Pohádka o ODS

Featured Image

Bylo – nebylo. Za devatero řekami a devatero horami (tak dobře, Pepíčku, bylo to za jedním pásmem hraničních hor) rozkládalo se království (tak teda republika, ale už, Mařenko, nezlob, nebo vám nebudu nic vypravovat). A v tom království za časů panování krále Václava pomáhala králi družina rádců, co se jí říká politická strana. Družinu vedl moudrý čaroděj, taky Václav. Ten jednou mávl hůlkou a pronesl mocné zaříkávadlo – laissez faire.

A daně rázem spadly na polovinu, královi úředníci přestali škodit, slušní poddaní mohli svobodně konat, co sami za dobré považovali a král je nechával být. Zpěv radosti rozlehl se po celé zemi.

 To trvalo deset let.

Ale jásavá píseň šťastného lidu probudila zlé kmotry (víš, co to je kmotr, viď, Karličko. Cože? Ale kdepak, nemá kopyto ani na hlavě rohy. Má zlatý audikočár, v temné jeskyni kuje lobbypikle, a když zrovna nekuje, nic jiného na práci nemá, než jako pirát jezdit po královské cestě tam a zpátky). Ti kmotři nejdřív stranu a pak celou zemi ovládli. Jak to udělali? Představte si – vypustili devítihlavou saň, co se jmenuje korupce a co hlavně požírá obyčejného člověka. Tady se ale kmotři vypečení pěkně přepočítali. Hloupý Honza totiž s pece slezl, statečně šel k volbám a volil a volil, až přivedl k trůnu nové rádce –  Bohouše s Andrejem. Ti potom nebojácně proti tý korupci mluvili. A mluvili tak dlouho, až se korupce lekla a z království odtáhla neznámo kam. Bohouš s Andrejem pak sociální spravedlnost zavedli (sociální spravedlnost, je, Jiříčku, když pečení holubi hloupému Honzovi do otevřené huby sami létají). A naše pravicová strana? Ta čeká na nového kouzelníka. A jestli se nedočkala, čeká na něj dodnes.

Prosím za prominutí (hlavně děti), ale ten úvod je reakci na něco, co mi už dlouho leze na nervy. Rád bych se totiž poučil o příčinách (neo)marxistického pádu ODS, chtěl bych, aby někdo chytřejší než já tuhle kapitolu racionálně analyzoval, aby popsal celý  proces s jeho klíčovými příčinami a ovlivňujícími faktory. Ale sociologové, politologové, historikové a ekonomové si dávají na čas (vlastně není divu, je jich málo a jsou špatně placeni), a tak nastupují pábitelé, lidoví vypravěči a pohádkáři. Namísto analýzy pak mýtotvorba a bájení. Ale jednu věc si přitom  člověk aspoň uvědomí – žijeme v pekelně zrychlené době. Ke zrození mýtu (třeba toho o echt pravicové straně) už není třeba staletí, stačí necelých třicet let. Ano, ano, na začátku bylo fajn, ODS měla ty správné pravicové zásady, dělala v devadesátých letech tu správnou pravicovou politiku, byla to pravice nejpravicovatější. A mýtus jednou takto stvořený se rituálně upevňuje na každém sjezdu a konferenci, jeho horlivými šiřiteli se stávají sami aktéři oné doby, spříznění novináři, analytikové a samozřejmě média. Královskou korunu mezi mýtostrůjci ODS si pak vysloužil náš milý Petr Hájek, který staví V. Klause na čelné místo v boji za svobodu nejen v Evropě, nejen v celém světě, ale který vidí jeho bohatýrské potýkání s V. Havlem v perspektivě přímo eschatologické. Nevěříš mi? Vezmiž si tedy, čtenář, k ruce knihu Smrt v sametu a přesvědč se sám: Václav Klaus a jeho apoštolové přibrzdili nástup socialismu a centralismu v celém našem civilizačním okruhu. Pozdrželi planetární tažení Nového světového řádu. Ale hlavně – sám Belzebub musel se skřípějícími zuby složit své zbraně a jeho nastrčená loutka kapitulovat tváří v tvář českému Václavu. Kapitulovat arciť jen dočasně, protože i Hájek zatím ještě rozlišuje mezi Hospodinem, pánem zástupů, a V. Klausem, předsedou české vlády.

Už z té písničky opakované do zblbnutí bolí hlava: začalo se prý správně, ale pak ty ideály vymizely, nějak, někam, samy od sebe asi. Naštěstí je to ale celé jen vo lidech, takže řešení je prý snadné – dobří hoši musí do vedení, nový charismatický předseda budiž nalezen, kmotry třeba zapudit, na korupci pak pomůže větší transparentnost. A sláva, zase bude dobře…

No, nevím, snad ano, ale každopádně mi tu pár věcí hapruje. Pár skutečností se mi zdá ukazovat někam mnohem hlouběji, k něčemu, co přehlížíme a co naznačuje, že metamorfóza ODS v tuctovou eurosocialistickou stranu neproběhla náhodně, ale že šlo o proces zákonitý a nevyhnutelný, že zárodky pozdějšího rychlého pádu do bezvýznamnosti už byly přítomny v samotných základech, že tu vůbec nešlo o jednotlivá selhání jednotlivých lidí, ale o zásadní systémové a koncepční nedomyšlenosti, které jen s postupujícím časem zákonitě a nevyhnutelně vypluly na povrch.

Jedna taková haprující věc musí bít do očí snad úplně každého – že totiž ODS v tom nelítá sama,  stejným procesem přece prošly (s místními odchylkami a variacemi) i jiné liberálně – konzervativní strany. Američtí Republikáni se brodí v marxisticko – trockistické (neokonzervativní) stoce asi tak po pás, britští konzervativci se euro – eko – politkorekt – multikulti fekáliemi začínají už zalykat. O německé CDU – CSU snad škoda slov a „pravice“ v ostatních zemích – vidím jen tlupy národních socialistů v různém stupni radikalizace  (z toho – zatím – vyjímám UKIP a Svobodné). Jaké síly zde asi musely působit, když jim nedokázalo odolat ani zocelené a zkušené thatcherovské křídlo, které v Konzervativní straně zůstalo i po odchodu samotné Thatcherové? Vážně věříte, že za vše zlé v ODS mohou jen Topolánek s Dalíkem? Anebo se dáte přesvědčit, že to, co se stalo, se stát prostě muselo, topolánek – netopolánek? Z příčin, které mají nikoli personální, ale systémovou povahu?

Z učebnic se můžeme dovědět, že politickou pravici máme dvojího druhu: liberální a konzervativní. Liberálové jsou ti, co rádi vedou řeč o osobní svobodě, tématem konzervativců je tradice, náboženství, zděděné hodnoty, rodina. Že ty akcentované priority vypadají dost neslučitelně je očividné a na vysvětlení, v čem je ona spojující pravicovost potřebuje zasvěcenec zhruba půlhodinový historicko – politický výklad (ze kterého je nezasvěcenec většinou jelen už po pěti minutách). Vysvětlit se to samozřejmě dá, je jeden moment, který oba jinak opravdu dost mimoběžné proudy sbližuje. A je to kritérium zásadní (podle mne dokonce nejzásadnější). Tím kritériem je poměr, zaujímaný k teritoriálnímu monopolistovi na konečná rozhodování a výběr daní – ke státu.

Jak klasičtí liberálové, tak konzervativci monopol – stát uznávají. V tom si ovšem mohou podat ruku  i se svými oponenty socialisty, takže musíme dál. Liberálně – konzervativní pravice věří ve stát tzv. minimální. Pořád monopol (tj. výlučný poskytovatel daného statku), ale takový nějaký jiný, odlišný od jiných monopolů. Miniarchisté (zastánci principu minimálního státu) jsou přesvědčeni, že všeobecně známé negativní projevy a efekty monopolů nevyplývají z jejich samotné podstaty (a jsou tedy nezměnitelné a neodstranitelné), ale monopolní zlo je pouze následkem špatné konstrukce. Podle nich stačí vhodný inženýrský zásah a monopol místo zla začne produkovat dobro. Věří, že vhodnou VNITŘNÍ strukturací monopolu (oddělení a vzájemná kontrola jednotlivých složek, uplatnění demokratických mechanismů) mohou zamezit negativním VNĚJŠÍM projevům monopolistického chování. To, co má vzniknout, je monopol zcela nového druhu. Monopol – nemonopol. Nahá – oblečená.

Už je to tak a neříká se mi to jako ex klasickému liberálovi snadno, říct to ale musím – centrální postulát liberálně – konzervativní ideologie, sám úhelný kámen, držící ji jako politický program pohromadě je utopický. Sám sebe omezující monopol, monopol, udržující se vlastní silou v stanovených mezích – něco takového prostě nejde udělat, je to v rozporu s poznanými společenskými zákony podobně, jako je perpetuum mobile v rozporu se zákony přírodními. A přesně tato utopičnost a nerealizovatelnost jejího programu je hlavní příčinou tristního stavu současné politické pravice. Samozřejmě příčinou nikoli jedinou, ale hlavní, kořenovou, nacházející se na samém vrcholu pyramidy příčin ostatních.

Tvrdím-li, že minimální stát je utopie, musím jedním dechem něco dodat. Ze všech velkých projektů společenského blaha, kterými nás tak štědře obdařilo evropské osvícenství se jedná o projekt nejméně odtržený od společenské reality. „Koeficient utopičnosti“ je rozhodně nesrovnatelný s oborovými klasiky Morem či Fourierem. Miniarchie je tak málo utopická, že ji  dokonce lze za určité (poměrně vzácně se vyskytující) společenské konstelace i nastolit. Nastolit – a pak jen bezmocně přihlížet. Ať totiž uděláte, co uděláte, po různých cestách a za různou dobu, neodvratně a zákonitě dojdete od státu minimálního k fašismu, komunismu či k nějaké jiné, historicky dosud nepodchycené formě diktatury. A to ne kvůli chybám či špatnému charakteru vůdců pravicových stran, jak se domníváte, ale kvůli podcenění expanzívní dynamiky monopolu, kterou nechcete vidět. Dynamiky, proti které můžete postavit jedinou hráz – konkurenci.

Problematická udržitelnost minimálního státu není ostatně výmyslem libertariánů. Dobře si ji uvědomoval už Mises, sám přesvědčený miniarchista (mikroarchista?). Jasně chápal tendence intervencionistického státu gravitovat k diktatuře, věřil však, že je možné jej vždy zase zatlačit zpátky. Což by, jak jsem si i já dříve myslel, dávalo pravicovým stranám nepochybný raison d‘ etre. Sice to nikdy definitivně nevyhrajeme, říkal jsem si, ale kdykoli se Leviathan moc rozežere, vstanou noví Thatcherová a skopou ho zase zpátky do jeho minimální podoby. Perspektiva pro pravici sice ne zrovna povznášející, ale smysl by to rozhodně dávalo. Jenomže.

Jenomže Robert Higgs. Tento snad nejvíc nedoceněný společenský myslitel současnosti na jasných příkladech dokazuje, že stát jednou rozežraný nelze žádným způsobem vrátit na jakoukoli předchozí úroveň. Sílu perfektně zorganizovaných a vzájemně se podporujících zájmových skupin nelze prostředky demokratické politiky přetlačit, příběh o Ronaldu Udatném a neohrožené Margaretě je bohužel jenom další pohádka. Ratchet Effect, západka, šmytec. Poslední hřebík do rakve miniarchismu. Minimální stát nemůžete udržet (ukazuje Mises), nemůžete ho ani zpětně rekonstruovat (poučuje vás Higgs). Takže co vlastně mohou vykonat naši mírní liberálové v mezích zákona, tito rytíři smutné postavy? Ne mnoho. Snad jen zkoušet vrhat překážky do cesty rozjetého parního válce v zoufalé naději, že alespoň trochu přibrzdí jeho nezastavitelný postup ke konečnému cíli – zničení lidské společnosti. A za svou pošetilost budou ještě muset draze zaplatit, jako každý, kdo tvrdohlavě odmítá přijmout realitu. Cenou bude jejich osobnostní integrita, jejich charakter.

Jak přesně to probíhá, kde přesně leží příčinná souvislost mezi utopickým programovým cílem a erozí  morálky, jak může marné sledování utopického politického cíle změnit nadšeného idealistu ve všeho schopného cynika a jak se z úctyhodného, plus mínus slušného jedince stane bezpáteřní plus mínus kurva – to si ukážeme příště.


11.10.2014 Evropan Jirka
 

 

12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
491x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:52
D-FENS © 2017