Odpovědnost člověka ozbrojeného – a neozbrojeného
Člověka odjakživa provázela zbraň: nejprve – to byl člověk ještě spíše opicí – k lovu, brzy ale také pro válku i vlastní ochranu mimo ni; ostatně nejen v našem jazyce má samotné slovo zbraň nepřehlédnutelně společné kořeny se slovesem bránit se. Po mnoho desítek tisíc let člověku zbraň umožňovala v divočině nejen přežít, ale vítězit a dále se rozvíjet.
Během času se pak zbraň stala samozřejmým průvodcem šlechty, vyjadřujíc jak její právo zbraně použít, tak i zároveň – neboť každé právo s sebou vždy neodvolatelně nese odpovídající povinnost a mravní závazek – její úkol zbraně užívat moudře a pro ochranu nejen sebe, ale i slabších: za připomínku zde stojí také tradiční rytířský slib chránit slabé a bezbranné.
Prostým lidem nesloužila zbraň ani zdaleka tolik jako ostentativní atribut; o to běžnějším však byla nástrojem každodenního života, zajišťujícím obživu, chránícím bezpečí tam, kde to bylo zapotřebí, a chránícím i společnost samu před sebou, zcela v duchu nesmrtelných slov George Orwella: „Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala.“
Zodpovědnost
Na první pohled se může zdát zvláštní, že text, věnovaný především zbraním a lidem ozbrojeným, se nesoustředí ani na techniku, ani na politiku – jež, žel, v současnosti ozbrojování ovlivňuje způsobem, který by v dřívějších dobách dokázal nepříjemně překvapit i nevolníky –, ale právě na zodpovědnost.
Přitom je to ale samozřejmé. Zbraň dává svému nositeli určitou sílu, možnost vnutit svůj názor jinému, dává mu moc. A moc, ať již ji získáme jakkoli, vždy přináší zodpovědnost – nutně a nezvratně; jediným způsobem, kterak se jakékoli zodpovědnosti vyhnout, je nemít vůbec žádnou moc zhola nad ničím.
A z druhé strany, právě osobní zodpovědnost je tím hlavním důvodem, proč se ozbrojit: je to právě zodpovědný člověk, kdo se nechce dívat na to, kterak skupinka násilníků někoho přepadne. Musí mít proto moc něčemu takovému zabránit: musí mít zbraň.
V dnešní době, kdy je tolik pojmů vyprázdněno a tolik se jich užívá v podivných i nesmyslných významech, je možná vhodné začít tím, že si ujasníme, co to vlastně zodpovědnost je. V podstatě je to velmi jednoduché: zodpovědnost neznamená nic více (ale také nic méně), než uvědomit si – pokud možno předem – důsledky svého jednání, a přijmout je; pokud je přijmout nechceme, jednat jinak. Toto je důležité, a proto si to zopakujeme a zdůrazníme:
„Zodpovědnost“ neznamená nic více (ale také nic méně), než uvědomit si – pokud možno předem – důsledky svého jednání, a přijmout je. Pokud důsledky přijmout nechceme, jednat jinak.
Zodpovědnost a svoboda jednání jsou dvě strany téže mince; jedna nemůže existovat bez druhé. Ten, kdo není zodpovědný, se nemůže rozhodovat svobodně (právě proto, že není ochoten přijmout důsledky svého rozhodnutí); stejně tak ale platí i opak: ten, kdo nesmí o svém jednání rozhodnout svobodně, není za (násilím vnucené) jednání zodpovědný. Právě tento fakt je příčinou, proč tam, kde jsou nejrestriktivnější zákony, je nejméně zodpovědných lidí – a naopak.
Máme-li zbraň
Zodpovědnost ozbrojeného člověka nepřináší vlastně nic nového – pistole v pouzdře pod bundou zásadně nemění naše chování a svědomí máme pořád stejné; posunují se ale hranice. Dojde-li v našem okolí k nějakým problémům když nejsme ozbrojeni, a my nezasáhneme, můžeme se vymluvit na obavu o život – vzpomeňme lidí jako byl třeba Filip Venclík, Michal Velíšek nebo Dominik Brunner: ti pomohli beztak, a jelikož zbraň neměli, zaplatili za to bohužel cenu nejvyšší. Stane-li se naproti tomu něco podobného a my zbraň máme, jsme dvojnásobně povinni zakročit a pomoci – právě proto, že risiko pro nás je daleko menší.
Co vůbec nehrozí
V neinformovaných médiích se často objevují varování před „kovboji“, kteří zbraň tasí při sebemenší a naprosto neadekvátní provokaci. Jak ale dokládají kriminální statistiky v naší zemi, takových případů je zcela zanedbatelné minimum; ve skutečnosti spíše hrozí, že pro zbraň sáhneme příliš pozdě. S trochou zjednodušení lze říci, že hrozba zbraní je na místě, hrozí-li fysické napadení; rozhodně ne dříve, ale až na výjimečné případy také ne později.
Ostatně srovnání statistik počtu legálních zbraní mezi lidmi s počtem přestupků a trestných činů spáchaných se zbraněmi v posledních letech ukazuje, že obě veličiny jsou v záporné korelaci – zatímco zbraní je čím dále tím více, přestupků i trestných činů je v České Republice čím dále tím méně. Závěr je zřejmý.
Nad čím se musíme důkladně zamyslet
Mezi ty nejzákladnější myšlenky, které člověku dříve, než sáhne po palné zbrani, prostě musí proletět hlavou, patří přinejmenším následujících několik otázek:
Dojde-li k nejhoršímu, budu střílet? Kdykoli použijeme zbraň v obranné situaci, musíme počítat s možností, že protistrana problém vyhrotí natolik, že na střelbu skutečně dojde. Pokud to za daných podmínek nepovažujeme za akceptovatelné – nejtypičtějším důvodem bývá příliš velké ohrožení nevinných např. v MHD –, po zbrani bychom spíše sáhnout neměli.
Jaká je šance, že útok zastaví pouhá hrozba? Zatímco minulá otázka se (právem!) objevuje ve všech kursech a příručkách, jen málo se – bohužel – zdůrazňuje, že ačkoli je naprostá pravda, že kdykoli táhneme zbraň, musíme být připraveni střílet, máme zároveň neobyčejně vysokou šanci, že právě díky tomu to nebude zapotřebí! V praxi je totiž drtivá většina – podle statistik z USA více, než 99,98 %! – obranných situací, v nichž se objeví zbraň, vyřešena hrozbou: útočník vidí zbraň, a útok zastaví. Tomu se říká „win-win“ – všichni vyhráli, nikomu se nic nestalo. Odtud také ono „spíše“ na konci minulého odstavce: pokud v konkrétní situaci nelze střílet, ale šance na zastavení útoku hrozbou je velmi vysoká, má smysl zbraň vyndat (a v nejhorším případě, pokud hrozba nakonec přece jen nepomůže, ji použít jen jako obušek: risiko nechtěného výstřelu je u moderních zbraní naprosto zanedbatelné).
Je toto správné místo a správný čas? Existují obranné situace, kdy je sice použití zbraně jednoznačně na místě, ale je vhodné chvilku počkat a před „tasením“ změnit podmínky. Představte si třeba, že jdete s dívkou tichým parkem, a náhle chlap jak hora vystoupí zpoza keře, chytí ji za ruku a hrozí znásilněním. Sáhnout hned po zbrani je krajně riskantní: „chlap jak hora“ by nás nejspíše knokautoval dříve, než ji vytáhneme z pouzdra. Můžeme ale utéci – nějakých pět-deset kroků daleko; pak se otočit a tasit. Zde je risiko minimální: šance útočníka vyhodnotit hrozbu včas a účinně se krýt tělem dívky dříve, než bychom na něj dokázali vystřelit, je malá – rozhodně daleko menší, než jeho šance nám zabránit ve vytažení zbraně, pokud bychom se o to pokusili hned na místě.
Bohužel, na závěr tohoto oddílu se nemůžeme vyhnout smutnému konstatování, že mnohdy je zodpovědnost ve sporu se zákonem.
Zcela klasickým příkladem je expansní střelivo. Zodpovědný majitel zbraně by s naprostou samozřejmostí volil náboje, jež dávají nejlepší šanci případného útočníka zastavit dříve, než někoho zabije nebo zmrzačí – a přitom zároveň nesou nejmenší risiko, že útočníkem proletí a zraní nevinného kolemjdoucího. To jsou právě expansní náboje, JHP („Jacketed Hollowpoint“) – jenže toto střelivo zákon nelogicky a absurdně v současnosti zakazuje, a komukoli, kdo by je snad ve zbrani pro sebeobranu nosil, hrozí trest za nedovolené ozbrojování.
Nemáme-li zbraň
Mnoho lidí řekne: „Ono mít zbraň asi není úplně nerozumné, ale já bych si ji nikdy nepořídil: nechci nést tu odpovědnost.“
Bohužel ale jen málokdo si uvědomuje, že tím automaticky nese odpovědnost jinou: odpovědnost toho, kdo by býval pomoci mohl, ale rozhodl se proti.
Připomeňme třeba smutnou situaci Suzanny Hupp, jež se musela v kafeterii Luby’s bezmocně dívat na smrt třiadvaceti lidí včetně jejích vlastních rodičů – protože svou zbraň nechala v autě a nevzala si ji do kavárny s sebou. Suzanně v tom, aby vraha zastavila, bránil tehdejší nešťastný texaský zákon; dostane-li se však kdokoli do podobné situace dnes – ať již v Texasu nebo u nás –, ponese tíhu viny za to, že neměl prostředky k zastavení vraha, jen a jenom na vlastním svědomí.
Kdo uteče, vyhraje?
Může se stát i to, že budeme napadeni sami, a ne někdo v okolí.
„Na to si zbraň brát nebudu, stejně je nejlepší utéci!“, řekne leckdo.
Inu – někdy tomu tak být může, ale zdaleka ne vždy. Předně, statistiky dokazují, že útěk je obecně riskantnější než účinná obrana: podle zveřejněných údajů britského ministerstva vnitra bylo mezi těmi, kdo se útočníkům bránili palnou zbraní, daleko méně zraněných, než ve všech ostatních skupinách. On se totiž útěk nemusí zdařit: útočník může být rychlejší, nebo může mít za rohem společníka – a pak běda prchajícímu.
Navíc jako další argument, který se vlastní sebeobrany týká jen okrajově, ale hodně souvisí s osobní morálkou, zde přibude starost o bližního. Jakého že bližního, jsme-li napadeni sami? To je jednoduché: dejme tomu, že už se obránce šťastně dostal do situace, kdy je jeho vlastní risiko jen malé, a může se víceméně svobodně rozhodnout, zda pokračovat útěkem nebo zneškodněním útočníka.
V takovém momentě již je útěk pro obránce samotného nejvýhodnější: risiko, že by se mu v tuto chvíli útěk nezdařil, je poměrně malé. Navíc je nutné mít na paměti i to, že účinná obrana v současné společnosti nese nemalé risiko právních problémů; účinný útěk nikoli.
Ale… ono je vždy nějaké ale. Uvědomme si toto: pokud obránce před násilníkem uteče, rozhodně to pro násilníka nebude důvod, aby se propříště choval slušně – kdepak, přepadávat bude určitě dál; jen si nejspíše pro změnu vybere někoho, kdo tak rychle utéci nemůže: starého pána, který jen stěží chodí; malé dítě, nebo třeba těhotnou ženu…
Je-li tomu ale naopak? Nemusíme se ani bavit o extrémním případu, kdy je násilník zastřelen; ono úplně stačí, pokud on uteče po pohledu na zbraň v ruce obránce. V takovém případě je velmi solidní pravděpodobnost, že přepadávání nechá – „protože von by to příště moh’ zmáčknout a já bych byl mrtvej!“ Tato šance samozřejmě ani zdaleka není stoprocentní, ale je dost slušná – rozhodně daleko lepší, než v případě minulém.
Čím více zbraní, tím méně zločinců
Efekt, který jsme rozebírali v posledních odstavcích, funguje dokonce i v případě, že se vůbec do obranné situace nedostaneme! I tehdy – jak dokládají statistiky ze zemí, v nichž se zákony stran zbraní skokem měnily, jako je třeba Anglie, Austrálie či Irsko nebo naopak Florida či Texas – platí, že čím více lidí je ozbrojeno, tím méně zločinců se odváží násilného přepadení. Z ozbrojené a bránící se oběti totiž zločinci mají strach, na rozdíl od policie, jež jim je lhostejná.
Nosíme-li tedy zbraň, snižujeme už jen tím kriminalitu; rozhodneme-li se opačně, přispíváme k jejímu zvýšení.
Máte snad dojem, že jsme s mírou kriminality odbočili od původního tématu našeho článku, jímž byla zodpovědnost? Ale kdež: jakkoli primární zodpovědnost, již každý z nás nese, se týká přímých důsledků našeho chování, i ty nepřímé jsou důležité a vždy je nutné je mít na paměti. Výše jsme uvedli, že jakákoli moc vždy přináší zodpovědnost; máme-li tedy moc (byť i třeba jen v malé míře) ovlivnit risiko, jemuž jsou vystaveni naši bližní – risiko přepadení, okradení či znásilnění – neseme také samozřejmě a nutně zodpovědnost za to, abychom tuto moc využili moudře a zmíněné risiko (byť i třeba jen v malé míře) snížili.
Mějme to na paměti!
(23x známkováno, průměr: 3,09 z 5)