V dalším dílu povídání o „lidech na silnici“ bych se zmínil o nepočetném, ale výrazném exempláři zvaném ofrout.
Ofrout se přepravuje a především prezentuje vozem, který je nebo vypadá jako off-road, tedy vůz pro provoz mimo silnice. V podstatě existují tři typy automobilů, které bývají považovány za off-roady:
1. Skutečné off-roady, jako například Land Rovery starších sérií, Opel Frontera nebo nám bližší UAZy, ARO a podobně. Jsou to auta určená k provozu v terénu, k tomu technicky přizpůsobená a určená pro profesionály, takže je na silnici moc neuvidíte. Pro jejich konstrukci platí, že v jednoduchosti je krása. Také je nutno poznamenat, že východoevropské terénní speciály bývají vysoce hodnoceny i v cizině, zatímco v zemích jejich původu paradoxně nikoli.
2. Off-roady pro ofrouty jsou vozy, které vypadají zvenčí jako off-road, ale ve skutečnosti jsou to nablýskané těžké krámy s luxusní výbavou. Tuším, že se tomu říká SUV neboli Support utility vehicle, pomocné užitkové auto. V minulosti se tak označovaly pick-upy jako Dodge RAM, teď je SUV šmahem všechno. O průchodnosti a hlavně životnosti těchto vozů v terénu mám pochybnosti, zvláště když si představím Sorento, Musso nebo BMW X5.
3. Off-road pro nemajetné vznikne zpravidla adaptací nyní módního vozíku zvaného MPV. MPV je obyčejně nechutné krabicovité auto, které má aerodynamiku jako lednička a nesmí se mu říkat bejby. Kupují si ho lidé, kteří si myslí, že v něm hodně odvezou, aby následně zjistili, že v něm stejně uvezou prd. MPV se totiž zpravidla přinachází na platformě nějakého osobáku. Off-road MPV lze vyrobit v průmyslových podmínkách celkem snadno. Výrobce zvýší světlou výšku vozítka, čímž zasadí už takhle diskutabilním jízdním vlastnostem ránu z milosti, dodělá tam pohon 4×4 s nějakou pomrvenou elektronickou spojkou, která pohon druhé nápravy vícemnéně nahodile zapíná, aby byla větší psina a cenu zvýší o třetinu. Takhle přišel na svět třeba Scénic RX-4 a určitě budou i další případy.
Zajímavá je samozřejmě skupina druhá. Auta a řidiče ze skupiny první zpravidla nevnímáte, protože se s nimi rochní hajný nebo stavbyvedoucí někde v lese, a třetí skupinu taky ne, leda ve zpětném zrcátku, protože se obyčejně hrabou jako když jedou tetce na funus. O to více vynikne skupina druhá, a to jsou právě ti praví ofrouti. Zřejmě v inspiraci knihou Čtyři v tanku a pes tvoří posádku off-roadu skupiny dvě následující subjekty: ofrout, blondýna, pes a rám.
Ofrout je řidič a zpravidla i majitel vozu. Je mu většinou kolem čtyřiceti, je manažer nebo si myslí, že je manažer, kolem krku má zlatý řetěz, na sobě značkové sportovní oblečení a pod ním deset a více kilo nadváhy. Doktor mu říkal, že se má hlídat, vlasy pryč, potence pryč, tak si aspoň koupí velké auto, aby působil dominantně. Ofrout je totiž v podstatě dobrodruh. Zatímco v práci trpí a největší odvaz je pro něj, když se mu během hovoru s senior executive managing directorem vybije baterie v mobilu, v autě se může vyřádit. Najednou přestane být článkem někde v polovině trajektorie definované úslovím o padajícím h***ě a stává se dobrodruhem na cestě do Timbuktoo. Zleva lvi, zprava hyeny, shora supi, zdola olgoj chorchoj a mezitím jen on a jeho velký vůz. Indiana Jones hadr. Nebo Camel Trophy. K té to tady v Čechách nemá nikdy daleko. Co jiného se na zdejší silnici může více hodit, než pořádný öff-road? Jeli jste někdy po dálnici z Humpolce na Brno? Máte všechny výplně v zubech? No nic, dálniční známky budou od příštího roku dražší.
Blondýna je ofroutova o deset let mladší baba. Ofrout jí před kamarády zmrdy u piva tituluje stará a říká že ji pouze píchá, ale ve skutečnosti to není všechno. Nosí jí každé ráno xnídani teplé rohlíky, jako by byla kvadruplegik a nemohla si je přinést sama. Odevzdává jí celou výplatu. V Delvitě ofrout hrdě tlačí košík, protože v tu chvíli má desetikorunu na hotovosti jen pro sebe. Ona ho před ostatním holkama ženama v domácnosti zmrdicema nazývá vořech. Vzájemně se ovšem titulují miláčku. Sama má Toyotu Yaris a mladého ekologa, který zastane to, o čem vořech pouze hovoří. V sobotu ráno se čumí v bedně na Sama doma, vypije Actimel, natře se krémem s koenzymem Q10 a pak sednou do off-roadu a vydají se na velkou adventure cestu na Slapy na chalupu. Ofrout telefonuje z mobilu a nadává autům před ním, když nejsou ochotna předjíždět v zatáčce přes plnou čáru a ona čte Spy a Štastného Jima, přičemž říká věty typu „nerozčiluj se, miláčku, máme času dost„.
Pes je velký jak kráva a blbej jak půllitr bublin. Jmenuje se nějakým anglickým jménem, před které Ofrout i jeho stará vždy vkládají slovo „náš“, jako by ho sami udělali. Je báječný! Existuje od k němu průkaz původu a žere jenom Pedigree Pal, protože pak lepší skáče parkúr. Pes čumí prázdým zrakem a vesele si slintá po velurových sedačkách ofroutovy káry. Koňopes má s autem mnoho společného, aniž by to tušil. Kromě těžkopádnosti a velké spotřeby má totiž také za úkol posilovat pánovo ego. Podívejte, jak velkou bestii dovedu ovládat! Ofrout o psu tvrdí, že je trochu ostrej, což se zpravidla ukáže tehdy, když ukousne sousedovic dítěti hlavu (policie to vyšetří, byla to vina dítěte, mělo zůstat sedět doma). Pokud pes v autě nemočí ani nezvrací, rodina ho nevnímá.
K výčtu chybí Fracínek. Záměrně ho neuvádím, je v privátní škole v Anglii a učí se waldorfskou metodou být idiotem. Rodiče o něm říkají, že je za Kanálem, což některé jejich známé přivádí k nejednomu mylnému závěru.
Podstatným doplňkem je ochranný rám. Sice je neživotný, ale je pevnou součástí ofroutova expedičního týmu. Kdyby tam nebyl, iluze by přišla vniveč. Kdo nemá rám z pořádných nachromovaných trubek, ten jako by ani nebyl. Rám je vysoce praktický. Určitě se vám už mnohokrát stalo, že jste porazili klokana, buvola nebo málo obezřetného důchodce a měli pak rozbité auto. Museli jste z chladiče dolovat tkáně, kosti a třísky z hole. Přemýšleli jste, jak tomu předejít a možná vás napadlo navařit tam nějaké zábradlí. Rám je robustně přichycen dvěma šrouby M6 k plechu pod maskou a na něj je třeba ještě připavnit dvě přídavná dálková světla a atrapu navijáku, aby v buši nebylo krušno. Trubkama a chromem se na rámu nešetří. Skutečné mistrovské kusy mají vespodu na rámu jednotlivé trubky uspořádané svisle, aby cestou z Neveklovska do Prahy po silnici první třídy a dálnici chránily olejovou vanu; tyto trubky vypadají jako vidle a momentálně jsou in!
Jak vidno, mám na off-roady velmi specifický názor.
Moje ohrnování nosem nad tímto fenoménem pramení především z faktu, že silniční zákon a jeho prováděcí vyhláška specifikuje poměrně přesně, kde se smí běžný motorista s autem pohybovat. Místa jako les, louka, pole, vodní brod a podobně v tomto výčtu tragicky scházejí. Ofrouti jako by to nevěděli a testují, kam až je jejich hrkotadlo schopno vjet, hlava nehlava. Polní cesty pak vypadají, jako by se po nich přehnali hroši ve dvojstupu.
Druhé, co mne vytáčí, jsou právě ty kvazibezpečnostní rámy. Zprvu jsem si myslel, že každá součástka na autě, pokud není z prvovýroby, musí mít atest od Dekry a být tudíž opatřena značkou 8SD, ale tato moje myšlenka, na které se podepsala právě dlouhotrvající práce u prvovýrobce autopříslušenství, se ukázala být zcela bagatelní.
Za prvé, na technické obyčejně nikdo nezkoumá, zda ty báječné tuningové doplňky, co máte na autě, 8SD mají. Osoby, které jsou tam zaměstnáni jako technici, jsou obvykle natolik fascinováni tím, že jste přijeli osobně a nekoupili si červenou známku za litr v hospodě, že tyhle věci nezkoumají.
Za druhé, rámy od některých firem 8SD mají. Zřejmě podle pravidla „za peníze v Praze barák“ si jej příslušné firmy zajistily, ačkoli rám na přední části vozidla je absolutním popřením principů pasívní bezpečnosti pro chodce. Automobilky vynakládají desetimilióny, aby navrhly příď a boky vozidla s ohledem na minimální zranění chodce v okamžiku, kdy do něj narazí automobil. Dokonce se provádějí simulace, které mají toto odhalit. Samozřejmě že se při nich simuluje náraz do chodce v rychlosti minimální a ne třeba 150 km/h, protože to už je pak jedno. Výsledky simulací vedou obyvkle k tomu, že se zaoblují hrany, tam kde se zaoblit dají a hledají se místa, kde by se chodec mohl zaháknout oděvem a být pak vozem tažen, v takových místech se musí měnit design. .
Rám popírá oba tyto principy. Trubka ať už jakkoli silná tvoří poměrně malý rádius a vyvolá tak místní koncentraci tlaku, výše zmíněné „vidle“ představují zcela jasně riziko při „human crashi“ a zaháknutí testovací dummy v rámu bylo už několikrát zdařile popsáno. Rám se nachází (díky velké světlosti off-roadu) ve výšce hrudníku průměrně malého chodce nebo dítěte, kde jsou jako na potvoru umístěny srdce a plíce, zlomeniny žeber s případným vpáčením a pneumotoraxem jsou asi to nejmírnější poranění, co pak přichází v úvahu. Akt montáže rámu na off-road považuji za jednoznačný projev nezodpovědnosti, bezohlednosti, arogance a pohrdání lidmi okolo. Je to popření zdravého rozumu, podle mě takové auto by v jakékoli normálně uvažující společnosti nesmělo na veřejnou komunikaci. Říká se, že kde není žalobce, není ani soudce, takže ještě pořád jezdí.
Ne že by se mi někdy off-road nehodil. Jeden čas jsem jezdil s dodávkou Jumper a nebylo to zlé. Seděl jsem vysoko, přes auta přede mnou jsem zpravidla viděl a hlavně jsem měl pocit, že teď teda něco řídím! Něco jako když vezmete do rukou poprsí 95D a více. Za svou dvanáctiletou řidičskou kariéru jsem už asi třikrát jel po louce nebo lesní cestě a vždy jsem se tam nějak prohrabal i s konfekčním osobním vozem. Asi bych ten bazmeg neupotřebil. Vůbec, i z globálního a ekologického hlediska stojí za zamyšlení, zda nejsou současná auta zbytečně velká a zda s sebou jeden každý netaháme v běžném osobním autě dva metráky komfortních systémů zbytečně. Protože kdybychom je s sebou netahali, budeme jezdit se spotřebou třeba o litr nižší a omezené zásoby ropy, které jasně vymezují budoucnost automobilismu a také mého nebo možná vašeho pracovního místa, by se tenčily o něco pomaleji, nehledě na produkci emisí a spotřebu surovin. I z tohoto hlediska je ofroutův mastodont průser.
A i tak si myslím, nevysmívejme se ofroutům. Velký auto je součást jejich kultury, podobně jako pro cirkusáka maringotka a pro cikána břitva a adidasky. Stresovaní manažeři, podnikatelé a úřednici si v něm dopřejí pocit, že „řídí svůj svět“ a jsou velcí dobrodruzi, přijdou do práce vyrovnaní a neposerou toho ještě více, než by se stalo, kdyby přišli ve stresu
(16x známkováno, průměr: 2,06 z 5)