Počasí, počasí…

Featured Image

Počasí lidi fascinovalo vždycky a asi není příliš složité pochopit proč – jejich existence na něm v podstatné míře závisela (což moderní doba dokázala změnit jen částečně) a jedná se o soubor jevů jen obtížně uchopitelný, ovlivnitelný či předpověditelný (což moderní doba nezměnila vůbec).

A jako vše, co je pro člověka důležité ale co ho nekonečně přesahuje, vzbuzovalo počasí vášně, emoce, bylo předmětem uctívání a mnohdy až fanatického zbožňování (iracionální snahy usmířit či naklonit si klimatická božstva se nezastavily v extrémních případech ani před obětováním lidských životů). Racionalistické osvícenství přineslo určitou naději na změnu, zejména skrze obecný důraz na vzdělávání, osvětu a kritické myšlení. Po nadějném začátku však došlo k jedné z nejhorších katastrof, která postihla zejména západní civilizaci – k průniku státu do vzdělávací soustavy. Monopolizace jednoho sektoru důležitých služeb měla za následek postupný odklon od racionality (kriticky myslící občan je to poslední, co stát potřebuje, ideálem je a) poslušný uctívač autorit nebo b) fachidiot, úzce specializovaný na svůj obor) a neodvratně následující regres k iracionalitě či mýtu.

Tato situace se naplno odráží i v klimatologii, poměrně mladém multidisciplinárním, průřezovém oboru. Říkám v klimatologii ale hned musím upřesnit – spíše bych měl říci v klimatologiích. Klimatologie totiž není jen jedna, rozpadá se hned do několika větví, lišících se jednak cílem a jednak užívanými metodami.

Tak předně máme klimatologii politickou. Zde je hlavním cílem dobývání renty, získávání obživy skrze parazitování na veřejných rozpočtech. Hlavní metodou je lobbing a propaganda, existuje ovšem snaha předstírat vědeckou argumentaci, která má ale velký problém obstát tváří v tvář důsledně vědecké kritice. Sami vědci přiznávají, že dochází k rozsáhlému falšování dat a jiným hrubým metodologickým prohřeškům (skandál Climagate, porušování recenzního procesu při publikování vědeckých studií). Odvětví má přísnou organizaci, zastřešujícím útvarem je Mezivládní panel pro klimatickou změnu při OSN (IPCC). Hlavními výstupy jsou v pětiletých intervalech publikované Assessment Reports, jejichž nejdůležitější částí je závěrečný Summary for Policymakers.

Teologická klimatologie (zkráceně teoklimatologie) má primárně za cíl uspokojit náboženské potřeby většinové populace a zaplnit tak prostor po ústupu tradičních náboženství (náboženské potřeby se po kolapsu vzdělávací soustavy nejen vracejí, ale dále se prohlubují). Sekundárním cílem je pak samozřejmě také na náboženských potřebách lidí materiálně parazitovat (zde ale opravdu velmi pečlivě volím slova a záměrně říkám SEKUNDÁRNÍM cílem. Existuje totiž rozdíl mezi motivací činovníků IPCC a většinou, zejména řadových, příslušníků klimatické církve. V ní opravdu lze nalézt mnoho lidí v konvenčním smyslu slova slušných, „čistých duší“, kteří jen dosti zoufale hledají nějaké ukotvení v složité realitě současného světa). Metodou je aktualizace a modernizace pohanských mýtů a rituálů, uctívání Matky Země, kult Gáji, posvátných stromů i celých hájů, studánek, řek i moří, z křesťanství se přebírá nauka o dědičném hříchu lidstva, o pokání a spravedlivém trestu. Objevují se proroci i nevinné děti, zprostředkující těžkým hříšníkům boží vnuknutí. Organizační struktura je dosti volná a neformální, poněkud připomínající Islám. Jeden neúspěšný americký politik si celkem úspěšně přisvojil roli ajatolláha (ajatolláh Al Gorí – to nezní špatně, že?), absolventi různých humanitních oborů pak začínají fungovat coby místní imámové, zejména díky snadnému přístupu k masovým médiím. Neexistující centrální autorita v církvi s sebou ale nese jeden velmi nepříjemný důsledek: nahrává vzniku nových a nových sekt. Těm pak v zájmu získání pozornosti nezbývá nic jiného, než se postupně radikalizovat. Výsledek? Více a více flagelantství (sebemrskačství), apokalyptických nálad, šíření oikofobní, autodestrukční až sebevražedné hysterie.

Vedle materiálních parazitů ovšem existují i paraziti ideoví – na vzbouřených klimatických emocích (náboženského původu) se snaží přiživit a svůj podíl urvat i zavedení a oficiální filosofové neomarxistické či postmodernistické ražby, snažící se využít destrukčního potenciálu excitovaných sektářů. Mnoho lidí spojuje současnou vlnu environmentálního extrémismu právě s postmodernismem, neomarxismem či new age, já jsem ale přesvědčen, že skutečné kořeny leží mnohem hlouběji.

Vědecká klimatologie je oborem značně konzervativním, sledujícím tradiční cíle vědy – rozšiřovat lidské poznání. Rovněž metodologická výzbroj je tradiční – pozorování, měření, stanovování hypotéz, falzifikace hypotéz. Prostě starý dobrý Karl Popper se vším všudy. Vědečtí klimatologové své práce zveřejňují primárně prostřednictvím studií v recenzovaných publikacích, recenzní řízení (peer – review process) se v těchto kruzích pokládá za naprostou samozřejmost. Působí často na prestižních pozicích a přednášejí na prestižních univerzitách. Podstata jejich sporu s politickými klimatology je především právě metodologická – trvají na obvyklých vědeckých instrumentech (měření, pozorování) a mají nedůvěru k počítačovému modelování, které klimatologové političtí výrazně preferují. Vědečtí klimatologové mají pro svou kritiku v rukou silnou zbraň – mohou porovnat počítačově modelované předpovědi s naměřenou realitou (od publikace prvních modelů již uplynula doba dost dlouhá na to, aby byla možná relevantní konfrontace). Výsledek tohoto porovnání je pro počítačové modely naprosto devastující. Kritice byla rovněž podrobena metodika tvorby počítačových modelů (Ross McKitrick).

První generace vědeckých klimatologů nebyla se vznikající IPCC v žádném sporu, naopak jejich kvality byly všeobecně a neproblematicky uznávány, což se projevilo mimo jiné i tím, že mnozí z nich byli ke spolupráci přizvání a to nejen jako přispívající vědci, ale byli postaveni přímo do pozic IPCC Author and Reviewer (Lindzen, Reiter, Christy a další). Tedy někoho, kdo na základě své všeobecně uznávané vědecké autority hodnotí a doporučuje příspěvky ostatních. A právě tihle nejlepší jako první pochopili, že věda a poznávání klimatu je to poslední, oč v IPCC jde a další spolupráci odmítli (docházelo i k humorným situacím – o P. Reitera IPCC stála tak moc, že jeho jméno se objevovalo v dokumentech i dlouho poté, co on sám tuto organizaci začal kritizovat. Pro vymazání musel Reiter pohrozit soudním procesem). Postupně se pak vytvořila paralelní infrastruktura, umožňující provozovat klimatický výzkum mimo politické vlivy. Část odborníků i nadále působí v oficiálních institucích, jiní odešli do zajištěného důchodu a pokračují normálně v činnosti, další pracují pro nezávisle financované think tanky (P. Michaels je vedoucím klimatického oddělení na Cato institutu). Asi nejvýznamnější z mnoha takových organizací je Heartland Institute. Zabývá se i jinými oblastmi, ale vědeckým klimatologům poskytuje platformu pro pravidelné konference na „vrcholné úrovni“. Mohou zde prezentovat výsledky svého bádání a celý odborný svět se může účastnit v reálném čase prostřednictvím internetových přenosů (nebo shlédnout jednotlivé prezentace kdykoli později).

Poslední taková konference skončila minulý týden a já jsem vlastně původně chtěl psát o ní. Bohužel už v úvodu jsem se tak zakecal, že to musím nechat na příště. Ale, koneckonců, vždyť mě k tomu ani nepotřebujete. Zadejte si na You Tube ICCC13.


11.08.2019 Evropan Jirka


Související články:


12345 (123x hodnoceno, průměr: 1,37 z 5)
10 841x přečteno
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!