Polemika o právu na soukromí

Featured Image

Jelikož se momentálně nacházím v zahraničí, u internetu zde netrávím moc času, nezbývá mi prostor pro diskutování na D-FENSu. Přesto však stále čtu články a na ten Coverův o soukromí prostě nemohu nereagovat. Ne snad proto, že bych chtěl tuto polemiku skrze články vést navždy, každý jsme své již napsali; nemohu se však neozvat ve chvíli, kdy oponent vezme má tvrzení, naprosto je překroutí a místo mé teorie vyvrací jakousi její nesmyslnou karikaturu, se kterou bych sám nikdy nesouhlasil. Covera si jako autora velmi vážím a jsem přesvědčen, že nic z výše uvedeného nebylo jeho úmyslem; přesto však považuji uvedení věcí na pravou míru za nezbytné.

Začnu tedy nesmysly, které jsem nikdy neobhajoval, se kterými sám nesouhlasím, ale které Cover přesto ve svém článku vyvrací jako mé teorie. Následně zdůrazním některé citlivé otázky, které jsem zmiňoval již ve svém původním textu, ale na které Coverův článek bohužel žádné odpovědi nepřináší; patrně jsem je nezformuloval dostatečně jasně, aby stály za odpověď, což bych rád napravil.

Prvním nesmyslem, na jehož vyvracení stojí vlastně celý Coverův článek, avšak se kterým jsem se já ve svých textech nikdy neztotožnil, je tvrzení, že soukromí není statkem. Nic takového jsem nenapsal a rozhodně si nic podobného ani v nejmenším nemyslím. Soukromí statkem pochopitelně je. Má svou hodnotu a pravděpodobně všichni duševně zdraví jedinci mu připisují nějakou cenu (ač pro každého znamená soukromí něco jiného a lidé pociťují potřebu jej chránit v různé míře). Nicméně samotný fakt, že je něco statkem, pochopitelně ještě neznamená, že to lze vlasnit! Podíváme-li se do téměř libovolné učebnice ekonomie (tentokrát to dokonce vůbec nemusí být Rakouská škola, mainstream bohatě postačí), můžeme se tam dočíst, že statkem je libovolný fyzický objekt či služba, případně jejich kombinace. Statkem je tedy například to, když nám prostitutka poskytne sexuální služby; je však zjevné, že tento samotný akt není možné vlastnit (lze vlastnit vzpomínky na něj či jeho záznam, ale rozhodně ne akt samotný). Dále je třeba si uvědomit, že například lahev vody v regálu obchodu je úplně jiný statek než tatáž lahev vody ve skladu; aniž tato lahev jakkoli změnila vlastníka, stal se z ní přenesením jiný statek. Tyto příklady jasně ukazují, že vlastnictví fyzického objektu nijak neimplikuje nic jako vlastnictví nějakého statku (ten ve vší obecnosti vlastnit nelze). Statek je sice něco, co je jistým způsobem na fyzické objekty vázáno, nicméně to s nimi rozhodně není ekvivalentní a ani to není žádným obrazem vlastnictví jako takového. Tvrdí-li tedy Cover, že soukromí je statkem, nemohu nesouhlasit; ba naopak. Z takového tvrzení však nijak nevyplývá, že soukromí lze vlastnit (služba prostitutky je též statkem, vlastnit ji však nelze; ač na ni lze míti nárok na základě smlouvy).

Odpověď na Coverovu (sice řečnickou) otázku tedy zní: ano, nehmotné statky samozřejmě existují; z toho však nijak neplyne možnost je vlastnit. Mnoho věcí, které nám přinášejí hodnotu, prostě nevlastníme. Příkladem budiž láska milované ženy, která je bezesporu statkem, navíc velmi cenným, dává nám často více užitku než jakýkoliv hmotný statek; přesto tuto lásku nevlastníme. Ztratíme-li ji, nedošlo k žádnému porušení našich vlastnických práv. Omlouvám se čtenářům, že jsem použil tolika příkladů a při vysvětlování zabředl do takových detailů, ale rád bych už navždy vyvrátil nesmyslný argument, kterému jsem mnohokrát čelil i v diskusi, a totiž, že vlastnictví nějaké abstraktní hodnoty je doloženo faktem, že její ztrátou utrpíme. Nikdy jsem netvrdil, že narušení soukromí nám nemůže přinést bolest, smutek, nepohodlí a mnohé další nevýhody, nebo že dokonce nemůže obrazně zničit celý náš život; to samozřejmě může. Nicméně ztráta lásky milované ženy s sebou potenciálně přináší podobné důsledky, což však zdaleka není dostatečnou obhajobou pro tvrzení, že tato láska byla naším majetkem. Neplyne z toho pochopitelně ani opak, nicméně argument ztráty hodnoty (byť značné) evidentně zdaleka nepostačuje k obhájení vlastnictví toho, co nám tuto hodnotu přinášelo.

Druhým nesmyslem, jenž považuji za ještě absurdnější, avšak pro článek ne tak podstatný, je údaný argument anarchokapitalistů, že kdyby se někde válely zahradní sekačky a neustále se doplňovaly, nelze zahradní sekačku ukrást. Existuje-li někde místo, na kterém se neustále generují zahradní sekačky, je pochopitelně nutné vynaložit práci na transport této sekačky tam, kde ji chceme mít, čímž jsme provedli homesteading oné sekačky, je naše a může nám být ukradena, jak velmi správně uvádí Cover. Já bych ještě k celé věci dodal, že sekačka na místě, kde se neustále doplňují, je jiným statkem než tatáž sekačka na naší zahradě. Otázkou ovšem opět zůstává, čí vlastně argument Cover vyvrací. Jedná se prý o „oblíbený argument AnCap“; za sebe však mohu prohlásit, že ač jsem přečetl desetitisíce stránek textu anarchokapitalistických myslitelů a sám jsem obklopen mnoha anarchokapitalisty, nikdy jsem se s takovým argumentem nesetkal a naopak jsem si poměrně jist, že by každý anarchokapitalista při smyslech protestoval, takže jsem trochu zklamán, že k tomuto „oblíbenému argumentu“ nebyl uveden i zdroj.

Třetím nesmyslem je tvrzení o pasivní agresi, pomocí kterého se Cover snaží postavit mé argumenty „hypermaterialistické“ (jak ji sám nazývá) roviny poukazováním na fakt, že sleduji jen prostředky a nikoliv cíle, kterých je dosaženo. Jako příklad uvádí, že odposlouchávání souseda laserovým mikrofonem je dle mé teorie špatné, neboť tímto zařízením emituji částice na jeho pozemek, avšak odposlouchávání směrovým supermikrofonem je už v pořádku, neboť pouze monitoruji vlnění na svém pozemku (dalším příkladem jsou rentgenové versus infra kamery, princip je však tentýž). Ano, pravdou je, že to skutečně činím; posuzuji morálnost získání nějaké informace podle způsobu, kterým bylo onoho získání dosaženo. Jsem však proto povrchní hypermaterialista? Nedělají totéž takhle náhodou skoro všichni (Covera nevyjímaje)? Když ukecám (či uplatím) barmana, aby mi řekl, co nejraději pije kráska, která posedává za jeho barem a kterou bych rád pozval na skleničku, je to totéž, jako když na něj u toho mířím pistolí? Pochopitelně není, ač se jednalo o jednu a tutéž informaci, kterou lze získat více způsoby; některé z nich však přirozená práva porušují, jiné prostě nikoliv. Argument, že když se lze nějaké informace dopídit i nelegitimní cestou, jsou zákonitě všechny cesty získání takové informace nelegitimní, je naprosto směšný; přesto však přesně takový Cover používá, když poukazuje na to, že zaznamenávání vlnění směrovým mikrofonem musí být špatné proto, že stejné informace se lze dopídit i pomocí emitování částic. To je skutečně jako říci, že zeptat se někoho na to, kolik je hodin, je nelegitimní, neboť z něj lze tutéž informaci také vymlátit. Na způsobu získávání informací prostě záleží a argumentovat tím, že když je výsledná informace stejná, nezáleží na tom, jakými prostředky jí bylo dosaženo, je velmi pomatené.

Čtvrtým nesmyslem, který Cover ve svém článku uvádí, je to, že je dle mého názoru stalking, pomlouvačná kampaň, šmírování a podobně naprosto v pořádku. Nic takového jsem nikdy neřekl. Tvrdím pouze, že nic z výše uvedeného není ve sporu s vlastnickými právy a není tedy legitimní na cokoli z toho reagovat násilím. Rozhodně mi takové jednání připadá nemorální. Nemorálními ale též shledávám například lži v partnerském vztahu, které však též neporušují vlastnická práva, což znamená, že není legitimní na ně reagovat násilím. Stalking i šmírování jsou dle mého názoru svinstvo, leč vlastnická práva neporušují, ergo je reakce násilím aplikace pozitivního práva. Samotnému se mi tento závěr zrovna dvakrát nelíbí o nic víc než většině zdejších diskutujících; na rozdíl od nich se však nesnažím ohýbat logiku vytvářením nějakých umělých konstruktů, ze kterých by mělo vyplývat, že zrovna zde platí nějaká výjimka. Jakmile totiž takovou výjimku jednou připustíme, ríkáme tím zároveň to, že v případech, které nám připadají „odůvodnitelné“, je možné porušit něcí vlastnická práva v zájmu „vyššího dobra“, čímž přesouváme celou debatu se socialisty a přerozdělovači z roviny „soukromé vlastnictví je nedoktnutelné, nechte nás žít“ do roviny „soukromé vlastnictví je sice dotknutelné, ale jen tehdy, když se to líbí nám, nikoliv tehdy, kdy se to líbí vám“. Nehledě na to, že způsobů, jak se proti stalkingu bránit bez iniciace násilí, existuje dostatek (vlastníci pozemků, v anarchokapitalistické společnosti i vlastníci pozemků veřejných, mohou stalkerům zakazovat přístup, což by vzhledem k širokému a pochopitelnému odsuzování stalkingu širokou veřejností pravděpodobně také činili).

Nosný argument mého článku však nechává Cover zcela stranou a vůbec se k němu nijak nevyjadřuje: Jak může být vlastnictví informace v souladu s vlastnickými právy, když je zároveň porušuje? Vycházím-li z toho, že vlastním nějakou informaci, musím nevyhnutelně dojít k tomu, že mám právo poroučet všem lidem na celé Zemi, jak mohou a nemohou využívat svůj hmotný majetek (nesmí s mou informací dělat nic, co nechci), přičemž není vůbec jasné, jak velká je nejmenší informace, kterou již lze vlastnit (každá informace lze s jistou ztrátou převést do digitální podoby, což z ní udělá prostě číslo, které lze kamkoliv uložit, napsat a tak dále; když pomineme, že vlastnit číslo a vymáhat si souhlas ostatních, chtějí-li toto číslo použít, je divné, pořád zbývá problém, že budu-li vlastnit nějaké číslo, které se používá často, paralyzuji prakticky celý svět nutností získávat můj souhlas s každým jeho použitím), ani to, jak vlastně nějakou informaci vlastnit začínám a už vůbec ne, jakým způsobem postupovat, když tutéž informaci získají nezávisle na sobě dva různí lidé (přičemž prohlášení, že něco podobného je v pořádku a informaci vlastní oba, je sice hezké, ale při zachování přesumpce neviny by to znamenalo, že by žalující strana musela dokazovat, že údajný agresor nemohl přijít k dané informaci jinak než od žalobce, což však nelze dokázat nikdy, protože ke každé informaci mohlo dojít prostým náhodným vygenerováním čísla; naopak řešení založené na tom, že informaci vlastní tak jako tak pouze jedna osoba, není prakticky proveditelné, neboť dva lidé operující v dobré víře s toutéž informací, na kterou sami přišli, o sobě vůbec nemusí vědět). Z těchto důvodů nelze zařadit „vlastnictví informace“ mezi vlastnická práva, neboť jim prostě odporuje a vnáší do nich nekonzistence (podobně jako všechna ostatní pozitivní práva).

Dále Cover nijak neodpovídá na otázku, jak by měl člověk postupovat v případě „rozšíření“ vlastnických práv o pozitivně definované právo na soukromí, kdyby jej někdo neznámý okradl. Oběť zločinu by pak nemohla o zločinci bez jeho svolení shromažďovat žádné informace, dokud by nebylo prokázáno, že se jedná skutečně o zločince. Jenže k tomu, aby bylo něco podobného možné prokázat, je nejprve nutno sbírat informace, které však nelze sbírat bez onoho důkazu, že je dotyčný viníkem, neboť by mohla být porušena práva potenciálně nevinného člověka. Kruh nevědomosti se uzavírá. Definice různých výjimek nás opět přivádí tam, kam v minulém odstavci. I kdyby informace bylo možno vlastnit, tak opět tím, že ve vlastnických právech vytvoříme vyjímku (kvůli vyšetřování), posouváme celou situaci z bodu „absolutně respektujeme vlastnická práva“ do bodu „vlastnická práva někdy porušujeme, zdá-li se nám to správné“, což dopadá vždy katastrofálně.

Coverova polemika se též nijak nevypořádává s tím, že informaci lze zachytit nejen na záznamové zařízení, ale také lidskými smysly; a není vůbec nutné, aby se dotyčný snažil danou informaci získat, může se tak stát i nedopatřením. Připouštíme-li však, že informaci vlastnit lze, pak zároveň připouštíme, že údajný „vlastník“ nějaké informace najednou získává jakási práva k uskupení neuronů v cizím mozku bez toho, aby mu ten, komu mozek patří, dal k něčemu takovému svolení, či to mohl vůbec jakkoliv ovlivnit. Aplikujeme-li Coverovu argumentaci ohledně práva na soukromí se vším všudy, pak dojdeme k tomu, že úplně stejně jako může někdo díky svému právu na soukromí vlastnit informaci v cizím fotoaparátu, může vlastnit tutéž informaci i v cizím mozku! Jak tomuto absurdnímu důsledku zabránit? Patrně zaváděním dalších nesystematických výjimek, které ohýbají principy do takového tvaru, v jakém se nám hodí.

A konečně Cover vůbec nereaguje ani na mnou zmiňovaný problém, že podle jeho argumentace lze obhájit i požadavky kohokoli na vlastníky různých pozemků, že na nich má být dodržováno jakési jejich pozitivní právo na soukromí. Příkladem budiž to, že když přijdu na nudistickou pláž, kde si majitel přeje, aby tam všichni chodili jen nahatí, mohu tam v souladu s Coverovými argumenty prosazovat své právo na soukromí a chodit tam oblečený, protože mám přece právo na své soukromí, které musí všichni ctít (vizte jeho definici soukromí jako právo určovat, které informace o svém životě budu s kým sdílet). A může to jít pochopitelně ještě dál, například každý člověk totiž podle Coverových argumentů může obhájit požadavek na vlastní separátní toaletu ve veřejných prostorách, neboť může prohlásit, že to, jak přesně smrdí jeho vyměšování, je soukromá informace, o které má právo rozhodnout, s kým ji bude sdílet (a argumentace ve stylu „chodit ven musím, ulice používat musím, takže tam mám mít právo na soukromí“ lze pak nahradit tím, že „močit a kadit musím, takže na záchodě mám mít právo na soukromí“, přičemž je na každém, jak si definuje důležitost vizuálního či čichového vjemu; prohlásí-li někdo, že vizuální dojem je pro něj nedůležitý, ale záleží mu na čichovém, není jak posoudit, že takový požadavek je méně důležitý, neboť soukromí je ryze individuální a každému může vadit něco jiného). Předpokládám, že podobné požadavky bude opět řešit nějaká další výjimka z obecného pravidla.

I kdybychom prohlásili právo na soukromí za jedno z vlastnických práv (proč to konzistentně nejde, je popsáno výše, ale předpokládejme na okamžik, že by to šlo), musíme z výše uvedených důvodů udělat ve vlastnických právech právě kvůli právu na soukromí mnoho výjimek (a rozhodně tento článek neobsahuje plný výčet, spíš špetku příkladů). A vytvoříme-li tyto výjimky v právu na soukromí, tedy i v právech vlastnických (pořád se zabýváme šíleným předpokladem, že právo na soukromí do vlastnických práv zařadíme), dostáváme se opět k tomu, že jsme připustili, že vlastnická práva mají své výjimky, když si pár lidí (nebo třeba většina, to už je jedno) usmyslí, že by to tak mělo být a je možné je na základě vůle nějakých jedinců překračovat; a obhajoba socialismu je na světě. Připadá-li Vám tato cena přijatelná, pak s Vámi sice nesouhlasím, ale neviním Vás z nekonzistence. Tvářit se však jako zastánce vlastnických práv a tvrdit, že právo na soukromí je s vlastnickými právy kompatibilní, avšak ignorovat veškeré argumenty, které ukazují, že tomu tak není, nekonzistentní rozhodně je.

Závěrem bych chtěl poznamenat jednu důležitou věc. Vím, že to stejně nemá valného smyslu, protože z komentářů je zjevné, že většina diskutujících se neobtěžuje s čtením článku, se kterým pocitově nesouhlasí, přesto to však zkusím: ani mně se nelíbí, že informaci není možné vlastnit; ani já z toho nemám radost. Nicméně to prostě konzistentně nelze, neboť to odporuje vlastnickým právům. Koncept, který zavádí nějaké pofidérní „vlastnictví informace“ jde ostře proti vlastnickým právům jako takovým a vytváří mnoho nekonzistencí a „rozporů v právech“ (což je naprosto typický jev zavádění pozitivních práv; ta negativní ostatně poznáme podle toho, že si neodporují). To však není důvod k tomu, abych začal tvrdit věci, které si odporují a tvářil se, že rozpory neexistují. Rozumím Coverovi, který sám v poznámce pod svým článkem zmiňuje, že psal unaven a tak dále. Na druhou stranu nechápu všechny ty diskutující, kteří jen proto, že s Coverovým postojem vnitřně souhlasí a s mým nikoliv, píší souhlasné komentáře pod článek, který má být polemikou k něčemu, z čeho jednak nereaguje na žádnou podstatnou námitku, ale naopak reaguje na mnoho takových, které v původním textu vůbec nezazněly (či zazněl dokonce jejich opak). Kdosi se v té diskusi též zmínil o tom, že chtěl napsat stejnou polemiku jako Cover. Proti polemice nemám vůbec nic, naopak za ni budu rád; ale prosím, polemika znamená, že vezmete mé námitky a na ty reagujete, nikoliv to, že je ignorujete a místo nich si vymyslíte nesmysly, které slavně vyvrátíte a následně za potlesku stáda pokládáte mou teorii za vyvrácenou.


Související články:


12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
314x přečteno
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!