Nedávno jsme si mohli připomenout 60. výročí náletu na Drážďany.
Televize nezapomněla o celé akci dostatečně obšírně informovat a padla přitom číslovka, která mě doslova vyhodila z křesla. Podle aktuální informace si nálet vyžádal až 35.000 obětí (toto číslo lze najít i na serveru Novinky). Zní to jako nějaká připitomělá reklama na šampón nebo krém proti vráskám – váš ksicht bude až o -43% vyhlazenější!
Identifikace obětí náletu nebyla prakticky možná. Lidé prostě zmizeli. Letadla RAF shazovala především zápalné pumy, které v centru města rozpoutaly mohutné požáry. Ty spotřebovaly prakticky všechen kyslík ve svém okolí a v odlehlejších místech vytvářely komínovým efektem uragán, který pohlcoval další oběti a vtahoval je přímo do centra ohně. Vzhledem k tomu, že město s náletem nepočítalo a nebyly vystavěny žádné protiletecké kryty /kromě bunkru, který pro sebe zbudoval místní Gauleiter SS/, se lidé skryli do sklepů domů. Po náletu zůstali prostě zasypáni pod hromadou sutin a mnozí z nich nebyli nikdy nalezeni. Jediný věrohodný údaj o počtu obětí se tak dá odvodit z počtu nalezených těl (40.000), případně z počtu snubních prstýnků odebraných nalezeným obětem (15.000). Číslo 35.000, které uváděla média v tomto roce, nemá žádný historický základ, resp. nikde jinde jsem na něj při celkem intenzívním zájmu o dějiny druhé světové války nenarazil.
V minulosti se vyskytla snaha falšovat počet obětí na opačnou stranu a to sice číslem 240.000. Autorem této mystifikace byl Goebbelsův P.R. team, který ztráty uměle zveličil s úmyslem manipulovat veřejné mínění proti Spojencům. Jak naznačeno výše, nebyl Goebbels dál od pravdy, než jeho současní napodobitelé upravující počet obětí směrem dolů. Nejde to prokázat ani vyvrátit. Nyní jsme svědky opačného fenoménu, kdy se počet obětí snižuje, jako by je polil živou vodou. A tak ruka cenzora škrtne desítky tisíc životů jen tak pohybem tužky, protože jsme jednou v NATO a nálet provedla RAF, a koho chleba jíš, toho prdel lízej.
Zajímalo by mne, zda se jednalo o nějaký postupný proces, kterým se zmenšil počet obětí o sto tisíc, cosi jako liposukce, kterou se každý rok nenápadně ubíralo třeba dva tisíce, nebo nějaký skokový jev, při kterém došlo k revizi počtu obětí na základě „nově zjištěných“ fakt. V obou případech by mě zajímaly myšlenkové pochody toho, kdo oficiální čísla takto vylepšil a jeho vnímání morálky, kdy 135.000 tisíc obětí není přijatelných, ale 35.000 už přijatelných je. Jako by to nebylo jedno, fakt kobercového bombardování civilních cílů, lidé mrtví, lidé ranění, lidé bez domova, tu je stejně přítomen.
Údaj o 35.000 obětech náletu by jistě zklamal i jeho autora, velitele Bomber Command RAF, maršála Sira Arthura Harrise. Ten odhadoval počet obětí na 111.000 a i jemu je zapotřebí důvěřovat, protože postupem času získal velkou praxi v náletech na civilní obyvatelstvo a jeho tým přivedl techniku plošné demolice k mezím efektivnosti.
Když jsem sledoval TV zpravodajství, jmenovitě ČT1, neunikla mi ještě jedna věc. Reportáž nebyla ani tak o náletu a neměla za cíl připomenout ony desetitisíce obětí, které s válkou pravděpodobně neměly nic společného kromě toho, že žili ve špatné zemi a ve špatnou dobu, ale zaměřila se na politické aspekty celé situace. Měl jsem proto příležitost se dozvědět, že výročí zneužili nějací neonáckové ke zviditelnění se. Vzápětí následoval pohled na pochodující demonstranty. Možná ČT1 ví něco, co já nevím, ale pokud budu vycházet jen z toho, co jsem viděl a nepodlehnu instantním na podnosu servírovaným pravdám, tak mi ten průvod mi připadal jako všechno jiné než provokace. Ti lidé šli naprosto mlčky a v čele průvodu nesli transparent „Bombenholocaust kann man nicht widerlegen“ („Bombardovací holocaust se nedá vyvracet“), což mi připadalo jako velmi trefné heslo v souvislosti s tím, co jsem napsal výše. Jediný, kdo se tam choval nepřístojně, byli rudí anarchokomunisté, kteří házeli různé předměty různými směry, napadali policisty a vůbec se chovali, jako by těch n desítek tisíc lidí, co se uškvařili před šedesáti lety, nebyli ani jejich předkové. Byl jsem trochu fascinován touto mírou neúcty k dějinám vlastní země.
V povrchnosti oficiálního zpravodajství zaniklo jedno dlouhodobé dilema, pronásledující problematiku historie kobercových náletů. Proamerické, tedy v podstatě všechny oficiální sdělovací prostředky nazývají kobercové nálety na německá města „útoky na významné dopravní a výrobní uzly“. Vzhledem k značné decentralizaci německého průmyslu koncem války odpadá to druhé, a to zvláště v případě Drážďan. Jediná strategicky významná továrna v místě byla továrna na optické přístroje firmy Zeiss, její chod nebyl náletem vážně narušen. O to více je v případě Drážďan významné to první. Jak řečeno výše, v Drážďanech hledalo útočiště mnoho tisíc uprchlíků z Pruska. Přinejmenším se tam podařilo dorazit těm štastnějším, kteří cestou nezmrzli. Báťuška Stalin musel mít z náletu bezesporu radost, protože jednak byla výrazem Churchillovy podpory ruské ofenzívě maršála Koněva, a v druhém plánu vyřešil problém, jak naložit s východpruskými Němci. Stalin měl s územím Polska svoje plány a pár desítek tisíc vypařivších se uprchlíků mohlo jeho záměr na anexi a vyklizení západní části Polska jen zjednodušit. Tolik lekce na téma „reálná politika“, při které vám dojde, že aféra kolem Grossova bazénu nebo bytu je jen historka okresního formátu. Ale kdo chce, může dál věřit tomu, že bombardováním centra Drážďan byl narušen ústup wehrmachtu z prostoru Wroclavi.
Ve skutečnosti lze o věrohodnosti vysvětlení „dopravní a průmyslové uzly“ znova vždy a s úspěchem pochybovat. Někdo hovoří o teroristických náletech, ale možná by se také dalo říci, že se jednalo o nálety politické, mající za cíl podlomit morálku obyvatelstva a ochromit tak chod státu. Sám nálet na Drážďany je pro tuto verzi důkazem, protože cílem náletu bylo primárně centrum města, kde se nacházelo maximálně pár tradičních dílen na porcelán, zatímco průmyslová předměstí a seřaďovací nádraží vyvázlo s minimálními škodami. Komu by tento argument byl málo, může se zamyslet nad nálety amerických bombardérů na bulharskou Sofii na jaře 1944, přičemž Sofie byla cílem s téměř nulovým taktickým i strategickým významem a útoky měly přimět bulharskou vládu k veletoči směrem na východ, což se nakonec stalo (nálet USAF na Sofii přispěl k napsání poslední kapitoly předválečného čs. letectví. Pilot stíhačky Avia Av-135 dosáhl vzdušného vítězství nad bombardérem Liberator, ale to je jiná story).
Neochota nazývat události z druhé světové války pravými jmény je čím dál tím silnější. Nehodí se zřejmě slovo holocaust, protože to by se muselo jednat o záměrné vyhlazování nějaké rasové nebo náboženské skupiny, což primárně nebylo cílem. Cílem bylo použít přeživší obyvatelstvo ke strategickým účelům, ať už k podlomení autority systému, nebo k vyvolání logistických a zásobovacích problémů. K tomu je zde jedno výborné slovo – terorismus.
Závěr napsaly dějiny samy a tak se nemusím obtěžovat. Zacituji něco málo z knihy Robina Crosse „Pád Orlice“:
„Jedna skupina zákopníků odstranila trosky, jež zavalily sklepní kryt, v němž se ukrylo na tři sta lidí. Pohled, jenž se jim naskytl, překonával vše, s čím se do té doby setkali. Těžká puma, plněná vysoce brizantní směsí, projela střechou i podlažími, prorazila strop suterénu a vybuchla. Exploze roztrhala přítomné na kousky, jiné nesmírná energie expandujících plynů rozdrtila na kaši.Sedlina složená z masa, krve, kostí a vnitřností, přes jednu stopu hluboká, několik dní po náletu, kdy do ní muži vstupovali, nesnesitelně páchla. Několik německých vojáků odmítlo i přes několikeré výzvy velitele hrůzné pozůstatky do kbelíků nakládat a vynášet ven. Všichni byli na místě zastřeleni a jejich těla vhozena na jeden z vozů odvážejících mrtvé do společných hrobů.“
(11x známkováno, průměr: 2,45 z 5)