Omlouvám se D-Fensovi a kapele Korn za použití tohoto nazvu, ale přijde mi to za daný situace to nejvýstižnější……………
Who wants to get me out? Ženský…………………….. nic menšího a nic většího než zanedbatelná položka začleněná do přírodního systému zvaná „ŽENA“.
Ženská je zvláštní stvoření, ale to vám asi nesděluju žádnou novinku. Co se ženskejch týká, nechápu hodně věcí a v určitejch věcech jsem se přestal snažit chápat, protože to k ničemu nevedlo a člověk se jen zbytečně rozčiloval.
Nejvíc mě fascinuje a zároveň dožírá evidentní rozpor mezi tím co ženský chtěj a jak se prezentujou. Následující řádky berte jako subjektivní dojmy a zkušenosti nasbíraný za těch pár let – je mi 25 – co se zajímám o ženský. Nechci abyste se s tím ztotožňovali nebo to brali za bernou minci, spíš to brát jako téma k zamyšlení, ale věřím ze v tom možná najdete i nějaký vlastni zkušenosti.
Stýkal jsem se, chodil jsem a kamarádil se se spoustou holek ze všech možných věkových a profesních kategorií – zaměstnankyně, podnikatelky, studentky, věkový rozmezí tak 18 – 27 let , je to z doby kdy jsem začal vydělávat vlastní peníze, školní lásky v to nezahrnuju.
Peníze v následujícím psaní hrajou prim – je to hybná páka všeho. Když má člověk peníze a nenechá se jima „zkazit“, je to všechno mnohem jednodušší. Když je nemá, může si to jít hodit. Když je má a nechá se jima zkazit, vyklube se z člověka zmrdík nebo vohnout.
První skutečný vlastni peníze jsem začal vydělávat když mi bylo 18 a bylo ta na brigádě při škole, během pul roku jsem se dostal na průměrnej čistej příjem cca 6500,- měsíčně, psal se rok 1999 – 2000 a v té době to vůbec nebylo špatný. Jak běžel čas, měnil jsem zaměstnání, vydělával jsem peníze se kterýma jsem byl spokojeny a taky je utrácel. Měl jsem dobrou práci ve velké prestižní firmě – mezinárodní kurýrní společnost, tenkrát jednička na našem trhu. Momentálně pracuju v nadnárodní firmě zabývající se výrobou automobilových komponentu.
Tolik na úvod. A teď – jak poznat ženskou. Možností je hodně. Diskotéka, klub, restaurace, procházka se psem, kolečkový brusle, dovolená, všude se nechá narazit na zajímavý lidičky. Pakliže jste Casanova který má v milostných úspěchách stejnou produktivitu jako strojní loupaní burskejch oříšků – nemusíte číst dál. Jestli nejste – směle pokračujte, anebo čtěte i tak, to je vlastně jedno.
Na seznámení dvou lidí už dávno vymysleli bezva věc – rande. Dva lidi se setkají, právem se tvrdí ze první dojem udělá nejvíc, a řetěz událostí se začne odvíjet. Potkal jsem holku – jak osobně, tak třeba pres internetovou seznamku, pokud to bylo přes Netík chtěl jsem vidět fotku – nejsem pokrytec a rovnou říkám že na vzhledu záleží a kdo bude tvrdit že ne, je asi svatej a držím mu palce. Probíhalo to tak ze když jsem dostal číslo, chvíli jsme si volali, sem tam jsem napsal milou sms – nejsem psavec, co si musí dávat každý večer obklad na prst – a domluvili jsme si rande. V určený den a čas jsem přijel vyzvednout slečnu, dostala kytku, proběhly vítací formality – pusa na tvář atd. a když se ptala kam půjdem, navrhnul jsem místo, to už jsem měl vymyšlený. Obvykle záleželo na počasí, a na různejch okolnostech – kolik má času atd. Pokračovalo to tím že jsem jí pomoh do auta, odjeli jsme do restaurace, jeli jsme na vyšehrad nebo do stromovky se projít, jak říkám záleželo na situaci. Myslím že jsem se choval tak jak to ženská od chlapa očekavá a jak to taky často nahlas prezentujou – chlap má bejt k ženský milej, pozornej, galantní, koneckonců něžný pohlaví vyžaduje jemný zacházení, že?
A teď přijde to nejzajímavější – to co jsem psal uz na začátku. Evidentní rozpor mezi tím jak se chovají, co chtějí a co říkají. Nejčastější fráze kterou jsem slýchaval a jěště slýchávám od ženský:
„chtěla bych kluka, kterej by byl hodnej, milej, dokázal mít rád, aby aspoň trochu vypadal ale hlavně aby mu na mě záleželo a byl mi věrnej.“
A přichází to nejlepší – zlatý hřeb – obvykle přidaly ještě dovětek:
„kdyby byl aspoň trochu zajištěnej, bylo by to super, rozhodně to nemusí bejt milionář, ale aby neměl holej zadek.“
Spousty ženskejch sem se ptal co pro ně znamená u jejich potencionálního protějšku „bejt aspoň trochu zajištěnej“. Odpověď mě nepřekvapila, většinou zněla takto:
„Aby měl vlastní bydlení, měl auto a dobrou práci“.
To jsou ovsem hodně široký pojmy a protože jsem duše rejpavá, obvykle jsem je navez do toho aby to trochu osvětlily. Výsledek zněl asi takto:
„Vlastní bydlení“ znamenalo mít vlastní nebo pronajmutý byt, alespoň 2+1 aby se tam nesežrali kdyby spolu bydleli, 3+1 by bylo super. Případně kdyby měl barák.
„měl auto“ – z tuzemských vozů to byla „fábijka“ nebo „oktáfka„, skously by „feldu„, ale to by musela joooo vypadat, jinak samozřejmě zahraniční provenience je vítána. Šrot jako první felda z roku 95, favorit potažmu „hundert“ linie neměl šanci, doprovázeno hláškama typu „kdyby mě v tom někdo viděl tak to nepřežiju“ případně „to bych se nejdřív musela převlíknout abych se nezašpinila“. Jasně, špína uvnitř starejch Schade byla bezpříplatková výbava a vychází mi z toho že 100-vková řada sloužila jako strašák na děti – „jestli nesníš ten špenát tak tě vezmu na výlet autem“ a z parchanta byl za rok Pepek námořník. A když na zasněžený okresce jedete bezpečně 70kmh se starou Schade a vezmete „oktáfku“, která se šine jak minovým polem, napadne vás že je něco špatně…… ale ne u vás.
“ a dobrou práci“ – to je přímo návazný na předchozí dva požadavky – pokud nejste povoláním „syn“, případně „dědic“ či „restituent“. Už jsem to několikrát schválně počítal, ale pokud bych si měl platit byt (nájem 3+1 70m2 s poplatkama cca 12000 – 14000,-, na hypotéku to dělá nějakejch 8 – 10 000 plus energie a služby, takže jsme opět na 14000,-), mít „fábijku“ nebo „oktáfku“ (počítejme leasing cca 4 – 5000,-) a ještě by mi měly zbýt peníze na provoz domácnosti, auta, na jídlo, mobil a všechno kolem toho spojenýho – musel bych brát aspoň 25 čistejch. Což dělá kolem 40 hrubého.
No, nic malýho. S tímhle jsem se nesetkal jednou, dvakrát, pětkrát, s tím se setkávám denně – slyším debaty na tohle téma v MHD, zaslechnu útržky rozhovoru v práci na obědě, holky co si povídaj na cigáru když maj pauzu. Znamená to že když nemám byt, auto a neberu 30 čistýho, ze jsem pro ženský lůzr? Mám hodně letitých kamarádů kteří jsou o 5 – 6 let starší než já. Tři z nich chodili s přítelkyní hezkou řádku let, pak se z nějakýho důvodu rozešli. Začali spolu chodit v době kdy se jestě uznávaly nějaký hodnoty – láska, věrnost, upřímnost – a peníze byly důležitý, ale neměly moc magnetu. Možná jsem staromódní, ale já na to věřím pořád, stejně jako oni. Ovšem jakékoliv další známosti pohořely na tom že nedisponovali výše uvedenými atributy, případně to mělo krátké trvání, řádově pár měsíců.
V době své „největší slávy“ jsem měl útulnej byt 1+1, 130-koňovýho korejskýho divocha v plné výbavě, slušnej mobil – pro ženský také důležitej atribut a celkem dost peněz – měl jsem dvě práce. První byla v autorizačním centru, v druhý práci jsem dělal na stavbách – lepení obkladů, pokládání dlažeb, montáže sádrokartonu, malování, pokládání koberců, vše co zahrnuje kompletní rekonstrukce bytu, vyhýbal jsem se „špinavé“ práci – klasický zedničině, prostě jsem dělal práci která odsejpala a bylo za ní dobře zaplaceno. Když přišla řeč na to co dělám, odpovídal jsem – „bankovní sektor a stavařina“. Když přišlo na specifikaci „stavařiny“, a řek jsem co dělám, následovalo:
Otázka: „A TO JAKO DĚLÁŠ RUKAMA?“
Odpověď: „JO, DĚLÁM.“
Reakce: „AHA…..“………..a na chvíli nastalo trapný ticho.
Tyhle reakce jsem se dočkal od studentky VŠ, servírky, knihovnice, podnikatelky – dá se říct průřez všema možnejma profesema. Je na tom něco špatně? Je špatně když je chlap šikovnej? Je špatně že si člověk vydělává rukama? Než na to přišla řeč, bavili jsme o muzice – mam rád rockovou muziku stejně jako si poslechnu Mozarta, o knížkách, o kině atd. Jak ze mě vylezlo ze si vydělávám „i“ rukama – byl jsem zaškatulkovanej jako „lopata„. Zajímalo by mě jestli si ty pipiny někdy uvědomily, ze ten super mobil, fábijku, oktáfku nebo super koupelnu musí někdo udělat – ze se to nestvoří lusknutím prstu. Jenže to můžou dělat jen lopaty, nad kterejma se ohrnuje nos. Pokud má někdo z vás zkušenosti s tímhle oborem, asi mi potvrdíte, že udělat koupelnu nebo položit dlažbu tak aby to vypadalo není žádná prdel. Rozhodně to nemůže dělat každej, mám zkušenosti z koupelny, kdy jsme pracovali s obkladem a dlažbou, materiál v ceně 2000 kč za metr čtvereční, a sanita – umyvadlo, sprchový kout apod. bylo v ceně nějakých 180 000 kč. V případě že bysme škrábli vířivou vanu nebo cokoli poškodili, dělali bychom zadarmo a ještě dopláceli.
Můžete namítnout – prostě jsem to měl zatlouct, říct ze mám firmu a mohlo bejt vymalováno. Taky jsem to zkusil. Ale bylo to pro kočku – nic to neřešilo. Nehledě na to ze i když jsme byli spolu a měl jsem pracovní telefon, tak tam zněly hlášky, kam co dojedeme nakoupit, jaký na to vezmeme nářadí, co potřebujeme, v kolik se sejdeme, kde atd. A navrch se mi příčí nesmyslně lhát.
Ne všechny se k tomu stavěly takhle. Jeden případ se stal s holkou se kterou sem chodil asi dva měsíce. Byla celkem v pohodě až do doby než mě nehorázně nasrala. Byl jsem v práci, napsal jsem ji – jestli se večer uvidíme. Celej den neodpověděla, volám ji a dozvídám se že nemá kredit, že ještě nedostala peníze z brigády. Fajn. Navečer jsem ji dobil kredit za 400,-. To jsem se dozvěděl ze jsem nemel, ale ze jsem úplně skvělej a úžasnej a moc mi děkuje. Strávili jsme fajn večer. Ráno vstávala na zkoušku – studovala VŠE – a tak jsem ji na devátou odvezl domu. Druhý den jsem byl zvědavej jak dopadla. Tak jsem napsal ať se mi ozve, až to bude mít za sebou, nechtěl jsem aby ve škole rušila zvonícím telefonem. Když bylo šest a neozvala se, bylo mi to divný. Zavolal jsem ji a dozvěděl se že nemá kredit. COŽE? NEMÁ KREDIT? ANI NE ZA 24 HODIN VYPLÁCALA KREDIT ZA 400? KDYŽ MĚ POSLALA ASI TŘI ZPRÁVY? Přešel sem to suchým „aha, dobrý, v kolik se uvidíme?“. Jakmile jsme se sešli, chtěl jsem na ní nastoupit páč sem si připadal jako úplnej idiot. Ale začal jsem mírně, nerad se vztekám bez příčiny. Proste sem se zeptal, jak stihla projet 400 za min jak 24 hodin, když do toho měla spát, učit se a skládat zkoušky, ze mi to nepřijde normální, jestli mi to může nějak vysvětlit. Dozvěděl sem se že kamarádka mela depku a že si volali a psali. To jsem byl ochotnej skousnout – ženský neporučíš. A sám vím, že sem se dokázal vrátit z hospody o litr lehčí jen v panákách a horko těžko to člověk ospravedlní, „víš, když mi kámoš toho panáka koupil, sem mu to prostě musel vrátit a pak ještě desetkrát….. :o)“, většinou jsem držel hubu a nechal si vynadat, protože to fakt není žádný hrdinství, prostě úlet. Tak sem tam seděl, kouřil, hryzal si ret a do toho se mě zeptala – „Co je? Snad se toho tolik nestalo.“ Vystartoval jsem jak puma s tím že si snad ze mě dělá prdel, že to nemůže myslet vážně, to co teď řekla? Myslela to vážně. Vypustila perly typu „Tak si mi to nemusel dobíjet, nikdo se Tě neprosil“, okořenila to hláškou „To jako když chci napsat kamarádce, si mam koupit extra kredit?“ a výrok dne byl „A když už jsme u toho, tebe ty čtyři stovky zas tak moc bolet nemůžou, koneckonců sis u nás nevydělal málo.“ Nějaký náznaky toho ze mi jde především o princip, že jsem ji to dobil proto, aby když jí napíšu nebo se máme na něčem domluvit, případně odložit nebo zrušit, se absolutně minuly. Nečekal jsem že bude psát jen mě, ale že když tedy studuje VŠE, že by mohla mít rozum a mohlo by jí dojít o co mi šlo. Že nemám problém pustit peníz, ale nemám rád když ze mě někdo dělá vola a ta hláška že jsem si u nich nevydělal málo je těžká podpásovka. Podotýkám že tahle slečna s mým druhým zaměstnáním problém neměla, hlavně kvůli níže uvedenýmu zážitku který se následně otočil proti mě, a taky díky autu kterým se vozila, protože výdělek z druhý práce padal právě na něj. To že se holka rada vozí nepovažuju za nic zvláštního ani špatnýho, nechci navodit dojem ze všechny ženský letěj jen na prachy. Ale chápu že to u ženský hraje roli při výběru.
S její rodinkou jsem si zažil perfektní story, která se ovšem obrátila proti mě. Bydlela s matkou a bratrem, za matkou docházel nějaký známý nebo kolega Karel, dle tady stanovených kriterii to byl zmrd jak vyšitej. Tenkrát chtěli malovat, a ten zmrdík jim domluvil firmu, která si s úklidem a s materiálem účtovala asi 35 kč za m2 za jeden nátěr a měli tam přijít tři lidi. Dle vyprávění ji líčil jako báječnou firmu s perfektním servisem a dokonalou kvalitou. Když jsem se to dozvěděl a spočítal na kolik by je to přišlo – při ceně 35 kč za metr čtvereční, jen obývák o rozloze 4 x 5 metru při výšce stropu 2,5 m dává malovací plochu bez dveří a oken cca 60 m2, při dvou nátěrech by je přišel na 60m2x2 = 120m2 x 35 kč = 4200,- kč. Za jeden pokoj. Proste zběsilost. Dal jsem si tu práci ze jsem jim to rozmluvil s tím, že jim to vymaluju sám. Zmrdík měl v té době dovolenou. Sám jsem osmdesátimetrový panelákový byt vymaloval za víkend, komplet i s úklidem. Stalo je to ani ne třetinu původně dohodnutý sumy, která stejně nebyla konečná, protože podle předběžný smlouvy kterou měli firma ještě neví kolik času stráví opravami a tam měli sazbu 150,- na hodinu. Asi týden po ty akci jsem se s tím zmrdíkem setkal osobně. Byl jsem u slečny na návštěvě a on se tam ukázal, zvědavej jak to dopadlo a zřejmě si přijel pro pochvalu. Hned mezi dveřma spustil „no vida jak to tu prokouklo….. bla bla bla…. ty kluci jsou prostě perfektní….. co jsem ti říkal“. Nechal si uvařit kafe, mě vůbec nebral na vědomí. Nechal si dokonce rozsvítit, zkoumal, prolez celej byt a rozplýval se nadšením. Nadšení opadlo když jsem se ho zeptal jak se mu líbí moje práce. A ve značně ironickém tónu jsem se ho ještě zeptal, jestli by pro mě nemel kšeft, že nejsem drahej a dělám rychle a dobře, jak může vidět a že děkuju za poklonu. Zmrdíkovi v očích proběhlo že „Endlösung“ vlastně nebylo vůbec špatný řešení problémů a zatroubil na ústup. Mě hřál pocit vítězství, její máti mi byla vděčná že jsem jejich rozpočtu takhle ulevil a v očích slečny jsem viditelně stoupnul. Prostě vítězství – už tenkrát ve mě možná dřímal zmrdobijec.
Nato se to obrátilo proti mě. Po uvedeným výstupu s kreditem, který se odehrál asi 14 dni po malování a týden po setkáni se zmrdem, jsem začal čuchat čertovinu – nešlo jen o ten kredit. Nasadil jsem psychologii a za chvíli to z ní vylezlo. Ten zmrdík Karel je obě naočkoval v tom smyslu, že jsem je v podstatě okrad, že když už s ní chodím tak jsem to měl vlastně udělat zadarmo a ze jsem pěknej hajzl, když jsem si za to řek takový peníze. A že to není vůbec vymalovaný dobře, protože nejsem profík, takže mi zaplatili za mizerně odvedenou práci. Perla na závěr byla, ze kdybych prej takhle odved práci pro něj, nevydělal bych si ani na slanou vodu a hnal by mě odtamtud s klackem v ruce. Zalapal jsem po dechu a připomněl ji, jak prolez celej byt, svítil si do koutů a chválil náramně dobře odvedenou práci – ovšem jen do doby než se dozvěděl že jsem to vymaloval já.. To zůstalo bez odezvy. Zeptal jsem se jestli ví, kolik jsem za to dostal. Na to odpověděla že vzít si jedenáct tisíc za práci načerno je svinstvo a že o mě měla lepší mínění. V tu chvíli jsem si připadal jako by mi vypnuli kyslík a pozoroval jsem ji, jak se dusí vztekem, s jakým hajzlem se to vlastně baví. Ledovým tónem jsem ji oznámil, že celý byt jsem s materiálem vymaloval za 6000, přičemž materiál vyšel na asi na 1500,-, takže čistá ruka to dělá 4500,- a to nepočítám benzín když jsem k nim dojížděl a sám jsem obstaral a přivez materiál. Vyndal jsem z auta pracovní desky s výměry jejich bytu, celkem malovací plocha dělala 240 m2, dva nátěry dělají 480 m2, 6000 / 480 = 12,5 Kč na m2. Předložil jsem ji účtenky na materiál v hodnotě 1480 kč. Spočítal ji že od těch machrů by je to vyšlo bez oprav na 16800,-. A navrch ji řekl, že běžná cena za m2 s materiálem a prací je kolem 22 Kč, tenkrát cena převzatá z rozpočtovýho programu schválenýho hospodářskou komorou, ať si to ověří. Seděla tam a vejrala na ty čísla jako na zjeveni. Po chvilce jsem se zeptal jak došla k tem 11 tisícům.
Tušil jsem odpověď, ale to co následovalo, byl multilevel. Oznámila mi, ze s ni matka skoro nemuví, že je na mě nasraná protože jsem je vlastně okrad a že tu částku jí řek Karel, protože máma se s ní o mě vůbec nehodlá bavit. Mel jsem pocit že se bavím s umíněným dítětem kterýmu vzali hračku a vystartoval to odpoledne jako puma podruhý. Zved jsem telefon. Ozvala se mi její matka, vlídná jako anglický počasí a jediný o co jsem ji poprosil bylo, aby řekla své dceři kolik mi zaplatila za práci, a že jestli má vůči mě nějaký výhrady, můžeme to v klidu probrat. Chvíli si povídali, vrátila mi telefon a já matku poprosil ať mi dá telefonní číslo na pana Karla, ze s ním potřebuju mluvit. Nedala. Ukončil jsem hovor a dostal další šok – dostal jsem ho od slečny. Ten zmrd byl hotovej Machiavelli. V ten okamžik jsem to ukončil, naložil slečnu, odvez jí domů, poradil ať používá hlavu a odjel.
Zavolal jsem zmrdíkovi. Podle kolegy průběh hovoru připomínal první zkušební jízdu parního stroje. Osobní konfrontaci zmrdík odmítnul, ač jsem byl rozhodnutej umožnit mu zužitkovat peníze naspořený na zdravotním pojištění. Mektal něco o tom ze mě zničí, kdo si myslím ze jsem, jakým právem ho obtěžuji a dozvěděl sem se spoustu dalších zajimavejch věcí, bohužel trochu OT. Protože to k ničemu nevedlo, ukončil jsem to hláškou že jestli se mi jedinkrát připlete do cesty, zapomenu na svý slušný vychování a seřežu ho stejně jako to sliboval mě, kdybych pro něj nedejbože dělal.
Druhý den mi slečna zavolala, a že si dáme pauzu. Diplomaticky řečeno „di do hajzlu“. Souhlasil jsem. Týden byl klid. Pak mi znovu zavolala. Maminka se mi omlouvá, pozvala si nějakýho známýho a ten řek že je to vymalovaný hezky a za tu cenu že je to zadarmo. A že jestli půjdem na kafe a že k nim můžu klidně přijet, jako dřív. Zeptal jsem se, co na to Karel. Toho prý mamina poslala do háje.
Pamětliv předchozích událostí jsem to skončil s tím, že si to nechám projít hlavou, že toho dokážu rozdejchat hodně, ale nařknutí ze zlodějiny, navrch když se prokázalo že jsem nic špatnýho neudělal, je na mě silný kafe a ze toho nemám zapotřebí. Navrch když maminka není schopná mi to zavolat sama, a kde mám záruku že se to nebude opakovat.
Za čtrnáct dní už jsme o sobe nevěděli a od té doby jsem ji dvakrát náhodou potkal. Konec. Studentka VŠ, 22 let.
Placení. Další věc která mě hustě nasírá je ženskej přístup k placeni. Dneska, kdy přiblblý časáky masírujou ženský jak se mají vyrovnat chlapům a bejt stejně úspěšný… bla bla bla… myslím že se tomu říká emancipace. Jsem „stará škola“ – zvu holku na rande – platím. Na tom není nic zvláštního. Ale nesmí se toho zneužívat – XMRTI NESNÁŠÍM KDYŽ TO NA PRVNÍM RANDE HOLKA VEZME JAKO SAMOZŘEJMOST – v souvislosti s tou emancipaci a rovnoprávností. Když má dojít na placení, stačí mi jen snaha – dohodneme se ze půjdem, přijde číšník, řeknu že zaplatím. Přijde s účtem, zeptá se – dohromady nebo zvlášť? Stačí když ta holka sáhne po kabelce, nebo bere peněženku – řeknu „dobrý, pozval sem Tě, platím“. Jinak sem schopnej ji to nechat zacálovat natvrdo. Teď mě třeba ukřižujte, ale každej jsme nějakej a nikdo neni svatej, ani já ne. Byl jsem nějak vychovanej, vštípili do mě nějaký zásady, na něco jsem přišel díky vlastním zkušenostem a podle toho se řídím.
Zažil jsem frajerku, super oblečená, upravená, moooc hezká holka, která na rande vyrazila s padesátkou v kabelce. Dohodli jsme se, že vyrazíme na kafčo, byli jsme v pizerii, sedělo se, popíjelo, dostal jsem hlada, ona že si dá taky. Strávili jsme tam asi tři hoďky. Když došlo na placení, přišla číšnice a ptá se – dohromady nebo zvlášť? Dřív než jsem stačil něco říct, frajerka zbledla a nato dostala odstín přezrálý jahody. Zaplatil jsem to a začal vyzvídat, ta holka se tam div nerozbrečela – to jí nebylo blbý jit na rande s drobnejma? Studentka VŠ, 23 let. Zážitek na celej život, kdo nezažil neuvěří.
Jiná husťárna mě potkala u holky se kterou jsme se po nějaký době, kdy jsme se vídali, dohodli ze budem kamarádi. Přibližně jednou za týden, deset dní jsme se sešli, poseděli nebo šli v sobotu za zábavou. Seděli jsme na vinohradech v klubíku, slečna vypila 4x mojito a po dvou hodinách jsme se dohodli že se zvedneme. Přišla číšnice s účtem, ona si zapálila a hypnotizovala nějaký neurčitý místo na zdi. Dohromady nebo zvlášť? Její mojita + cigára dělaly účet 530 korun, mý kafe, cigára a 3x cola mě přišla asi na 180. Říkám zvlášť. Ona na to – vem to, já ti přidám. Položila na stůl dvě stovky. He? Cože? Já měl u sebe tři stovky – hotovost pro útratu za jednoho při „normálním“ pití podle mě přiměřená. Tak jsem znova zavelel zvlášť, zaplatil s dýškem dvě stovky a čekal věci budoucí. Frajerka sbalila svý dvě stovky, vytáhla tisícikorunu a v klidu to zaplatila. To se smí?????? A přitom se tvářila jako neviňátko. Od ty doby jsem ji neviděl. Zástupkyně ředitele reprodukčního studia, 25 let.
Posezeni s mladou podnikatelkou – 26let, v kavárně Slavia, dvojitý presso asi za 160,- a matonka skoro za 60,-. Než došlo k tomuto setkání, řekla že vydělává hafo peněz, ale je rada že se s tím dokázala vypořádat a že ji peníze nezměnily. Byli jsme na procházce u Vltavy, shodli jsme se že zajdem na kafe. Když jsme došli k Národnímu divadlu, tak jsem navrhnul že kousek dál, pět minut chůze znám výbornej podnik, na pohodu. Aniž se zeptala na jméno, tak odvětila, že do žádnýho pajzlu nepůjde a že nejblíž a nejlepší je kavárna Slavia. Další čas strávenej s podnikatelkou jsem bral už jako skvělou studijní možnost, jak člověka „nezkazí a nezmění peníze“. Tak jsme tedy šli do Slavie. Při rozhovoru jsem jemně naznačil, že nejdražší neznamená vždy nejlepší, a ať se rozhlídne po číšnících, jak se tváří. Když zjistili ze nebudeme jíst, skončili jsme pro ne. A taky že mi přijde zlodějina platit za matonku skoro 60 korun – nejsem šetřílek, ale nerad dávám peníze zbytečně, úplně se mi to příčí a ani snad nechutná. Jakej je chuťovej rozdíl mezi matonkou za 15,- a za 60,-? V čem je to lepší? V čem je lepší jejich polstrovaný sezení proti stejnýmu sezení v restauracích a hospůdkách, kde ta matonka stojí 15,-? Navrch když se na mě mile usmějou a dají mi najevo že si váží peněz který tam nechám. Tam se potom rád vrátím. Uznávám že určitý situace vyžadujou určitý podmínky – při jednání o zakázce za x-milionu nejde jít na růžek na turka za sedum pade, zvlášť němci si potrpej na „hoch“ zacházení. Ovšem jestli jako bývalá učitelka v mateřský školce se závratným platem osm čistýho chodila na kafe do Slavie a podobných „vybraných“ podniků, pak všechna čest.
Jo, víte někdo, nebo dokážete spočítat jak velká je potřeba hotovost na první rande?
Je tak těžký pochopit, že mít funkční telefon staršího data výroby neznamená nemít na jinej? Viz moje N5110 – na moje potřeby ideální, nepotřebuju a ani nevyužiju foťák, 65000 barev, Íčko a závěs pro šňůrku na krk.
Konec. Čím dýl píšu, tím víc vidím marnost svého počínání. Jsou věci který nepochopím ani za sto let.
Jsem mladej, vydělávám něco málo pod celostátní průměr, mam škodovku „hundert“ řady s 200 000 km na krku, která se nerozsypala jen díky pravidelný údržbě a protože korejce mi nějaká děvka štípla, mam nokiju padesátjednadesítku – tvrdím že telefon má sloužit, a ne aby se z něj stala modla, a tak se kamarádím a láskuju s holkama, který znám ještě ze školy, z doby před šesti sedmi lety, kdy větičku „mám tě rád“ nedoprovázela nastavená dlaň nebo odvrácenej pohled při placení.
They get me out………..
Vincenzo
(Zatím nikdo nehlasoval)