Když jsem se poprvé doslechl, že v USA vyhrála soudní spor žena, která nechala svou kočku sušit v mikrovlnce a následně žalovala společnost, jež onu mikrovlnku vyráběla, že nebylo součástí návodu, aby se tam zvířata nevkládala, tak jsem nevěřil svým uším.
Pevně jsem doufal, že k tak vysoké formě idiotismu se nepropracujeme. Leč chyba lávky. Už je to tady.
Nebudu vám přesně povídat, co dělám a kde to dělám, protože to povídat nesmím. Nicméně vězte, že firma je to opravdu velká a v jistých kruzích velmi známá. V jistých kruzích píšu proto, že naše výrobky se ke konečnému spotřebiteli dostávají přes X prostředníků a naše jméno v konečné fázi nikde nepadne. Moje pozice by se dala popsat asi tak, že dohlížím na různé výrobní procesy, zkouším různá nová zařízení a testuji nové technologie.
Proč jsem se vlastně rozhodl napsat tento článek? Protože taková věc by měla spatřit světlo světa a mělo by se obecně vědět, co všechno se děje.
Jednoho krásného dne jsem přišel na nový provoz, kde se má začít výroba nejmenovaného produktu, jehož cena je opravdu značná (o dost více než ryzí zlato), a tedy by bylo vhodné, aby to šlo pokud možno bez chyb. Já a kolegové jsme tedy dostali úkol, abychom vše prolezli od sklepa po půdu, jestli je vše in Ordnung. Vše se zdálo být celkem v pořádku a miliardové investice, použité na tento provoz, byly vidět. Zařízení jest kvality opravdu špičkové a konstrukce celé budovy je také velmi praktická, takže jsem neměl výhrady a dokonce jsem se docela těšil, až se to rozjede a budu tam pracovat. Můj entusiasmus mě však rychle opustil. Odněkud vytekla na podlahu voda. Celkem je jedno odkud. Prostě někdo udělal chybu a pár desítek litrů vody teklo po podlaze. Otázkou je, kam? No, nikam! Kapalina si spokojeně stagnovala po zemi. Začal jsem se tedy pídit po příčině. Napadl mě ucpaný kanál, což se prostě občas stane a žádné neštěstí to není, ale pravda byla o něco horší. Místem s nejvyšší nadmořskou výškou byl na té podlaze totiž onen inkriminovaný kanál. Překvapí a naštve mě opravdu jen máloco, ale co je moc, to je příliš. Dostal jsem obrovskou chuť najít kreténa, který jest za to zodpovědný a utrhnout mu hlavu. Pochopitelně jsem narazil na klasický wohnoutí aparát, typický pro velké firmy, a jeho hlavním znakem je, že nikdo nic neví a nikdo za nic nemůže. Po týdnu jsem se konečně dostal k někomu, kdo něco ví, a zjištěná informace mě dokonale uzemnila. „No víte, nám se to taky nelíbí, ale ta firma, co to stavěla, řekla, že s tím nehodlají nic udělat, protože jsme ve smlouvě neměli speciální požadavek, aby kanály byly na nejnižším místě podlahy.“ Já zvládnu hodně, ale tohle už je trochu moc. Moje pozice mi neumožňuje takovéto věci řešit, neboť od toho jsou tam jiní (a jde jim to, jak patrno, pěkně od ruky), takže jsem se mohl jen posadit a tiše žasnout. To je opravdu nezbytně nutné, abychom počítali s existencí zmrda na každém kroku a veškeré své konání, smlouvy, dohody, aj. podřizovali této skutečnosti? To jsme opravdu klesli až na úroveň USA, kde je v návodu k mikrovlnce napsáno, že se tam nemají vkládat kočky? Asi ano. Jinak to nevidím. Nevím totiž, kterak si mám jinak vysvětlit, že kanál je postaven na kopci.
Toto není jediný špatný zážitek z mého pracoviště. Denodenní kontakt s manažery, poradci, analytiky a zkrátka zmetky a parazity všeho druhu, je velmi vysilující. Potíží s tím, že někdo něco udělal bez ohledu na fyzikální zákony, mám taky dost. Nicméně tohle je vrchol. Ztratil jsem další kousek iluzí. Už mi jich zbývá jen opravdu velmi málo.
Máme tohle všechno vůbec zapotřebí?
(1x známkováno, průměr: 4,00 z 5)