Očima libertariána: Jiný pohled na uprchlíky a migranty

Featured Image

Teorie praví, že stát zpravidla řeší problémy, které sám způsobil či do kterých nemá strkat nos, zatímco zanedbává řešení problémů, které by měl řešit z podstaty své existence.
A tak nás stát přepravuje z místa na místo, léčí nás, správně nás informuje, vzdělává a vychovává, určuje co máme jíst pít a kouřit, co máme říkat a co říkat nesmíme, stát vlastní a podniká, zatímco si k soudu chodí lidé pro rozsudek, nikoliv pro spravedlnost.

Policie slouží více jako nástroj k vynucování poslušnosti vůči státem určeným pravidlům než k zajišťování, aby nikdo nikomu a ničemu neubližoval, na hmotnou pomoc snadněji dosáhnou ti, kteří hlasitě křičí, než ti, kteří ji skutečně potřebují…

Dvě nabízená „řešení uprchlické krize“ – obě špatná

Podstata uprchlické (imigrantské) krize je v tom, že množství lidí toužících žít jinde, než aktuálně žijí, přesáhlo hranici zanedbatelnosti.

Otázkou, o kterou jde, je pak kdo má rozhodovat o tom, kdo z migrantů má či nemá žít v našem sousedství. Co se naopak neřeší, je otázka, kdo to zaplatí. Tam je totiž odpověď předem jasná – zaplatíme to my všichni, jako vše, o čem rozhoduje naše vrchnost (a je jedno, zda je to vrchnost sídlící v Bruselu, v Praze, v krajském městě či na radnici).

Řešení první: O tom, kdo bude žít v našem sousedství má rozhodnout „Brusel“.

Odůvodněním jsou (jako vždy) silná hesla o solidaritě, lidskosti a podobně. Musíme. Máme povinnost. Jaksi se zapomíná, že solidarita a lidskost se projevují pouze tam, kde povinnost není. Že podstatou solidarity a lidskosti je dobrovolné, vnitřní rozhodnutí jedince, který obětuje něco ze svého komfortu, aby někomu či něčemu pomohl. Odměnou za tuto oběť je kromě vnitřního uspokojení i ocenění okolí, které registruje, že někdo pomohl jinému, aby například neumřel hlady nebo aby se jeho dětem dostalo vzdělání.

„Oběť“ politika, spočívající v tom, že utratí peníze odebrané jiným, aby měl pocit „lepšího“ člověka, není až tak výrazem solidarity a lidskosti, jako spíš nehorázné arogance. Nebo jsem možná nějak nepostřehl, že by „vítači“ rozdali svůj majetek, vzdali se svých obrněných limuzín a policejního doprovodu s majáčky a jezdili do práce autobusem?

Řešení druhé: O tom, že nepřijmeme žádné imigranty si rozhodneme sami v „Praze“.

Zase silná hesla. Suverenita. Proti bruselskému diktátu. Už žádné o nás bez nás. Sami jste si tu špínu pozvali, sami si ji tam mějte. Křesťansko-židovské tradice, islám je fuj, do Evropy nepatří. Češi Čechům, kdo neskáče není Čech, cizinec není našinec. Řešme problémy v místě jejich vzniku. Potápějme čluny s uprchlíky…

Žili jsme spokojeně bez imigrantů, budeme bez nich spokojeně žít i nadále. Buzerujeme se tu navzájem pěkně, demokraticky, v klidu a teplíčku, jsme na sebe zvyklí, proč něco měnit?
Dá se to velmi dobře využít politicky. Nic to nestojí. „Politici-odmítači“ zase nepřinášejí žádnou oběť, víc zbyde pro ně.

Řešení třetí, které nikdo nenabízí.

Nedůvěra lidí v novinky, určitý konzervatismus, je přirozeným reflexem nutným pro přežití. Nelezu tam, kam nevidím, nejím to, co neznám, k cizímu jsem ostražitý, dokud není jasné, že přichází s dobrými úmysly a že je pro mě přínosem.

Opatrnost není nacionalismus. Důkazem toho, že obyvatelé ČR nacionalismem moc netrpí budiž i fakt, že premiér je Slovák, primátorka hlavního města jakbysmet a vůdce odmítačů imigrantů má na Moraváka až podezřele japonské rysy.

Naopak ochota pomoci jiné lidské bytosti v nouzi by měla být ceněna. A pokud ne ceněna, pak alespoň respektována. Chce-li někdo místo koupě nové televize či jiné zbytné věci pomoci někomu v nouzi, je to čistě je a jen jeho rozhodnutí.

V ideálním světě by stát nevlastnil a nepodnikal. Neexistoval by tedy problém, který se nazývá „tragédie obecní pastviny“, kterou má každý tendenci co nejvíce spást a nikdo nemá zájem investovat do její údržby. Bylo by tedy na každém z nás, zda svůj majetek bude užívat sám, či zda se podělí s někým jiným. V tomto ideálním světě by tedy každý „vítač“ mohl třeba veškeré své jmění dát k dispozici imigrantům, aniž by tím nějak zasahoval do možnosti „odpíračů“ na imigranty nepřispět ani korunou, nevpustit je na své pozemky, neobsloužit v hospodě, neprodat jim chleba. To je totiž podstata svobody – mít možnost rozhodovat si o svých záležitostech, pokud tím nezasahuji do analogické možnosti jiného.

Jenže tu máme vrchnost. Demokraticky zvolenou. Deklarující, že spravuje záležitosti všech, často dokonce drze tvrdící, že za cenu sebeobětování. Chudáci naši demokraticky zvolení představitelé, musí přijmout jediné řešení, jednotné pro všechny. Stát to jinak neumí. Hledá se tedy řešení, které bude vyhovovat všem. Dost zapeklitá otázka. Jako vždy. Pasy, víza, už dávno vrchnost rozhoduje, kdo k nám smí na návštěvu a kdo ne. Ale když už sem někoho vrchnost pustí, běda, když mu nechcete načepovat pivo. Ubytovat. Křivě se na něj podíváte. To si vás státní struktury pěkně vyndají. Neposlušnost se trestá!

Existují tedy dvě řešení libertariána – momentální a dlouhodobé.

Momentální řešení

Je evidentní, že množství lidí v nouzi je více než nepatrné. Pomoci nelze, aniž by bylo hodně lidí nespokojených. Bránit někomu pomoci jiné lidské bytosti také dost dobře nelze.
Na Zemi je spousta místa. Proč lidem v nouzi nepomoci nikoliv tím, že je (nuceně) pustíme k sobě domů, ale tím, že jim pomůžeme přežít a budovat svoji existenci na místě, které bude bezpečné? Pár stovek kilometrů čtverečních by se jistě našlo. Místa je na Zemi spousta, nemusí to být zrovna v Evropě. Přežití a bezpečí pro každého. Nebránit jiným, kteří chtějí na přežití a bezpečí migrantů přispět. Koupí pozemku, darem. A ať přispěje, kdo chce. Já bych přispěl rád.

Dlouhodobé řešení

Každý problém má nějaké příčiny, nejinak je to i v případě imigrantů.
Jsou věci, které můžeme ovlivnit, jsou věci, které ovlivnit nemůžeme.

Můžeme ovlivnit třeba „vývoz našich hodnot“. Naše „západní“ společnost má pocit, že by všichni měli žít jako my. Protože nám to vyhovuje, nutíme žít i jiné podle našich stereotypů, díváme se skrz prsty na ty, kteří žijí jinak. Pohrdáme tím, jak se oblékají. Jak vychovávají své děti. Jak spravují své záležitosti. Peskujeme je za nedostatek demokracie. Nutíme je ekonomicky, politicky i vojensky. Přijímáme bez reptání, že naši vojáci bojují tu či onde po světě, ačkoliv jsme ujišťováni, že se vlastně jen „bráníme“. Nemusíme. Můžeme ostatní respektovat. Na jejich a za jejich.

Můžeme také ovlivnit státní „ekonomickou pomoc“ rozvojovým zemím. Dotujeme zemědělskou a průmyslovou výrobu a když už nepomůže ani spalování nadvýroby pšenice, ani vykupování nadvýroby „zemědělskými intervenčními fondy“ a podobnými zbytnými institucemi utrácejících další a další naše společné peníze, přebytky vyvezeme zdarma či za pakatel v rámci „pomoci“. Nezajímá nás, že lokální zemědělec či výrobce ztratí obživu, protože takové „pomoci“ nemůže konkurovat, protože jeho zákazníci si odnášejí pytle s darovanou pšenicí či rýží místo toho, aby koupili jeho výrobky. Přestěhuje se do slumu ve městě, nebo nasedne na člun směřující do země, kde „se dává všechno zadarmo“. Nemusíme jim takto „pomáhat“, můžeme své vládě zakázat takovou „pomoc“.

Můžeme také ovlivnit naši sociální politiku. V našich „sociálně tržních“ státech se vyplatí nepracovat. Naše vrchnost má pochopení, když někdo pracovat nechce, stále má totiž volební právo. Sociální dávky zajišťují nikoliv přežití, ale pohodlný život. Z materiálního hlediska určitě lepší, nežli život pracujícího v chudých státech. Není tedy logické, že imigrant bude raději nepracovat v Evropě a žít ze sociálních dávek, nežli pracovat u sebe doma? Můžeme po naší vrchnosti žádat, aby sociální dávky zajistily jen přežití, pokud někdo pracovat nemůže. A může ten, kdo prokázal, že není schopen spravovat svoje záležitosti, rozhodovat o záležitostech všech? Takový člověk nemá mít volební právo, neboť dlužník ze své podstaty nesmí být zároveň svým věřitelem.

Můžeme také ovlivnit fungování neziskovek, placených z veřejných prostředků. Neziskovky placené za pomoc lidem v nouzi mají vždycky tendenci hledat nové a nové lidi v nouzi. „Pěstují si je“. Znamená to pro ně více veřejných peněz. Můžeme naší vrchnosti zakázat platit neziskové organizace. Ať je platí soukromé subjekty za svých peněz, ať je každý solidární za svoje. Solidarita za cizí peníze není žádnou solidaritou.

Můžeme také chtít po našem státě, aby nevlastnil, nepodnikal, nedotoval a nebránil náš trh před importem. Stát totiž není přímo odpovědný za svá špatná rozhodnutí, pouze zprostředkovaně, neboť každé špatné rozhodnutí státu neplatí politik či úředník, ale my všichni, ve vyšších daních. Podnikající stát pak deformuje trh. Dotuje své podniky, reguluje „svá“ odvětví tak, aby bylo prostředí vyhovující jeho „byznysu“. Dotuje z našich daní vybrané výrobce a pěstitele, kteří vyrábí a pěstují zbytné věci, místo toho, aby vyráběli a pěstovali to, co by lidé chtěli, kdyby jim stát nechal jejich peníze. Pokud navíc nebude tarifními a netarifními bariérami „chránit“ náš trh, leckterý výrobce či pěstitel z chudých zemí bude prodávat své výrobky a výpěstky na našem trhu. Vydělá si na živobytí a nepřijede sem „žít na sociálních dávkách“.

To vše můžeme ovlivnit. Dnes. Zítra. A až náš stát bude pouze (kvalitně) zajišťovat bezpečí, justici, elementární veřejnou správu a přežití těch, co neměli v životě štěstí, nebudou žádní masoví imigranti, ani uprchlíci. Nebude totiž žádný důvod, aby byli.

 


BOMBON

Autor je zakladatelem Libertariánského institutu a tvůrcem koncepce Libertariánské demokracie

www.libertarianskyinstitut.cz, www.libertarianskademokracie.cz

Upravený text vyšel na reflex.cz

12345 (200x hodnoceno, průměr: 1,74 z 5)
14 966x přečteno
Updatováno: 4.3.2018 — 22:54
D-FENS © 2017