… aneb drahý leštěný prd od finančních institucí a jejich prostředníků.
Možná se vám už stalo, že jste v zahraniční platili kartou a prodavač se vás zeptal, zda chcete platit v místní měně nebo v korunách. Anebo když jste si chtěli peníze vybrat, nabídl vám bankomat možnost garantovaného kurzu. Vězte, že se jedná o další leštěný prd z dílny finančních institucí a jejich prostředníků (i těch vztyčených vůči klientům).
Jak tento byznys funguje, aby vohnout byl okraden a ještě měl pocit jistoty a bezpečí?
Banky si všimly, že klienti používající kartu v zahraničí vůbec netuší, jaký je vlastně aktuální kurz měny, kterou si kupují. (pominu teď další stinné stránky karetního byznysu – úroky, vydírání obchodníků, poplatky). Ve směnárně to ještě není ono – klient jasně vidí kurz prodeje a nákupu měny a vidí tak, kolik na transakci směnárník orientačně vydělá – klient tratí. S kartami je to jiné kafe. Kdybych se vás na dovolené zeptal, jaký je kurz eura na haléře, nebude to většina z vás vědět a je možné, že se seknete i o korunu.
A tady právě zavětřili finanční dravci. Nejprve karetníci (banky a nebanky poskytující karty) rozšiřovaly takzvané spready (rozpětí mezi nákupem a prodejem měny). Tedy při středním kurzu 25Kč vám Euro prodali například za neuvěřitelných 25,80 (zisk 3,2% z transakce!). Do toho někteří vymysleli, že výběr z bankomatu bude zdarma nebo skoro zdarma. Vohnoutstvo po těchto kartách skočilo. Karetníci si ovšem na ještě větším spreadu vzali i dvojnásobek celého původního poplatku. To už z jejich reklamy nějak tak vypadlo.
Následně nějaký geniální mozek (geniální bez ironie) přišel na to, že ohromí vohnoutstvo možností karetních plateb v korunách v zahraničí – to je přeci příjemné, hned vím, kolik zaplatím. Případně nabídne garantovaný kurz při výběru z bankomatu. To jsou marketingové triky, na které ovce slyší a spokojeně bečí. Garance…. tak příjemné slovo.
Jak tento byznys funguje?
Prostředník nabídne prostřednictvím prodavače klientovi garantovaný kurz – platbu v korunách namísto místní měny. Sdělí mu následně, kolik ho bude zboží či služba stát v korunách, klient souhlasí, vyťuká PIN a je mu z karty stržena částka v korunách ze strany prostředníka a nikoliv prodejce. Směnu devizy tedy neprovádí banka, u níž je karta vydána, ale prostředník – elektronický směnárník. A ten si za to nechá řádně zaplatit. Prostředník se o zisk ze šíleného kurzu musí podělit s prodávajícím, respektive s provozovatelem bankomatu. Byť se mi to ještě nestalo, dovedu si představit i situaci, kdy v honbě za provizí provede prodavač transakci rovnou přes prostředníka v korunách.
Příklad: Dejme tomu, že je střední kurz 6 korun za zlotý. Vybere-li si klient možnost platby ve zlotých (to je levnější odpověď), banka provede konverzi za relativně slušný kurz 6,20. Tratí tedy „jen“ 3,3% na transakci. Vybere-li si ale platbu v korunách, prostředník mu strhne z karty platbu v korunách, v podstatě jako by platil přímo u něj v českém „obchodě“. Problém je, že plnou nádrž, kterou mu Polák prodal za 2400 korun (6x400zl), mu prostředník prodá za 2540 Kč, a tak faktický kurz u tohoto elektronického směnárníka vychází na 6,35. Z něčeho musí žít a zaplatit provize prodavačům. Klientovi se pak na výpise z karetního účtu objeví odchozí platba směrem k prostředníkovi v korunách. Prodavač obdrží 400zl a provizi, prostředník se vztyčí a vohnout měl garantovaný kurz. Všichni jsou spokojení.
Varianta „vohol vohnouta“ v bankomatech vypadá tak, že bankomat před výběrem hotovosti nabídne garanci kurzu. Osobně jsem si to otestoval v Chorvatsku. Vybíral jsem 2.000 kun dvakrát po sobě. Jednou bez a jednou s garancí – viděl jsem tam tento fígl poprvé. Výběr bez garance mě přišel o zhruba 400 Kč levněji. A to je částka, za kterou si vás průměrný chorvatský číšník všimne. Přestože mám dlouholeté zkušenosti z bank i nebank, budu rád za nové poznatky z této oblasti níže v diskuzi.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)