Pokrok za každou cenu? Děkuji, nechci

Featured Image

Dnes ráno jsem jel do práce o něco dřív, abych se postaral o jeden rest. Minulý týden jsem totiž doprasil základní desku, když jsem vytahoval mastodontí grafickou kartu z jejího PCIe slotu. V zápase grafické karty pojmenované podle pracího prášku z šedesátých let (TITAN X) a desky nazvané dle odvěkého nepřítele čistoty (Carbon) zvítězila ta první jmenovaná – a to překvapivě snadno. Slot jsem totiž desky stáhl jak kondom z postkoitálního penisu.

Piny, které nyní z desky neutěšeně trčely, a na nichž byl původně plastový slot nonšalantě nasazen, se v v průběhu souboje mírně ohly. A protože jich je, jak se říká, hafec a jsou měkké jak srdce Džihádisty Johna naložené v Azuritu, nasadit ten – teď už – zbytečný kus plastu zpátky na desku se ukázalo být nad moje síly. Marně jsem se snažil utěšit brnkáním na čučící drátky – zněly sice jako taková malá tichá kalimba (anebo babiččiny švédské hrábě, jen libozvučněji) – ale ani to mi ke spravení nálady nestačilo.

Objednal jsem tedy desku jinou, tentokrát takovou, která se chlubila, že její PCIe sloty jsou až jedna celá šestkrát pevněji přichyceny k mateřské desce (to není vtip, jednalo se o jednu z hlavních fíčur). Bohužel se z expresního dodání do 120 minut stalo mírně opožděné dodání do 220 minut, a to už jsem byl na cestě domů, takže montáž musela počkat do pondělka.

V pondělí ráno jsem tedy do práce dorazil již před osmou, otevřel jsem krabici, vytáhl desku z antistatického pytle, položil ji do kejsu na neobvykle vysoké distanční podložky a zjistil, že část desky spočine „v luftě“, poněvadž deska je o trošku „užší“, a krom toho na kraji postrádá další otvory pro šroubky. Opatrně jsem se tedy jal do ní nacvakat ostatní komponenty. Část, která zůstala bez opory, byla též místem, kam bývá přichycena napajecí „zástrčka“ pro ATX, a tak bylo třeba konektorem operovat opatrně a moc netlačit, abych desce nezpůsobil trauma. Prostor pod ní totiž čítal bezmála půl palce, a to už by solidně prověřilo její flexibilitu – a potvrdilo mou debilitu. Po všech peripetiích (Kdo vymýšlel „intelovský“ způsob montáže chladiče pomocí takzvaných push-pinů, by zasloužil za uši. Pověsit za uši.) jsem se konečně dostal ke zlatému hřebu. Zapojení tlačítek reset a power (protože na LEDky sral pes).

Otevřel jsem tedy manuál, abych zase něco nescurvil, pomodlil se: „Svatý Scurvile, hle, já bastlíř ubohý se pachtím…“ atd. a hned nato vykulil vočadla. Nějakého frikulínského debila napadlo dát do přiloženého tištěného manuálu místo klasického schématu „PIN 1 až x = funkce F1 až Fx“ QR kód. Protože sám kód zabíral plochu cca 2 x 2 cm a popisek vedle něj umístěný vyplnil prakticky celý řádek, tabulka s informací, kam zapojit LEDky a tlačítka kejsu, by o moc víc prostoru nevyplýtvala. QR kód mě navíc navedl na jakési stránky (o výrobci desky ani zmínka – aspoň dle adresy) v čínštině, které vyloženě budily důvěru, že odkaz bude platný ještě po mnoho let – přesně podle hesla: „Me love you long time.“ Zde se mi otevřel osmnáctistránkový soubor typu PDF, kde jsem si hledanou informaci nalezl a vytiskl, protože nemám smartphone a chodit od počítače k počítači, abych se ujistil, jak tam jsou ty „plusy a země“, jsem vážně neměl v plánu. Korunu všemu nasadilo pozdější zjištění, že se v krabici válí ještě jakýsi cár papíru jménem „Quick start guide“, na němž se nachází (mimojiné) následující obrázek.

Ten je ovšem též k ničemu, protože zobrazuje zapojení jen z jedné strany a nerozlišuje, který drátek je plus apod. Obdobně je pak vše vyznačeno na desce, kde není poznat, ke kterému pinu patří který popisek a vše je tak trochu posunuté kamsi do neurčita.

Možná si říkáte, že je to prkotina, že papír je přežitek, že už je stejně všechno k dispozici v digitální podobě… Lístky na společenské akce, alébrž i letenky, faktury, jakož i objednávky, peníze, ale i stravenky pro sociálně slabé. Ani ta šalinkarta nic neukáže, dokud dokud ji bazmek něčí nezbazmečí.

Ne, nejsem tvrdošíjný staromilec, který špacírkou nesouhlasně poklepává, když místo telegramů omladina sobě SMS posílá, ale když už dávám do krabice manuál, postarám se o to, aby zahrnoval veškeré informace potřebné k zapojení, aniž bych k jejich zjištění potřeboval smartphone a připojení k internetu. Obzvlášť, když jsou v tomto manuálu k vidění stránky jako tato:

Už mě začíná štvát, že se vývojáři hardwaru a softwaru nechali natolik zazmrdovat, že jejich výplody a výrobky oplývají stále častěji funkcemi a omezeními, o které se nikdo neprosil – a pokud přece – jsou nám vnucovány masově a často bez upozornění. Kdo kdy chtěl, aby při konzultaci manuálu k základní desce (což nezřídka nastává, když něco hapruje a člověk je ve stresu) musel fotit kryptogramy a na displeji telefonu pak dvacetkrát zvětšoval ždibeček stránky formátu A5?

Komu vyhovují paskvily jako např. hry, které musí být po dobu hraní připojené k internetu, jen aby je někdo nedejbože nezpirátil, a nedodělky, které pořádně nefungují ani na počítači za sto tisíc (obojí Ubisoft)? Platícím zákazníkům určitě méně než pirátům, kteří těchto „výhod“ často nepožívají, případně je mají zdarma.

Kdo touží po mikrotransakcích (což bohužel není swingers party s transsexuálními liliputánkami), které umožňují movitým hráčům nakoupit si nejlepší vybavení za reálné peníze a zkazit zábavu ostatním? Nemluvě o podvodech, jako je tento, kdy někteří uživatelé do virtuálního obchodu nahráli oblečení s obrázky chráněnými autorským právem (loga módních značek, Supermana, Slayer apod.), lidé za ně vydavateli hry zaplatili hříšné peníze (cca 15 skutečných dolarů za kus, pokud jsem nebyl mystifikován), aby pak toto oblečení bylo kvůli možným žalobám smazáno uživatelům z virtuálních šatníků bez refundace. A můžeme pokračovat.

Programy, které před pár lety fungovaly na 486 nyní vytíží čtyřjádrový systém s osmi giga paměti (například takový Word a Excel), aniž bych od nich chtěl diametrálne složitější věci. Ovladače pro konkrétní zvukovou kartu a systém zabírají 780 MB – anebo se tak tváří, když mě výrobce na svých stránkách nutí vybrat přesný model zvukovky a verzi OS, abych nakonec stejně stahoval soubor větší než je kapacita CD.

A co telefony, které člověku neumožní uložit si mp3 z prohlížeče (např. Nokia Lumia 530, v roce 2012 pořízená za hříšných pět tisíc), ač se jedná o legálně pořízenou nahrávku…? To jsem si toho dovolil moc, že jsem otci chtěl poslat záznam písničky svojí kapely. Microsoft navíc po akvizici jak Nokie, tak Skypu na zmiňované Lumii (bežící na mobilních Windows 7) Skype prostě zrušil a ani starou verzi najednou nešlo používat.

Apple zas zákazníkům tajně zpomaluje telefony, aby si nevšimli, že jejich baterie také podléhají opotřebení – ovšem měnit je „umí“ pouze servis. Tentýž Apple lidem vnucuje přístroje už pomalu bez konektorů, aby někdo náhodou nemohl nabíjet ten jejich zpomalený vergl a zároveň měl nedej bože připojená sluchátka či jinou věc. Zde ovšem bez diskuse vede applovský notebook s jedinou zásuvkou typu USB C, která měla sloužit ke všemu – včetně napájení. Které hovado si přálo počítač, k němuž nelze NIC fyzicky připojit, a které tuplované hovado mu vyšlo vstříc? A to především, když ten „počítač“ nemá optickou mechaniku, ethernetový port, čtečku karet, ani zvukový vstup a výstup.

Já vím, že technický pokrok v posledních desetiletích přinesl mnoho pozitivního, ale je skutečně nutné, abychom tolerovali tyto nešvary, které mnoho pozitiv kazí a některá dokonce staví úplně na hlavu? Co je to za výhodu, že je mobil o milimetr a půl tenčí, když přijdu o některé jeho funkce, je celý lepený, a stejně už je tak tenký, že se dá snadno zlomit, případně jej lze snáz upustit na zem? To samé platí pro displeje, které víceméně obalují i hrany přístroje, nebo sklo na povrchu zadního krytu. Už jsem viděl tolik xperií, které měly „pavouka“ zepředu i zezadu, že se pokaždé už jen uchechtnu. A smím vědět, k čemu přesně slouží bezdrátové nabíjení, když v jeho průběhu nemohu s telefonem manipulovat a při každém přijetí hovoru jej vlastně odpojuji od nabíječky a opětovně vybíjím a nabíjím a miluju a maluju…?

Není pak divu, jaký mě zachvátil skepticismus, když jsem minule zahlédl článek o novém „autonomním“ vozidle od GM. Okamžitě mě zaujalo, že toto „autoauto“ postrádá volant a pedály – i nějaké elementární. Sami zástupci GM říkají, že zpočátku bude vozidlo použitelné jen v dokonale zmapovaných městech – nejspíš liduprázdných, aby vozidlo neuvízlo například v ulici, kterou uzavřeli pro havárii vodního potrubí. Hlavně je nás třeba zavřít do kraksny, kterou nelze v nouzi nijak řídit, a vaya con dios. Připomíná mi to zlý sen, který se mi jednu dobu vracel. V něm jsem vždy seděl v jedoucím voze na zadním sedadle a místo řidiče zelo prázdnotou, což mi pokaždé došlo až příliš pozdě.

Ano, autonomní vozidlo disponuje kamerami, radary, lidary, a jinými (danajskými) -dary, ale když vidím, jak dotované superauto prodávané za tři miliony může s klidem posádku nalisovat pod návěs, protože jeho boční stěna byla světlá, a tedy hůře viditelná vůči obloze, nejsem si jist, zda by v americkém provozu měla za dva roky „běžně“ začít jezdit auta nižší střední třídy, která nelze ovládat, pokud se zrovna neovládají sama. Nota bene od matláků z GM.

Neosvětlených cyklistů z řad „Black Lights Matter“ pak možná budou plné krchovy, protože DeTrayvon za jízdy splyne s pozadím a Leshaniqua na nosiči to taky nevytrhne a její „Nigga, dat’s bullshit!“ zanikne ve zvuku motoru zkomponovaném zbylými členy Linkin Park.

Můžeme jen doufat, že E-Call či nějaká jeho obdoba (navrhuji název Snitcheroo) bude fungovat i v USA a vozidla na sebe – a třeba i navzájem – budou rovnou volat policii, až někomu přejedou záda. Anebo nás čekají honičky autonomních vozů po silnici ve stylu Need for Speed: Hot Pursuit, možná dokonce i Thelma a Louisa?

Co dodat? Nemusíme se honit za každou novinkou, kterou si na nás zmrdstvo vymyslí. Kameru v televizi lze odposlouchávat – a opravdu jste ji tam potřebovali? Stejně tak není třeba dávat veškeré své osobní informace (a nejlépe nahé fotky) FaceBooku, sdělovat všem každý svůj krok na Twitteru, případně prostřednictvím jiných sociálních sítí – a vůbec se virtuálně „producírovat“. Věděli jste, že to, co řeknete Siri či Cortaně (ba i Jolandě), nezůstává u vás v telefonu, ale posílá se (u Jolandy obzvlášť) do výkonného centrálního mozku?

Takže si dávejte majzla, hlasujte nejen peněženkou, ale i „hubou“ (např. ve fórech a diskusích na internetu), a můžeme společně doufat, že nás „někdo“ vyslyší.


21.01.2018 Redik

12345 (238x hodnoceno, průměr: 1,80 z 5)
22 463x přečteno
Updatováno: 21.1.2018 — 22:47
D-FENS © 2017