Peníze vezmeme, ano, ale práci s tím mít nechceme, to jako sorry.

Všichni tušíme, jak to funguje. A všichni jsme si tu přečetli, jak tomu vzdorovat. Ale mnozí možná pochybují, jestli to je účinné.

Je to účinné.

Takže co se stalo? Změřili mě. A že prý 79 km/h v obci.

Proběhlo to včetně stíhání. S majákem a houkačkou. Honili, předjeli a zastavili. A že prý 79 v obci té a té. Že tam stáli a číhali a radar, ten že mají v pořádku, a že i fotku prý jim udělal a jestli jim tedy dám litr na místě, budeme to mít vyřízené a nemusíme se víc vzájemně zdržovat.

Jejich návrh, jakkoliv lákavý, jsem – pamětliv druhého přikázání – nevděčně odmítl. Jednak jsem si byl jistý, že tak rychle jsem nejel (v obcích zásadně ani tak rychle nejezdím) a jednak – když mi popsali, kde mě změřili – jsem pojal podezření, že to bylo v zatáčce a ve stoupání. A v zatáčce (i ve stoupání), jak napadne asi každého, kdo trochu zná principy radarového měření rychlosti, tak úplně jednoduše a hlavně přesně změřit rychlost radarem nejde.

Byli zklamáni, co vám budu vykládat. Tvářili se zasmušile. Nicméně, když neuspěli ani s džentlmenským varováním, že ve správním to budu mít dražší, odšourali se do auta sepisovat hlášení.

Samozřejmě si dali na čas. Ale nepadlo to na úrodnou půdu, nikam jsem nespěchal, bylo pěkně, vylezl jsem z auta, zapálil si cigaretu a pomalým krokem se jal popocházet okolo plotů přilehlých domků a s falešným leč ostentativně projevovaným zájmem začal zkoumat pěstitelské úspěchy místních obyvatel.

První „pane řidiči“, jsem jakoby přeslechl, na druhé už jsem se obrátil a pak letargicky vracel k vozu, jako by snad ani nebyl můj, abych převzal zpět doklady a podepsal hlášenku.

Jen co zmizeli, zamířil jsem na místo činu (měření), a tam si – věda přesně, kde policejní auto stálo (řekli mi to a bylo tam opravdu jen jediné možné místo) – ověřil, že je to v kopci, ale že měřit mě mohli jak v zatáčce i tak těsně před jejím začátkem a že tedy bude nutné vyčkat správního řízení a fotografie a další dokumentace z místa deliktu.

Vyčkávání nebylo dlouhé, neuběhl ani měsíc a bylo to tu. Dorazil Příkaz, kterým jsem byl Odborem dopravy toho a toho městského úřadu uznán vinným z porušení ustanovení §18, odstavce 4 a tak dále Zákona o silničním provozu a byla mi stanovena pokuta ve výši 3.000 Kč.

Možností bylo zaplatit a nebo podat odpor. Na odpor a následné projednání skutku jsem se vysloveně těšil. Jako malé dítě. Především na to, jak si vyžádám svědectví policistů a užijeme si všichni společně jejich podrobného vysvětlování, jak postupovali, aby zajistili, že paprsek radaru svírá s osou jízdy vozidla úhel přesně 22 stupňů. Tj. jak zaparkovali svůj bengavůz, běželi 10 metrů před vozidlo do kopřiv umístit tyčku (tzv. „výtyčku“), umístili zaměřovací pomůcku (do držáku na vozidle místo hlavice radaru) a tak dále, přesně podle návodu k použití. Aby zkrátka docílili korektních výsledků měření.

Nicméně jako první krok jsem zvolil diverzní akci a vyrazil za bojovou linii, tj. do zázemí nepřítele, tj. na Odbor dopravy, který mě tak hladce (představuji si, že na pár kliknutí myší) odsoudil.

Odbor dopravy jsem našel snadno (jedna kancelář na radnici) a zaťukal. Nebylo ani pondělí ani středa, to nutno podotknout. Následně to probíhalo zhruba takto:

– Dobrý den. (paní úřednice)

– Dobrý den. (já)

– Co si přejete?

– Vedete se mnou správní řízení. Chci nahlédnout do spisu.

– Ale dneska není úřední den. (paní úřednice při tom vítězoslavně pohlédla na postaršího kolegu, jak se následně ukázalo, vedoucího odboru)

– Úřední den? Význam tohoto pojmu mi není úplně jasný.

– Aha (paní to mírně otřáslo, zvláště, když kolega vedoucí sklopil zrak a přestal ji poskytovat morální podporu)

– Ale vy jste se mi telefonicky neohlásil. (chytila se paní stébla)

– To snad není potřeba.

– Aha, aha, tak občanský průkaz prosím.

– Zde je.

Po identifikaci mojí osoby začala paní nejprve pátrat v počítači a následně se vrtat v několika kupkách papírů, které měla po stole. Minuty utíkaly. Nakonec rezignovala:

– Já to ještě nemám zkompletované.

Tady by bylo na místě začít křičet nebo vytáhnout bič a začít ho používat, nicméně udržel jsem se a zůstal v klidu, a to i přesto, že je poněkud překvapivé, že vám přijde od úředníka Příkaz s odsouzením, ačkoliv podklady k němu nemá ještě úředník „zkompletované“. Pravil jsem tedy nezúčastněně, že počkám a paní mi nabídla židli u volného stolu.

Tam jsem se ocitl tváří v tvář vedoucímu odboru, ten ale oční kontakt nenavázal, klopil zrak do svých papírů a bylo evidentní, že marně přemýšlí, co by k průběhu jednání dodal tak, aby vrátil hru na jejich půlku hřiště.

Po chvíli, jak jsem periferně pozoroval, se paní podařilo „zkompletovat“ všechna lejstra, vytáhla ze šuplíku desky k vedení spisu určené a na rychlo na ně vypsala číslo jednací, pak mi celý komplet položila na stůl a zůstala stát v očekávání věcí příštích.

Hleděl jsem mlčky na desky a pak jsem zapíchl prst do titulní strany:

– Tady. Tady by měl být seznam listin včetně datumů vložení, že?

– Ehm.

– Jinak by tam mohl někdo kdykoliv ještě něco ex post strčit, že?

Paní opět zachroptěla a s tichou omluvou vzala desky zpět ke svému stolu a jala se vyplňovat seznam listin. Vedoucí odboru se mezitím v reakci na poslední vývoj kauzy ještě hlouběji sklonil do svých papírů a zdálo se, že už nikdy nebude mít chuť se z nich vynořit.

Teď už to trvalo déle, nicméně nakonec mi paní vrátila spis v podobě, jakou měl už dávno mít.

Listoval jsem a bral do ruky jednotlivé listy – záznam o přestupku, potvrzení o kalibraci radaru, potvrzení o proškolení obsluhy, a tak dále a pak samozřejmě fotografickou dokumentaci z radaru. Ta mě zklamala. Bylo totiž evidentní, že z ní nelze jednoznačně určit, zda měřený automobil je či není již v zatáčce. Úplně mě to ale nevykolejilo a ještě dlouho jsem si významně fotografii prohlížel a ještě významněji u toho mručel.

Na paní úřednici to mělo kýžený vliv a nervózně těkala zrakem ze spisu na vedoucího a zpět. Nicméně ani na jednom místě se ji nedostalo podpory.

– Potřebuji kopii té fotografie (pravil jsem nakonec)

– To já nevím, jestli můžu.

– Musíte.

– Tak ano, jistě, pošlu Vám ji do datové schránky.

S tím jsme se rozloučili, já dorazil domů, počkal na fotografii a následně poslal přes datovou schránku odpor.

Výsledek? Za týden přišel přípis, že Odbor dopravy zastavuje správní řízení. Důvod? Fotodokumentace je špatná, nelze zjistit registrační značku vozidla a tedy nelze prokázat, že jde o moje vozidlo a tedy že jsem pachatelem právě já.

Už formulace stála za to, ale to nejlepší byla ta fotografie. Představte si papír velikosti A4. Na ležato. Levá polovina zachycuje místo činu – automobil, nejbližší okolí, do toho data z radaru, včetně údaje o změřené rychlosti 79 km/h. Pravá polovinu zabírá výsek levé fotografie se zvětšeninou registrační značky. Takovou zvětšeninou, že značka zabírá na šířku asi 10 centimetrů. Značka je čistá a perfektně čitelná. I pro osobu, která si zapomněla brýle a trpí mimořádnou dalekozrakostí.

Takže? Obrázek si udělejte sami. Já to vidím asi takto:

– Pane vedoucí, co s tím?

– Já bych to nechal, s tímhle týpkem by to bylo na dlouho.

– A co mám napsat?

– No asi jako vždycky.

– Nečitelnou značku?

– Ano, jiný vzor textu nemáme.

– Dobře.

-Hlavně ať už je to z krku, máte tam ještě docela velkou kupu dalších případů.

Jo, jo. Nač se zdržovat s jednou černou ovcí, když další už se tlačí v řadě, aby pustily pár zlaťáků. Tady se hlavně musí plnit plán. Koneckonců, objem, který se má vybrat na pokutách, máme přece v rozpočtu. A ten je rozhodně potřeba naplnit.

08.02.2020 Tomlin

Související články: