Zastavil jsem se onehdá v Levných knihách. Někdy tam zavítám, neboť mezi záplavou pestrobarevné hlušiny se čas od času objeví zlatý valoun v ceně cca půl kilogramu kosteleckých párků, což pokládám za skutečně výhodnou investici.
A byl tam! Krčil se nenápadně v temném koutku, téměř neviditelný mezi krásně barenými hity „Vychytávky Ládi Hrušky XXVI“ a „Jak číst z čajových lístků“. Když jsem nevěřícně zalovil v poličce, dostavila se extáze – ne jeden, ale dokonce hned dva! Žádné brožované rychlokvašky, ale solidní vazba a decentní přebal, na němž se navíc skvěla cenovka jak z časů, kdy nakladatelství i tiskárny mívaly za názvem eufemismus „národní podnik“ a patřily „pracujícímu lidu“.
Zíral jsem na ty dvě útlé knížečky a jásavé jódlování úspěšného zlatokopa záhy vystřídal podivný pocit prázdnoty a zmaru. Tohle, tady? Za cenu tří čtvrtin hamburgeru?
Držel jsem totiž v ruce „Hněv a hrdost“ a „Sílu rozumu“ od Oriany Fallaci, každou po vskutku lidově demokratických devatenácti káčé…
Existenci této novinářské superstar jsem zaznamenal teprve před pár lety, to už byla bohužel po smrti. Někdo, jehož názorů si vážím, se nadšeně zmínil v jakémsi článku o jejím eseji „Hněv a hrdost“, jímž reagovala na zkázu newyorských dvojčat a jenž se stal bestsellerem. Ehm…tedy jak kde, a jak pro koho. V civilizovaných zemích, mezi lidmi obdařenými funkčním mozkem. Byl totiž napsán politicky nekorektně a s islámem se zrovna nepáral. Tehdy ještě nebyl k dispozici v češtině, ačkoliv byl bleskově přeložen do mnoha jazyků, kupovali ho miliony lidí a na Ground zero už pomalu leštili mramorové desky památníku k jeho slavnostnímu otevření.
Mimochodem, víte která západoevropská země ho nevydala? To neuhodnete – Švédsko.
Proč tahle knížečka, původně článek pro její mateřský list Coriere della Sera, nevyšla tehdy v nějakém rozumném časovém odstupu i u nás, nějak nechápu. Vlastně chápu, ale zdráhám se přijmout. Maďaři a Poláci se toho nebáli a jejich demokracie tím nijak neutrpěly, spíše naopak, jak vidno v současnosti. Zřejmě máme tu naši vyhlášenou předposranost a permanentní předklon správným směrem už natrvalo v genech, či co.
Notičky z Mosky už přece dávno nechodily a ty z Brusele ještě ne. Dobroserové byli k smíchu, rodina základem státu, živnostníci neměli na zádech terč a soudružka Šabatová nosila doktoru Motejlovi aktovku. Po současné hysterii s -foby, hejtspíči a fejkňůs nebylo u nás ani památky. Putin byl drahý přítel, Asad vzdělaný demokrat a Kaddáfí nejlepší kámoš. Člověk až slzu zamáčkne. Radostný vstup na palubu Titanicu se sice kvapem blížil, ale ještě přece kurnik dozníval „čas her a malin nezralých“, devadesátkových, svobodných.
Asi nebyl prostě na trhu prostor pro pamflet nějaké vyobcované, staré, rakovinou prožrané renegátky, která jen šířila nenávist a xenofobii. Napsali to v New York Times a v Le Mondu, božíčku, tak to musí být pravda a my přece moc chceme zpátky do Evropy. Co kdyby nám jeho vydání přitížilo a do Euroráje nás nevzali, to by byla katastrofa. Žádný multikulti obohacování, pozitivní diskriminace, dotace, regulace, kvóty, typizovaný vokurky, pochody hrdých buzerantů ani společný hajzlíky pro všechny tři pohlaví. To bysme nepřežili.
Navíc máme v nevydávání nežádoucího na rozdíl od Západu letitou praxi, že. Solženicin s Orwellem by mohli vyprávět. Lidi by to navíc určitě nekupovali, protože to není o vaření a vůbec, proč ta bába utekla z Itálie a přestala psát? A navíc říká něco úplně jiného, než ostatní. Počkáme a uvidíme. Kdo nic nedělá, nic nezkazí.
A čekali jsme tak dlouho, až se její slova do puntíku potvrdila, až to, co řekla, že přijde, přišlo a plivance jejích tehdejších kritiků, řvoucích na ní: „Orhyena!“, vrátil neúprosný vítr dějin zpět do jejich vlastních vzteklých tváří. Ne, že by to bylo něco platné, v těch prázdných, zelenorudých palicích by nezažehla světýlko rozumu ani vodíková bomba. V kontextu dnešní situace v Itálii, klesající ke dnu pod náporem černých synů Afriky, nezbývá než před tou ostrakizovanou vizionářkou hluboce smeknout své, od chianti flekaté, borsalino.
Kniha „Hněv a hrdost“ nakonec přece jen v roce 2011 potichu a nenápadně vyšla i u nás. Už to bylo bezpečné. Vášně dávno opadly, my jsme „vstúpili“, islámský terorismus, burkiny a ženská obřízka se staly osvěžující součástí evropské kultury. Autorka byla bezpečne mrtvá a nehrozilo od ní žádné další nebezpečí šíření nesprávných názorů, či snad poťouchlé sabotování krásně rozjetého Kalergiho plánu.
To, co Fallaci napsala před 16 lety, kdy jsme neměli ani ánunk o tom, že se právě natěšeně chystáme vyměnit jednu totalitu za jinou, jen sofistikovanější, platí dnes stonásobně. Nemusíme s ní ve všem souhlasit, taky byla jenom člověk, ale její hlas se vyplatí si poslechnout a důkladně přemýšlet o tom, co říká – tehdy jako dnes.
V civilizovaných zemích šla její kniha na dračku, musela se opakovaně dotiskovat, přestože se užiteční idioti a nájemní knechti mohli uvřískat a stavěli pro ní i její myšlenky na náměstích inkviziční hranice. My jsme nejdřív čekali deset let, držíce vzorně zobák, a pak ji nedoprodanou šoupli do akce „všechno za 19,-“, vedle duševních velikánů typ Hruška.
Zůstala mi po tomhle zjištění zvláštní pachuť na jazyku, silně připomínající dávná jitra, následující po dobrovolné noční intoxikaci nápojem zvaným Čučo. A proto vyzývám všechny z Vás, kteří ty dvě tenké knížečky doma ještě nemáte, vyndejte z prasátka dvě dvacky a investujte je místo do necelého másla raději do hněvu, hrdosti a rozumu jedné mrtvé Italky, co měla koule jak anglický plnokrevník.
23.7.2017 Lulina
(185x známkováno, průměr: 1,17 z 5)