Odfláknutá bajka o smutném Ziadovi a jeho cestě za štěstím

Featured Image

Propaganda je umění, které jde dělat i dobře, nestyďme se přiučit u mistrů oboru. Třeba v Kremlu. Ziad se poslal do bezpečí a teď je mu smutno. Nemůže kvůli tomu mluvit německy ani pracovat, a tak raději cestuje. Až mu Němci konečně přivezou zbytek rodiny, všechny je za odměnu naučí arabsky.

Boj s propagandou a dezinformacemi pomocí propagandy a dezinformací je v současnosti u nás opět velmi populární a získává zpět svůj relativně nedávno s velkou pompou pohřbený institucionální rozměr. Znovu se formují úřední odbory, úderky, cenzorské úřady a pro rozumy se v předklonu jezdí za hranice. V první frontové linii stojí v těžko uvěřitelném déjà vu zase ty samé zástupy nadšených svazáků a svazaček s jiskrou v oku, kterým ideový servis zajišťují z týlu kovaní starší soudruzi domácí, i zahraniční provenience.

Stačila pouhá jedna generace a obrazně řečeno, „koks je definitivně mrtvej a hérák se vrací na plný koule“, jak poeticky praví jedna z tarantinovských postav. U mladých eurosvazáků se to dá ještě jakžtakž pochopit, život v reálném socialismu nezažili a jejich touha měnit svět a objevovat Ameriky je trvalou internacionální hodnotou, jenž u většiny naštěstí vyprchává s věkem. Co vede k těmto postojům ty, kteří poznali život v totalitě na vlastní kůži, oplývají zkušenostmi a prokazatelně nemají úplně vydlabané palice, je daleko těžší posoudit.

Možná se jim to tehdy vlastně líbilo a jen řízením osudu nedostali šanci zasednout k veslu. Možná už nestihli včas „vstúpit“ – jen kvůli kariéře pochopitelně – kteréžto nedopatření by teď rádi nějak napravili. Možná jen prostě touží po jakékoliv moci a jestli je rudá, hnědá, oranžová, nebo zelená, je jim vlastně úplně šumák. Nebo si možná jen fakt myslí, že mají patent na rozum, morálku či správný názor a svatou povinnost tyto své jedinečné dary rozšířit mezi od přírody přirozeně natvrdlý, prostý lid. A možná mají oni pravdu a mýlím se já, setrvávaje zatvrzele v bludech.

Já mám ovšem své bludy rád a prozatím mne žádný věrozvěst nedokázal přesvědčit, abych je dobrovolně opustil. A to ani ti nejtěžšího veřejnoprávního kalibru, s akademickými tituly před i za jménem, co jsou v rámci objektivity a vyváženosti imrvére naložení v televizi. Být staré časy, kdy vrchol svobodného šíření informací představoval cyklostyl a kurýři přepravující zakázané tiskoviny přes hranice, možná už bych i zakolísal. Stokrát opakovaná lež se totiž bez možnosti srovnání skutečně nakonec stane pravdou, byť třeba jen z pohodlnosti.

Proto dnes mají naši novodobí propagandisté a cenzoři tak těžké a nevděčné povolání. Každá dezinformace, kterou propustí a každý propagandistický blábol, který stvoří, čelí nebezpečí, že budou vzápětí porovnány s realitou. To je také jeden z hlavních důvodů, proč je třeba neustále stupňovat nasazení v boji s imperialistickými diverzními centrálami, sionismem a zaprodanci východního kapitálu. Sisyfos měl proti tomu celkem lážový flíček.

Ne vždy se však bohulibé dílo daří. Mezi zapálenými soudruhy často převládne budovatelské nadšení nad selským, i jakýmkoliv jiným rozumem a dojde k drobným přešlapům. Opravdu pěknou ukázkou je příkladně tento sladkobolný blábol na pokračování. Já to chápu, „úkol zněl jasně – muž s koženou brašnou nesmí projet“ – ale nestálo by, milá redakce, za zvážení zvolit jako výchozí předpoklad, že ne úplně všichni příjemci těchto informačních perel jsou naprosto vymaštění?

Ve stručnosti nastíním obsah výše zmíněné bajky: Bylo nebylo, dávno tomu. Mladý muž Ziad s nasazením vlastního života opustil svou rodinu nacházející se v zemi napadené nepřítelem a samotinký, opuštěný se přemístil do bezpečí Německa. Tam hraje na kytaru, kritizuje Němce, cestuje, bojkotuje němčinu, nepracuje a odmítá se integrovat, dokud mu němečtí byrokrati nepřivezou zbytek milované rodiny.

Nevím, jak ostatní čtenáři, ale můj první dojem po přečtení byl, že se jedná se o nepovedenou satiru. Přečetl jsem svěží dílko ještě jednou a usoudil, že o satiru zřejmě nepůjde a server Aktuálně.cz si ze čtenářů prostě jen dělá kozy, aby odlehčil adventní stres. Teprve pak jsem objevil první díl osvětového seriálu a uvědomil si, že to myslí vážně.

Neodvažuji se soudit, zda je chyba ve mně, nebo v autorovi, nicméně faktem zůstává, že já jsem si z tklivého příběhu odnesl následující poznatky:

  1. Ziad evidentně není válečným uprchlíkem, ale ekonomickým migrantem.
  2. Místo, aby tento mladý a zdravý muž chránil svou rodinu ve vlasti tím, že bude bojovats nepřítelem, třeba v řadách těch slavných „umírněných“ povstalců, pokud nechtěl sloužit „Řezníkovi z Damašku“, všechny své blízké zanechal v tom hrozném „nebezpečí“ a sám prchl do Německa.
  3. Když se mu tak strašně stýská po rodině, proč ji krucityrkn teda opouštěl? Když se chce mít dobře, proč se nezapojil do boje proti krvavému diktátorovi, aby zbavil svou zemi jha poroby a nevybudoval tam všechno to, co ho láká na Německu? Tedy to, co už v Sýrii z valné části bylo – než jsme se jí rozhodli přinést demokracii na křídlech bombardérů a podporou teroristů.
  4. Ziad říká „prý se musíme integrovat“ a dodává, že dokud tady nebude celá jeho rodina, tak ať s tím raději moc nepočítáme. „Němčinu moc nepoužívám“…. O snaze živit se vlastní prací ani slovo. Bez komentáře.
  5. Co svět světem stojí, posílali muži ve válkách do bezpečí své ženy a děti a sami bojovali – málokdy naopak.

Za zmínku také stojí výrok podobného zachránce rodiny jménem Alkasem z prvního dílu osvětového seriálu: „Jen když jsi pevný ve své víře, můžeš respektovat víru někoho druhého. Ale i od vás se toho v Evropě můžeme hodně naučit.“

Jsem zřejmě divnej pavouk, ale z tohoto bezelstného manifestu nadřazenosti mi běhá mráz po zádech. Ze všech těchto důvodů se nějak nemůžu přinutit chudáka Ziada, Alkasema a jejich další kámoše litovat. Z obou článků přímo tryská snaha vylíčit „uprchlíky“ za blahobytem jako osudem těžce zkoušené ubožáky, kteří riskovali své životy při cestě za svobodou. Každý slušný člověk je přece musí politovat a otevřít svou náruč i peněženku.

Nemůžu si pomoct, ale na mne podobné diletantské snahy působí přesně opačně. Nejspíš to bude tím, že mám značné zkušenosti z akcí typu „přispěj nám soudruhu do fondu solidarity pro chudáky nikaragujské soudruhy“.

Závěrem bych tedy chtěl poprosit tvůrce přátelské propagandy, aby svá díla vytvářeli alespoň s minimálním respektem k inteligenci potenciálních příjemců podobných traktátů a tudíž si s nimi dávali mnohem větší práci. Děkuji mnohokrát.


14.12.2016 Lulina

12345 (335x hodnoceno, průměr: 1,13 z 5)
15 132x přečteno
Updatováno: 14.12.2016 — 11:00
D-FENS © 2016