Omezování práva na držení zbraní

Featured Image

Pod posledním článkem na téma ústavního zakotvení práva držet a nosit zbraň se s určitou nelibostí přijímal fakt, že ono právo není (a ani po jeho zakotvení v ústavním pořádku by nebylo) neomezitelné.  Jaké legální možnosti jeho omezování tak v současnosti jsou?

První a nejjednodušší možnost, která bude dobře fungovat v Evropě, je prostá změna zákona. Nechceme, aby lidé měli samonabíjecí pušky, ok, přesuneme je do kat. A. K tomu v ČR stačí nadpoloviční většina všech poslanců. Hlavní nepříjemnost, která by politiky bezprostředně čekala, je nevole těch, kterých by se změna dotkla, a která by se mohla ve volbách nějakou dobu projevovat.

Větší nebezpečí představuje EU a její čeští kolaboranti. Pokud EU vydá směrnici (jako sekundární právní akt společenství), musí státy v určité lhůtě, typicky od 6 měs. do 2 let od jejího zveřejnění, směrnici „protáhnout“ parlamentem a provést ji tak do vnitrostátního práva. Taková směrnice má pro omezovače několik zásadních výhod. Jednak je do značné míry zbavuje odpovědnosti, protože k jejímu implementování se stát zavázal ve Smlouvě o EU (SEU) a Smlouvě o fungování EU (SFEU), takže to pod hrozbou sankce musí udělat, a nadto je směrnice obvykle psána zvláštním způsobem, kdy právní normy v ní obsažené nemají klasickou strukturu, ale určují cílový stav. Taková směrnice se pak nedá jednoduše „překlopit“ do vnitrostátního práva a dává tak prostor pro vlastní kreativitu při tvorbě nebo úpravě zákona. To je, jak už se několikrát ukázalo, spolu s možností „hodit to na Unii“ nebezpečná kombinace.

Mimochodem, věděli jste, že EU může rozhodovat („vyvíjet činnost“) i v otázkách, ke kterým jí chybí pravomoc? To za předpokladu, že se ukáže, že naplnění cílů Unie lze lépe dosáhnout na její úrovni (čl. 355 SFEU a čl. 5 odst. 3 SEU) než na úrovni nižší.

Další možností je zatížit nabývání a držení (určitých typů) zbraní poplatky v takové výši, že se tím likviduje jejich majetková podstata. Např. zbraň stojí 500 USD a poplatky (za licenci, za její obnovování, za převoz zbraně přes hranice státu, za to, že si na pušku můžete dát normální pažbu a ne jen nějakou parodii na pažbu, kterou si navíc nesmíte opřít o rameno, jinak porušíte zákon…) vyjdou na dalších 800 USD. Tento způsob je typický hlavně pro USA, i když „zpoplatňování“ práva na držení zbraní je obecný trend i v EU a jinde, a k  jeho pravidelné resuscitaci dochází obvykle po neúspěšných pokusech určitý typ zbraně zakázat. Americké soudy si s tím často umí poradit, alespoň v historii to dokázaly. Koneckonců, uměl by to i náš Ústavní soud, kdyby právo na držení a nošení zbraní bylo zakotvené ústavně, a to prostřednictvím tzv. testu vyloučení extrémní disproporcionality.

Každopádně to musí být pro některé politiky frustrující pocit, když podle soudního rozhodnutí mají lidé právo vlastnit i „útočnou“ zbraň, která je v politické kategorizaci zbraní úplně nejvíc fuj, skoro něco jako ghost gun. Jedna odbočka k pojmu útočná puška/zbraň a jeho metamorfóze. Původ má v době, kdy Německo prohrávalo druhou světovou válku, a to v úměře „čím více porážek, tím více sturm-cosi zbraní“ a mezi nimi i útočná puška Sturmgewehr 44. Přestože němečtí vojáci (navzdory oficiálnímu názvu svých kvérů) ustupovali tak dlouho, až válku prohráli, označení Sturmgewehr slavilo vítězství. V původním smyslu se jednalo o dlouhou palnou zbraň na puškové náboje schopnou střelby v automatickém režimu s velkokapacitním zásobníkem, což jí mj. dává specifický vzhled. A právě vizuální vlastnosti zbraní jsou základem pro současnou evropskou evoluci v politické identifikaci těch „špatných“ z nich. Je to na rozdíl od pojmu útočná zbraň/puška, který začíná být politicky vyčpělý, obsahově flexibilní a umožňuje tak pod něj podřazovat větší rozsah toho, co se má zakázat. Najdeme ho i v návrhu novely Směrnice 91/477/EEC a pokud by se jeho potenciál využil úplně, tak by šlo postupným rozšiřováním jeho výkladu zakázat jakoukoli zbraň, pokud někdy vznikla nebo vznikne jí vzhledově podobná automatická zbraň.
Kam až může český zákonodárce nebo EU zajít?

V současné situaci v podstatě kamkoli. Jediné, co je nedotknutelné, je tzv. materiální jádro ústavnosti. Do něj patří i právo na tzv. branný odpor. Ale jak jsem psal v přecházejícím článku, žijeme ve zvláštní době, kdy právo na branný odpor sice máme zaručené v ústavním pořádku, ale právo na prostředky k jeho realizaci ne. A z toho také vyplývá, že pokud by právo na držení bylo uznáno jako základní lidské právo, vzít by se nedalo, a protože by zřejmě spadalo do materiálního ohniska ústavnosti, nešlo by to ani změnou ústavních zákonů ani transpozicí směrnice EU nebo nařízením EU. Zákonodárce by se mohl snažit o jeho omezení (a nepochybně by to i dělal), což ale není úplně snadné, protože základní práva a svobody vznikly proto, aby chránily jednotlivce proti státu. Zjednodušeně řečeno, muselo by se „najít“ jiné základní právo, které by (podle principu proporcionality) dostalo přednost, nebo by toto právo muselo ustoupit veřejnému zájmu, což by byl nepochybně častější případ.

Stejně tak by to následně musel vidět i Ústavní soud.

Jak to bude pokračovat?

Schválí se návrh směrnice v orgánech EU? Bohužel mám za to, že v upravené podobě ano. Současná franko-německá sociálně-lidovecká koalice v EP návrhy EK zásadně podporuje. Tady to má navíc i jistý potenciál, a to že se do budoucna sníží pravděpodobnost „vzpoury nevolníků“ nebo se sníží její následky natolik, aby nedošlo ke svržení „zástupců lidu“.

Pokud by to přece jen nevyšlo z důvodu nedostatečné podpory na úrovni EP, resp. pro negativní postoj některých států, především Německa, které se v tuto chvíli nezdá návrhu příliš nakloněné, dojde pravděpodobně k nátlaku na vlády jednotlivých odbojných zemí, aby usměrnily veřejné mínění nebo aby rovnou daly národní legislativu do souladu s tou zamýšlenou Unijní ještě před jejím schválením. V Německu k tomu můžou posloužit „útoky“ na migranty (pravděpodobně se zbraní, kterou je možné v Německu legálně držet; přitom ani nebude nutné nějakého migranta skutečně trefit, bude stačit pár děr ve zdi nebo pouhé hrození s ní, a útočník, kterého zachytí bezpečnostní kamera. K tomu se přidá běžné divadýlko z mediálního světa – vystrašené děti migrantů, zděšení sousedé, navíc i nějaká „doprovodná“ demonstrace „nácků z PEGIDY“ konaná nedaleko a v podobném čase … ) a v zemích V4 (min. v ČR a na Slovensku, protože postoj Polského establishmentu je nevyzpytatelný a Maďarsko se zatím nijak nevymezilo), kde se migranti téměř nevyskytují, „napadení“ různých podporovačů přistěhovalectví a příp. zasahujících mocenských složek státu.
Zároveň dojde k mírnému zúžení rozsahu zakázaných zbraní v návrhu směrnice EK, aby dopadal na menší okruh osob, které vlastní ty politicky „nejvíce špatné“ zbraně. To pak nebude dráždit řadu dalších držitelů, kterých „se to netýká“, zejména myslivců a sběratelů. Později se ukáže, že to nestačilo, a je nutné definici zakázaných zbraní rozšířit, a pak znovu a znovu. Tradiční sériová argumentace.

Je nějaká cesta, jak tomu čelit? Vidím jich několik a vyplývají z uvedeného textu. O nich někdy v budoucnu.


21.02.2016 Porta


Související články:


12345 (125x hodnoceno, průměr: 1,14 z 5)
11 111x přečteno
D-FENS © 2017