Perfektní iluze

Featured Image

Horko, nervy, vypětí, brzda – plyn – brzda – plyn; mezí tím však není 200 km/h na závodním okruhu, ale 20 km/h na D1. Příšerné vedro a dusno. Tak nějak probíhala má dnešní cesta do Brna [tuto část článku jsem psal více než měsíc před vydáním]. Proč? Desítky (!) kilometrů dálnice jsou zúžené. Zavře se toho hodně, aby nebyla práce s přiděláváním značení; a s opravou se neukvapujeme, takže v některých zavřených místech ve spárách na vozovce už roste tráva. Jak dlouho na ně nikdo nesáhl? A proč také? Řidič si přece rád počká.

Za volantem se nevztekám, nemívám konflikty s ostatními řidiči, zatroubím tak jednou až dvakrát do roka (když si myslím, že mě někdo nevidí) a nechávám si před sebou místo, takže brzdy téměř nikdy nemusím „zašlápnout“. Dnes jsem musel; a hned několikrát. Párkrát z vlastní nepozornosti. Párkrát proto, že to přede mě někdo poslal totálně bezohledně z druhého pruhu; jednou jsme se minuli o pár centimetrů, zřejmě mě neviděl. Pro úplnost dodávám, že obecně si – na rozdíl od mnoha jiných řidičů – na poměry na (zejména českých) silnicích nestěžuji, ba naopak; občas se setkám s neomaleností či agresivitou, ale mnohem častěji (hlavně v Praze) se slušností a všeobecnou snahou spolupracovat, abychom všichni v pořádku a rychle dojeli do cíle.

Nemyslím, že dnes byli na té dálnici diametrálně odlišní lidé; jen jsme častěji dělali chyby. Proč? Když pominu horko, nejspíše vysoký tlak, úmorně pražící slunce, a dokonce jeden deštík, což jsou vlivy, se kterými nikdo nic nenadělá, dosti zásadním faktorem jsou nesmyslně dlouhé uzavírky (i kdyby silničáři nemohli pracovat rychleji, není nutné zavřít vždy mnoho kilometrů naráz, aby se na některé uzavřené části týdny či měsíce ani nesáhlo). Když se pak díváme na příčiny nehod, které politici používají jako argumenty pro stále tvrdší represi v dopravě, zjistíme, že řidiči nevěnují pozornost řízení. Co se však v policejních zprávách už nedočteme, jsou příčiny těchto příčin. Nikdo mi tedy nezodpoví otázku, o kolik méně lidí mohlo zemřít, kdyby práce na silnicích probíhaly lépe nebo alespoň rozumně.

Můžeme stokrát vinit korupci, špatné politiky, neschopné či vypočítavé stavební firmy či prostě jen lhostejnost; a do jisté míry budeme mít pravdu. Nic to však neřeší. Dokud nebude naše společnost plná samých Mirků Dušínů, bude se uplácet a občas se někdo na něco vykašle prostě proto, že to pro něj bude pohodlnější. Můžeme s tím dělat jedinou věc: Minimalizovat situace, kdy pro lidi bude výhodnější tak jednat. Rozhoduje-li o politik či úředník o veřejné zakázce, vyplatí se mu brát úplatky; a jeho nadřízení nemají moc silnou motivaci jej kontrolovat, protože na nějakém pohodlí či bezpečnosti řidičů reálně živi nejsou, nenesou skutečnou hmotnou odpovědnost a nepřetrhnou se jako ti, kdo potřebují spokojené zákazníky.


Vím o případu ženy, která rychle zhubla a začalo ji nesnesitelně bolet břicho. V nemocnici jí našli v dutině břišní vodu, což může být vážné. V její krvi se našly markery značící s vysokou pravděpodobností rakovinu. V takovou chvíli rozhodují dny, dotyčná potřebuje přesnou diagnózu; a k té je zapotřebí CT. Jenže kdy je příští volný termín? Za měsíc či dva; počkejte si, užírejte se a doufejte. Svádíme boj s časem na život a na smrt? No to i ti ostatní v pořadníku.

„Potřebujeme socialistické zdravotnictví, musí to být veřejná služba, na lékařskou péči musíme mít ústavní právo, jinak budou umírat lidé jen proto, že se třeba nepojistili,“ tak zní oblíbený etatistický argument. A jistě nelze popřít, že ve volnotržním zdravotnictví budou umírat lidé v důsledku nedostatku zdrojů; problém je, že naprosto totéž se děje i teď – a to v míře větší než obrovské, jen se o tom moc nemluví.

I v tomto případě by se dotyčná za normálních okolností dostala na CT po dlouhé době a ani by netušila, že důvodem je prostě nedostatek zdrojů. Doktoři to takhle neformulují a pacient typicky ani neví, že v této situaci rozhoduje každý den. Zde se na to přišlo jen proto, že příbuzný oné ženy je lékař. V důsledku toho dokázal i najít cestu, jak proces urychlit; na rozdíl od nás ostatních totiž ví, že hospitalizovaní pacienti mají přednost. Problém se zdroji lze tedy obejít dalším plýtváním zdroji (zbytečnou hospitalizací), na což doplatí zas jiní pacienti. Jenže když umírá někdo, koho milujete, pochopitelně neřešíte ostatní.

Řekněte: „Kvalitní zdravotní péče zdarma pro každého!“ Voliči vás budou zbožňovat; a je úplně jedno, že lžete, neboť není ani kvalitní, ani zdarma (platíme si ji zatraceně draze). Zkuste však: „Ať si každý rozhodne, zda si chce platit zdravotní pojištění; a ceny nechť určí trh, protože dokáže efektivně alokovat zdroje.“ Přímo volební trhák, což? A je úplně jedno, že máte pravdu. Populismus tedy zavelel, politici rozhodli, tak tu máme socialistické zdravotnictví; v důsledku pak neumírají ti, kdo nemají peníze, ale ti, kdo neznají lékaře. Je to fér? Pro mnoho socialistů jistě ano, protože bohatým to musíme dát sežrat.

Někdo by mohl říci, že situace nemá řešení, jelikož lidé, kterým lze pomoci, budou umírat kapitalistickém i socialistickém zdravotnictví. To vskutku budou, jenomže socialistické zdravotnictví je ještě navíc zoufale neefektivní a plýtvá zdroji, díky kterým by se mohl urychlit pokrok. A tyto jeho vlastnosti jsou omlouvány tím, že „řeší“ problémy zdravotnictví kapitalistického; jenže neřeší! Nahrazuje je jinými; minimálně stejně závažnými, jen méně viditelnými.


Lidé chtějí jistoty, což je přirozené. Když však něco moc chceme, máme tendenci tomu věřit a raději to moc nezkoumat. A právě toho mistrně využívá stát: Nabízí lidem dokonalou iluzi jistoty. Abychom se nemuseli dívat pravdě do očí, zakotvíme si do ústavy právo na lékařské ošetření; a správu silnice svěříme státu, protože „co kdyby zlý soukromník začal vybírat nesmyslně vysoké mýto“. Že tato opatření reálně zabíjejí lidi, prostě neřešíme; raději si vymyslíme tisíc argumentů, proč by to bez státu bylo ještě horší. Zavíráme oči před logikou, ekonomií, selským rozumem i celým světem a zabořujeme hlavu do písku; stát se přece postará. Jenže co je doopravdy lepší? Deklarativní jistoty a iluze záruk, nebo reálná efektivita a otevřené přiznání, že záruky neexistují?


Související články:


12345 (236x hodnoceno, průměr: 1,58 z 5)
13 670x přečteno
D-FENS © 2017