Znáte to… obrátí se na vás příbuzný či kamarád s prosbou, zda byste mu nemohli půjčit, protože se dostal do problémů a nemá na to či ono. Zvážíte své možnosti postrádat požadovaný obnos, zeptáte se, jak a kdy vám půjčenou sumu chce vrátit, zvážíte nakolik je vám žadatel blízký a jak moc mu věříte, resp. jak moc mu chcete pomoci… a buďto mu půjčíte, nebo ho odmítnete. Tomu se říká „svoboda rozhodování o svém majetku“.
A nyní si představte, že se na vás obrátí úředník s oznámením, že musíte své peníze dát nějakým lidem, které jste nikdy neviděli a o kterých nic nevíte. Prý se dostali do problémů, nemají na to či ono. Chcete úředníka vyhodit, ale nejde to. Chcete, aby pro vás ti neznámí za vaše peníze aspoň něco udělali, dříví naštípali, trávník posekali – máte smůlu, protihodnotu nedostanete. Když peníze nedáte, půjdete do vězení. Tomu se říká „státní sociální politika“.
Zhruba v tomto bodě končí zpravidla komentáře, na které jsme zvyklí ze sdělovacích prostředků. Nesouhlasící se (zase) naštvou, souhlasící pokrčí rameny („Proč píšou tak samozřejmé věci?“), komentátor nikoho nepopudil proti sobě… Pokud vám oba předchozí odstavce připadají v pořádku, ani nečtěte dále, zbytečně byste se rozčilovali.
Pro vás, kteří pokračujete ve čtení, byť třeba z čiré zvědavosti, uvedu čtyři věci, které jsem si zcela soukromě určil jako chybné v onom druhém odstavci, popisující „sociální“ politiku státu:
a) Nejde o půjčku, jde o dar.
Už jste jistě postřehli, že když vám někdo dá peníze, nejste na tom hůř než předtím. Spíš líp. Zato když někomu něco dlužíte, je to nepříjemné. Pořád cítíte jakýsi závazek, stále máte pocit, že přijde den, kdy budete muset dluh vrátit, musíte plánovat, šetřit, je to starost navíc. Tedy pokud nejste opravdu divný nebo zcela nezodpovědný.
b) Nezohledňuje se majetek, pouze příjem.
Můžete mít majetek a hotovost třeba za miliardu, pokud úředníkovi dokážete, že tento měsíc „jste neměli příjem“, tak dostanete z cizího (nebojte, úředník si od svých úst neodtrhne).
c) Stát je první na řadě.
Každý, kdo je „bez příjmu“ v první řadě podojí stát. Od toho tu přece stát je, aby za „člověka v nouzi“ vlezl do kapes jiným, kteří pracují a vydělávají. To, spolu se „zákonným nárokem na dávky“, zcela eliminuje možnost přirozené společenské kontroly nad tím, že „dávky“ putují pouze těm, kteří jsou opravdu v nouzi. Plošná byrokratická opatření velemoudrého státu pak často způsobují, že někteří (zpravidla „ti, co v tom neumí chodit“) opravdu živoří, zatímco jiní si pro „dávky“ jezdí v zánovním voze.
d) „Dlužník“ je zároveň jedním z věřitelů.
Ten, kdo si prostřednictvím státu bere peníze z cizích kapes, je zároveň jedním z věřitelů. Obdařen voličským právem vybírá své zástupce, kteří následně určují, na kolik cizích peněz bude mít nárok. Je skoro logické, že těch, kteří se mohou přetrhnout, aby slíbili, že budou v peněženkách těch odporných, kteří si ještě vydělávají na živobytí prací, loupit jménem „dlužníka“ více a více.
Co s tím? Pokud souhlasíte s výše uvedeným určením problémů, odpověď se celkem nabízí:
Změňme státní „dary“ na půjčky. Pokud se někdo dostane do problémů, nechť mu stát půjčí. Nechť mu půjčí klidně bezúročně, ale pouze pod podmínkou, že půjčku vrátí, že za půjčku bude okamžikem půjčky ručit celým svým majetkem, a že do doby vyrovnání svého dluhu nebude moci volit a tím určovat podmínky (nebo třeba i odpuštění) půjčky. Ať o „úrovni solidarity“ ve společnosti rozhodují ti, z jejichž peněz se „solidarita“ praktikuje. Změňme systém „sociálního pojištění“ (ve skutečnosti regulérní daň) tak, aby všichni platili pouze to, co bylo skutečně půjčeno (a nevráceno, resp. nezískáno případným prodejem majetku dlužníka!), třeba dle výsledků předchozího roku. Řekněme otevřeně, že kdo není schopen se řádně postarat o své záležitosti, není zjevně schopen se starat ani o záležitosti společné.
A než začnete výše uvedené kritizovat, zkuste si pro sebe uvést alespoň jediný argument, v čem by vám bylo hůř než nyní. A proč myslíte, že by v uvedeném systému nemohla pomoc doputovat opravdu jen potřebným.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)