Omyly libertariánů

Featured Image

Když jsem si přečetl rádoby erudovaný článek na téma libertariánského vzdělání dítěte, šel jsem se projít. Musel jsem to nechat hodně strávit, než jsem se pokusil napsat oponenturu, aby tento článek nebyl jen snůška invektiv.

Jediné, s čím se dá souhlasit s autorem, je fakt, že každý člověk je individualita. Pak jsem se z článku dozvěděl pouze to, že autor svaluje veškerou odpovědnost za vývoj dítěte na někoho jiného a jediné, co pro rozvoj vlastního potomka chce udělat, je vypláznout cash.

Tvrzení, že osobnost dítěte formuje škola, je základní omyl. Osobnost dítěte ovlivňuje především rodina. Tedy úplná rodina. Táta, máma, někdy dědové a babičky. Mám na mysli základní vlastnostní rysy. Poznámka o tom, že jen libertarián rozhodne o tom, kdy bude dítě umět kotrmelec, mě úplně dostala. První, co jsem děti naučil, bylo, aby své tělo správně ovládaly. Necvičil jsem s nimi prostná, ale formou hry jsem jim vnutil základní reflexy k tomu, aby si při každém zakopnutí nezpůsobily otřes mozku či zlomeninu. Plavat či spíš udržet se nad vodou mé děti uměly od tří let. Stejně tak jsem je naučil základní počty, abych je mohl v klidu vyslat se stovkou do cukrárny pro zmrzlinu a prodavač je neokradl. A nemusel jsem běhat do školy a řvát na kantorku, aby dítě nešikanovala kotrmelcem.

Stále omílané téma „známkovat či neznámkovat“ mi dělá pupínky dlouhodobě. Prý ti blbečkové v minulých stoletích vůbec nedokázali pochopit duši dítěte. Ale ti blbečkové dotáhli vědění lidstva tam, kde je, a známky na vysvědčení je nijak nelimitovaly. Nehledě na soutěživost a poměřování, které je základní lidskou vlastností. Děti se podle libertariánů budou ve škole poměřovat už jen velikostí mobilu, módními doplňky a autem, kterým jim taťka přiveze prdel až před vchod školy i přes zákaz vjezdu. A pak bychom (libertariánskou logikou) mohli z práce odcházet nikoli s penězi, ale se slovním hodnocením vedoucího, protože za to nám dají v obchodě vybrat zboží podle libosti. Známka je totiž něco jako odměna. Fatální chybu libertariánů je, když se snaží své dítě „ochránit“ před případným neúspěchem eliminací známek. Pouze oddalují problém. K poměřování vlastních schopností dojde, ať chtějí, či nechtějí. A vyrovnání se s neúspěchem též patří k výchově.

Příkladem naprosté stupidity je pak názor, že dítě si ve škole má vybrat, co se bude učit. Dnes nemám náladu na matiku, chci si malovat, jé, vlastně né, protože támhle letí letadlo… Takový kantor by musel mít nervy ze železa, královský plat, nebo mu musí být výchova cizích PZ zcela u prdele. Anebo všechno dohromady. Jestliže si takový člověk, co není zvyklej dělat nic soustavně ani 45 minut, po letech otevře v práci hubu na vedoucího, že dnes nemá náladu na jeho příkazy, jak to asi dopadne? (PZ = parchant z….ej)

To hlavní, co libertariáni odmítají, je věnovat se svým dětem. Měří „péči“ o své dítě penězi, ne kvalitou své vlastní výchovy. Mnozí namítnou, že na to nemají čas. Možná jsem měl štěstí, ale v mém životě jsem dvakrát stál před volbou okamžité saturace finančních potřeb za cenu minimalizace času na rodinu. V obou případech jsem zvolil kompromis. Možná nejsem vysokým manažerem s pohádkovými příjmy, ale měl jsem vždy čas povídat si s dětmi básničky, abych procvičoval formou hry jejich paměť a fantazii, „pral“ se s nimi, abych tříbil jejich obratnost, hrál hry, abych je naučil, že život není jen úspěch, a školu jsem jim představil jen jako další formu hry. Nikdy jsem děti netrestal za známky. Vlastně ani nevím, jak vystudovaly, vzpomínám snad jen na pár korekcí slohů či počítání matic. A to nejdůležitější – vždy jsme na výchovu byli dva. Protože holčičí záležitosti s tátou řešit nelze a chlapské věci máma nepochopí. Proto v poslední době řvu smíchy, když takzvané VIP osobnosti oznamují rozchod s dovětkem, „že se budou snažit být pro společného potomka stále ti nejlepší rodiče.“ Kurva, kdyby byli nejlepší, tak překousnou drobné neshody či nevěry a budou dítě vychovávat jako máma a táta. Ale egoismus holt vládne světem.

Největší hardcore je na konci článku: domácí vzdělávání. Pokud nebydlím sto kilometrů od nejbližší školy, je tento institut úplně nahovno. Odsuzuji tím svého potomka k deficitu schopnosti socializace do budoucna. Přeci ve škole dítě potkává své vrstevníky, někoho má jako kamaráda, další mu chce nabančit, což musí nějak vyřešit…, prostě se naučí žít s lidmi. To je skoro to nejpodstatnější, co škola přináší. Ono totiž i krátkodobé každodenní odloučení od rodičů spojené s „povinnostmi“, s tím spojené střídání prostředí má svůj smysl. Sklouznout k deprivaci díky absenci styku s vrstevníky je docela snadné.

Nemíním tady prodávat své zkušenosti jako návod k výchově. Prostě já zvolil tuhle cestu a nelituji. Produktem mé výchovy jsou dva dospělí daňoví poplatníci. Po absolutoriu vysokých škol se každý rozhodl jinak – jeden si vybral obživu formou svobodného podnikání, druhý zhodnocuje své vzdělání v pracovním poměru. Každý si jde svou cestou, kterou si vybral, a k výběru měli oba díky absolvovaným školám dost prostoru. Jsou svobodní.

Libertariánským poučkám navzdory.


19.08.2018 Pako


Související články:


12345 (306x hodnoceno, průměr: 1,90 z 5)
14 999x přečteno
Updatováno: 19.8.2018 — 21:40
D-FENS © 2017