aneb písek do ložisek III.
Podobnost s některými lidmi, událostmi a tak vůbec je čistě náhodná a teď už děti seďte a buďte tiše, povím vám pohádku o hodném králi Janovi a jeho pomocnících.
Ne, my chceme jinou pohádku, třeba O Jiříkovi a Klárce!, křičely děti.
To tak, haranti. Já budu vyprávět a vy pak neusnete tři dni a na mě přijde sociálka. Ještě si pamatuji, jak jsem vyprávěl O Jeníčkovi a Mařence a pak jste nespaly celou noc. A to děti zlikvidovaly jen jednu ježibabu, což teprve Jiřík a Klárka, kteří vzali rovnou všechny důchodce zgruntu!
Tak tu o hodném kníže…
Mlč a poslouchej! Tu už znáte nazpaměť, pořád jste jí vyprávěly tatínkovi a on vás teď vždy po návštěvě výběrčího daní honí s potěhem po světnici!
Tak tedy, bylo jedno království a tam žil král Jan. On to tedy vlastně vůbec nebyl král, skutečným králem byl Václav, ale tomu již dávno rádci pro jeho pravdomluvnost osekali pravomoci tak, že vlastně vládl král Jan. Tedy on vlastně taky moc nevládl, vládli za něj rádci, kteří byli v pozadí, ale to se nesmělo tak nějak moc říkat. A ani se nesmělo říkat, že ho nikdo z lidiček v té zemi vlastně ani nezvolil. A tak král Jan seděl na trůnu, a protože si byl svého nejasného postavení vědom, tak ani moc nevládl. A protože nic nedělal, tak ani nic nezkazil a protože nic nezkazil, tak mu lidi v té zemi začali říkat Hodný král Jan.
A ty, Mařenko, moc nespi, já vím, že tě ten dlouhý úvod moc nebavil a už se těšíš, jak někomu useknou hlavu. Ale to se načekáš a marně, protože lidi v té zemi si na své vládce zásadně moc netroufali už od 17. století a i tehdy se jim to moc nepovedlo. A vládci zase už dávno přišli na to, že to jde i bez sekání hlav, stačí poslat výběrčí daní. A když výběrčí nedonesli dostatek (a to bylo pokaždé, protože rádcové si o svých platech rozhodovali zásadně sami), tak poslali ještě dráby na silnice. Ale nemyslete si děti, že dráb měl za úkol na silnici chránit kupce, on to měl sice napsáno na holi, ale takový dráb se postavil na konec lesa, ve kterém žili loupežníci, za buk a čekal. A až některý kupec ujížděl strachem rychle před loupežníky, tak ho dráb zastavil a ještě vybral mýto za přílišné opotřebení silnice.
Dědo, to ses dostal do jiné pohádky a slíbil jsi vyprávět o králi Janovi a jeho pomocnících. Jestli okamžitě nebudeš vyprávět o Janovi, tak na tebe pošleme drábka a ten ti sebere žebračenku a přijdeš i o vejminek!
Tak dobře, děti, už vyprávím dál. Víte, děti, ten král Jan, ještě před tím, než ho rádcové dosadili na trůn, tak pracoval…
Dědo, on pracoval?! Copak to nebyl král?
Už mě nepřerušujte, to víte, že to nebyla práce jako prostí lidé, na poli, u stavu, v kovárně a tak. Oni tomu jen říkali práce, byl to celý velký úřad, lidé tam ráno přišli, pak celý den něco počítali a pak to předali rádcům. A ti to vyhodili a pak jen říkali, že podle toho staví pro lidi nemocnice, školky, že plánují, kolik kočárů má kam jezdit a tak. Ten úřad platili rádcové z daní, co vybrali na lidičkách a pořád tvrdili, jak moc ho potřebují. Ale nepotřebovali ho, potřebovali jen, aby v něm mohli pracovat kamarádi rádců a nemuseli dřít na polích. A takových úřadů bylo v království tolik, že ani vybrané daně na jejich provoz nestačily… Podívej, Pepíčku, já vím, že tě to nebaví, ale přestaň mi tady alespoň tahat toho Kalouse za uši, víš, že je to teď zakázané… Běž si raději hrát s husou na rybník, to už noví rádcové povolili… Jo za mých mladých let, to tady byli jen jedni rádcové…
Dědo, že přijde drábek!
Takže král Jan původně pracoval na tom úřadu, jak on se vlastně jmenoval? Nějak jako Statický, asi jo, protože sídlil v jedné nové budově s dobrou statikou, musela jí mít dobrou, když stála někde na Skalce. Teda ona to byla pěkná budova, však se také lidé napracovali, než ji ze svých daní zaplatili, ale asi jí stavěla firma toho mladého pecaře z té písničky: Pec nám spadla, kdopak nám ji postaví. Starý pecař není doma a mladý to neumí… A mladý pecař sice neuměl stavět, ale zato uměl mluvit s rádci a tak postavil budovu sám. Ale zapomněl v projektu na sluníčko a tak musel dostat spoustu peněz navíc a těsně po dokončení budovy jí zase boural a doplňoval klimatizaci.
Jenomže v úřadu zatím bylo horko, a jak měli ti úředníci horké hlavy, tak běželi za rádci a že prý vědí, jak prosté lidi ještě více odrat. A že prý vymysleli papíry se spoustou otázek na lidi a že se na tom dá vydělat. Že prý ti, co neumí číst, tak to nevyplní a za to bude velká pokuta. Pak bude pokuta i pro ty, co to vyplní špatně, třeba otázku na bydliště matky v době narození dotyčného. A že prý se nikdo nesmí vymlouvat, že si to nepamatuje a matka že se už dávno udřela prací na panském a tak se jí nemůže zeptat. Také prý bude dobré, když to někdo vyplní správně, protože tomu hned můžou sebrat vše, co vyplnil, že má.
Rádcové zajásali, to prý je výborný nápad, my víme, proč si vás, kamarádi, platíme a okrádáme se tak o část daní. My víme, že se nám to teď mnohonásobně vrátí. A hned odhlasovali složitý zákon, ve kterém bylo všechno, co úřad navrhl, hlavně ovšem velké pokuty. A hned z toho udělali formulář pravidelný, každých deset let a povinný pro všechny lidi v království. Pravda, u toho se rádcové trochu pohádali. Nebylo jim totiž jasné, jak zajistí, aby formulář odevzdali i potulní žebráci a loupežníci, kteří nemají vlastní chýši. Nejdřív jedni rádcové navrhovali, aby každý, kdo to odevzdá, dostal na čelo modrý puntík.
To tak!, křičeli jiní rádcové: Ještě abyste si udělali modrou propagandu! To už je lepší křížek na čelo.
To ne!, volali druzí. Ještě by nám někdo připomněl, odkud jsme přešli do rady!
Tak si je alespoň odškrtneme ve čtverečku, navrhovali třetí. Ale to zase spustili křik ti další, že se chtějí zviditelnit ti třetí… Málem se z toho velká rada rozpadla. A tak nakonec se rozhádali a udělali kompromis, že stačí, když to lidé převezmou za přítomnosti pohůnka a pak jen pošlou poštou. A pohůnek dosvědčí, že to dal všem. Jak je vidět, děti, nesvornost ve velké radě způsobila chybu v celém systému, ale protože tak to bylo u každého zákona, takže pak byl k ničemu, lidi si na to už zvykli a nikomu to ani moc nevadilo.
Takže rádcové odhlasovali, najali pohůnky a dali se do díla. Pravda, občas se něco nepovedlo. Mezi pohůnky se tu a tam dostali loupežníci, takže lidé po jejich návštěvě měli sice v domě sčítací formulář, ale jinak vůbec nic. Občas se mezi pohůnky vetřel i líný Honza, který sice poslal mámu s oznámením, že přijde do chalup, ale pak se pustil na peci do buchet a na formuláře zapomněl. Někteří lidé naopak nacházeli formuláře i v senících, chlévech, ba i na salaších, které se vůbec sčítat neměly. Ti svědomitější lidé chtěli pohůnkům zavolat a vysvětlit jim omyl, ale kancelář pohůnků měla jen jeden telefon a k němu navíc posadili prince Bajaju. Pravda, byl to sice šlechtic, ale jeho vyjadřovací schopnosti bajaja, bachacha, banene byly přece jen nedostačující. A tak lidé reptali pořád víc a dokonce se někteří ozvali, že prý to nevyplní. A pořád jich přibývalo. A další říkali, že – to vy-pl-ní schvál-ně ne-prav-di…
Dědo nespi a vyprávěj!, volaly děti a úplně zapomněly, že chtěly slyšet jinou pohádku. Děda se vzpamatoval a ztišil hlas: Dobře, děti, ale teď musíme být mooc potichu. To co budu teď vyprávět, o tom rádcové zakázali mluvit. A Toníček Bretschneiderů musí jít raději domů…
Tak tedy, když ke mně přišel pohůnek s formuláři, radostně jsem ho nechal stát na chodbě. Ukázal mi volský roh, symbol pohůnků, neměl sice na sobě modrou zástěru, ale tenhle požadavek nebyl v zákoně, vyvolával ho pouze biřic s křišťálovou lupou na návsi a tomu se nedá moc věřit, je s rádci taky jedna ruka a tak jsem uvěřil, že je to můj pohůnek. Formulář jsem převzal, dostal jsem k němu i obálku s adresou toho Statického úřadu – vidíte, děti, byl to statický, jinak by mu to nešlo posílat, kdyby se pohyboval…
Dědo, drábek!
Ano, tak tedy jsem to převzal, obálku prázdnou zalepil, pro jistotu na druhé straně nařízl a zalepil izolepou a po rozhodném dni vhodil do schránky. Byl ten den takový voňavější, tráva o 101,7% zelenější, shůry na mě mávaly matky, očekávající nové školky a podnikatelé, těšící se na nové zakázky na základě sečtení možných zákazníků. I pár příslušníků menšin, radujících se ze svého uvědomění, mě v duchu provázelo, když jsem házel obálku do schránky. A krom toho, čistě jen tak pro jistotu, mě doprovázel i soused, se kterým jsme se vzájemně potkali před domem, sdělili svaté nadšení a viděli se vidět plné obálky do schránky. Dokonce společné foto jsme u té slavnostní chvíle pořídili, samozřejmě jen tak, na paměť budoucím generacím. A radovali jsme se, jak jsme splnili svojí povinnost.
Ale co se nestalo. Po nějaké době mi přišel přípis z úřadu, že jsem formulář nezaslal. Ihned jsme sedl a napsal, že formulář jsem vyplnil a řádně poslal. U toho mě viděl vážený soused pekař, mimo to jsme i společné foto pořídili. A v závěru jsem vyslovil podiv nad tím, že pohůnci jistě má citlivá data ztratili a že jiný úřad, nad ochranou mé chýše proti dotěrným uliconahlížečům bdící, o tom neprodleně zpravím.
A milé děti, věřte nebo ne, ale úřad se již nikdy neozval. A to je konec pohádky a důvod, proč teď sedíme na zahradě mého paláce, jelikož mi rádci jmění na základě formuláře nesebrali. A teď už jděte ke svým rodičům, kteří formulář poctivě vyplnili, do pastoušek a chudobinců…
(Zatím nikdo nehlasoval)