V médiích a v mnoha diskusních fórech je v poslední době, cca pět až šest měsíců, hojně diskutována nová vymoženost našeho zdravotnictví. Tou vymožeností není nic jiného než někdy opěvované a někdy zatracované poplatky a s nimi spojené zkvalitnění péče.
Sám jsem byl v začátcích této reformy opatrně PRO a jen jsem pobaveně koukal na reakce remcalů, jak jsou poplatky amorální a špatné… Mé nadšení ovšem vydrželo jen po určitou dobu, konkrétně jsou to dva dny, kdy naprosto vyprchalo. Do této doby jsem samozřejmě doktora několikrát navštívil, ale pokaždé mi obětování třiceti korun nepřipadalo nějak neúnosné a popravdě jsem i zaregistroval určité snížení čekací doby, takže zde by problém nebyl. Ten nastal až nyní.
Okolnosti případu byly takřka učebnicové, v novinách hůře končící případy vídáme několikrát do týdne. Začátek byl velmi jednoduchý. V baru jsme si nepadli do noty s jedním příslušníkem trochu méně bílého etnika, a následná „vysvětlená“ venku nedopadla dle mých představ. Místo jednoho, maximálně dvou, jedinců jsem se setkal s asi pětičlennou skupinkou a výsledek byl vcelku jasný. Mohlo mi sice lichotit, že se na mě v jednom bojí, ale ve výsledku jsem z toho moc šťastný nebyl. Lidově řečeno, dostal jsem „po hubě“. Celá věc pro mě byla vyřešená a já jsem se tak nějak sebral a šel směrem domov. Doma se mi dostalo nepříliš přívětivého přivítání od mé přítelkyně, ale v momentě, kdy jsem rozsvítil se její špatná nálada proměnila ve strach a byl jsem donucen s ní jet ihned na nejbližší lékařskou pohotovost.
Popravdě, když se na celou událost podívám zpětně, tak jet na lékařskou pohotovost bylo asi to nejrozumnější, co se dalo dělat. Nejrozumnější ale nebylo jet na tuto jednu konkrétní pražskou lékařskou pohotovost. Už na začátku mi bylo jasné, že povinný poplatek devadesáti korun bude tím nejdůležitějším a bude nutné ho provést jako první. V mnou navštívené nemocnici automat přijímal pouze mince a moje smůla byla v tom, že jsem u sebe žádné mince neměl (ono taky mějte u sebe devadesát korun v kovových….). No, problém se vyřešil během dvou sekund. Nebo to alespoň tak vypadalo. Vedle byla měnička…. Ta ovšem nefungovala, a potom, co mi snědla dvoustovku jsem se rozhodl jí další peníze už nevěnovat. V tu chvíli jsem přišel na řadu. Jako první věc po mě samozřejmě doktor chtěl účet na oněch zmíněných devadesát korun, který samozřejmě nedostal…. Ale měl jsem štěstí, vypadalo to, že k vyšetření dojde. Ještě, než jsem stihl říct tři věty, doktor, asi pomocí telepatie, odhadl, že mám za sebou rvačku a řekl mi, že musím jít na traumatologii. Na mé zdvořilé upozornění, že poslední peníze mi snědla měnička, nereagoval a drze do čekárny volal, „ať jde další“…. To už bylo příliš na mojí jinak klidnou přítelkyni, která i přes svůj vztek na mě klidně čekala před ordinací a věci se daly do pohybu trochu jiným směrem… Nevím, co panu doktorovi řekla, ale očividně mu z toho do skoku dvakrát nebylo… po chvíli mi vypsal jakýsi kus papíru, ve kterém zmínil, že jsem nejspíše nedostal z měničky peníze a ať si s tím dojdu potom(rozumějme v pondělí), do centrální pokladny této nemocnice. Teď by si mohl čtenář říci, že byl všem útrapám konec, já šel na traumatologii a všichni šťastně žili až do smrti…
Ale nebylo tomu tak. Dějství druhé začíná o tři minuty později na traumatologii. Byl jsem tam sám, tak jsem čekal, že půjdu na rentgen a po konzultaci s doktorem zhruba za deset minut domů. Ale ne, když kvalitní péče, tak kvalitní péče… Na traumatologii mě vzali po deseti minutách čekání, což mi příliš nevadilo, protože byla sobota ráno a já měl času relativně dost… Co už mi vadilo, byl fakt, že doktoři si střídají směnu a já budu muset po rentgenu na druhého doktora zhruba tři-čtvrtě hodiny čekat…. Nechápu proč, neboť v jakékoliv sebe-nedůležitější práci, kde jsem zatím pracoval, na sebe směny navazovaly a nebylo proto nutné dělat žádné časové prostoje… O to méně to chápu v případě, jako je tento, kde se jedná o lidské životy. No, i tohoto doktora jsem se nakonec dočkal…. Neřekl mi nic nového…. Jsem prý v pořádku, ale měl bych si zajít na neurologii…
Hmmmm, tak jsem šel na další štaci a vyčkal si další frontu…. Nevadí… už jsem to bral sportovně…. Další lékařka (ano, tentokrát žena) byla sice lepší než předchozí dva pánové, ale také nic moc… Pokud někomu diktujete, že jste před několika hodinami vypil čtyři piva a jednoho panáka, a on místo toho napíše čtyři piva a čtrnáct panáků, tak na tom něco nesedí…. Ale neměl jsem sílu se dále bránit, a vzhledem k tomu, že bylo už k jedenácté hodině a já i přítelkyně jsme byli silně unavení, tak jsem situaci odpískal a vydali jsme se k domovu.
A co bylo výsledkem? Přijeli jsme na pohotovost v půl sedmé ráno a odcházeli okolo jedenácté. Zaplatil jsem devadesát korun (i když vlastně dvoustovku) a co jsem měl? Dva papíry, na kterých je napsáno, že jsem v pořádku… A jinak nic… Musím říct, že mě jak délka jednotlivých vyšetření, tak přístup lékařů hluboce zklamal… V minulosti, asi šest let zpátky, kdy se o žádných poplatcích ani nehovořilo, jsem v jiné fakultní pražské nemocnici čekal daleko méně a personál byl daleko vlídnější. A to tehdy šlo o daleko menší zdravotní problémy… Jako perlička může sloužit fakt, že tenkrát šlo o Fakultní Nemocnici Motol, která je prakticky v jednom kuse kritizována…. No nic…. Pro mě z tohoto příběhu plyne ještě jedno poučení: Příště, až si o dalším výmyslu našich zákonodárců budu něco myslet, tak to nejdříve vyzkouším a pak teprve budu svůj názor považovat za hotový.
(Zatím nikdo nehlasoval)