„Co to v tý televizi zase je?“ „Vošklivý pánové. Paroubek a tak.“ „Já si jdu lehnout.“ „Tak dobře, já taky.
Ale počkej, našel jsem včera svoje staré zápisky. Jak jsme se tuhle bavili o tom, že 17.listopadu nebyly první události v ulicích … Tady je to. Neděle 15.ledna 1989. Synek den před tím onemocněl, naše plánovaná cesta na hory tudíž odpadla, a já jel po obědě vrátit nosič na lyže na Hradčany. Já ti to přečtu.“
Asi ve 14:20 jsem v metru, hlásí, že stanicí Muzeum se jen projíždí. Odvezl jsem nosič, jel zpět a vystoupil na Staroměstské. Ve východu do ulice byl shluk lidí, všichni se dívali směrem k mostu, Kaprovka byla zablokována kordónem Lidových milicí a vodním dělem. Všude lidé ve věku 2 – 90 let, žádné bojůvky mladých živlů. Náhle se dělo rozjelo a pustilo prudký proud vody proti dvěma autům (trabantu a škodovce), která se chtěla dostat na náměstí Jana Palacha. Sprchu dostala i skupinka lidí na chodníku. Pak dělo namířilo k východu metra. Vedle mne stály dvě asi dvanáctileté holčičky a smály se, že se mejou auta. Chytil jsem je a stáhl s davem do metra. Poslední rychle zavřeli dveře, na které již dopadl proud vody. Dělo přejelo, a všichni zase vyšli ven. Za chvíli jsem se vydal směrem ke Staroměstskému náměstí, které však bylo ze všech stran uzavřeno kordóny policistů v přilbách, se štíty a půlmetrovými pendreky. Když jsem byl skoro na konci Kaprovky, rozjelo se odtamtud další vodní dělo a začalo kropit chodce. Hromadný úprk lidí s dětmi, bab a ostatních, co se tam náhodou vyskytli. Všechny domy byly zamčeny, nebylo se kam schovat. Od náměstí Jana Palacha se rozjelo druhé dělo a spustilo další proud vody. Doběhl jsem včas na křižovatku a zahnul vlevo. Stříkači tam přijeli za chvíli a pokropili lidi stojící před divadlem Říše loutek, asi zrovna skončilo představení. Ulicemi jezdí houkající policejní auta Veřejné bezpečnosti a otáčejí se do protisměru brilantními smyky na mokré dlažbě (ač neprší). Šel jsem Husovkou k Máji a chtěl jet devítkou domů, ale nic přes Václavák nejezdilo. Pokračoval jsem tedy dál ulicemi a pasážemi nahoru podél Václaváku, který je zcela prázdný, zablokovaný policií, „lidovou“ milicí, džípy, vodními děly a obrněnými transportéry. Procházím kolem antonů a autobusů VB. Došel jsem až na stanici jedenáctky, která na Vinohrady jela, ale jen do Italské, kde jí zastavila jiná tramvaj, u které stála sanitka. Doktoři se ve voze snažili oživit mrtvolu.
„Umřel někdo?“ „To já nevím, už jsem spěchal pěšky domů. Myslím, že někdo v tramvaji zkolaboval.“ „Hele, a proč sis to tenkrát všechno psal?“ „Abych na to náhodou nezapomněl. Jak to přesně bylo. Čtu dál, pondělí 16.ledna.“
Z práce jsem jel k Písecké bráně a šel s otcem na jedno pivo. Asi v pět odjíždím metrem domů. Na Staroměstské hlásí, že stanicemi Můstek a Muzeum vlak pouze projíždí. Vystupuji. Davy proudí zmateně tam a zpět. Jdu přes Staroměstské náměstí, kde okolo pomníku Jana Husa stojí asi šest policejních antonů a vodní dělo, na Můstek. Tam je shluk lidí a puch slzného plynu, až brečím. Jeden člověk mi říká, že to tam před chvílí bylo ostré. Václavské náměstí je zablokováno tentokrát jen policajty v přilbách, se štíty a obušky, někoho pouštějí tam i zpět. Procházím podchodem a do pasáže Domu obuvi, která je od Václaváku zablokovaná. Lidi se snaží projít kordónem, normálně do kina, do obchodu, na schůzku. Jedna babka pronikla, ale policajt ji chytil a zatlačil zpět. Někoho pouštějí. Říkám, že mám v Alfě manželku.“
„Tys měl v Alfě manželku?“ „Jo, dělala tam asistentku u Paroubka v RaJ Praha 1, on se na to asi koukal z okna a nasával atmosféru. Ale prý je nechal jít dřív domů. Holt populista.“
V tu chvíli zazní ostrý povel: „Všichni až dozadu!“ Ale policajt, se kterým jsem mluvil, ustupuje a pouští mě. Jdu poprvé v životě úplně prázdnou spodní částí Václaváku. Tramvaje uprostřed jezdí. Seshora jdou řady policistů, jede asi patnáct antonů a autobusů a několik vodních děl. U všech východů z metra davy lidí různého věku. Punkáče jsem neviděl ani jednoho. Policisti postupují dolů, hlásí: „Naposledy vás vyzýváme, opusťte prostor Václavského náměstí!“ Křičí se a píská. Pak policisti útočí a lidi prchají do podchodu a pasáží. Zahýbám do Vodičkovy ulice na stanici tramvaje. Vidím, jak vodní dělo kropí obchodní dům Družba a zahání dav do Jindřišské. Čekám na tramvaj, ale nejede. Zato jede další stříkač, před ním jde kordón. Hlásání: „Občané, rozejděte se, vaše shromáždění je nezákonné!“ Křičím „Tramvaj!“ a „Fuj!“ Někoho sebrali z nástupního ostrůvku. Opět křik a pískot. Pak jeden člověk začal osamoceně skandovat: „Tomáš Garique Masaryk …“ . Z kordónu vyběhli tryskem dva policajti a za chvíli ho vedli do antonu. Šel jsem do podchodu, a protože metro bylo už otevřeno, jel jsem domů. Rozebírám si události. Policisti, které jsem viděl zblízka jsou hodně mladí, poněkud bezradní, ale připravení na povel přísně zasáhnout. V jedné pasáži šli dva proti mně, ale vyhnul jsem se jim u zdi, takže si mě přestali všímat. Neviděl jsem nikoho z lidí cokoliv házet, nikdo se nepral a při zatýkání nebránil. Lidi tam pouze byli a maximálně křičeli. Neviděl jsem jediný transparent, jediný nápis na zdi, žádný „projev vandalismu“ ze strany lidí.
„Ale proč tam zasahovali, když vlastně nikdo nic nedělal?“ „Nevím, asi jen tak, pro ukázku moci. Někdo s tím třeba souhlasil. Někdo věřil oficiální verzi v novinách. Že tam byli jen punkáči a živly. Dneska taky dost lidí věří, že na Czech Teku byli jen samí feťáci. A to není potřeba poslouchat Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Ukáže se pevná ruka a to se asi některým lidem líbí. Další den, úterý 17.ledna“
Z práce odcházím asi ve tři čtvrtě na šest. U Muzea vystupuji, abych se jen tak před přestupem mrkl na Václavák. Ale nahoru se nemůže, všechny východy z metra jsou blokovány policisty. Popojedu doprostřed náměstí, tam vyjít jde. Stojím u zábradlí nad podchodem. Spousta lidí tam čeká a kouká. V horní polovině jsou antony, vodní dělo a policie. Na Můstku je vidět dost velký dav, který asi po čtvrt hodině přechází doprostřed Václaváku. Antony a policejní auta postupně odjíždějí do Jindřišské provázeny pískotem a křikem. Středem náměstí jde asi pět chlapů v kombinézách s nápisem ČS televize, taky se na ně píská. Najednou je Václavák skoro bez policajtů. Zezdola jdoucí dav přechází z chodníků na silnici, první se navzájem povzbuzují: „Pojďte, oni se všichni přidají.“ Lidi jdou, přelézáme zábradlí do Vodičkovy ulice a druhé nahoru na Václavák. Skanduje se: „Svobodu!“ a „Ať žije charta!“, ale po pár metrech se shora z Krakovské a Opletalky hrnou šiky policajtů, houkající antony a děla. Dav prchá zpět, zabočuji do Štěpánské, sleduji útok policie směrem dolů po Václaváku. Někteří policisti odbočují naším směrem, jsou přivítáni pískotem a různými pokřiky, např. „Gestapo!“. Útočí. Viděl jsem policajta, který poté, co chtěl bacit pendrekem jakousi stařenu a byl vypískán, nechal toho a řekl: „ Já tu taky nejsem rád.“. Dav mizí v pasáži Lucerna, kde právě začíná ples. Vniká tam slzný plyn. Chci se vrátit k Václaváku, ale brání mi kordón, z něhož vybíhají již téměř rozzuření policisti a snaží se chytit někoho, kdo vykřikl: „Kurvy!“ Ženou se pasáží a řvou: „Kdo to řek?“ Procházím do Vodičkovy, ale odtamtud prchá dav před vodou. Po chvíli se mi podaří přejít do Světozoru, zase se blíží útok slzným plynem. Úprk pasáží k Semaforu. Tam čekají lidi na divadlo a slzí, protože z Alfy jde taky plyn. Dívám se zpátky do pasáže Světozor, je bez živáčka a celá v hustém dýmu. Unikám přes park. Dvě dívky vedou téměř omdlelou babku. Na Jungmannově náměstí zase vidím dav, prchající od Václaváku, a zblízka policisty zatýkající lidi. Vždycky dva policajti vedou člověka a příčením rukou mu sklánějí hlavu dolů. K Jungmannovi, kde není skoro nikdo, směřují slzné granáty. Jdu na Můstek do metra, naivní Slovenka se mě vyptává, kdože jsou policisti, jsou-li placeni, co dělají, když nedělají to, co dnes atd. Jedeme k muzeu, tam se ona bojí jít nahoru, protože je tam hustý kordón. Nějaká dívka brečí a volá: „My jsme šli do kina, a oni ho sebrali!“ Stačí se hlasitěji dožadovat vstupu na Václavák, a zatýkají, pouštějí jen k Domu potravin a zpět. Tak se metrem vracím zpátky na Můstek, kde ale pouštějí z podchodu jen po kontrole občanských průkazů. Jedu domů.
„Šel bys do ulic i dneska, nebo už jsi moc starej dědek?“ „Dneska? Snad to není potřeba. Ale uvidíme. Nejspíš bych šel.“
Ve středu odpoledne jsem zase na Václaváku. Situace je jiná. Jen mírně vyšší provoz chodců, než normálně. Policajti žádní, pouze pár těch běžných. Nějakou dobu to trvá, ale nakonec se víc a víc lidí stahuje ke koni, mimo to se už celé náměstí zaplnilo. Policajti jen pokojně chodí, říkají lidem, aby nestáli a šli dál, že se nic dít nebude. Občas se dav posune asi dva metry od okraje chodníku a vrátí se zpět, prostřední pás je plný. Antony, děla, obušky nikde. Několikrát se zpívá hymna a skanduje se mnoho hesel. „Svobodu!“ „Pusťte Havla!“ „Charta mluví za nás!“ „My nejsme zločinci!“ „Je nás tři sta!“ „Kde máte ty živly?“ „Jakeš ven!“ Štěpán ven!“ „Máme toho dost!“ „Gorbačov!“ „My nejsme punkáči!“ „My mlčet nebudem!“ „Honza Palach!“ „Ať žije Havel!“ „Praha je naše!“ „Češi pojďte sem!“ Průvod jde dolů k prostředku Václaváku, stoupám si na květináč, náměstí je plné – chodníky i silnice. Hloučky policistů stojí a přihlíží. Dav se vrací zpět k soše, ale už je obklíčena. Další skandování a pokřiky, třeba „Neprovokujte!“ „Na to oni čekaj!“ „Kdo za to může?“ Pak někdo začal dirigovat, zpívala se hymna – naposled, a poprvé zněla dobře. Pak ještě „Zítra zase tady!“, a všichni se rozcházejí.
„Ten den to vypadalo, že je Praha opravdu naše. A vlastně se nic nestalo, v naprostém klidu šli lidi domů. Jenže moc se nakonec musela projevit, dusit a dodusit.“ „To bylo další dny?“ „Hm, uvidíš. A asi to trvalo právě tak dlouho, než pozatýkali všechny ty nejvíc aktivní.“
(Pátý den, čtvrtek.) Asi v půl páté jedu z práce metrem na Můstek, odtud mířím pěšky nahoru. Normální provoz, u sochy menší dav. Dělám okruh na Gorkého náměstí, Jindřišskou a zas ke koni, dav už je hustý. Uprostřed začínají skandovat hesla jako včera. Vidím kytici podávanou nad hlavami lidí směrem k soše. Zezdola jede vůz VB, hlásá: „Opusťte Václavské náměstí, vaše shromáždění je nepovolené!“ Pak od Muzea přicházejí opět kordóny policajtů (štíty, přilby, pendreky), přijíždějí antony a vodní děla. Za chvíli policie útočí – tryskem dolů. Mlátěj lidi pendreky doslova hlava nehlava. Prchám k Domu módy. Policajti vytlačují dav z náměstí do přilehlých ulic. Zadem jdu do Štěpánské a do Vodičkovy. Lidi se dožadují průchodu do metra. Nepouštějí. Tramvaje jezdí, ale jen chvíli. Náhle se policisti od Václaváku rozbíhají a tlačí dav ulicí. Jsem přimáčknut ke sloupu. Po mírném uklidnění přecházím do pasáže Světozor, která je skoro liduprázdná, zato plná dýmu. A odevšad jdou policajti. Jejich čelní řada se štěkajícími psy (asi deset vlčáků) mě a několik dalších žene směrem k Semaforu. Štěkot se rozléhá pasáží, mám poprvé docela strach. Mířím k Alfě, ale odtamtud jdou další policajti. Vidím tajné v bílých kabátech a dokonale padnoucích oblecích, jak dlouhými obušky mydlí do několika jedinců, kteří se nechtějí hnout. Ptám se jednoho staršího obtloustlého policajta v běžné uniformě, jestli můžu projít do metra, že zpátky to nejde. Pouští mě do podchodu. Ale tam už jsou další policisti s pendreky a štíty. Tak tak proběhnu za dveře k turniketům, až tam se za mnou nahrnul kordón. Někoho zatýkají, i řídký dav se dává do křiku: „Pusťte ho!“ Metrem procházím na Můstek. Tam jsou zase všude policajti a udivení lidé, které nechtějí nikam pustit. Taky fůra Lidových milicionářů, někteří z nich se snaží diskutovat. Občas je některý rozhořčený člověk, který chce projít mezi policajty, zatčen. Přes Uhelný trh se vracím na Jungmannovo náměstí. Do metra pouštějí, ale ze všech stran kolem vchodů jsou husté kordóny. Zase zatýkají. Jedu domů, v metru hlásí, že výstup ze stanice Muzeum je uzavřen. Potkal jsem chlapíka, který vyprávěl, jak odvětil na dotaz policisty, co dělá na náměstí, že jen tak kouká. Dostal pendrekem do břicha.
„Ten čtvrtek byl nejhorší. Po středě, kdy policajti asi odpočívali, si to vynahradili. Teď, jak jsem viděl v TV záběry z Minsku po těch jejich jako volbách, mně to dost připomnělo tehdejší události. A není zase tak nereálné, že by se to k nám vrátilo.“
V pátek se scházím s Karlem v půl páté U Vejvodů. Jdeme Václavákem nahoru. Normální provoz. Jen od Opletalky a Krakovské nahoru po chodnících davy. Sochu stále pomalu objíždějí policejní auta a tlampače vyzývají k rozchodu (vlastně poprvé slyšitelně a srozumitelně): „Občané, rozejděte se, opusťte tento prostor směrem do ulic Vodičkova a Jindřišská. Jinak Národní výbor požádá Veřejnou bezpečnost o zásah a bude použito všech zákonných prostředků. Kdo tuto výzvu neuposlechne, bude stíhán podle paragrafu … zákona…“ Neozývá se žádné skandování, lidi jen stojí a čekají. Nastupují policisti v přilbách, se štíty a pendreky. Dav se tříští – dolů na Václavák a do postranních ulic. Uprostřed náměstí se zase trochu soustřeďuje. Někdo se nechtěl hnout, asi čtyři policajti ho odvádějí. Křik a pískot. Ústup na Můstek a odtud po Národní až k divadlu. Dnes přišlo asi nejméně lidí, zato bylo připraveno dost policajtů, antonů i vodních děl. V sedm hodin je klid, pouze skupiny pěti až deseti policajtů postávají v centru. U Národního divadla je jich asi padesát, u koně ještě víc. Ale nemají ani koho rozhánět.
„Konec.“ „Jo, už skoro spím. A zítra mi přečteš tu O Karkulce, jo?“ „No, já nevím. Ale proč ne, ta taky dobře dopadla. A taky se vlastně neví, jestli to ten vlk nakonec nepřežil. A jestli nemá vlčata …“
(Zatím nikdo nehlasoval)