Tento krátký článek pojednává o cestě z domova do zaměstnání Ostravou.
Bydlím v panelovém domě o čtrnácti vchodech, který vytváří půdorys tvaru písmene H. Průměrný počet bytů na vchod je kolem osmnácti. Průměrný počet obyvatel na byt je kolem dvou a půl osob. Počet parkovacích míst – počítáme-li mezi parkovací místa také stání kde to vyhláška dovoluje – je kolem třiceti (plus domovní garáže – čtyři na vchod) v celém okruhu panelového domu. Jednoduchými počty není problém zjistit, že je zde problém s parkováním. Soudruzi zřejmě už tehdy před třiceti lety nepočítali s tím, že socialismus pokvete do té míry, že by mohla mít každá druhá domácnost auto. Půdorys domu vytváří dva dvory, které jsou k radosti všech ze značné části vyplněny trávou, stromky a keříky. Děti ale na tato přirozená hřiště nepouštějte, nechcete-li, aby přišly špinavé od psího trusu a odpadků. Výjimkou není ani pískoviště, kde se obzvláště psům daří. Aby parkovacích míst nebylo málo, udělilo město občanům paneláku malý dáreček. Ve dvoře podél vchodů namalovalo žluté nepřerušované čáry tak, že vytvořilo imaginární chodník pro chodce. Ve vchodech na nástěnkách se pak objevil informační leták, že omezení přispívá komfortu občanů a ochraňuje majetek, protože přeci osobní automobil ničí cestu svým stáním a startující automobil pod okny je zlý sen každého občana. Někdo však zapomněl, že u plné žluté čáry se nesmí ani zastavit, jak tedy mají lidé vykládat z aut své nákupy apod. nikdo nedomyslel. Dalším problémem je smutný fakt, že v tomto paneláku nebo jeho okolí žijí také totální idioti, kteří považují nejspíš za dobrou zábavu ničit lidem auta. Tu ulomené zrcátko, poškrábaný lak, tipnutá cigareta na kapotě apod. Stovky oken mířících do dvora na parkující auta jim očividně nevadí.
Cesta k základce
Když vyrazím ze svého bytu, sjedu výtahem do přízemí a vyrazím z domu, čeká mě „příjemný“ pohled na nevyužitou plochu firmy Dalkia a.s.. Jelikož jsem zastáncem osobního vlastnictví, přecházím tento fakt s myšlenkou, že mi do toho nic není. Když jdu kolem ostatních vchodů z jedné strany a nechutné zdi z druhé, vždy si vzpomenu na dětství, jak jsem tudy chodil denně pro Motolu a pečivo. Zahýbám na dlouho ulici, která mě zavede až k základní škole, kde jsem vyrůstal. Po levici veliká plocha s napříč vychozenou pěšinkou z bláta. Tato pěšinka je starší než já a co vím, pokud není po dešti rozbředlá, chodí po ní daleko více lidí, než po chodníku vedle. Ostatně k čemu ji vydláždit, lidé si to mohou obejít. Po pravé straně míjím dvůr druhé poloviny „mého“ panelového domu, kde jsou na tom obyvatelé s parkováním ještě o něco hůře, neboť zatravněná část ukrajuje o dobrou třetinu dvora více. Pokračuji ve své téměř každodenní cestě do zaměstnání a právě se kochám školkou, která jako jedna z mála míst nezvyšuje můj adrenalin v krvi. Vlevo nehezká budova polikliniky, kde se vždy po setmění schází parta zevlů. Míjím ulici, kde prý vyrůstal sám Ivan Lendl. Je to ulice plná zajímavých lidí, zejména jedna rodinka kofol velmi zaujme, hlavně tím, že mají celý rok dokořán otevřené okna a slyšíte jejich bujaré veselí. Navíc se jich nemůžu dopočítat, z části protože jsem tam nikdy neviděl dvakrát tu samou kofolu a z části proto, že na počítání v desítkách mi nestačí těch pár chvil, kdy procházím kolem jejich domu. Na druhá straně ulice žije velmi příjemný stařík, který neváhá seběhnout z horního patra domu na ulici v papučích, aby vyčinil pejskařům za to, že jejich miláčkové kálí na „jeho“ krásný trávník. A to i v případě, že si to pejskař uklidí, což považuji za poněkud zarážející. No nic, musím do práce, takže zahazuji úvahy nad spojitostí rodiny kofol s mým sociálním pojištěním a pokračují. Celá ulice táhnoucí se až k základní škole se vyznačuje tím, že je maximálně šest metrů široká. Protože domy podél ní jsou až šestipatrové, je jasné, že je zde hodně bytů. Parkuje se na obou stranách ulice. Když se před asi dvěma měsíci ztratila poslední značka zákaz stání, řekl jsem si, že ji buďto nechali zmizet místní (což mi připadalo podivně groteskní), nebo majitel BMW, který v tomto zákaze parkoval pravidelně našel tu správnou osobu na městě. Každopádně zmizela jen značka, sloupek zůstal. Velmi nerad touto cestou jezdím autem, protože potkáte-li auto v protisměru, musíte počítat osoby v něm. A jste-li v autě po jednom, je to na vaší ochotě či neochotě zacouvat. Není to však tento důvod, proč mi vadí auta stojící na obou stranách silnice, ostatně sám nemám kde pořádně parkovat, je to ale kontrast mezi tolerováním přestupků policií na půlkilometrové silnici v centru města ( silnice musí být dle vyhlášky volná tři metry v každém směru) a přístupem policie na jiných místech ve městě, kdy očividně svým zaparkovaným autem nikoho neomezujete a přesto dostanete pokutu. Pokud mi něco totiž vadí, je to nerovný přístup policie ke stejným prohřeškům. Rozčarován tím, že přecházím přes přechod a nevidím přes zaparkovanou dodávku pořádně vlevo pokračuji nicméně v cestě. Přecházím cestu, kde byla krásná alej topolů. Ač je názor na tyto stromy ve městě různý, názor na přístup města k veřejné zeleni je znám. Stromy ohrožují občany a proto musíme staré vykácet a vysadit nové. Chvályhodné, zvlášť když tyto přeměny platí občan a v zastupitelstvu jsou příbuzní zahradnických a stavebních firem. Dostávám se k další školce, která je stavěna očividně ve stejném slohu jako ta u mého bydliště. Opět hezká zahrada a dětská hřiště, vše oploceno. Hned za ní má už oplocený areál základní škola. Jedno betonové hřiště s urvanými obručemi na košíkovou, jedno větší hřiště s umělým zeleným povrchem, pár doskočišť s pískem a druhé betonové hřiště schované za tělocvičnou. Základní škola povyrostla o jedno patro, změnila svou sedlovou střechu za okna a střechu šikmou. Někdy si vzpomenu, jak památkáři obtěžovali mého bratra v obchodě (který byl v mnohem mladší budově) za to, že nemá nápis obchodu vyveden zvlášť v písmenech, ale má jednu velkou tabuli. Školu navíc zmalovali jako dolarovou štětku, takže netuším, jak mohl něco takového architekt města dopustit. Ale co, však stavět je třeba. Naproti škole bylo hřiště. Neoplocené, betonové. Protože na něj asi děti nechodily (já bych na pokálené, špinavé a odpadky poseté hřiště své dítě taky nepustil), postavilo tu město veliké parkoviště. Aleluja, řekl jsem si, když jsem se dozvěděl, že se konečně postaví další parkovací místa. Ulice vedoucí ke škole totiž musela být kvůli parkování aut změněna na jednosměrnou a tím se výrazně snížila obslužnost daného prostoru. Jaké bylo ale mé překvapení, když po dostavění parkoviště zůstala ulice jednosměrná a auta na ni dále parkovala. Že by si najednou lidé v přilehlých domech nakoupili tolik aut? Ale kdeže, jenom zaměstnanci blízkého mrakodrapu (21 pater) začali jezdit do práce autem. Aby ne, když jim město postavilo takové pěkné parkoviště.
Ať žije primátor
Školu nechávám za zády, procházím kolem aut zaparkovaných na chodníku (opravdovém, ne tom uměle namalovaném na cestě) a procházím podchodem, před kterým v teplých měsících na vás mluví exotický pták. Sedí v kleci na okně a není mu zhola nic rozumět. Lidé, kteří jej neznají se ohlížejí kdo a nebo co to je. Někteří dokonce šáhnou po mobilu, zda jim někdo nevolá. Za podchodem je řezník. Obchůdek s masem, párečky, klobásky. Voní nádherně a dojem kazí jen vzpomínka na mé středoškolská léta, kdy jsem byl svědkem rabování auta. Procházel jsem zde u řezníka (tehdy tu ještě možná řezník nebyl) kolem zaparkovaných aut, když jsem uviděl u jednoho z nich stát kofolu a kluka, kterého jsem znal ze základky. Byl to hajzl, co si budeme povídat, už na základce. Ten kluk drátem otvíral přední dveře očividně cizího auta. Když jsem se zastavil a koukal na ně, stál jsem od nich maximálně tři metry. Asi po deseti sekundách si mě všimli. Zeptal jsem se, zda jim nevadí, že se na ně dívám. Hajzlík nechal drát vzpříčený ve dveřích a šel ke mně, s postojem vlastní spíše kofolám a zda prý chci do držky. Když jsem mu řekl, že nechci, pobídl mě abych pokračoval. Tehdy jsem neměl ještě mobilní telefon, takže jsem zašel do blízkého obchodu a nahlásil věc prodavačce s žádostí, zda by nezavolala policii. Jak to dopadlo nevím, poslední co si pamatuji byl ten hnusný pocit bezmoci a strachu v hrudi. Od řezníka jsem se po pár metrech dostal až na „výstavní“ ulici našeho města. Cesta vede přímo k nové radnici, kde sedí pan primátor a jeho banda. Tato ulice je krásným pomníkem jednoho z primátorů. Parkovací místa, nové stromky, přechody, zábradlíčka, vykachlíkované chodníčky, serepetičky, o vánočních svátcích světýlka. Nádhera. Pro toho, kdo zde ale jezdí autem, nebezpečný úsek. Asi sto metrů od radnice někdy vyzvracel kruhový objezd, jehož vnitřní průměr je maximálně pět metrů a vnější deset. Asi si dokážete představit, jak se zde odbočuje. Architekt nejspíš počítal s tím, že autobus, nebo nákladní auto se zde neotočí a tak vnitřek kruhového objezdu nezvedl patníky, ale jenom decentně „vypoukl“ ve středu o deset čísel. Jezdí se tu pak dvěma styly. Slušným, kdy každý jako otrok objíždí pětimetrový kruh a tím neslušným, kdy se jezdí rovno a když se odbočuje, tak jako na klasické křižovatce, v tomto případě přes protisměr. Auto co jezdí tím neslušným, tak pak jen dle rychlosti naskočí do patřičné výšky. Jelikož hned za kruhovým objezdem jsou ve třech směrech přechody pro chodce, doprava tady kolabuje i při velmi slabém provozu. Do objezdu se totiž nevejdou více jak dvě auta. Aby jste si to ale užili maximálně, asi o třicet metrů dále k radnici je další kruhový objezd, tentokráte větší. Jeho nevýhodou je jen to, že v jeho středu je zahrádka nakloněná k oknům radnice, takže nevidíte protijedoucí auta blížící se k objezdu. Míjím po chodníku objezd a jdu posledních pár metrů k budově mého zaměstnavatele. Tři-čtyři restaurace, blížíme se totiž k centru, parkování už ale jen na kartu R. Výhodou této karty je fakt, že za roční poplatek můžete stát v centru na místech označených „Jen pro kartu R“. Nevýhodou je to, že i tato místa jsou většinu dne plně obsazena a tedy s největší pravděpodobností nezaparkujete. Jinými slovy, město vydalo v řádu více karet „R“, než je takovýchto parkovacích míst. Peníze jsou peníze. A aby těchto míst nebylo náhodou nápadně moc a mohl v centru města zaparkovat i návštěvník městských úřadů, okolí úřadů se na úkor ostatních míst zaplnilo místy na časově omezené parkování, tu hodinu, tu půl. Proč musí být úřady v centru města nevím, ale nejspíš proto, že městští úředníci se považují za vyšší kastu s právem pracovat na nejlukrativnějších pozemcích města. Všechna parkoviště v centru města jsou pak samozřejmě pronajata a zpoplatněna. Přicházím na jednu z nejrušnějších ulic města, kde se v dopravní špičce načekáte nejen v autě, ale také v MHD. Na jejím západním konci se od podzimu dějí veliké úpravy, bude se rozšiřovat a u napojení na silnici směr Frýdek-Místek se bude dělat mimoúrovňová křižovatka. No ty veliké věci se dějí jenom někdy, většinou na stavbě nezahlédnete ani nohu. Vstupuji do budovy, je to prý památka, alespoň podle cen za stavební úpravy rozhodně ano, abych prošel kolem vrátnice, kde si mě nikdo nevšímá a vystoupil po schodech do své kanceláře.
Nedostatky je nejtěžší napravit, lehčí pak nalézt je a nejlehčí naučit se je ignorovat.
(Zatím nikdo nehlasoval)