Zamyšlení nad jedním mužem inspirované jedním filmem.
Jak naznačuje nadpis, shlédl jsem v kině německý film Pád Třetí říše. Nejedná se o snímek válečný, takže milovníky akce, výbuchů a bitevní vřavy musím trochu zklamat. Ve filmu sice nějaké ty bojůvky jsou, ale slouží výhradně jako kulisa pro drama, které se odehrává mezi 20. a 30. dubnem 1945 v bunkru pod Říšským kancléřstvím.
Tentokrát děj popisovat vůbec nebudu, protože kopíruje skutečné události, a ty jsou notoricky známé. Postavy jsou ztvárněny velmi dobře, na první pohled lze poznat Evu Braunovou, Himmlera, Goebbelse, Göringa, Keitela, Jodla, Speera a další. I samotný Hitler vypadá nejvěrohodněji, jak jsem dosud viděl a týká se to nejen vzhledu, ale i gest a hlasového projevu.
Protinacistická propaganda nám dlouhá léta líčila Hitlera jako nelidské monstrum. Ve filmu však chvílemi působí jako slušný a laskavý i když poněkud uzavřený pán. Tento posun od obvykle ztvárňovaného vůdce jako nepříčetného šílence, je patrný na první pohled. I tak převažují stavy deprese a známých záchvatů, které pramení nikoliv ze zuřivosti, nýbrž ze zoufalství. Přesto Hitlerovi nelze upřít jisté charisma. Nelze zapomínat, že to byl on, kdo s sebou strhl většinu německého národa a úspěšným blafováním si zajistil své počáteční úspěchy.
Hitler byl z určitého úhlu pohledu vizionář. Měl svoji představu a tu se snažil naplnit. Zavilý antisemitismus a panské velkoněmectví nebyly jeho vlastní nápady, pouze je pomocí svého umného řečnictví a obratné manipulace v příznivé době zrealizoval. Ne každý by našel tu odvahu vyřešit židovskou otázku tak radikálně, Hitler však vyznával zásadu, že účel světí prostředky a byl přesvědčen, že činí dobro. Paradoxně působí jeho výrok, že ač Evropu nedobyl, alespoň ji očistil od Židů. Zatímco ve skutečnosti naopak přispěl k posílení jejich postavení ve světě a vytvoření Izraele. Chtěl zničit bolševický stát a nepřímo z něj učinil supervelmoc.
Hitler považoval vůli za největší lidskou ctnost a věřil, že nezlomné odhodlání dokáže zvítězit v každé situaci. Stejnou železnou vůli očekával i od každého Němce, ať na frontě nebo ve fabrice. Proto mu ústup v boji nedával smysl a domníval se, že se jedná o sprostou zradu jeho generálů. Bezprostřední vidina prohrané války vůdce přesvědčila o tom, že s materiálem jakým Němci jsou, se nedá pracovat. Takový národ neobstál v dějinné zkoušce a zaslouží si pouze záhubu.
Ale národ byl věrný a vůdce požíval do samého konce značné autority. Ačkoliv z Hitlera zbyla jen třesoucí se troska, všichni kolem něj tvrdošíjně lpěli na tom, aby je dál vedl a doufali, že jako zastara vytáhne nějaké eso z rukávu. Zajímavým kontrastem působila scéna, kdy Hitler jednomu esesákovi říká, jak má naložit s jeho tělem až spáchá sebevraždu. Esesák stál mladý, svěží, vysoký, ostře řezané rysy, plavé vlasy – prototyp árijce. Proti němu Hitler – malý, černý a shrbený – lehl by po jedné ráně. A přesto kdysi jeden z nejmocnějších mužů světa…
Z filmu je dobře patrný Hitlerův asketismus a pracovní nasazení. Zdůrazněno bylo vůdcovo vegetariánství, abstinence, nekuřáctví a odpor k honosnému přepychu, jakým se obklopoval např. Göring. Hitler byl detailista schopný donekonečna diskutovat o jediné vlaječce na mapě a zabíhat přitom do naprosto zbytečných podrobností.
Pokud bychom Hitlera poměřili s ostatními diktátory, nabízí se zejména porovnání se Stalinem. Führer byl přesvědčen o své dějinné úloze a nejednal pro sebe, nýbrž pro svůj vyvolený národ. Džugašvili byl naproti němu poťouchlý zvrhlík, kterého bavilo stát v ústraní a tiše tahat za nitky. Stalin v průběhu války pochopil, že je lepší svěřit armádu těm nemnoha profíkům, co mu zbyli a dál se věnoval svým intrikám. Hitler se montoval do vrchního velení sám, a podle toho to taky dopadlo. Můžeme říci bohudík, ale s ohledem na události dalších čtyřiceti let také bohužel.
Narozdíl od afrických, jihoamerických či arabských diktátorů, kteří jsou drsňáci jen dokud drží moc, nelze Hitlerovi upřít osobní statečnost. O jeho tvrzení, že nebýt fyzicky sláb a v obavách před padnutím do zajetí, šel by sám bojovat na barikády, můžeme pochybovat. Faktem však zůstává jeho železný kříž první třídy z 1. světové války.
Nepovažuji Hitlera za většího padoucha než byl průměrný starověký vládce nebo v nedávné minulosti Saddám Husajn, Kim Ir Sen či Mao Ce Tung. S vyvražďováním etnických skupin jej časově předběhli Španělé a Američané. Expanzivní politiku prováděl v minulosti kdekdo. Ani v počtu mrtvých vůdce nebyl tak úspěšný jako Stalin, byť měl zdatně nakročeno. Ale pouze Hitler má nálepku démona.
Proces denacifikace sice padlého vůdce očernil jak mohl, ale jinak proběhl v zásadě úspěšně. O to křiklavějším protikladem působí fakt, že dnes neprobíhá žádná cílená a důrazná antikomunistická propaganda. Myšlenka třídního boje zatím ještě definitivně nechcípla a v mnoha lidech přetrvává přesvědčení, že správná věc se uchopila špatným způsobem. Můžeme jen doufat, aby nějaká historie neznalá skupina samozvaných intelektuálů podporovaná manipulovatelnou lůzou nezačala doutnající rudý oheň opět rozdmýchávat. Anebo zkusme vykročit do boje s bludy sami.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)