć.p., jejichž dopravní obsluha zde může parkovat. Pracuji pro firmu mající kancelář v domě patřícím do rozsahu na tabulce.
Šimpanz: A jak to mám poznat?
Já: To není můj problém.
Šimpanz (neochotně odemyká botku) vyřiďte si povolení. Všichni ho mají.
Já: Nevyřídím a nikdy ho mít nebudu, dokud bude pod zákazem dodatková tabulka budu pracovat pro firmu, pro kterou pracuji nyní.
Šimpanz: Riskujete pokutu příště.
Já: Riskujete fakturu za mé zdržení :-) Zapamatujte si auto, černé kupé tohoto modelu jezdí po městě jen jedno.
Asi rok vše fungovalo podle domluvy, pak jsem auto vyměnil a změnu nenahlásil šimpanzům. Jednoho dne přijdu na parkoviště ve chvíli, kdy se chystali nasadit botku. Zasmáli jsme se tomu, podebatovali, sympaťáci uložili si do hlav markanty „nového“ vozu, opět jedinečné kombinace barvy a modelu ve městě a vše fungovalo ke všeobecné spokojenosti. Až jednoho dne přijdu na parkoviště, a co nevidím: botka. Pelech tlupy ozbrojených šimpanzů je zkratkou mezi domy asi 150 metrů, nevolal jsem tedy a šel pěšmo požádat o odemčení.
Já (zvoním u dveří)
Šimpazice (z reproduktoru na dveřích): Co chcete?
Já: Dobrý den. Odemknout auto za konírnou, prosím.
Šimpanzice: Moment
Z hnízda vylezl šimpanz na konci pracovní kariery, s šedým knírkem stylu „Áda“.
Šimpanz: Sedněte si ke mně dom auta, dojedem tam.
(nasedáme do vozu)
Šimpanz: Připravte si bankovky.
Já: Myslím si, že já platit nebudu.
Šimpanz (rozladěn): Neměl jste za sklem povolení k parkování.
Já: Neměl a mít nebudu. Jsem dopravní obsluha, pracuju v č.p. patřícím do seznamu na dodatkové tabulce.
Šimpanz: Jak to mám poznat?
Já: To není můj problém. Odemkněte mi auto a nezdržujte mne.
Šimpanz (podrážděně): Když nezaplatíte, neodemknu.
Já: OK, neodemykejte. Pošlu na MÚ fakturu za zdržení, 500 Kč za hodinu + DPH, objednám si taxi a pak vám to přeúčtuju.
Šimpanz (velmi rozlezlen odemyká botku): Já se na to vy*eru! Až mě sem nějaký ko*ot pošle vybírat, se*u na to, nebudu dělat ču*áka. (hází botku do otevřených zadních vrat služebního Peugeota Partner, takřka botkou prorazí díru do plechové přepážky oddělující nákladový prostor od řidiče)
Během následujícího roku-dvou parkoval jsem dál bez povolenky a bez incidentu, a to i po další výměně vozu, opět jedinečné kombinace modelu a barvy v okolí, aby se to šimpanzům dobře pamatovalo :-)
Historka devátá, světlo bez konce tunelu
Přes šest let mám v autě automatické US DRL, jako denní světla se automaticky rozsvěcují dálkové světlomety, pomocí PWM (pulsní modulace výkonu) s výkonem omezeným na zákonné maximum. Asi před třemi-čtyřmi lety, přijížděl jsem za jasného slunečného odpoledne v jednom středočeském lázeňském městě k složitější křižovatce, jejíž součástí je i železniční přejezd. Na přejezdu blikala červená světla, „šraňky“ byly dole, a tak jsem se zařadil do kolony a čekal na vlak. Zezadu přijíždělo auto, přejelo do protisměru a zastavilo přibližně vedle mě. Koukám co je to za mamlasa, podle válečného malování identifikuji služební vůz místní tlupy ozbrojených šimpanzů. Je teplo klimatizaci používám minimálně, a tak mám stažené okno.
Šimpanz (na místě spolujezdce): Světla.
Já: Co je s nimi?
Šimpanz: Nesvítí.
Já (vystoupím, jdu dopředu před auto kouknu na světla): Svítí.
Šimpanz: Vzadu.
Já: Co vzadu?
Šimpanz: Nesvítí.
Já: Podle zákona jsem povinen ve dne svítit jen vpředu.
Šimpanz: Aha (a odjíždějí pryč)
No co, nikdo není dokonalý.
Historka desátá, baví vás to?
Někdy v létě roku 13 jednadvacátého století, v neděli po poledni, projíždím středočeskou střediskovou obcí, když mě zastaví hlídka PČR.
PČR: Dobrý den, silniční kontrola, doklady …
Já (podávám vyžádané)
PČR (prohlédne doklady, vrací mi je) Děkuji. V pořádku. Můžete jet.
Já (s úsměvem na rtech): Baví vás to?
PČR: A co jako?
Já: Obtěžovat a zdržovat lidi v neděli odpoledne.
PČR: My musíme.
Já (s velkým úsměvem): Fajn. A baví vás to?
PČR (už se též směje): Nebaví.
Já: Hmm, tak proč neděláte něco jiného, co by vás bavilo?
PČR: No jo, znáte to. Manželka, děti, hypotéka, …
Já: No jo.
Oba s úsměvem na rtech na sebe kývneme na pozdrav a „metelesku blesku“, jdeme si po svejch.
Historka jedenáctá, kdo lže, ten krade, kdo krade, může i zabít
V druhé půli října stejného roku, byl jsem pracovně v horském středisku, jednom z nejprestižnějších v Česku. Byly asi dvě hodiny po poledni slunečného dne, po dokončení práce, vyrazil jsem k domovu. Za posledním hotelem, těsně před cedulí konec obce, stála na parkovišti kolmo k vozovce Octavia combi se žlutomodrými rychlými pruhy a u ní dva příslušníci. Jeden, v zelené signální vestě, zvednul červenobílý terč a vyzval mě tím k zastavení. Zajel jsem tedy na parkoviště, podélně se silnicí, asi 10-12 metrů před Octavií neb přede mnou řešili jiné zastavené vozidlo a těšil se na další veselou příhodu. Oh, jak jsem se mýlil.
PČR: Dobrý den předložte doklady k vozidlu (odešel s doklady ke služebnímu vozu).
PČR (asi za tři minuty): Tu máte (podává mi doklady). Nashle.
(neproběhla kontrola lékárny ani stavu vozu, neproběhla dechová zkouška, jen kontrola dokladů v délce asi tří minut)
Já: Můžete mi, prosím, říct, čím jsem byl podezřelý?
PČR: Ještě jednou?
Já: Jestli mi můžete říct, čím jsem byl podezřelý.
PČR: Čím jste byl podezřelý? Cítíte se být podezřelý?
Já: Vy jste mě zastavil, tak musíte vědět proč.
PČR: Silniční kontrola. To jsem vám říkal na začátku, kdybyste mě poslouchal.
Já: Vy jako PČR jste ostuda Evropy. Já jezdím po celé Evropě, nikde jinde se mi nestává „Dobrý den, kontrola, v pořádku, můžete jet“. Je to opruz a zbytečně mě zdržujete.
PČR: To si stěžujte na vládě, my zákony neschvalujeme, my se podle nich řídíme. (pomalu odchází)
Já (nastartuju, auto se samovolně pomaličku hýbá z místa): Kdybyste měl rozum, půjdete dělat něco normálního a ne …
PČR (otáčí se a vrací se ke mně): Prosím?
Já: Ale nic.
PČR: Zastavte vozidlo (které se takřka nehýbá)
PČR (zařve): Zastavte vozidlo!
Já považuji diskusi za ukončenou, pouštím spojku, šlapu na „plyn“, policistova vesta zašustí o moje zrcátko a vzdaluji se.
Asi o 200 metrů dál horolezci na pravé straně zajišťují kameny uvolněné ze skály, silnice je zúžená do jednoho pruhu, dopravu kyvadlově řídí semafor. V duchu si říkám, padne-li tam červená, doběhnou si pro mě a bude zle. Naštěstí svítí zelená i při průjezdu kolem semaforu, oddechnu si. Dojedu autojeřáb, ploužím se za ním a vyhlížím konec zúžení. Vpravo už nejsou betonové zátarasy, jen šikmo pruhované červenobílé cedule. V tom slyším za sebou zvukovou výstrahu jako má PČR, kouknu do zrcátka, vidím majáky, tak zajedu mezerou mezi cedulemi do pravého pruhu a očekávám věcí příštích.
Policejní Octavia mi zahradí cestu jako Kobra 11, zhoupne se a zastaví napříč přede mnou. Vystoupí dva policisté, bez čepic, řídil ten s vestou, tasí zbraň, míří na mě a řve „Vystupte z vozidla“. Vystoupím, natlačí mě čelem k autu, rozkopne nohy, při nasazování pout mi tahá ruku až k zátylku. Dost to bolí. Prošacuje mě. Druhý zamkne mi auto. První odvede mě k jejich autu, opět mě opře o špinavé auto, rozkopne mi nohy, pak mě usadí na zadní sedačku. Během zásahu jezdí kolem mí zákazníci, prima reklama.
Odvezou mě na služebnu, nechají asi hodinu sedět na lavici na chodbě, s pouty na rukou za zády. Jezdívám do tohoto střediska za prací i za známými, znám některé policisty ještě z dob, kdy nepracovali pro PČR. Udiveně chodili kolem, řečnicky se ptali: „Copak nám to děláte, pane.“ Akční policisté si rozdělili role, ten co mě zastavil a zneškodnil je ten „zlý“. Jeho starší kolega je ten „hodný“, snaží se mi domlouvat, prý mám kliku, že kolega férový, prý jsem mu přejel nohu a prý si vykloubil prst, zamotala se mu ruka do mého bezpečnostního pásu, když jsem odjížděl. Nekomentuji to. Nechám je sepsat si to. Někdy kolem čtvrté hodiny jsem propuštěn a vydávám se k autu.
Kdo by si myslel, že tím to skončilo, mýlí se. Kdo by si myslel, že jsem byl obviněn z neuposlechnutí výzvy k zastavení, mýlí se.
V lednu mi přišlo předvolání k podání vysvětlení na MěÚ. Prý jsem projel na červenou kolem semaforu téhož dne, kdy došlo k výše popsanému incidentu. Dostavil jsem se tedy v daný den k jednání. Pracovnice MěÚ mi sdělila podezření, na dotaz na předložení důkazů přiznala, že je to pouze na základě svědectví policistů. Sdělil jsem, že jsem viděl jen zelenou a nic než zelenou, oranžová výstraha nesvítila, což zapsala do protokolu. Na můj dotaz, co bude dál, odvětila, že další jednání za účasti policistů. Na další dotaz, „mimo protokol“, zda někdo šetří předehru a dohru celé události odvětila, že zatím ne.
Po nějakém čase přišlo předvolání ke správnímu řízení. Připravil jsem si podklady a zvesela vyrazil v den jmenin Josefů na jednání. Před jednáním jsem se ujistil, zda mohu předkládat důkazy během řízení a vše započalo „výslechem“ akčnějšího policisty. Ten tvrdil, že viděl červenou a nic než červenou, oranžová výstraha nesvítila. Na dotaz uvedl, že výhled na semafor měl skvělý, neb byl vzdálen asi 60 metrů. Zmínil vykloubený prst, o přejeté noze mlčel.
Poté jsem se jej mohl dotázat já. Vyňal jsem z brašny otisk obrazovky z leteckého pohledu na mapy.cz s vyznačenou pozicí semaforu a služebního vozu PČR, s odměřenou vzdáleností 205 metrů.
PČR: Jak je ta mapa stará?
Já: Netuším, je to otisk z mapy.cz.
PČR: To mě nezajímá.
Já: Fajn. Můžeme tam zajet a změřit to pásmem. Lhal jste, nebylo to 60 metrů ale nejméně 200.
Dále jsme debatovali o vykloubeném prstu. Podivil jsem se, jak si mohl zamotat ruku do mého bezpečnostního pasu, když moje auto je můj prostor a on do něj nesmí zasahovat. Může mě vyzvat k vystoupení z vozu, k nějaké činnosti, ale sám nesmí nijak zasahovat do vozu.
Poté jsem vytáhl nejvyšší trumf. Snímky z palubní kamery, kterou jsem zapojil do auta den před událostí a o níž jsem se do té doby nezmínil. Kamera klíčuje do obrazu čas u GPS, upozornil jsem na hodinový posun, neb GPS nemá letní/standardní čas.
PČR: Z které doby jsou fotky? Není to motáž?
Já: Ze dne o kterém jednáme. Vlevo dole máte datum a čas, součástí sady je i foto s vámi a s kolegou.
PČR: Fotky jsou o hodinu dříve, nejsou z doby projednávané události.
Já: Máte špatnou paměť, říkal jsem, že čas je z GPS a je o hodinu posunutý, protože GPS nezná letní čas.
PČR: Z čeho jsou ty fotky?
Já: Z palubní kamery.
PČR: Má certifikát?
Já: Netuším.
PČR: Bez certifikátu mě to nezajímá.
Já: Ale jiné to zajímat bude.
Následoval „výslech“ druhého policisty, s obdobným průběhem. Tvrdil, že jsem neposlechl zvukový výstražný signál a prchal. Výstrahu prý měli zapnutou okamžitě po výjezdu. Zmínil jsem existenci kamery a audiovizuálního záznamu, výpověď nezměnil a lhal dál.
Při konci jednání, už bez PČR, debatoval jsem s pracovnicí MěÚ a tázal se, kdo bude řešit křivé obvinění ze strany PČR. Odpověděla, že to není součástí tohoto řízení a mám si vyčkat na písemné vyjádření s výsledkem správního řízení. To přišlo, s výsledkem „zastavuje se, neboť spáchání skutku, o němž se vedlo řízení nebylo obviněnému z přestupku prokázáno“.
Co dál? Sepsal jsem stížnost na nepravdivé obvinění z jízdy na červenou, na nepřiměřený způsob zadržení s použitím služební zbraně, spoutání atd. a poslal stížnost na GIBS. Vrátila se odpověď „…v dané věci není dáno podezření ze spáchání trestného činu, … Podání bylo vyhodnoceno jako stížnost … a bylo postoupeno … na Odbor vnitřní kontroly, Krajského ředitelství Policie ČR …“
Co dál? To uvidíte v první polovině ledna na jedné prima české TV, v pořadu točeném očima jedno známého reportéra. Perlička na závěr: Druhý den po natáčení reportáže vyžádala si krajská inspekce PČR záznam z palubní kamery. Jak to náhoda, druhý den po natáčení, kdy byla inspekce dotazována na názor na případ :-)
Poučení? Částečně platí to, co je nabízeno ve FSM na zdejším webu. Částečně platí i opak, líná huba je holé neštěstí. Jak kdy. Záleží na okolnostech na náladě protistrany.
(4x známkováno, průměr: 2,25 z 5)