Písničky na přání

Featured Image

Asi před půl rokem jsem si pořídil autorádio, nicméně nejsem si jistý, jestli to byl úplně dobrý nápad.

Co v něm taky můžeme slyšet, že. Většina rádií opakuje kolem dokola dvacet tzv. hitů, tedy písniček, o kterých v Bravu nebo jiném plátku napsali, že jsou dobrý. Pak v něm máme každou hodinu zprávy, předpověď počasí a trapné reklamy. Proč tedy neušetřit. Existuje ale jeden pořad, pro který stojí za to rádio mít. Tím jsou písničky na přání.

Funguje to takhle. Posluchači volají do rádia a chtějí svým blízkým zahrát písničku, aby měli radost. Mimoděk tak tvoří a krmí jeden z hlavních zdrojů kouzla nechtěného. Například věta „Prosím zahrát ´Plyn už syčí z trouby ven´ mojí milované manželce, která je teď doma sama“ je určitě opatřena určitým nábojem komična. Pozoruhodné bylo i přání jakéhosi pána, který hodlal zahrát své mamince Cleaning my closet od Eminema, v kteréžto písni jí legendární raper nehledanými slovy nadává celou dobu do kurev.

Písničková přání bývají několikerého druhu. Například cílem přání pubertálních je pojmenovat co nejvíce kamarádů přezdívkami. Pak slyšíme třeba „Prosím zahrát písničku Pumlíčovi, Kýblovi, Sámerovi, Briketě, Trinity, Lachtanovi, Křemílkovi, Svišťovi, Esmeraldě, Smetákovi, Vořechovi, Kyselině, Červenáčkovi, Mouše, Prkýnkovi … (dalších třicet slov, kterým zpravidla označujeme úplně něco jiného než lidi) …“. Přání vesnická bývají podstatně drsnější. Pak slyšíme: „Prosila bych zahrát Ready Kirken Pepovi Vovsovejch co tak dobře líže a taky Mařence vod Pepy a dál tetě Kolomazníkovejch, že děkujem za to zelí a že se sejdeme zejtra večír f kulturáku“. K hodnotným patří přání ozdravná, kdy jsme zpravidla nejprve seznámeni s kompletní zdravotní dokumentací obdarovaného a následně je vyjádřena naděje, že se nemocnému po vyslechnutí vybraného popového kousku zhojí rány jako při ambulantním pojišťovnou nehrazeném zásahu Ježíše Krista v Lazarově domě. Dále jsou zde přání metalurgická. Takové přání je v podstatě shodné s pubertálním, jen za každým jménem stojí „půjdeme kalit“ a nakonec třeba pro jistotu „a my všichní půjdeme kalit“.

Co se týče techického provedení, některá rádia dávají přednost objednávce ve formě SMS, což je z posluchačského hlediska méně výhodné, protože v těch 160 znacích se zpravidla autor nedokáže rozvinout tak, jako když si objednává telefonicky. To je mnohem větší prča, hlavně když dojde na nějaké cizokrajné názvy. Pak obvykle použije volající kouzelnou a neotřelou formulku „chtěl bych zahrát tu písničku, co jsme se na ní domluvili“, my posluchači se tak dozvíme, jak to chodí a moderátorovi musejí přiložit defibrilátor, protože mezitím zkolaboval zlostí. Zajímavé jsou i písničky na přání dopisová, kdy se redaktor s vynaložením maximálního úsilí snaží oddělit pravopisné chyby od projevů dysgrafie a dobrat se toho, komu chtěl pisatel vlastně nechat zahrát.

Kdo si myslí, že zavolá do rádia a oni mu z jejich rozsáhlé fonotéky vyberou přesně to, co by jeho uchu lahodilo, ten se šeredně plete. Přání posluchače je přání posluchače, ale politická korektnost je nadřazená zákaznické spokojenosti. Kdyby někdo chtěl zahrát song od Vlajky nebo Böhse Onkelz, případně rovnou Die Fahne hoch, tak musí pochopit, že mu nevyhoví. Nevyhoví však ani v tom případě, že někdo chce zahrát něco zcela slušného a napůl popového, třeba Rammstein, protože střední proud má své striktně stanovené meze. Pak se ozve známá větička, že „tuto skladbu v našem archivu nemáme“, což vás poněkud zmate a ptáte se, co kromě Helenky Vondráčkové a Dido v tom archívu teda vlastně mají. Někdy posluchač ani nespecifikuje, co by vlastně chtěl slyšet, takže se vyjádří v tom duchu, že by chtěl zahrát „něco pohodovýho“ – pak mu zahrajou Chinaski – nebo něco tvrdýho – to zas zahrajou Kabáty.

Z uniformní středoproudové šedi pořadů na přání posluchačů vybočuje pouze vysílání Českého Rozhlasu. Ano, toho Čro, na který si platíte 45 Kč měsíčně a který neposloucháte. Tam běží pořad na dopisová přání, ve kterém hrají skoro samou dechovku. Je to pořád speciálně pro náročné dechovkářské hardcore a redaktor pořadu disponuje rozsáhlým archivem nahrávek skupin Božejáci, Babouci a Moravanka. Sem tam pustí nějaký tvrdý nářez, třeba remake I drove all night od Káji Gotta, ale ne moc často, aby pak program nevyzněl příliš progresívně. Ačkoli mi dechovka neříká vůbec nic, vydržím to zpravidla někdy až tři minuty poslouchat, abych se utvrdil v tom, že musím zhebnout ještě před sedmdesátým rokem věku, aby mi pak taky nehráli něco takového.

Popularita takových pořadů kupodivu nepramení z jejich skrytého komična, ale z toho, že dávají jakoby možnost volby. Možnost volby je pro zmrdy z mediálního marketingu neobyčejně ceněná věc. V reálném životě je možností volby sice dost, ale ne vždy jsou zřejmé a ne vždy je důsledně můžeme využívat.

Například každé čtyři roky se konají volby do parlamentu, ale když se podíváme na politickou reprezentaci před deseti lety a nyní, zjistíme, že vidíme pořád stejné ksichty, ačkoli tendence jsou všeobecně už úplně jiné.

Možnost volby se dá tedy dobře zpeněžit. Všechny možné soutěže typu Česko hledá SuperStar nejsou o ničem jiném. Když se ale podíváme za tu nablýskanou fasádu, zjistíme, že těch možností zase tolik není a výsledek je zpravidla dopředu znám, tak jako u písniček na přání z rozhlasu.

Přece jen to je ale pokrok. Dokud neexistovala rádia, byli jedinými nositeli popmusic flašinetáři a princip jejich přístroje (váleček s hřebíky) redukoval jejich repertoár na několik kusů v různém aranžmá podle toho, jak rychle točili klikou. Pokud od nich někdo chtěl zahrát na přání, mohl si sice taky vybrat, ale nakonec mu stejně zahrál jen tu jeho jednu oblíbenou.

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
340x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:09
D-FENS © 2017