Rád bych se s vámi podělil o mailovou komunikaci na téma člověk ozbrojený, svoboda a osobní odpovědnost. Jedná se o komunikaci mezi vedoucími na dětském vodáckém táboře. Krom změny jmen jsem text nechal tak jak je, aby neutrpěla jeho obsahová stránka. Proto prosím omluvte případné osobní poznámky. Pokud někdy někomu z vás poslouží jako inspirace při řešení podobných životních situací, tak budu jedině rád. Stejně tak budu rád za vaše reakce a názory v diskuzi.
Jan (dlouholetý účastník, spoluorganizátor a vedoucí dětského tábora a člověk ozbrojený)
František (hlavní vedoucí tábora)
Pro úplnost dodávám, že Jan se organizačně na přípravě dětských táborů podíli cca 10 let a člověkem ozbrojeným je cca 5 let. Na dětských táborech se podílí rád a vždy považoval možnost ovlivňovat mladé generace v duchu samostatnosti, odpovědnosti a woodcraftu (lesní moudrosti) za privilegované štěstí.
Mail první od Jana hlavnímu vedoucímu a ostatním vedoucím tábora:
Ahoj přátelé a kamarádi,
Protože ne všichni z vás byli přítomni na srazech, tak pro některé z vás bude následující mail obsahem nový a překvapující. Jedná se o to, že aktivně zcela pravidelně a striktně v mezích zákona nosím legálně drženou střelnou zbraň pro účel ochrany života, zdraví a majetku. Na předminulém srazu (v pizzerii) jsme se díky tomu dostali do názorového rozporu, který byl uzavřen s tím, že pokud jsem schopen zajistit, aby se ke zbrani nedostali nenechavci (a to v odůvodněných případech i jejím zamčením vhodným technickým prostředkem), tak že se vám to jeví jako adekvátní. V průběhu času jste asi některé věci ještě přehodnotili (na což máte pochopitelně plné právo) a patrně jste o tom mezi sebou i diskutovali. Po telefonu jsme se proto s hlavním vedoucím dohodli, že tu otázku ještě na proběhlém pondělním srazu otevřeme a prodiskutujeme. Tak nějak jsem očekával, že je snad jasné, že podobnou otázku rozhodně nemám v plánu řešit mimo uzavřenou společnost. A podotýkám, že na pondělním srazu v restaurantu X.Y. opravdu uzavřená společnost nebyla. Ať už se jedná o členy třetího turnusu (pozn: tábor se skládá z více nezávislých táborů), nebo arogantního strýčka „Všechnooo“ vím a do všeho se můžu míchat, až po lidi, které jsem v životě neviděl. Tuto situaci považuji za velice nešťastnou. A mrzí mě, že – s ohledem na to, že se již nejspíš v následujících třech týdnech nedokážeme sejít – to musíme dořešit po mailu.
Nicméně k věci. Bohužel do teď nevím, jestli se cítíte ohroženi fyzicky, nebo se bojíte případných právních následků. V druhém případě se tedy jedná, hádám, především o to, abys byl krytý Ty, Františku. Takže mě napadla ještě jedna varianta: krom toho, že jsem schopen ze svých bezpečnostních standardů a roky pěstovaných a trénovaných návyků slevit tak hluboko, že jsem připraven mít zbraň po celou dobu nenataženou bez náboje v komoře a v odůvodněných případech (spánek, párty a podobně) ji mít zamčenou trigger-lockem (zámkem spouště, který jste viděli na srazu v pondělí), tak z hlediska práva jsem připraven se zůčastnit tábora jako neplatící návštěva bez příkazní smlouvy (pozn.: příkazní smlouva = upravující vztah mezi hlavním vedoucím a ostatními vedoucími tábora). Jinak řečeno veškeré právní následky by šly za mnou a František by vysvětlovat nemusel nikomu nic. Ono by to tak tedy bylo za všech okolností, protože institut dle §28 krajní nouze a §29 nutná obrana trestního zákoníku nerozlišují jakékoliv organizační nebo jiné poměry a plná zodpovědnost za výsledek střetu jde za útočníkem respektive, v případě že by soud shledal, že se nejednalo o čin podle těchto paragrafů, tak by to šlo za mnou jako obráncem. Nicméně za předpokladu, že se jedná o tu otázku, že Ti jako hlavnímu vedoucímu je proti srsti mít sebou ozbrojeného vedoucího, o kterém jsi neinformoval rodiče, Ti nabízím právě variantu neplacené návštěvy. Čímž ani není třeba Posudek o zdravotní způsobilosti pro práci s dětmi (tzv. „bezúchylnost“), kterou sem si měl rovnou zajistit z vlastních zdrojů (je mi proti srsti, aby zdravotnice/doktorka, která mě nezná, o mě rozhodovala podle vlastních subjektivních názorů a nikoliv podle zákona). Mou příkazní smlouvu bychom pak na místě doplnili dodatkem o jejím zrušení.
V takovém případě jsi vůči rodičům nepochybil, protože pak jsem v podstatě „náhodný kolemjdoucí“, který byl shodou okolností zrovna na blízku a jako takového ho nemáš šanci ani povinnost ovlivnit.
Pokud je pro Vás toto akceptovatelné, tak se budu těšit na jistě příjemný a jako vždy pohodový a klidný tábor, kterého se zúčastním v plném rozsahu.
Pokud je ale situace taková, že se cítíte mnou ohroženi fyzicky, tak jsem ve svém poslání ve vašem okruhu zklamal. Ústupek, který po mě chcete (tzn. nevzít si svou zbraň) je pro mě zásadním porušením nejvýše postavené hodnoty mé životní filozofie být vždy připraven CHRÁNIT SVOBODU A PŘEŽITÍ SEBE A LIDÍ NA KTERÝCH MI ZÁLEŽÍ (vás nevyjímaje!). A to nejsem ochoten akceptovat.
Opravdu bych se nemohl dívat na situaci, jak se tam vřítí rozčílený nekontrolovatelný rotvajler a začne si dávat 10leté dítě k snídani nebo hůře magor typu Breivik nebo Holmes a s AR-15 tam začne střílet do neviných lidí. Vy možná zalehnete a budete se modlit, abyste to nebyli vy koho zabije, možná se budete snažit dovolat policii, která tam jistě do čtvrt hodiny zvládne dorazit, možná budete s řevem prosit o milost, nebo se smíříte s tím, že jste mrtví. Já se budu BRÁNIT. A pokusím se ho efektivně zastavit i kdyby to znamenalo, že ho usmrtím.
Nerad bych, abyste o mě nabyli dojmu, že jsem psychopat, který při náznaku nebezbečí střílí. Věřím, že se známe dost dlouho (déle než 12 let myslím) na to, abyste o mé morální a psychické stabilitě svůj názor měli. Navíc tuto činnost neustále trénuji, zdokonaluji se v ní nerůznějšími kurzy pro odbornou veřejnost i ozbrojené složky, jezdím po závodech a to i jako rozhodčí a pořadatel. Účastním se nadstandartních kurzů a tréninků první pomoci a přednemocniční neodkladné péče. S řadou jednotlivců, zájmových organizací a bezpečnostních složek spolupracuji i jako instruktor. Toho času jsem koncesovaným obchodníkem a aktivně spolupracuji s legislativními orgány státu při tvorbě a úpravách dotčených zákonů a vyhlášek. Jinak řečeno dělám všechno proto, abych měl problematiku maximálně zvládnutou a abych vždy dokázal vyhodnotit nebezpečí co nejpřesněji a reagoval adekvátně. Doposud jsem vždy dokázal toto riziko vyhodnotil dobře a prostředky obrany zvolit adekvátní. Je pravda, že šance na reálný ozbrojený střet jsou malé. Ale ta šance přece jen existuje a já radši zemřu v obraně s vědomím, že jsem toho parchanta vzal s sebou, než abych s holýma rukama (jak mi chytře radil Michal) stál proti poloautomatické pušce v rukou šílence a jen přihlížel. Pokud se zaklínáte pravděpodobností, že za té a té situace se přece nic takového stát nemůže, tak dělejte jak myslíte a umíte, to je věc každého z vás. Já si (obzvláště v dnešní vypjaté, nepřehledné a globalizované době) takový luxus dovolit nemůžu.
Já mám život jen JEDEN.
Pokud je pro Vás podobná životní filozofie neakceptovatelná, tak se bohužel moc dlouho na táboře neuvidíme. Jak jsem slíbil přeberu, pohlídám a převezu materiál. A pak si půjdu po svém. Bude mě to mrzet, to je pravda. Nebude mě to mrzet ani tak proto, že se na táboře nebudu podílet – samozřejmě se na něm podílím rád, ale jsem přesvědčen o kvalitách každého z vás a vím, že to bez nejmenších problémů zvládnete i beze mne a že budou mít děti opět skvělé zážitky. Bude mě to mrzet především proto, že jsem vás nepřesvědčil.
Kluky Adama a Zdeňka jsem z převozu eráru odvolal, protože i když jim je 18, stále se jedná o osoby svěřené. A to by bylo v rozporu s tím, o čem se tu bavíme.
SI VIS PACEM, PARA BELLUM
S vřelým přátelským pozdravem
Jan
Mail druhý – reakce hlavního vedoucího Františka:
Milý Honzo,
Myslím, že asi dopředu tušíš, jaké bude mé (chceš-li naše stanovisko).
Mohu ti samozřejmě napsat spoustu důvodů, ale náš názor je takový, že zbraň na dětský tábor nepatří a dětem se snažíme ukázat svět beze zbraní. (To, že připouštíme šílence jako je Breivick či islámské extrémisty, na tom nic nemění. Takový byl svět vždycky.) Mohl bych ti samozřejmě popisovat vyhrocené situace typu „co kdyby děti zbraň uviděly, dostaly se k ní, napsaly o ní rodičům“, či situace dovedené do krajností, kdy při střelbě na psa zahyne dítě a nebo se bude řešit otázka nepřiměřené obrany. Ale to vůbec nemá cenu rozvádět, či vést polemiky. Zbraň prostě „ne“ a už to, že bych o ní věděl, a přitom odpovídal za spoustu dětí, je pro mne nepřijatelné.
Takže mrzí nás to, děkujeme ti za spoustu práce i nápadů. Doufám, že pocit, který máš ze světa kolem, se časem změní, protože pokud se cítíš tak ohrožen, jak popisuješ, pak tvůj život rozhodně nebude jednoduchý.
Zdraví František
Mail třetí:
Ahoj Františku i všichni ostatní
Svět beze zbraní, násilí a nespravedlnosti je jen pohádka pro děti. Nádherná, ke každému vstřícná a spravedlivá, ale stále jen pohádka. Nicméně jako hlavní vedoucí máš na podobný názor a rozhodnutí právo a mě nezbývá, než ho respektovat svou neúčastí. Polemizovat opravdu cenu nemá, stejně jako vymýšlet konstrukce co by kdyby, které nejsou daleké toho „co by se stalo, kdyby se děti pomlátily sekerami, utopily pod jezem a podobně „. Stejně tak zde vůbec nemá cenu řešit přiměřenost či nepřiměřenost obrany. Kromě toho, že toto je v gesci státních orgánů, tak můj soukromý názor je, že pokud jde o životy a zdraví žen a dětí, tak neexistuje nic jako nepřiměřená obrana. I když se jedná „pouze“ o osoby svěřené.
Trošku mě mrzí, že sis položil rovnítko mezi „jsem připraven se bránit“ a „cítím se ohrožen“, což nerespektuje pravý stav věci. A o můj život opravdu strach neměj. Nevím, co si kdo z vás představuje pod jednoduchým životem, ale kdyby byl ten můj jednoduchý, tak bych se ukousal nudou:). Naopak, dosud byl plný skvělých zážitků i zajímavých lidí a na tom nemám v plánu nic měnit;). To, že by se změnil můj názor na svět, je také dost málo pravděpodobné. Konstatování, že byl takový vždycky, mi nestačí. Jsem přesvědčen, že je daleko lepší – spíš než měnit názor – měnit svět. Je to výrazně náročnější, většina lidí řekne, že to nejde, ale zjistil jsem, že to není nemožné a výsledky rozhodně stojí za to. A už se dostavují.
Všem vám přeji krásný, pohodově strávený tábor, dobré počasí a skvělé zážitky. A hlavně vám všem přeji, aby vás nikdy nepotkala ošklivá noční můra, z které růžová cesta nevede. Mrzelo by mě ztratit tak skvělé přátele a kamarády jako jste vy.
BTW: v příloze posílám návrhy indiánských jmen. Třeba z nich něco použijete.
Na viděnou na veverkách (pozn: vodácká lokalita). (S některými možná už na louce.)
Jan
PS: Františku, nezapomeň s sebou vzít Tvůj výtisk mé příkazní smlouvy (na místě dodatkem zrušíme).
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)