V demokracii platí, že zákazy a příkazy jsou vytvářeny tak, aby zajistily prospěch vlády.
V tom prvním případě je to prospěch přímý, tedy za účelem přímého obohacení těch „u koryta“, v tom druhém, neméně špatném případě je to prospěch nepřímý – totiž zavděčení se voličům. Mnoho přijímaných zákonů obsahuje více, či méně oba principy.
Valnou většinů voličů netvoří inteligentní lidé, zkušení a moudří myslitelé, tím méně snad lidé zodpovědní a milující svobodu, ale naopak tupé stádo vohnoutů, jejihž každodenní modlidba, začínající slovy „bože, dej, ať sousedova koza chcípne…“ to dotáhla až na titulní stranu reflexu Zavděčit se této skupině obyvatel je velmi snadné. Pokud by měl průměrný volič na výběr, zda má dostat 10 000 korun na ruku a jeho soused 20 000, nebo jestli by ho měli na ulici okrást a jeho souseda okrást a zmlátit, vybere si bez váhání druhou možnost. Vohnout nenávidí své okolí. Tím ovšem jeho rozhled za hranici špičky vlastního nosu končí. Co se týče principů svobody, zodpovědnosti, života ve společenství lidí a fungování společnosti vůbec, platí pouze „Já dělám všechno nejlíp a každej, kdo co dělá něco jinak, je divnej.“. Pokud k tomu připočtete fakt, že primitivové mají strach z nepochopitelných věcí (jako například dřív Mongolové z deště, Indiáni z blesku…) tak je hned jasné, po čem vohnout ve svých snech touží. Normalizace mu to dala – příslib dokonalosti, kdy existuje pouze jednotná šedá masa, všichni dělají totéž, říkají totéž, bydlí ve stejných bytech, mají stejná auta, dívají se na stejnou bednu ve stejnou dobu, koupou se ve stejný den v týdnu, všichni mají stejné účesy a nosí stejné oblečení.
Ovšem vyskytli se extremisté. Tito vyvrhelové se česali jinak, poslouchali jinou hudbu, dokonce se oblékali jiným stylem. Vohnout je nechápal. Bál se jich a dodnes se slzou v oku vzpomíná, jak tihle divní dostávali od hochů z SNB přes hubu.
Jenže doba se změnila. Máničky už nikdo nezatáhne na fízlárnu, neoholí jim hlavu, nevykopne je a pak je tam znuvu nezatáhne, aby je zmlátil. Punkové, rockové, alternativně meditační a jiné koncerty se pořádají legálně, byty si lidé kupují, upravují, spojují a rozdělují podle svých potřeb, dokonce i auta se prodávají ve všech možných variacích, včetně kabrioletů a SUV. Každý si může koupit tolik motorek, kolik chce a vyrábí se i větší kubatury, než 350 ccm.
Vohnout sedí doma na proprděném křesle, čumí na bednu, v ruce lahváč a je nasraný. Zároveň se bojí. Bojí se toho světa okolo. nemá tu… JISTOTU! No a politici se teď budou sakra snažit, aby mu tu jistotu nabídli. Cože je to ta jistota? Naprostý opak svobody. Je to svět, kde se smí pouze to, co vyhovuje více, než 50% obyvatel. To je ideál. Čím blíže tomuto ideálu, tím lépe. Tedy – lépe pro vohnouta, kterému se v hantýrce volebního marketingu říká „mediánový volič“ a v principu platí, že o jeho přízeň se vždycky snaží nejvíc politiků.
Čemu vohnout nerozumí, to se musí zakázat. Co vohnout nedělá, musí se stát ilegálním. Co vohnout nechce, nesmí existovat.
Motorky a auta větších kubatur? Fuj, svinstvo nebezpečný, jen pro vrahy, zakázat. Lidi mají sedět doma na prdeli. Vodní skůtry? Parchanti, zbohatlíci plaší ryby a ohrožujou děcka. Zakázat, postřílet. Paintball? Airsoft? Nebezpečný magoři si hrajou na vojáčky, ohrožujou mír, zakázat, ztrestat! Speleologie? Co má co slušnej člověk lézt do děr v zemi. Zakázat, znepříjemnit, znemožnit, pokud to nejde, tak aspoň organizovat do státem hlídaných skupin. Ultralighty, rogala, padáky a další poletuchy? Zakázat, je to nebezpečný.
Jízda na lyžích/kole/koloběžce/bruslích/sáňkách bez helmy? Já mám helmu, tak ať ji nosí všichni. Na nově říkali, že helma je potřeba. Říkali to i v reklamě.
Dokonce i ti osvícenější z vohnoutů nejsou schopni dostat se myšlenkově přes „Noooo, já to nepotřebuju, takže je mi jedno, jestli to zakážou.“
Pokud si ještě pamatujete na „tele tele“, tak snad pochopíte princip. V pořadu „občanský jouda“ reportérka řešila zapeklitý případ. Podle nové vyhlášky se směli lidé, pracující v kanceláři napít, najíst, nebo jít na záchod jen pokud měli souhlas všech ostatních. Byli tam tři. Jeden měl hlad, druhý žízeň a třetí musel na velkou. První nechtěl nic dovolit těm dvěma, když oni sami mu nechtěli nic dovolit, stejně tak druhý i třetí. Reportérka to řešila s právníkem, nadřízenými a obíhala kvůli tomu všechny možné lidi. Nakonec k těm třem přišla s návrhem „No tak si sakra jeden druhýmu všechno dovolte a máte po problému!“ Prvnímu se štěstím rozsvítily oči a řekl, že teda jo, že ostatní můžou. Druhý nadšeně souhlasil a oba i s reportérkou se otočili na toho třetího. Ten se smutně podíval, zamračil se a řekl: „Nic vám nedovolím, právě jsem se posral!“
Chápete, kde se stala chyba?
Vohnouti vidí pouze černobíle. Jejich mozek funguje na binárním principu. Zákaz – Příkaz. Cokoli jiného je mimo jejich chápání. Pojem „smím, ale nemusím“ je mimo jejich chápání. Znají pouze dvě možnosti: Nesmím – Musím. Možná, že mají strach, že když bude něco povolené, tak je to někdo bude nutit dělat. Ono se pak nelze divit tomu, že slova „svoboda“, nebo „zodpovědnost“ nechápou a bojí se jich.
Nedávno jsem zase viděl něco, bez čeho jsem se klidně mohl obejít. Přijel jsem na návštěvu a chtěl jsem se seznámit s nově pořízeným kotětem, které se pro změnu chtělo seznámit s mou večeří. Vše probíhalo v klidu, nicméně při tomto krmení běžela v pokoji magická bedýnka. Právě tam vysílali Televizní noviny, vaši pravidelnou dávku emocí, nebo něco na ten způsob. Systém se za těch posledních pár let, co domácí debilizátor ignoruji, vůbec nezměnil. Krev, krev, zlodějina, krev, krev, krev, veselé zvířátko, fotbal. V průběhu zpráv se až podezřele často ozývalo slovo „zakázat“. Jeden zákaz, který mi zvláště dobře uvízl v paměti, se týkal výletů zaoceánskými parníky. Prý je potřeba ty lodě zakázat, protože tam tři lidi dostali chřipku. Není to až tak nereálné, když uvážíme, že tyto kraviny vymýšlí v zemi, kde jsou zakázané žárovky. A mimochodem, v ČR žárovky zakazujem po prázdninách. Svým způsobem má to kotě štestí. Kromě certifikací na žrádlo a odčervovací tablety se ho stát a uhnije netýkají. Taková kočka má v domě žrádlo, pelíšek, pozornost lidí a naprosté bezpečí. I tak několikrát za den vyběhne ven, na svobodu, ať pálí slunko, padají kroupy, nebo je dvacet pod nulou. Někteří tvorové ještě holt nejsou tak degenerovaní.
A to pořád žijeme v relativně svobodných poměrech, když uvážíme, co by mohlo přijít. Například teď je čtvrt na jedenáct večer a já dostal chuť na jablko. Obuju se a vyrazím ven, zajdu do krámku a to jablko si koupím. Všechny ostatní obchody zavřely už v šest, ale pořád ještě smí být otevřené i v noci. Jistě nepotřebuju v noci ovoce, přežiju bez něj, tak asi proto přicházejí různí socani a černoprdelníci se zákazy večerního, nočního a víkendového prodeje. Po celé Evropě, ve které tyto dvě skupiny tvoří naprostou politickou většinu. Někteří možná pochopili, že nejde ani tak o jablko, jako o princip. Žít a nechat žít. Tohle je tolerance. Ty holky, okolo kterých jdu do obchodu také používá jen menšina lidí, já jich snad nepoužiju nikdy, ale jsem tvrdě proti zákazu jejich činnosti. Nevadí, neškodí, netřeba zakazovat. Komu se to nelíbí, ať si prdel políbí.
Někteří domácí mazlíčci nejsou schopni příliš inteligentního uvažování. Malé štěně neví, že když nasere na koberec, že je to špatně v důsledku i pro něj. Páníček mu tedy v hovínku vymáchá čumák a štěne na koberec srát přestane. S lidmi, na něž se dá vztáhnout věla „Je blbej jak třídenní štěně“ také nelze vést dialog. Respektive lze, ale bude to mít stejný efekt, jako na skutečné třídenní štěně. Na takové lidi se musí jít s názornými výukovými prostředky. Realizace něčeho takového je krásný sen. Jak by asi vypadal…
Znáte přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“? Jak by to asi vypadalo, kdyby se sitace obrátila? Kdyby na vohnouty někdo v praxi vyzkoušel jejich vlastní logiku „co já nepotřebuju, to je nutné zakázat“.
Pivo desítka. Hnus, zakázat. Bude jen dvanáctka a výš. Nikdo nesmí vypít víc, než pět za den. Jinak z toho bolí hlava. Lahvové taky zakázat. Televize. Blbost, vymývač mozků. Zakázat. Všem, všude, napořád. Zůstává otázka, na co by většina domácností nasměrovala křesla, pohovky a židle. Jízdní kola. Zakázat. Nemám, nepotřebuju, je to kravina, choď pěšky. Tuzemák. Smrdí. Zakázat. Jediný tvrdý chlast, co smí zůstat, bude tequilla a absinth. Nemchutná? Tvoje smůla. Tabák: Zákaz pod trestem smrti. Kup si pustej ostrov a tam si můžeš zapálit. V Evropě ne. Je to pro tvoje zdraví. A zkus mi to vyvrátit.
Halušky. Tfuj. Nechutnají mi. Nikdo to nebude jíst. Zakázat. Stejně tak párky, máslo a kolínka. Všichni dvakrát týdně povinně tatarák. Hezky jako dřív Němci eintopf, na náměstí a k tomu dostanou kytičku do klopy. Bez kytičky zákaz vycházení. Že máš žaludeční vředy, smrade? Tak to máš smůlu. Ty topinky s česnekem budeš dlábit, až se ti budou boule za ušima dělat. Ten s tou bezlepkovou dietou to taky sežral.
Rybaření. Rybáři komplikují plavání v rybnících. Zakázat. Beztak jen sedí u vody a flákají se. Nevztahuje se na lov pomocí ručních granátů, páč to je cool.
Ono by se těch příkladů dalo najít hodně. Vždycky bude existovat mnoho skupin lidí, zajímajících se o něco ne-až-tak-běžného. Z pohledu omezenců jsou všichni, které baví nemainstreamové aktivity, divní, nebo podezřelí, ale třeba i lumpové, vyvrhelové a podobně. Některé omezence těší, když ti „divní“ (kteří se provinili třeba dlouhými, nebo zelenými vlasy) dostanou nakládačku od represivních složek, jiní se na ně pouze dívají skrz prsty, nechápou je, trochu se jich bojí a drží se od nich stranou. Na to, aby se člověk lišil, stačí, když třeba nemá TV, neposlouchá Evu a Vaška a nesdílí zaprutilou nenávist k USA. Ten otec, který svému synovi odepřel dědictví a odkázal dům KSČM, protože s ním jeho potomek odmítl sdílet nenávist ke světu, byl možná vyjímkou (ačkoli ono těch vyjímek bylo v poslední době tolik, že je to jeden z hlavních příjmů komunistů), ale morální odsouzení někoho za trestný čin „bytí divnej“ je naprosto běžné.
Svět takhle až na drobné vyjímky funguje. Nenávist je hlavní hnací motor vohnoutů. Kdyby je někdo zbavil nenávisti, závisti a zabedněnosti, připravil by je tím o celou jejich osobnost. Zbyla by jen dutá schránka, tupě zírajíci na pohyblivé obrázky a chlemtající výkaly jednobuněčných organismů.
Ale všechno se dá naučit. Švýcarsko budiž dobrým příkladem. Po celá staletí tam byli lidé vychovávaní s vědomím, že každý je členem nějaké menšiny. Jsem Frankofonní katolík? Jsem v menšině. Jsem z Italské části? Bez ohledu na náboženství, jsem v menšině. Jsem protestant z Bernu? Hezké, ale můj kolega je z Říma a šéf je žid. A všichni tihle lidi se museli dohodnout. Ne na tom, že se vzájemně vydrží aspoň týden nezabíjet, ale na tom, že spolu vytvoří silný stát, který odolá okolním mocnářstvím. A oni to dokázali. Skupiny obyvatel, které byly už ze své podstaty velmi netolerantní, se dovedly spojit, dohodnout se na společných pravidelch a žít vedle sebe bez větších problémů. Jak? Minimum obecných zákazů a příkazů. Každý kanton a polokanton měl své vlastní zákony, každá obec svá nařízení… A vydrželo jim to dlouho, než do toho federální vláda začala kafrat. To, že se jim to teď sere není důkaz, že tento model nefunguje, ale důkaz, že destruktivní vliv EU přesahuje její hranice.
Bylo by hezké, zrušit nesmyslná nařízení, zákony, směrnice, příkazy, vyhlášky, začít se tolerovat navzájem a neomezovat jeden druhého. Ale on se děje přesný opak. Jedni jsou naštvaní z regulací a tak se mstí druhým tím, že podporují regulace jiné. A bude to trvat tak dlouho, až se všichni posereme.
(21x známkováno, průměr: 1,52 z 5)