Polcam v praxi

Nedávno jsem narazil na článek lžidnes Řidič si z D3 u Tábora udělal závodní dráhu, jel až 222 km/h.

Článek je zajímavý hned ze dvou důvodů.

Zaprvé mě překvapilo, že nejvíce lajkové komentáře jsou ty, kde lidé toho řidiče chválí za bezpečnou jízdu a považují to za buzeraci policie na prázdné dálnici, která je v tomto úseku navíc opravdu pěkná. O tom ale můj příspěvek primárně být nemá.

Druhá zajímavá věc je to video samotné. Nejdříve bych zopakoval princip měřiče Polcam, který zde figuruje. Rozváděl jsem to zde. Polcam totiž neměří rychlost sledovanému vozu, ale jen sobě. Systém zná obvod kola, počítá díky tomu svou ujetou vzdálenost. Obsluha přednastaví do systému vzdálenost na jaké bude měřit. Ve videu zde je vidět, že systém mají nastavený na 100m. Po spuštění měřícího cyklu systém počítá vzdálenost a čas za jakou jej policejní vůz ujede. Zde vidíme, že policejní vůz ujel 100 m za 1,6 vteřiny. 100 m/s = 360 km/h. 360 děleno 1,6 = 225 km/h. Hodnota trochu nesedí. Zobrazovaný čas je zřejmě zaokrouhlený a přesně to bylo 1,6216 s. Jde v podstatě o pojízdnou úsekovku. Policejní vůz jel na tomto 100 metrů dlouhém úseku průměrnou rychlostí 222 km/h. Toto dokáže systém s přijatelnou tolerancí změřit. Problém je, že systém nedisponuje naprosto žádným mechanismem, který by měřil vzdálenost mezi měřeným vozem a vozem s Polcamem. A na předpokladu, že vzdálenost mezi vozy se během měřícího cyklu nemění je celá metodika měření založená. Toto by měla zajistit obsluha.

Proto je v manuálu výslovně uvedeno: „Nachází-li se obsluha v jedoucím automobilu, aktivuje oranžové tlačítko startu měření času a vzdálenosti v okamžiku, kdy policejní vozidlo a kontrolované vozidlo jedou ve stálé vzdálenosti od sebe. Při použití této měřicí metody není naprosto nutné udržení stálé vzdálenosti mezi policejním vozidlem a sledovaným vozidlem během celého úseku dráhy. Důležitým faktorem je udržení stejné vzdálenosti mezi vozidly na začátku a na konci měření.“

A dále: „Jako výstupy pro řešení a zpracování přestupku slouží videosekvence nebo tisk dvou snímků tj. jeden z okamžiku zahájení měření a druhý v okamžiku ukončení měření. První snímek dokazuje, v případě pokud není dokládána celá videosekvence, zahájení měření konkrétního vozidla. Druhý snímek zobrazuje veškeré naměřené hodnoty a identifikaci ukončení měření konkrétního vozidla. Měřené vozidlo musí být na druhém snímku zobrazeno ve stejné nebo menší velikosti při nezměněném ZOOMu objektivu.“

Pokud je na konci záznamu měřené vozidlo větší, logicky se policejní vůz během měřícího cyklu přibližoval a tedy jel rychleji, než měřený vůz. Opravdu celé posouzení situace stojí na posouzení dvou fotek. Probíhalo dokonce i jedno soudní jednání, kde soudce měřil pravítkem na monitoru velikost auta. Někde se tady o tom rozepisoval D-FENS. Aplikoval jsem na tento záznam shodnou pravítkovou metodu. Abych eliminoval zkreslení rozměrů obrysu vozu jeho natočením, chytil jsem se rozteče vnitřní hrany zadních světlometů. Dají se najít hezky ostré snímky ve videu na začátku i konci měření. Na začátku 1,6s dlouhého videa je rozteč 18mm a na konci 20mm. To je více jak 11 procent nárůst velikosti, což svědčí o tom, že se policejní vůz k měřenému dost rychle přibližoval a naměřená hodnota 222kmh je dost přikrášlená. Při známé velkosti rozteče světlometů a známého zoomu kamery (22.7x je vidět v obraze) by nám tu změnu vzdálenosti a tedy odchylku rychlosti dokázal nějaký matematik vypočítat.

Je tu ještě jedna věc v manuálu a to: „Hodnota 100m je doporučena pro běžná měření do 100km/hod. Při používání zařízení v místech s velkou rychlostí projíždějících vozidel, je vhodné pro dosažení větší délky záznamu a tím zvýšení přesnosti, nastavit delší úsek měření.“

Toto je zcela logické. Prodloužením měřeného úseku měření zpřesníme, protože chyba měření se nám rozprostře do delšího úseku. Manuál doporučuje takto krátký úsek používat jen u nižších rychlostí. Tady ho obsluha aplikovala při dvojnásobné rychlosti.

Jak je vidět, tak nesprávný postup měření přináší značnou nepřesnost výsledku. Manuál uvádí toleranci +- 3 km/h do 100 km/h a +/- 3 procenta nad 100 km/h, což je shodná odchylka měření, jako u radarů Ramer či lidarů. Ovšem za předpokladu dodržení stejné vzdálenosti. Je jasné, že toto je nesplnitelná podmínka. To není v silách obsluhy. Logika té metody i manuál připouštějí vzdalování měřeného vozu. To by znamenalo, že měřený vůz jel bez pochyb alespoň danou rychlostí. Praxe ovšem ukazuje, že obsluha naopak postupuje v rozporu s manuálem tak, že naopak naměřenou hodnotu uměle navyšují. V kombinaci s nastavenou nejkratší možnou délkou úseku je to navíc špatně rozpoznatelné. Ono kdyby nastavili úsek třeba na 300 m, tak by z skoro 5s trvajícího záznamu bylo naprosto evidentně vidět, že došlo k výraznému přiblížení. Otázka je, zda jde o hrubou nedbalost či neznalost obsluhy nebo záměr. Tímto postupem si může obsluha výsledky kdykoliv přikrášlit a vyrábět čárky.

23.03.2018 x-f

Související články: